Andrea Průchová Hrůzová
je socioložka vizuální kultury, badatelka a pedagožka. Působí v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Vyučuje teorii a metodologii vizuální kultury a sociologii médií na Katedře sociologie FSV UK v Praze. V roce 2011 založila Platformu pro studium vizuální kultury Fresh Eye, kterou vedla do konce roku 2023. Její současné odborné zaměření na vývoj vizuální kultury, mediální komunikaci, migraci a digitální rasismus zásadním způsobem inspiroval i zahraniční pobyt v USA. Jako stipendistka Fulbrightova programu strávila v akademickém roce 2015/2016 sedm měsíců na Pratt Institute (Visual & Critical Studies Department) a Steinhardt School of Culture, Education and Human Development (Media, Culture, and Communication Department) na New York University a během pobytu postupně začala na vizuální kulturu nahlížet trochu jinak. Uvědomila si, že: "Studium vizuální kultury dokáže odhalovat a kriticky pojmenovávat sociální nespravedlnosti i ukazovat, proč si ve společnosti ohledně některých zásadních témat, jakými jsou dnes například environmentální krize, gender nebo rodina a národ, nerozumíme." Jedním z konkrétních výstupů navázání spolupráce s americkými kolegy a kolegyněmi bylo české vydání knihy "Jak vidět svět" Nicholase Mirzoeffa za účasti autora. Dalším - možná méně nápadným - příkladem je skutečnost, že polovinu svých předmětů vede v angličtině.
Rozhovor s Andreou Průchovou Hrůzovou vznikl ve spolupráci s Ladislavem Loukotou ze stránky Vědátor a je třicátým druhým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na našem YouTube kanále a Facebooku. Koncem týdne Vám přinášíme textovou verzi rozhovorů zde na blogu.
Jak byste popsala význam studia vizuální kultury pro úplného laika? Z jakého pohledu vás zajímá nejvíce?
Vizuální studia nabízejí širokou perspektivu, pomocí které lze nahlížet na obrazy okolo nás jako na důležité aktéry v historických, společenských a politických procesech. Zabývá se obrazy jak tvořenými profesionály, tak i amatéry, obrazy, které cirkulují ve fyzickém i digitálním veřejném prostoru a které tvoří naše každodenní vizuální univerzum. Často jsou pro nás právě každodenní obrazy neviditelné, protože jsou tak všudypřítomné.
Fotografie historických událostí v učebnicích, snímky z politických setkání, válečné záběry, dokumentace živelných katastrof, slevová nabídka v obchodním řetězci, selfie oblíbené celebrity. Vizuální kultura přikládá těmto obrazům váhu, protože formují naše hodnoty a názory, činí pro nás svět viditelný určitým způsobem. Ne všichni totiž svět vidíme stejně na základě svého sociálního zázemí, vzdělání, digitální zkušenosti, profese, sociální třídy nebo jen regionu a části světa, ve které žijeme. Vizuální kultura ukazuje, nakolik mocnými nástroji dokumentace, ale i tvorby společenské skutečnosti, obrazy jsou.
Mě osobně dlouhodobě zajímají způsoby, jimiž obrazy s jejich rozšířením do digitálního prostoru vstupují do nových politických vztahů. Konkrétně zkoumám problematiku rasizace digitálního prostředí a digitálních projevů rasismu, často v podobě internetových humorů a memů, a to nejčastěji na příkladu migrace do Evropy.
Na druhou stranu mě zajímá vztah obrazů a historie a zkoumám, jak se formuje kolektivní paměť pomocí vybraných vizuálních symbolů a reprezentací, jak je zprostředkována v muzeích, vzdělávacích institucích a učebnicích, i jak s ní pak operují média, když informují o historických událostech. Obecně mě na vizuální kultuře baví její mezioborovost, kdy člověk uplatňuje poznatky z kulturálních studií, mediálních studií, dějin umění, filozofie nebo antropologie a do toho se rychle rozvíjí také metodologie studia obrazů. To zapříčiňuje právě dialog vizuálních studií s dalšími disciplínami i rozvoj nových komunikačních platforem.
S tím souvisí i moje další otázka – jak se mění vztah recipientů k vizuálu?
Ve své výzkumné a pedagogické praxi sleduji dvě větší změny. První je obrat k producentství, který probíhá již dlouho a je zapříčiněný rozšířením nových technologických nástrojů a komunikačních platforem. Jednoduše řečeno - čím dál více neprofesionálů může tvořit vlastní vizuální obsah a sdílet ho s dalšími lidmi. Vidíme, že díky dostupnosti technologií a digitálních médií nastupují nové generace tvůrců a tvůrkyň, kteří postupně profesionalizují a také monetizují svůj tvůrčí digitální obsah.
