Karolína Pštross je doktorandkou 
na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze (FSV UK). Baví ji zprostředkovávat širší veřejnosti vědecké poznatky srozumitelným jazykem. Proto od roku 2019 také působí jako vedoucí komunikace v Centru umělé inteligence na Českém vysokém učení technickém. V akademickém roce 2023/2024 strávila devět měsíců na Columbia University v New Yorku, kde jako stipendistka Fulbrightova programu zkoumala, jak může komunikace vědeckých poznatků ovlivnit tvorbu politiky. Protože věří, že vědeckou komunikaci je třeba učit na vysokých školách, sama nyní takový předmět nabízí studujícím na FSV UK.
Rozhovor s Karolínou Pštross vznikl ve spolupráci s Ladislavem Loukotou ze stránky Vědátor a je čtyřicátým pátým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na našem YouTube kanále a Facebooku. Koncem týdne Vám přinášíme textovou verzi rozhovorů zde na blogu.
Že má popularizace a komunikace vědy smysl, se po roce 2020 shodne skoro každý. Na co se v ní zaměřujete vy?
Komunikaci vědy se věnuji na několika úrovních. Už necelých sedm let pracuji v Centru umělé inteligence na FEL ČVUT, kde řídím všechny komunikační aktivity našeho pracoviště, a to jak externí, tak interní. Současně jsem také doktorandkou na Univerzitě Karlově a komunikace vědy je mou primární výzkumnou oblastí. V neposlední řadě se pak zabývám komunikací toho, co na doktorátu dělám, aby neplatilo pořekadlo, že kovářova kobyla chodí bosa. Abych uvedla příklad, tak s kolegyní Terezou Klabíkovou Rábovou jsme teď propagovaly mezinárodní studii o důvěře ve vědce, která vyšla v Nature Human Behaviour. Zapojily jsme se do globálního průzkumu a máme radost, že se díky tomu Česko pomalu dostává na mapu výzkumu komunikace vědy, což je poměrně novinka.
Co mě na komunikaci vědy baví nejvíce, je že nejde o izolovaný obor. Zasahuje do psychologie, sociologie, politologie a dalších odvětví společenských věd i mimo ně. Je to neuvěřitelně rozmanitá oblast, která prostupuje celou naší společností. K tématu proto musíme přistupovat komplexně a chápat, jak se proměňuje lokálně a v závislosti na různých kontextech. S mými kolegy se například zaměřujeme na českou vědeckou žurnalistiku, na formování postojů vůči vědě, na vědecké poradenství nebo na propojení vědy s uměním.
V čem vidíte faktory, které ovlivňují – pozitivně i méně pozitivně – důvěru veřejnosti k vědě?
Důvěru veřejnosti ve vědce ovlivňuje několik klíčových faktorů. Naše studie ukázala, že vyšší důvěru mají obecně ženy, starší lidé, obyvatelé měst a lidé s vyšším příjmem a vzděláním. Naopak politická orientace ovlivňuje důvěru rozdílně podle regionu – v západních demokraciích bývá nižší u konzervativně smýšlejících občanů, zatímco v některých východoevropských zemích je to naopak. A záleží i na tom, kdo byl u moci během Covidu a jak se dané vládě dařilo pandemii řešit. Významným faktorem je také otevřenost vědců – tam, kde je věda komunikována srozumitelně a transparentně, roste i její důvěryhodnost. Ráda bych ale zdůraznila, že studie jasně ukazuje, že důvěra ve vědce je celosvětově nadprůměrná.
Jak vnímáte roli vědců ve veřejných debatách, zejména při řešení dezinformací?
Dezinformace jsou velmi důležitým témem i v komunikaci vědy. A shodou okolností v mnoha ohledech souvisí i s otázkou důvěry. Ve výzkumech se ukazuje, že lidé, kteří mají nižší důvěru ve vědce či ve vědu obecně, se častěji obrací na zdroje informací, které označujeme jako alternativní nebo dokonce neseriózní. Řídí se tak doporučeními, která nejsou vědecky podložená a mohou být zavádějící či nebezpečná. Jako výzkumníci proto musíme soustavně budovat důvěru například skrze otevřenou komunikaci a setkávání se s lidmi mimo akademickou bublinu.
