Karolína Pštross je 
doktorandkou na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. Ve svém výzkumu se zabývá komunikací vědy se zaměřením na vědeckou žurnalistiku, důvěru ve vědu a diskurz na pomězí vědy a umění. V roce 2023 získala Fulbrightovo stipendium a strávila devět měsíců na Columbia University v New Yorku, kde zkoumala vědecké poradenství v kontextu tzv. evidence-based policymaking. Pracuje také jako vedoucí komunikace v Centru umělé inteligence na ČVUT.
Říká se, Fulbright vám změní život. Ruku na srdce, před odjezdem do New Yorku jsem se příslibu turbulentních změn docela bála. Svůj život v Praze mám ráda, profesně i akademicky se mi daří a na své kamarády nedám dopustit. Tak proč něco měnit? Odvahu vyrazit mi nakonec dal i rozhovor s filozofkou Laurie Ann Paul, ve kterém vysvětluje, že k zásadním životním volbám zkrátka nejde přistupovat racionálně. Je to prý jako byste se snažili si představit, jaké by to bylo stát se upírem – s tím, co nyní víte a kým jste dnes, to zkrátka nikdy nepochopíte. Je to nepřenositelná zkušenost. A tak jsem si řekla YOLO a sbalila kufry. Když jsem po necelém roce přistála zpět na Ruzyni, došlo mi, že Fulbrightem se měníte hlavně vy sami. Ale vezměme to popořadě.
Výběr univerzity
Každého cesta je jiná. Popíšu tu svou, která snad někomu z vás pomůže se zorientovat v celém procesu, uklidnit před cestou nebo inspirovat k podání přihlášky.
Dle mé zkušenosti je netěžší získat zvací dopis na americkou univerzitu či jinou instituci (jedna stipendistka třeba sbírala zkušenosti v Prezidentské Knihovně Billa Clintona v Arkansasu). Máte kontakty? Znáte někoho osobně z konferencí? Poradí vám školitel? Super – tím získáte největší náskok. Můj případ to nebyl, a tak jsem zkrátka obepsala několik výzkumníků a výzkumnic, kteří byli pro můj výzkumný záměr relevantní. Pod „několik“ si představte skoro 25 personalizovaných e-mailů. Většina se vám ani neozve zpět, někdo odpoví zamítavě (nemají kapacitu, zájem, chuť to řešit), někdo odpoví nadšeně a pak od nich už neuslyšíte, s někým si dokonce dáte call, ale nakonec to z různých důvodů nedopadne. A pak vás jednoho dne probudí e-mail s tím, že to klaplo. Skáčete radostí (i zděšením) a už se vidíte, jak procházíte podzimním Central Parkem. Výběrové řízení v ČR je pak poměrně standardní proces, hodně papírování, ale nic, co by vás mělo odradit. To nejtěžší, získat zvací dopis, už máte za sebou – někdo vás v Americe chce.
Každého cesta je jiná. Popíšu tu svou, která snad někomu z vás pomůže se zorientovat v celém procesu, uklidnit před cestou nebo inspirovat k podání přihlášky.
Dle mé zkušenosti je netěžší získat zvací dopis na americkou univerzitu či jinou instituci (jedna stipendistka třeba sbírala zkušenosti v Prezidentské Knihovně Billa Clintona v Arkansasu). Máte kontakty? Znáte někoho osobně z konferencí? Poradí vám školitel? Super – tím získáte největší náskok. Můj případ to nebyl, a tak jsem zkrátka obepsala několik výzkumníků a výzkumnic, kteří byli pro můj výzkumný záměr relevantní. Pod „několik“ si představte skoro 25 personalizovaných e-mailů. Většina se vám ani neozve zpět, někdo odpoví zamítavě (nemají kapacitu, zájem, chuť to řešit), někdo odpoví nadšeně a pak od nich už neuslyšíte, s někým si dokonce dáte call, ale nakonec to z různých důvodů nedopadne. A pak vás jednoho dne probudí e-mail s tím, že to klaplo. Skáčete radostí (i zděšením) a už se vidíte, jak procházíte podzimním Central Parkem. Výběrové řízení v ČR je pak poměrně standardní proces, hodně papírování, ale nic, co by vás mělo odradit. To nejtěžší, získat zvací dopis, už máte za sebou – někdo vás v Americe chce.
.png)
Přiznám se, že od samého začátku jsem měla v hledáčku pouze prestižní Ivy League univerzity. Když už, tak už! V mém oboru to dávalo smysl, a tak jsem se rozhodla zkusit to nejlepší. A vyplatilo se. Když jsem poprvé vkročila na kapus Columbia University, spadla mi brada. Nádherná architektura, sochy v prostoru včetně Rodinova Myslitele, trávníky k sezení a studenty obsypané schody s výhledem na zapadající slunce nad Butlerovou knihovnou. Je to ráj na zemi a v takovém prostředí se zkrátka studuje jedna báseň.