Tato kvantitativní změna s sebou přináší i kvalitativní změnu, kdy si jsou zejména zástupci mladší generace, kteří již vyrostli obklopeni možností tvořit vizuální obsahy a veřejně je prezentovat, více vědomi významu vizuální komunikace, rychle si osvojují nové komunikační a estetické trendy. Vizualita je pro ně globálním způsobem komunikace.
Do jaké míry metodologie zkoumání vizuální kultury řeší čistou analýzu, a do jaké jde o hodnocení (ne)kvality?
Hodnocení (ne)kvality přenechávají vizuální studia jiným oblastem. My se můžeme zabývat procesy produkce, reprodukce i cirkulace obrazů napříč různými technologiemi, médii a institucemi. Analyzovat lze také samotný obsah. Můžeme se zaměřit na obsahové znaky (např. kdo, kdy, kde je vidět, v jakém vztahu jsou objekty), ale i na znaky kvalititativní, kdy rozebíráme kompozici, osvětlení, technické provedení nebo estetické znaky obrazu. To však nesměřuje k tomu, abychom jako výstup naší analýzy provedli estetický soud. Snažíme se naše bádání spíše zasazovat do kontextu komunikačních a společenských procesů.
Jak vnímáte změny trendu v posledních dvou dekádách, s příchodem nových médií?
Vizuální kultura je zajímavým lakmusovým papírkem, do něhož se propisují všechny technologické a komunikační změny, nevyjímaje nástup nových médií. Zatímco některé kolegyně a kolegové se zcela oprávněně zabývají dopadem těchto změn na vizuální kulturu a věnují se oblasti, kterou lze označit za mediální archeologii, mě spíše zajímá, jaký typ nové vizuální komunikace, a zejména pak jaká nová témata, se začínají komunikovat.
Umožnil nástup určité technologie zviditelnění určitého tématu? Je pak zajímavé sledovat, jak některé společenské problémy, například práva žen nebo občanská svoboda, zůstávají ve vizuální kultuře přítomné po stovky let, ale získávají na nové dynamice. Mluvíme třeba o nástupu vizuálního aktivismu díky rozšíření sociálních sítí a chytrých telefonů, na které se dá běžně fotit a točit, včetně dokumentace sociálních protestů a forem bezpráví. Formují a dále se takto šíří digitálně zrozená hnutí, jakými jsou například Black Lives Matter nebo Decolonize This Place.
Na druhou stranu ale vidíme, že to, o čem komunikujeme, zůstává v jádru mnohdy stejné. Vyjednáváme politické a osobní vztahy, snažíme se vhodně sebeprezentovat, zjišťujeme si informace o světě okolo nás. Spíše myslím, že je teď důležité mluvit o době postdigitální, kdy se nám nová média již nezdají tak nová a my bychom měli být kritičtější vůči tomu, na jakých principech fungují. To pak musíme reflektovat skutečnost, že velká část obrazů, s nimiž se setkáváme, jsou operačního charakteru, kdy stroje vykonávají určitou formu dohledu nebo dokumentace nad prostředím a lidmi. Anebo že je digitální vizuální komunikace výrazně podřízena algoritmizaci.
Paleta vašich aktivit je poměrně obsáhlá. Založila jste Platformu pro studium vizuální kultury Fresh Eye, učíte na katedře sociologie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a badatelsky působíte v Ústavu soudobých dějin Akademie věd ČR. Přeložila jste také do češtiny odborně-popularizační literaturu věnovanou vizuálním studiím. Co stálo na počátku vašeho zájmu o vizuální kulturu a vše, co s ní souvisí?
O vizuální kulturu jsem se začala zajímat jako vysokoškolská studentka, kdy jsem měla štěstí na setkání se zajímavými pedagožkami a pedagogy, kteří přinášeli tento typ vědění ze zahraničí. Inspirovalo a provokovalo mě, jak o obrazech uvažovali. Bohužel ale nebylo možné se oboru studijně naplno věnovat, žádný takový obor tu nebyl. Rozhodla jsem se proto s pomocí několika spolužáků organizovat přednášky, které by lidi s podobným zájmem sdružily a umožnili nám výměnu informací.
Vznikl tak Fresh Eye, který je tu s námi již 12 let. Postupně se profesionalizoval ve smyslu zisku institucionální veřejné podpory, za níž jsem nesmírně vděčná. V jádru jde však stále o nadšení ze sdílení poznatků, názorů a zkušeností v méně formálním rámci, nežli které nabízí akademické vzdělávání.
