Fulbright Reality Czech

Petra Urbanová v médiích často vystupuje jako česká forenzní antropoložka a vysvětluje rozdíly mezi svou prací a zobrazováním tohoto oboru ve filmech a v literatuře. Je docentkou a ředitelkou Ústavu antropologie na Masarykově univerzitě. Ve školním roce 2012/2013 strávila šest měsíců na North Carolina State University ve městě Raleigh jako stipendistka Fulbrightova programu. Obor forenzní antropologie vznikl právě v USA, a Petra Urbanová tak vysvětluje, že během svého pobytu mohla: "nasát atmosféru a vidět davy, které mají zájem o forenzní vědy. Bylo to důležité a utvrdilo mě to v tom, že dělám smysluplnou práci, co lidi zajímá." Málokoho napadnou praktická využití forenzní antropologie v každodenním životě. Petra Urbanová to ale vnímá jinak a pro příklad není třeba chodit daleko. Na jaře 2020, bezprostředně po vypuknutí pandemie, se její tým podílel na vývoji a testování respirátorů pro dospělé i pro děti. K výběru konkrétní velikosti stačila fotografie zájemce v mobilním te...

Po dohodě s absolventkou Fulbrightova programu Kateřinou Váňovou přebíráme z jejího blogu rozhovory s dalšími českými stipendisty. Jelikož jsem vám slíbila i jiné Fulbright příběhy (moc mě těší pozitivní odezva), přináším další příběh z řad českých Fulbrightistů. Přestože se pohybujeme na stejné univerzitě (rozuměj v univerzitním městečku), je těžké Petra potkat. Ne z toho důvodu, že by nestudoval, ba právě naopak – tráví většinu svého pracovního i volného času (ne-li všechen) v laboratoři úmornou prací na svém projektu. Hold to je úděl těch, kdo chtěli na Stanford (prosím o malou chvilku pro politování!). Petr je studentem Fakulty aplikovaných věd v Plzni. To, že se dostal až na jednu z nejlepších univerzit na světě – Stanford – je jasným důkazem toho, že zdaleka ne všechny plzeňské fakulty jsou mizerné :) . Je to rozhodně první “Structural Engineer” (česky  “pevnostní a únavový výpočtář”), kterého jsem kdy potkala (a možná také poslední, něco mi říká, ž...

Po tureckém Istanbulu, kde jsem byl na šestiměsíční pracovní stáži Erasmus, jsem aktuálně na výzkumné stáži na University of Lousiville,College of Business v rámci Fulbrightova stipendijního programu . University of Louisville Můj výzkum se týká rodinného podnikání a plánování nástupnictví v rodinných podnicích, takže tu spolupracuji s  Family Business Center , které funguje při místní univerzitě. Jsem tu již od poloviny ledna 2013 a letěl jsem sem přímo z Istanbulu asi s jedenáctidenním přestupem v rodné Praze. Prakticky jsem měl čas jen pozdravit příbuzné a přátele, vyřídit papíry ve Zlíně, vyzvednout americké vízum a už jsem zase měnil kontinent. Po krušných začátcích, kdy jsem byl skoro dva týdny bez pořádného ubytování a zahlcen papírováním, jsem se tu už poměrně zabydlel. V prvním týdnu jsem na fakultě dostal vlastní kancelář hned naproti pánským záchodkům, a jelikož mám dveře stále otevřeny, mám docela dobrý přehled o všech profesorech...

Až skoro po dvou měsících svého pobytu v USA jsem si konečně uvědomil, do jak prestižního klubu jsem se díky Fulbrightově stipendiu dostal a jak moc s tím vlastně mohu dokázat. Od začátku jsem k tomu celému okolo Fulbrighta přistupoval se svou vrozenou skromností a byl vždy překvapen, když mě kolegové při představování na fakultě v Louisville plácali po ramenou a s respektem pokyvovali hlavou. Připadal jsem si zvláštně, jelikož jsem si myslel, že jsme tím, že jsem odcestoval za oceán, jsem přece tolik nedokázal. Už jsem přece přežil rok na studiích v Turecku a pak se tam vrátil i na půlroční pracovní stáž, takže Amerika pro mě byla jen další krok. Však díky zdlouhavému a nákladnému přihlašovacímu procesu, který začal v létě 2011, jsem tušil, že tohle vydrží jen ti nejlepší a že je to vlastně takový křest úřednickým ohněm. Sice jsem byl už trochu natrénovaný z přihlášky na Erasmus, ale Fulbright je opravdu jiná liga! Fulbright stipendisté mění svět! Své věrné čtenáře...

Maybe you’ve wondered what life is like as a Fulbright ETA but your attention span demands song and pictures and anecdotes of cumulatively no more than five minutes. Well today is your lucky day. For our Fulbright midyear conference, we were asked to prepare a five-minute photo slideshow from our first five months as English Teaching Assistants.  The result seemed like an entertaining and fairly accurate summary of my life thus far here, so I’ve finally pulled together a recording to share with all of you. Enjoy! This article is taken from the blog of Marissa Ortiz , 2012-2013 Fulbright English Teaching Assistant in the Czech Republic. 

Only a few weeks into my first-ever teaching job, I learned a valuable (and obvious) lesson: students have an incredible amount of power when it comes to dictating your mood. I was a little tired the other day and not very excited about my full days of lessons. Luckily, my students were all in a miraculously good mood which completely turned my day around. They made me have a much better day (which also made me realize that the opposite can also happen… Let’s hope that it doesn’t). For something that is so much a part of my life here,  I’ve posted very few pictures of my school/classroom/students… So, I’ve decided to show you some pictures along with a very brief explanation of pretty surface-level differences between my experiences here in the CR and my experiences from high school in rural Minnesota . I’m not very photogenic… 1. The Czech Secondary Education structure is different… I’m teaching at what would most closely resemble an American high school....

Malá zpověď dalšího českého studenta, který letos vycestoval za poznáním a výzkumem do USA. Aspoň tak velmi rychle pochopíte, že Fulbrightovo stipendium je tu pro všechny obory a všechny lidi, kteří mají chuť něco změnit. Martin je podle mě Fulbrightista v pravém slova smyslu. Přátelský, otevřený, inteligentní, vzdělaný, s širokým rozhledem a tou správnou mírou sebeúcty. V jeho přítomnosti má člověk pocit, že nic není problém. Pokud filozofické úvahy nejsou vaší silnou stránkou (jako pro mne), než se nadějete, diskutujeme o teorii “špatného a dobrého prsu”. Věda a filozofie k sobě mají mnohdy blíže, než by člověk čekal.  Martin vystudoval dvě vysoké školy, avšak na svém PhD studiu se rozhodl jít ještě dále v poznání a vzdělávání. Vybral si dle mě velmi obtížný obor – studium kognitivních věd. A já smekám klobouk, protože aby se někdo hrabal v mozku, musí si být sakra jistý tím, co dělá. A to Martin velmi dobře ví. Proč ses rozhodl studovat v zahraničí (a kdy přišla ta myšl...