Tento problém má ale i druhou stranu mince, a to jsou dezinformace nebo nepřesné informace šířené samotnými vědci. Dělo se to například během Covidu, kdy se v médiích vyjadřovali k závažným tématům experti s jinou specializací. Toto může být velmi nebezpečné, protože veřejnost často vnímá akademické tituly jako záruku kvality a autoritu odborníků nezpochybňuje. A není to jejich vina – vědecká gramotnost není něco, co si můžeme snadno osvojit. Zejména v době krize je náročné se na problematiku dívat kriticky a rozvážně, když máme strach a do popředí se dostávají emoce.
V mé praxi ale vidím, že přesně tohle je pro mnohé vědce impuls k tomu, aby se do veřejné debaty zapojili. Všímají si toho, že když odmítnou žádost o rozhovor, prostor může zaplnit někdo jiný, kdo k tomu nemá kvalifikaci. Novináři zkrátka preferují hosty, kteří jim vždy zvednou telefon a jsou pohotoví. To je důležité pochopit i ze strany akademiků, pro které je fungování médií často zahaleno tajemstvím a nemají třeba možnost se účastnit mediálního tréninku na svém pracovišti.
Na komunikaci vědy byl zaměřen i váš pobyt v rámci Fulbrightova stipendia na Columbia University. Jaké jsou vaše hlavní poznatky z této zkušenosti?
Celý pobyt byl neuvěřitelný zážitek. Kudy chodím, tudy Fulbright doporučuju, protože vám dává neuvěřitelnou svobodu v bádání i kontakty pro další spolupráci. Já jsem se s mou tamější školitelkou Natalií Pasternak zaměřovala na oblast vědeckého poradenství. Mapovaly jsme, které země využívají model zvaný Chief Science Advisor, kdy někdo radí přímo premiérovi či prezidentovi. Zkoumaly jsme také, jak je tento model zakomponován do vládní struktury a kdo tuto funkci zpravidla vykonává. Brzy chceme tento výzkum publikovat, aby se našimi výsledky mohli inspirovat politici v dalších zemích včetně té naší. O výzkumu budu v květnu mluvit také na konferenci PCST ve Skotsku, která se zaměřuje na veřejnou komunikaci o vědě a technologiích.
Přibližně přes třemi lety jsme tu měli jinou Fulbrightistku Pavlu Hubálkovou, která přišla ke komunikaci vědy z neurověd. Co vás samotnou přivedlo k tématu komunikace vědy?
Pavly cesta je nesmírně zajímavá a myslím, že inspiruje mnoho vědců k tomu, aby se komunikaci věnovali naplno. Mně takový vzor dříve chyběl, tak jsem se ke komunikaci vědy dostala oklikou a v podstatě náhodou. Po státnicích jsem začala pracovat na ČVUT a vše se naučila od píky. Mrzí mě, že české univerzity nenabízejí komplexní vzdělání v tomto směru, a i proto jsem začala učit vlastní předmět na FSV UK, aby se studenti s komunikací vědy setkali a zvážili ji jako svou profesní dráhu. Ohlasy jsou zatím velmi dobré a postupně se setkáváme s novými diplomkami na toto téma, takže jsem optimistická.
Popularizace vědy má v České republice silnou tradici, ale stále je co zlepšovat. Ve kterých oblastech vidíte největší potenciál pro růst?
Asi největší překážky jsou vidět v systémové rovině. Na komunikaci vědeckých výsledků nejsou dostatečné finanční prostředky a často chybí i podpora vedení. Pro vědce je tak těžké ukrojit z už tak omezené kapacity a věnovat se činnosti, se kterou třeba ještě nemají zkušenosti. Evropské granty sice na komunikaci vědy kladou velký důraz, ale v Česku to mnohdy není vnímáno jako priorita. Profesní sítě se tu teprve začínají rozvíjet a chybí organizace, které by toto nějaký způsobem zastřešovaly a koordinovaly. Česko je nově součástí evropské cítě COALESCE a od začátku našich setkání vidíme, jak jsme v tomto směru pozadu například oproti Německu nebo Holandsku. Totéž integrace vědeckého poznání do politického rozhodování, která je stále velmi nahodilá a netransparentní. Zmiňuji to proto, že i v tomto směru hraje velmi důležitou roli efektivní komunikace vědy.
