Andrea Průchová Hrůzová je teoretička 
vizuální kultury. Vyučuje na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR se zabývá vztahem paměti a digitálního prostoru. V roce 2011 založila a do roku 2023 vedla Platformu pro studium vizuální kultury Fresh Eye. Do češtiny převedla výběr esejů Johna Bergera „Způsoby vidění“ a podílela se na českém překladu „Teorie obrazu“ W. J. T. Mitchella. V zahraničí publikovala samostatné kapitoly zaměřené na propojení paměti a vizuality v nakladatelstvích Palgrave Macmillan (2015) a Springer (2017). Jako stipendistka Fulbrightova programu strávila v akademickém roce 2015/2016 sedm měsíců na Pratt Institute a Steinhardt School of Culture, Education and Human Development na New York University. Její pobyt vyústil ve vydání české verze knihy „Jak vidět svět“ Nicholase Mirzoeffa. Nyní na podzim se do New Yorku opět pracovně vrátila, ale ještě před odletem jí bylo jasné, že Amerika od jejího posledního pobytu prošla zásadní změnou.
Mezi Newyorčany se říká, že New York není Amerika. A také, že si tohle desetimilionové město, které má tolik podob, snad jako klidně deset různých měst, buď zamilujete, anebo z něj budete muset rychle utéct. Do New Yorku jsem poprvé přijela na pár dnů jako turistka na začátku desátých let. O pět let později jsem se do „City“ vrátila jako Fulbrightistka. Rozhodně se ale o návrat nejednalo. Do města jsem spíše poprvé opravdu vstoupila. Nabízela se mi možnost tu žít, studovat a přemýšlet o jednom z nejdůležitějších rozhodnutí v životě: zda se naplno věnovat akademické práci, anebo v českých (tehdejších) doktorandských poměrech doktorát dodělat pro dobrý pocit a hledat si místo, které do budoucna zaplatí rodinné složenky. A zatímco tehdy, v roce 2015, Evropou zmítala takzvaná migrační krize a ve střední Evropě se zasévala semínka etnického populismu a islamofobie, já jsem prožívala euforii z života v multikulturním prostoru, ve kterém pulzoval život různými jazyky a roztodivnými vůněmi kuchyní z těch pro mě nejvzdálenějších koutů světa. New York jsem si zamilovala a utéct rozhodně nechtěla. Mezi Newyorčany jsem našla několik životních přátel, a i na velké rozhodnutí došlo. Akademická práce, nabitá odborným entuziasmem a společenskou angažovaností, mě tu oslovila natolik, že jsem pochopila, kde chci hledat své místo - ve vzdělávání a výzkumu.
Je o deset let později, první týden září 2025, a já obsesivně kontroluji cestovní doklady: pas můj, manžela a dcery. Procházím zvací dopis i dokumenty zaměstnavatele potvrzující, že mě vysílá ke dvouměsíčnímu výzkumnému pobytu. Zároveň nervózně přemýšlím, nakolik kontrolovat obsah svého telefonu a počítače. Opět cítím, jako bych se do New Yorku nevracela, ale znovu do něj vstupovala. Situace se radikálně změnila na všech frontách. Odjíždím jako výzkumnice, máma, manželka a čeká mě přechod hranic, o jejichž otevřenosti se vedou od nástupu nové administrativy (nejen) v médiích zuřivé debaty. Dlouhá cesta nakonec probíhá jako každá jiná, jen pocit nejistoty zmizí až v momentě rozloučení se s imigračním úředníkem. A určitým zahalením do oparu nejistoty a nervozity se nakonec vyznačují celé dva měsíce strávené na letošní podzim ve velkoměstě.