Školitel*ka jako alfa a omega
Výběr relevantních výzkumníků k oslovení je kapitola sama o sobě. Řekla bych snad jen to, ať zvážíte i jiné aspekty než h-index a podobné metriky. Pokud chcete s daným člověkem blízce spolupracovat a nejde vám jen o pozvánku (i to je v pořádku, např. když chcete pracovat na své knize a nebýt rušeni), zohledněte to, jak se vám s výzkumníkem bude pracovat. Najděte si jejich přednášky na YouTube, přečtěte si rozhovory, projeďte sociální sítě, zjistěte, kolik má momentálně dalších doktorandů, jaké má hodnoty, jaké učí předměty... Zkrátka si udělejte background check. S daným člověkem strávíte několik měsíců a musí to fungovat i po osobnostní stránce. Já jsem se svou „adoptivní vedoucí“ úzce pracovala na projektu o vědeckém poradenství v politice, který jsme daly společně dohromady, a tak byla kompatibilita po všech směrech klíčová. S energickou Brazilkou, která měla expertizu i smysl pro sarkasmus, jsem měla štěstí – ale rozhodně to nebyla náhoda. Nepodceňte tuhle fázi.
Profesorka Natalia Pasternak mě vzala pod křídla na School of Public and International Affairs, Columbia University. Našla mi volný pracovní stůl v biologické laboratoři, což byl pro doktorandku ze sociálních věd zážitek sám o sobě. Skoro každý den se mnou konzultovala výzkum, chodily jsme spolu na oběd, brala mě na schůzky, zvala do svých seminářů a představila mě zajímavým lidem. Časem se z nás staly kamarádky a tohle přátelství trvá i po mém návratu. Není to asi standard, ale pro mě to byl jeden z největších benefitů pobytu.
U Natalie doma jsme organizovaly čtenářský klub, kdy jsme s ostatními účastníky diskutovali nejnovější výzkum na poli komunikace vědy. Na tyhle dýchánky chodili vážení profesoři, studenti i jiní odborníci. Přiznám se, že občas jsem si přišla jak v exkluzivním Křiklanově klubu z Harryho Pottera. V Americe je to ale celkem běžné, a tak se snadno dostanete do blízké společnosti opravdu zajímavých a inspirativních lidí. Poddejte se tomu (a neděste se, že je bude upřímně zajímat váš názor, což v naší kotlině není vždy automatické…).
Proniknout do lokální komunity
Začlenit se do různých komunit je v Americe mnohem snazší než u nás. Už proto, že networking pro ně není sprosté slovo, jak to někdy bývá v Česku – všichni se zkrátka rádi seznamují a nemusí za tím nutně být zištný motiv. Přijměte pozvání i na akce, kam byste běžně nechodili, a navštivte místa, kde se necítíte komfortně. Vězte, že v Americe to půjde snáz a rychle se s někým seznámíte, aniž by to bylo „awkward“.
Měla jsem štěstí, že jsem skončila zrovna v New Yorku, kde se pořád něco děje. Všude ale budete mít možnost se zapojit do společenských aktivit. Za těch devět měsíců jsem byla třeba na baseballu s ostatními Fulbrigtisty, na vernisážích studentů NYU, na setkání společnosti pro vědu, umění a technologie od odborného časopisu Leonardo, na cyklu seminářů o komunikaci vědy v Bostonu, na Thanksgiving dinner u lidí, které jsem předtím neznala, na konferenci o vědecké diplomacii v DC (Washingtonu Newyorčani neřeknou jinak), v Hamptons s profesorskou rodinou a na bezpočtu akcí organizovaných Columbia University. A taky jsem o svém výzkumu přednášela v „Českém domě“ (Bohemian National Hall) v rámci 6-Minute Challenge.
Začlenit se do různých komunit je v Americe mnohem snazší než u nás. Už proto, že networking pro ně není sprosté slovo, jak to někdy bývá v Česku – všichni se zkrátka rádi seznamují a nemusí za tím nutně být zištný motiv. Přijměte pozvání i na akce, kam byste běžně nechodili, a navštivte místa, kde se necítíte komfortně. Vězte, že v Americe to půjde snáz a rychle se s někým seznámíte, aniž by to bylo „awkward“.
Měla jsem štěstí, že jsem skončila zrovna v New Yorku, kde se pořád něco děje. Všude ale budete mít možnost se zapojit do společenských aktivit. Za těch devět měsíců jsem byla třeba na baseballu s ostatními Fulbrigtisty, na vernisážích studentů NYU, na setkání společnosti pro vědu, umění a technologie od odborného časopisu Leonardo, na cyklu seminářů o komunikaci vědy v Bostonu, na Thanksgiving dinner u lidí, které jsem předtím neznala, na konferenci o vědecké diplomacii v DC (Washingtonu Newyorčani neřeknou jinak), v Hamptons s profesorskou rodinou a na bezpočtu akcí organizovaných Columbia University. A taky jsem o svém výzkumu přednášela v „Českém domě“ (Bohemian National Hall) v rámci 6-Minute Challenge.
