Martin Vraný: Mozek v Berkeley aneb zpověď Fulbrightova stipendisty

Malá zpověď dalšího českého studenta, který letos vycestoval za poznáním a výzkumem do USA. Aspoň tak velmi rychle pochopíte, že Fulbrightovo stipendium je tu pro všechny obory a všechny lidi, kteří mají chuť něco změnit.

Martin je podle mě Fulbrightista v pravém slova smyslu. Přátelský, otevřený, inteligentní, vzdělaný, s širokým rozhledem a tou správnou mírou sebeúcty. V jeho přítomnosti má člověk pocit, že nic není problém. Pokud filozofické úvahy nejsou vaší silnou stránkou (jako pro mne), než se nadějete, diskutujeme o teorii “špatného a dobrého prsu”. Věda a filozofie k sobě mají mnohdy blíže, než by člověk čekal.  Martin vystudoval dvě vysoké školy, avšak na svém PhD studiu se rozhodl jít ještě dále v poznání a vzdělávání. Vybral si dle mě velmi obtížný obor – studium kognitivních věd. A já smekám klobouk, protože aby se někdo hrabal v mozku, musí si být sakra jistý tím, co dělá. A to Martin velmi dobře ví.

Proč ses rozhodl studovat v zahraničí (a kdy přišla ta myšlenka vycestovat)? 

Když jsem začal s doktorátem, bylo mi jasné, že nějakou dobu bych měl studovat v zahraničí. Předtím jsem sice rok studoval v Belgii, ale od toho už uběhlo dost času, tak jsem chtěl zase na chvíli ven. Navíc se brzy ukázalo, že doktorandský život v ČR obnáší tolik vedlejších povinností (výuka + vedlejší úvazek), že na samotnou práci na disertaci moc času nezbývá. Tento rok v USA se tak můžu soustředit pouze na doktorát. 

Bylo Fulbrightovo stipendium tvá první volba nebo jsi uvažoval i o jiné finančním zdroji (či dokonce zkoušel sehnat)? 

Ano, byla to první volba, na nic jiného jsem se ani nehlásil. Vyhovovalo mi, že to je na delší dobu (většina stipendijních pobytů je kratší) a že pokud už to stipendium člověk získá, odpadne mu spousta organizování spojeného s pobytem v USA, protože Fulbrightova komise zařídí leccos za nás.

Rozhodoval ses dlouho, kde by tvůj pobyt měl probíhat? 

Ne, chtěl jsem někam, kde je dobrá kognitivní věda. Berkeley byla jasná volba i díky Ivanu Havlovi, který tu vystudoval a má tu stále kontakty.

Jak dlouho ti zabralo získání stipendia (dle vlastního úsudku) – vypracování esejí, přihláška, pohovor? Máš nějaké tajné tipy pro zájemce, jak se dostat na první místa v žebříčku kandidátů?

Nedokážu to moc odhadnout, třeba 20 hodin čistého času? Každopádně mi to vždy přišlo jako relativně málo práce vzhledem k tomu, kolik člověk může získat. Když si člověk vezme, že za pár esejů, pochůzek, pohovorů a testu z angličtiny dostane šanci strávit téměř rok bez starostí, v inspirativním prostředí a nad něčím, co ho baví, pak to jednoznačně stojí za pokus.

Tipy na přihlášku? Mě se zdá, že nejdůležitější je umět se tak trochu prodat. To znamená nabídnout v těch esejích a při pohovoru nějaký příběh, který přesvědčí, že jsem to zrovna já, kdo potřebuje odjet do USA. A zdůraznil bych, že je třeba to trochu podat jako příběh, jelikož porota se při posuzování důležitosti toho výzkumu nemůže opřít o vlastní znalost dané problematiky – obrázek si udělá na základě toho, jak vysvětlíte, že to je důležité.

Ta schopnost sebeprezentace (umět se prodat) je v tomhle ohledu zajímavé téma. Myslím, že Češi  (zvlášť akademici) tohle moc neumí a díváme se na to vlastně skrz prsty jako na nějaké vychloubání. Mě to je osobně pořád protivné a dělám to nerad, ale chápu, že to je potřeba, protože komise chce vybrat lidi, kteří věří tomu, co dělají, a věří si, že to můžou dělat dobře. V USA na tu sebeprezentaci kladou hodně velký důraz a falešnou skromnost tu nikdo neocení.

Jaký hlavní přínos pro tebe má dosažení Fulbrightova stipendia? 

Po akademické stránce to, že se konečně můžu zevrubně seznámit s kognitivní vědou. Po lidské stránce to, že poznám spoustu inteligentních lidí z celého světa a mohu žít rok v kultuře, která ještě pořád mocně hýbe světem.

Co si myslíš že se změní nebo bude jiné ve tvém životě po návratu zpět mezi “smrtelníky” (návratu do ČR a zpět k běžnému životu)? Máš už nějaký plán, co budeš dělat po návratu? 

Plán zatím moc nemám, ale mám rostoucí obavu, že budu pro většinu prací v ČR překvalifikovaný. Nerad bych se rozhodoval mezi zajímavou prací v zahraničí, kde bych mohl plně využít své znalosti, a méně zajímavou prací u nás. 

