Po dohodě s absolventkou Fulbrightova programu Kateřinou Váňovou přebíráme z jejího blogu rozhovory s dalšími českými stipendisty.
Petr je studentem Fakulty aplikovaných věd v Plzni. To, že se dostal až na jednu z nejlepších univerzit na
světě – Stanford – je jasným důkazem toho, že zdaleka ne všechny
plzeňské fakulty jsou mizerné :).
Je to rozhodně první “Structural Engineer” (česky “pevnostní a únavový
výpočtář”), kterého jsem kdy potkala (a možná také poslední, něco mi
říká, že takových specialistů mnoho není). Na katedře mechaniky FAV se
zabývá kompozitními materiály, karbonovými a skelnými lamináty, které
známe ze špičkových aplikací automobilového, leteckého, kosmického nebo
sportovního průmyslu, konkrétně jejich postupným poškozování od
opakovaného zatížení. To je obor v Česku relativně nový a neprozkoumaný,
proto se Petr rozhodl pro stáž na Stanfordu v Composites and Structural Laboratory, která je v oboru světovou špičkou. Jeho hlavním úkolem je
určit, zda daná konstrukce – například auto, letadlo nebo stroje (které
pro vás vyrábí například elektřinu) – vydrží požadované zatížení,
případně jak dlouho. Samozřejmě o jaký materiál se jedná vám prozradit
nemůžeme :))
Proč ses rozhodl studovat v zahraničí /kdy přišla ta myšlenka vycestovat?
Myšlenka studovat v zahraničí přišla
poprvé ve druhém ročníku bakalářského studia. Proto jsem ve „čtvrťáku“
vyrazil na semestr do Manchesteru v Británii. Myšlenka vycestovat znovu
přišla v letadle při zpáteční cestě z Manchesteru do Česka:). Jedním
z hlavních důvodů, proč jsem šel do doktorského studia, byla právě
možnost vycestovat do zahraničí za studiem. Studium v zahraničí je jedna
z věcí, které nemají pro a proti, ale jenom samá pro. A těch je
spousta… Je škoda, že jsem se do USA nevydal už na střední škole.
Bylo Fulbrightovo stipendium tvá první
volba nebo jsi zvažoval sehnat peníze jinde (či dokonce zkoušel)? (zde
se klidně můžeš zmínit o tom, že když chce člověk na Stanford, musí si
sám dost připlatit).
O Fulbrightovo stipendiu jsem se
dozvěděl až v roce 2010 na veletrhu studia v zahraničí na ZČU víceméně
náhodou. Můj původní záměr byl vycestovat do Evropy na některou
z univerzit, které se zabývají stejnými tématy jako naše laboratoř. Se
svým poměrně jasným požadavkem (že si vše zařídím, jenom že potřebuji
sehnat financování) jsem se obrátil na většinu organizací
participujících na veletrhu. U všech stánků jsem pochodil stejně: sličná
slečna kolem třiceti let mi do ruky vrazila letáček jejich organizace
s cennou radou, abych si informace vyhledal na jejich webových stránkách
(o kterých jsem již předem věděl, že jsou tak nepřehledné, že se na
nich žádná užitečná informace najít nedá). Když jsem (poměrně
znechuceně) odcházel, povšiml jsem si červeného stánku s velkým „F“,
zastavil jsem se tedy ještě tam a dobře jsem udělal. Velice příjemně
jsem si popovídal s p. Tesařem z Fulbrightovy komise, který mi poskytl
všechny potřebné informace. Od té doby jsem věděl, že jedině Fulbright!
Jiné zdroje (konkrétně program Freemovers, Nadaci Sophia, Hlávkovu
nadaci a motivační systém ZČU Talent) jsem poté využil pouze ke
spolufinancování poplatků za studium na Stanfordu, které Fulbrightova
komise nehradí. Zbytek hradím z vlastních prostředků.