Jak známo, obyvatelstvo New Yorku patří mezi jedny z nejpřesvědčenějších demokratických voličů. Do města tak přijíždíme ve chvíli, kdy většina kolegyň a kolegů, studujících a sousedů vkládají naděje do strmě stoupající politické hvězdy Zohrana Mamdaniho. Ve studentských řadách jako by kandidát probouzel víru v možnost revoluce ve 21. století. Ve střední generaci mých nejbližších spolupracovníků a přátel zase víru v možnost zůstat žít s rodinou ve městě, které se neustále astronomicky zdražuje. Mezi řečí, ale i v přímých konverzacích, probublává opatrná naděje. Lakmusovým papírkem vysokých nadějí se definitivně stává bizarní zážitek v sochařském parku Socrates v Astorii, kde se tradičně koná lokální verze oblíbených halloweenských soutěžních přehlídek psů (a jejich páníčků) v kostýmech. Ve chvíli, kdy na podium vtrhne malý psík rasy chau-chau s cedulí propagující kandidáta Mamdaniho, publikum (z tradičně politicky progresivní čtvrti) propuká v absolutní nadšení.
Jak známo, obyvatelstvo New Yorku patří mezi jedny z nejpřesvědčenějších demokratických voličů. Do města tak přijíždíme ve chvíli, kdy většina kolegyň a kolegů, studujících a sousedů vkládají naděje do strmě stoupající politické hvězdy Zohrana Mamdaniho. Ve studentských řadách jako by kandidát probouzel víru v možnost revoluce ve 21. století. Ve střední generaci mých nejbližších spolupracovníků a přátel zase víru v možnost zůstat žít s rodinou ve městě, které se neustále astronomicky zdražuje. Mezi řečí, ale i v přímých konverzacích, probublává opatrná naděje. Lakmusovým papírkem vysokých nadějí se definitivně stává bizarní zážitek v sochařském parku Socrates v Astorii, kde se tradičně koná lokální verze oblíbených halloweenských soutěžních přehlídek psů (a jejich páníčků) v kostýmech. Ve chvíli, kdy na podium vtrhne malý psík rasy chau-chau s cedulí propagující kandidáta Mamdaniho, publikum (z tradičně politicky progresivní čtvrti) propuká v absolutní nadšení.
Zároveň však jako by opatrnost byla přítomná v atmosféře společnosti obecně. Jako socioložka, zabývající se kulturou, se ptám co nejvíce lidí na současné společenské klima. Dobří přátelé vykládají pomyslné karty na stůl ihned. Mluví o tom, jak v aktuální tenzi mezi oficiální administrativou a vysokými školami přemýšlí dvakrát o tématech a způsobech, jimiž učí. Popisují stav plíživé autocenzury, někdy i paranoidního strachu, které v některých institucích panují. Společné hovory svou otevřeností a tematikou mrazí. Momentky z rodinných a pracovních životů jsou až příliš těsně provázané s nepříliš optimistickými výhledy do budoucnosti a s nemálo pozitivním hodnocením současnosti. Stav světa, v němž se slovo a prožitek „krize“ staly každodenností a v němž se hodnota lidských životů a práv maže společně se státními hranicemi mrknutím oka, na nás očividně dopadá tíživě, ať už své „doma“ nacházíme kdekoliv.
Mám však to štěstí každý týden docházet do podzimu zahalených brooklynských Carroll Gardens, kde mi fyzický i mentální azyl poskytuje mezinárodně respektovaná kurátorka, Charlotta Kotíková, v Česku známá především jako „pravnučka T. G. Masaryka.“ Hodiny a hodiny společně procházíme Charlottinu fascinující kariéru na poli současného umění, bytostně spjatou s momentem emigrace do USA z Československa na začátku roku 1970. Probíráme nesnadné začátky v cizí zemi, obrovskou snahu učit se, pracovat i lásku k umění v prostoru. Se stejným nasazením ale diskutujeme také nutnost péče o demokratické hodnoty a svobodu ve společnosti. Z rozhovorů a osobního archivu se rodí základ budoucí knihy. A z nejistoty a opatrnosti se rodí pevné přesvědčení. Že i v rozkolísaných časech - a zejména v nich - má velký smysl nevzdávat se naděje a svobody. A že onu naději a svobodu nemáme budovat primárně pro sebe a blízké, nýbrž pro nás pro všechny.