A teď trochu ze soukromého života:) Máš pocit, že by tě Fulbright nějak obohatil i v otázce osobního života? Prozradíš nám, jaký dopad to má/mělo na osobní vztahy v ČR?

Dopad poznám asi až se vrátím, zatím sice žádné změny nepozoruju, ale u takhle dlouhého odloučení je těžké něco předvídat. Rozhodně se tím ale netrápím. Pobyt tady samozřejmě člověku ukáže, jak dokáže vyjít sám se sebou nebo v novém kolektivu. Tohle už jsem si ale jednou vyzkoušel, takže v tomto směru nic nového. Ta situace, kdy člověk navazuje nové vztahy a začleňuje se do jiných skupin, však může člověku lépe ukázat, co z jeho vzorců chování vychází skutečně z jeho osobnosti a co naopak vychází z nějaké role, kterou už dlouho zaujímá ve skupině starých přátel a která může být výsledkem skupinové dynamiky a nahodilých událostí v minulosti. Se svými blízkými přáteli v ČR se znám už 15 let, v té skupině mám určitou roli, očekává se ode mě určitý vzorec chování a mám podvědomě tendenci tomuto vzorci vyhovět. Když se pak člověk stává součástí jiné skupiny, některé staré vzorce chování se opakují, ale jiné se naopak mění, protože člověk přijímá trochu jinou roli – ať už se o to vědomě snaží nebo mu tu roli “přisoudí” skupina. Je to zajímavé téma, ale bylo by to na dlouho, takže dost sociální psychologie… 

Na semináři ve Phoenixu – důkaz toho, že Fulbright musí zvládnout všechno (i tvrdou dřinu)

Měl jsi problémy zapadnout do nějakého kolektivu? Změnilo tě nějak prostředí či lidé, kde se teď pohybuješ?

Nejlíp jsem zatím vždycky zapadl do kolektivu dalších fulbrightů, což je zvláštní, protože bych čekal, že oproti dalším zahraničním studentům, kterých je v Berkeley spousta, to nebude žádný rozdíl. Hodně těžké je třeba začlenit se do asijského kolektivu – dost tu hraju badminton a do klubu chodí téměř výhradně Asijci a ti působí hodně uzavřeně.  

Co se změny týče, to je zase něco, co člověk nejlépe pozná až po návratu do starého prostředí. Zatím můžu říct, že díky tomu mezinárodnímu prostředí si člověk zvykne na to, jak různorodí mohou lidé být. Člověk si sice může být i bez této zkušenosti vědom, že rasové a kulturní stereotypy mohou být zavádějící, ale teprve konkrétní zkušenost to nevědomé stereotypizování koriguje. Zároveň se člověk učí být srozumitelný i pro lidi z jiných kultur, protože se nemůže spolehnout na žádnou sdílenou kulturní či historickou zkušenost. Tuhle jsem třeba musel načrtnout kulturu víkendových chat v ČR – když u nás zmíním, že o víkendu jedu na chatu, všem je jasné, co to znamená, proč tu chatu naše rodina má, proč se tam vůbec jezdí apod. 

Dost to také ovlivňuje smysl pro humor – třeba můj oblíbený sarkasmus se může setkat s velkým nepochopením, takže mám tendenci být politicky korektní.

Jak bys zhodnotil hospodskou kulturu ve srovnání s ČR a co je dle tebe nejlepší US jídlo, které jsi měl možnost vyzkoušet? 

Víc se tu pije na stojáka (barová kultura), piv se tu za večer nevypije zdaleka tolik (žádný div, při těch cenách), obsluha je pomalejší (u nás v některých hospodách člověku cpou pivo, aniž ještě dopil to předchozí) nebo není vůbec, mládež se před odchodem do hospody nezřídka přiopije levněji doma. Jídlo moc nesleduju, já mám vždycky nejlepší zážitky z indických restaurací.

Jedna věc (místo), kterou zaručeně každý, kdo se podívá do USA, musí vidět či zažít?

USA je země aut, všechno se tomu podřizuje, automobilová kultura je tu hodně silná. Půjčte si aspoň na chvíli auto a udělejte si (byť i krátký) roadtrip. Noc v motelu, večeře v zapadlém fastfoodu, sledování ubíhající krajiny, kde se střídaj průmyslové, městské a přírodní scenérie, před tebou silnice narýsovaná podle pravítka a končící za horizontem.

A na závěr – co nejlepšího se ti stalo na pobytu v rámci fulbrightova stipendia (jaký je tvůj nejpozitivnější zážitek)?

Těžká otázka, zase mám dojem, že to poznám až časem podle toho, k čemu se budu ve vzpomínkách nejraději vracet. Hodně mě ale těší, když lidem přijde zajímavé, co studuju, a začnou se na mě obracet s osobními otázkami po tom, jak tedy ta jejich mysl funguje a co tedy dělá člověka člověkem. 

Příspěvek je převzat z blogu Kateřiny Váňové, stipendistky Fulbrightova programu v roce 2012-2013