Rozhodoval ses dlouho, kam se chces dostat? Mohl bys lidem nějak ve zkratce popsat, za jakým účelem jsi do USA přijel?
Pro Stanford jsem se rozhodl kvůli
tomu, že oni jsou v mém oboru průkopníky a jsou světově nejlepší.
Základní poznatky, které se týkají mého výzkumu, pocházejí právě ze
Stanfordu. Stanford byla moje první a jediná volba. Téma mého výzkumu je
v Česku a vlastně i v Evropě nové a málo prozkoumané. Vyrazit do USA
byla vlastně skoro jediná možnost, jak se ve výzkumu posunout dál.
Jak dlouho ti zabralo získání
stipendia (dle vlastního úsudku) – eseje, přihláška, pohovor? Máš nějaké
tajné typy pro zájemce, jak se dostat na první místa seznamu kandidátů?
Vypracování eseje a přihlášky mi
zabralo hodně času. Začal jsem na tom pracovat 3-4 měsíce před
odevzdáním. Podstatná část času ale spočívala v „odhodlávání se“ začít.
Vyplňování přihlášek a formulářů obecně totiž není zrovna můj velký
koníček. Esejím jsem věnoval poměrně hodně času a úsilí. Nejtěžší asi
bylo nacpat vše, co chci říct na jednu stránku tak, aby tam bylo vše
podstatné, ale zároveň to bylo pro čtenáře srozumitelné a správně to
vyznělo. Na této úrovni by esej asi měla být precizní jak jazykově, tak
stylisticky. Relativně dost času jsem věnoval i přípravě na zkoušku
TOEFL, na kterou se sice nelze naučit, ale kdo ví, co má od zkoušky
přesně čekat, má obrovskou výhodu – hlavně časovou. Na druhou stranu
limit 80 bodů ze 120 možných rozhodně není nijak přísný. Na pohovor jsem
se nepřipravoval vůbec, tam je asi nejlepší být spontánní a přirozený.
Tajné tipy pro zájemce, jak se dostat na první místa seznamu kandidátů,
nemám a neznám. Asi proto jsem se na přední místa nedostal: )
Jaký hlavní přínos pro tebe má dosažení Fulbrightova stipendia?
Primární přínos je pochopitelně
poskytnutí finanční podpory, bez které by se stáž nemohla uskutečnit.
Není to ale asi ten hlavní přínos. Fulbrightovo stipendium je vynikající
značka, která otevírá dveře nejen na špičkové univerzity, ale i
například k dalším zdrojům financování stáže a věřím, že i budoucí
zaměstnavatelé ocení tuto prestižní značku. Fulbrightovo stipendium dává
pocit výjimečnosti a hlavně příležitost pohybovat se mezi výjimečně
nadanými mladými lidmi z Fulbrightovy rodiny. Akce jako Gateway
Orientation nebo Enrichment Seminar, které Komise nejen zorganizuje, ale
i uhradí, jsou neopakovatelné příležitosti.
Co si myslíš že se změní nebo bude
jiné ve tvém životě po návratu zpět mezi smrtelníky (čti návratu do ČR a
zpět k běžnému životu)? Máš už nějaký plán, co budeš dělat po návratu?
Očekávám nepříjemné aklimatizační
období. Hlavně v mimoprofesním životě. Nebude asi jednoduché si zvyknout
zpět na chování postkomunistické xenofobní a šovinistické společnosti
v čele s „tlačenkovým“ prezidentem. V profesním životě očekávám změnu
k lepšímu. Fulbrightovská zkušenost mě naučila, že nemá cenu mít malé
cíle a že vše je možné, když pro člověk jde za svým cílem. V mém oboru
ale ani vysoké profesní cíle neznamenají automatický odchod za prací do
zahraničí, lze se výborně uplatnit i u nás. Rád bych pokračoval i
v učení na ZČU, myslím, že bych mohl studentům hodně užitečného předat.