.jpeg)
Abych ale nebyla jen negativní, máme tu celou řadu vědců a vědkyň, kteří se aktivně podílejí na propagaci, spoustu zajímavých vědeckých center pro veřejnost v regionech, několik skvělých novinářů soustavně pokrývajících vědecká témata a časopisy jako Vesmír, který u nás funguje už přes sto let. Českou veřejnost věda zajímá, popularizační veletrhy se těší vysoké návštěvnosti a i přes nedostatečné financování je věda nedílnou součástí veřejného diskurzu. Využijme tohle momentum a pojďme spojit síly!
1b) Jaké nástroje komunikace vědy vnímáte jako nejužitečnější?
Užitečnost jednotlivých nástrojů musíme vždy posuzovat v závislosti na tom, čeho chceme komunikací docílit a ke komu promlouváme. Popularizace vědy mezi středoškoláky se bude lišit od advokační kampaně směrem k politikům, a to nejen v komunikačních nástrojích. Roli hraje také konkrétní formát, styl jazyka a doprovodné vizuální materiály. Nelze to proto zobecnit a říct, že některé nástroje jsou lepší než ostatní. Pokud bych ale měla jmenovat nějaké aktuální trendy, tak se klade důraz na interaktivní platformy a obecně participaci publika.
S ohledem na množství nástrojů může být pro samotné vědce obtížné s komunikací vůbec začít. Radila bych vám nezaleknout se a vybrat si takový nástroj, který je vám blízký. Někdo rád mluví na kameru, někdo preferuje psaný projev a někdo se chce potkávat s lidmi naživo. Stejně tak nám jsou některé sociální sítě bližší než ty ostatní. Nenuťte se do něčeho, co vám je nepříjemné a prohlubte své schopnosti tam, kde se cítíte komfortně. Důležité je začít, zkoušet a postupně se rozvíjet.
Co byste poradila lidem, kteří po komunikaci vědy pokukují, ať už z řad vědců či naopak spíše lidí z tiskových oddělení? A jaké kanály či projekty byste doporučila pro inspiraci?
Doporučila bych jim absolvovat praktické školení nebo zajít na konferenci a prostudovat si materiály, kterých je online k dispozici neuvěřitelné množství (návodné učebnice mívají v názvu slovo handbook, třeba Routledge Handbook of Scientific Communication). V Česku pak nedávno vyšla kniha Úvod do komunikace vědy od Otakara Fojta, Pavly Hubálkové, Martina Rychlíka a Aleše Vlka. Můžete také odebírat novinky platformy SciComHub, která zde funguje už rok. To je určitě dobrý začátek. Konkrétně vědci se pak mohou obrátit na oddělení vnějších vztahů na své výzkumné instituci. Mohu zaručit, že vaši PRisti budou velmi rádi, že chcete mluvit o svém výzkumu, protože jim často chybí potřebné informace, aby vám mohli s propagací pomoct.
Tradiční závěrečná otázka: Co by každý člověk na Zemi měl vědět o vašem tématu, ať už to je komunikace vědy, věda samotná či cokoliv, co vás napadne?
Ačkoliv věda není perfektní, je to nejlepší systém porozumění světa kolem nás, který v současnosti máme. Ten, kdo se zajímá o vědu, může dělat lepší rozhodnutí například o svém zdraví – a to není málo. Na závěr bych si vypůjčila výrok britského poradce vlády, Sira Marka Walporta, který řekl, že věda není dokončená, pokud není komunikovaná. Jen když se podělíme o své vědecké výsledky, může z našeho poznání těžit celá společnost.
Poznámka: O americké zkušenosti Karolíny Pštross si můžete přečíst také v jejím textu z října 2024 ZDE.