O vizuální kulturu jsem se začala zajímat jako vysokoškolská studentka, kdy jsem měla štěstí na setkání se zajímavými pedagožkami a pedagogy, kteří přinášeli tento typ vědění ze zahraničí. Inspirovalo a provokovalo mě, jak o obrazech uvažovali. Bohužel ale nebylo možné se oboru studijně naplno věnovat, žádný takový obor tu nebyl. Rozhodla jsem se proto s pomocí několika spolužáků organizovat přednášky, které by lidi s podobným zájmem sdružily a umožnili nám výměnu informací.
Vznikl tak Fresh Eye, který je tu s námi již 12 let. Postupně se profesionalizoval ve smyslu zisku institucionální veřejné podpory, za níž jsem nesmírně vděčná. V jádru jde však stále o nadšení ze sdílení poznatků, názorů a zkušeností v méně formálním rámci, nežli které nabízí akademické vzdělávání.
Do jaké míry je dnes téma vizuální kultury globalizované? Co nového jste o tomto tématu zjistila na Fulbrightově výjezdu v USA?
Vizuální kultura je výrazně globalizovaná a najdeme obrazy, vizuální trendy i komunikační nástroje, které sdílíme celosvětově. Jak je již zřejmé z našeho povídání, procesy globalizace a technologické změny takovou skutečnost umožnily. Na druhou stranu je ale v posledních dvou dekádách o to větší badatelský zájem hledat vizuální projevy a kultury, které stojí mimo hlavní komunikační proud. Stává se důležitějším zkoumat ty vizuální reprezentace, které zůstávají skryty před hledáčkem velkých médií, ale také nedostávají prostor v muzeích, galeriích nebo vzdělávacích institucích. Kdo je a kdo není vidět? Jaké historické i současné události a zkušenosti různých skupin zneviditelňujeme? V tom mi pobyt můj pobyt v USA doslova otevřel oči.
Do té doby byl můj zájem o vizuální kulturu především na teoretické a historické rovině, ale tehdy – aniž bych to ještě uměla reflektovat - se pro mě stal něčím bytostně občanským. Studium vizuální kultury dokáže odhalovat a kriticky pojmenovávat sociální nespravedlnosti i ukazovat, proč si ve společnosti ohledně některých zásadních témat, jakými jsou dnes například environmentální krize, gender nebo rodina a národ, nerozumíme. Komunikujeme je totiž pomocí jiných obrazů či jinak interpretujeme a rámujeme obrazy stejné. Tohle nové poznání jsem však dokázala plně uchopit až později, po mém návratu, kdy jsem navázala hlubší spolupráci s kritikem Nicholasem Mirzoeffem, s nímž jsem byla v New York City v kontaktu a mohla učit ve společných kurzech vizuální kultury na New York University.
S Nickem jsme připravili české vydání jeho široce populární knihy “Jak vidět svět”, které vyšlo v ArtMap v roce 2018 a Nick knihu, která obsahuje i náš společný rozhovor, přijel pokřtít. V době pandemie jsme společně v rámci činnosti platformy Fresh Eye realizovali dvoudenní sérii online workshopů k tématu vizuálního aktivismu. Formativní vliv na mě zásadně mělo a má mé profesní a osobní přátelství s Ricardem B. Brownem, který byl mým tutorem na newyorském Pratt Institute. Ric se dlouhodobě věnuje zkoumání rasy a rasových teorií v kultuře a politice. V neposlední řadě mě právě hovory s těmito kolegy, a americká zkušenost vůbec, vedly k tomu snažit se hluboce porozumět prostředí, ve kterém žiju a geografickému regionu střední a východní Evropy, jenž formuje společnost, k níž patřím.
Tradiční závěrečná otázka: Co by podle vás měl každý laik vědět o tématu vizuální kultury, ale podle vás to příliš nevědí?
Směju se, protože nevím, zda vůbec mnoho lidí ví o vizuálních studiích. Myslím, že není potřeba o tématu něco konkrétního vědět, ale spíš si být jako občan/ka a člen/ka společnosti kriticky vědomí toho, jaké obrazy přijímáme, jaké šíříme a jak významně formují naši společnost. Jednoduše - měli bychom si zviditelnit obrazy v každodenním životě a náležitě s nimi zacházet.
Poznámka: Autorkou profilové fotky je fotografka Kateřina Sýsová, portrét byl vytvořen pro projekt a knihu Myslitelé.