Odchodu za prací do zahraničí se ale rozhodně bránit nebudu, hodně mě
může popostrčit právě celková nálada ve společnosti.
A teď trochu ze soukromého života:)
Máš pocit, že by tě Fulbright nějak obohatil i v otázce osobního života?
Prozradíš nám, jaký dopad to má/mělo na osobní vztahy v ČR?
Fulbrightovská zkušenost je
obrovským přínosem pro osobnostní rozvoj. Dokonce osobně tento přínos
řadím před profesní přínos. Já osobně jsem získal obrovský nadhled,
sebejistotu a sebevědomí. To se samozřejmě promítne i do osobního
života. Konkrétní následky ale poznám až po mém návratu:) Nicméně abych
mluvil konkrétně, tak se toho vůbec nebojím, protože ten, kdo s vámi
chce být, s vámi bude po návratu ještě raději, a ten kdo nechce, tak se
to alespoň ukáže. Takže i efekt na osobní vztahy v ČR vidím pozitivně.
My jsme to s přítelkyní vyřešili jednoduše: také jela na studijní pobyt
do zahraničí (i když ne na tak dobrou školu jako je Stanford:)).
Měl jsi problémy zapadnout do nějakého kolektivu? Změnilo tě nějak prostředí či lidé, kde se teď pohybuješ?
Rozhodně ne. Je třeba ale vzít
v úvahu, že se pohybuji téměř výhradně v prostředí lidí z campusu, kteří
jsou asi na celém světě podobní, zvlášť v našem oboru, takže k sobě
máme blízko. O jiných Fulbrightech ani není třeba se zmiňovat. S tímhle
není sebemenší problém.
Jak bys zhodnotil hospodskou kulturu ve srovnání s ČR a co je dle tebe nejlepší US jídlo, které jsou vyzkoušel.
Z toho, co jsem měl možnost zažít,
tak se v ČR rozhodně v tomhle cítím svobodněji. V Palo Alto se vám
rozhodně nestane, že jdete s někým odpoledne na jedno, a protože je
dobrá zábava, tak jich dáte osm, zůstanete do tří do rána a druhý den
kvůli tomu nejdete do práce. Taky se vám běžně stane, že vás v půl 11.
večer vyženou z plné hospody s tím, že už zavírají. Ono to ale asi při
pracovním tempu 60 hodin/týden, což je na Stanfordu obvyklá porce, jinak
nejde. A to ani nemluvím o ponižujícím ukazováním ID při každé
příležitosti. Nedivím se, že hodně lidí pije hodně doma, a to třeba i
dost. V US jsem žádné dobré jídlo nevyzkoušel, protože jsem žádné dobré
US jídlo zatím nepotkal. Pokud chce člověk jíst venku, většinou je mu
k dispozici obligátní kombinace Subway – Panda Express – KFC. Co se týká
jídla, skutečně se těším do Evropy na tradiční středoevropskou a moji
oblíbenou italskou kuchyni (tím nemyslím americkou pizzu s centimetr
tlustým těstem a třícentimetrovou vrstvou všeho možného i nemožného…)
Jedna věc (místo), kterou zaručeně musí vidět každý, kdo se podívá do USA.
Stanford! :)
A na závěr – co nejlepšího se ti stalo díky Fulbrightově stipendium (jaký je tvůj největší pozitivní zážitek)?
Kdo by jel na stáž s Fulbrightovým
stipendiem s očekáváním nějakého největšího nejvíc pozitivního zážitku,
bude možná zklamán. Alespoň pro mě to není o jednom jediném zážitku. To,
co je pro mě nejvíc pozitivní, je změna v mém přemýšlení, poznání, že
má člověk mít velký cíl a jít za ním a že všechno je možné.
Příspěvek je převzat z blogu Kateřiny Váňové, stipendistky Fulbrightova programu pro postgraduální studium v roce 2012-13.