Doporučuju navštěvovat předměty na univerzitě, i když jsou primárně určené magistrům a bakalářům. Pochopíte, jak probíhají semináře, jak se liší přístup vyučujících a jak se vedou diskuze. V mnoha ohledech je výuka v Americe jiná než u nás (klade se větší důraz na přípravu, vlastní názory a dobrou argumentaci) – rozhodně stojí za to vše zažít na vlastní kůži a přivézt dobrou praxi i na české univerzity. Jasně, všude je to jiné, ale proč nezkusit alespoň to, co zjevně funguje.
Kultury z celého světa na jednom místě
Jak jistě tušíte, pobyt na Fulbrightu není jen akademický. V rámci víza dokonce dostanete tzv. „grace period“ – dva měsíce dohromady po příjezdu a před odjezdem, abyste mohli procestovat zemi a nasát kulturu všemi doušky. Já jsem tuto možnost nevyužila tak, jak bych si představovala, protože mě hodně zaměstnal výzkumný projekt a upřímně jsem ani neměla našetřeno na větší cesty. To ale vůbec nevadilo, protože v New Yorku zažíváte maximum kultury každý den při opuštění baráku. I přes málo volného času jsem se tak během devítiměsíčního pobytu sžila s městem natolik, že se stal mým novým domovem („home away from home“).
Nejvíc mě nadchla všudypřítomná diverzita. V jídle, hudbě, přízvuku, vizáži, světonázoru… NYC je synonymem multikulturalismu. Chcete si dát autentické čínské nudle? Zajděte do kteréhokoli bistra v Chinatownu. Zajímá vás spíš jihoamerická kuchyně? Skoro každý národ má svou vlastní čtvrť s restauracemi, které vedou hrdí expati. Chcete si poslechnout profi jazzový ansámbl? Zajděte do Lincoln Center. Potřebujete si k jazzu i zatrsat? Zatoulejte se do podivného baru v Harlemu. Chcete poznat, jak rozmanitá může být angličtina? Sundejte si sluchátka v metru. Chcete vidět, co bude Gen Z nosit za rok v Praze? Projděte se ulicemi v brooklynském Bushwicku. Chcete diskutovat o střetu současných filozofických teorií? Zaveďte řeč s kýmkoliv na kampusu. Mějte nastražené smysly a otevřete srdce – New York vám ukáže takovou rozmanitost, že kultura v Čechách vám bude připadat jako šedivý monolit.
Jak jistě tušíte, pobyt na Fulbrightu není jen akademický. V rámci víza dokonce dostanete tzv. „grace period“ – dva měsíce dohromady po příjezdu a před odjezdem, abyste mohli procestovat zemi a nasát kulturu všemi doušky. Já jsem tuto možnost nevyužila tak, jak bych si představovala, protože mě hodně zaměstnal výzkumný projekt a upřímně jsem ani neměla našetřeno na větší cesty. To ale vůbec nevadilo, protože v New Yorku zažíváte maximum kultury každý den při opuštění baráku. I přes málo volného času jsem se tak během devítiměsíčního pobytu sžila s městem natolik, že se stal mým novým domovem („home away from home“).
Nejvíc mě nadchla všudypřítomná diverzita. V jídle, hudbě, přízvuku, vizáži, světonázoru… NYC je synonymem multikulturalismu. Chcete si dát autentické čínské nudle? Zajděte do kteréhokoli bistra v Chinatownu. Zajímá vás spíš jihoamerická kuchyně? Skoro každý národ má svou vlastní čtvrť s restauracemi, které vedou hrdí expati. Chcete si poslechnout profi jazzový ansámbl? Zajděte do Lincoln Center. Potřebujete si k jazzu i zatrsat? Zatoulejte se do podivného baru v Harlemu. Chcete poznat, jak rozmanitá může být angličtina? Sundejte si sluchátka v metru. Chcete vidět, co bude Gen Z nosit za rok v Praze? Projděte se ulicemi v brooklynském Bushwicku. Chcete diskutovat o střetu současných filozofických teorií? Zaveďte řeč s kýmkoliv na kampusu. Mějte nastražené smysly a otevřete srdce – New York vám ukáže takovou rozmanitost, že kultura v Čechách vám bude připadat jako šedivý monolit.
S diverzitou je bohužel spojený i kulturní šok. Myslela jsem si, že proběhne hned po příjezdu do Ameriky. Ale popravdě? Naladit se na barvitou harmonii tamějších měst je jednodušší, než byste čekali. Problém (alespoň v mém případě) nastal po příjezdu zpět domů. Buďte na to připraveni a vězte, že v tom nejste sami. Ostatně to je podle mě hlavní hnací motor toho, že se Fulbrightisti aktivně zapojují do veřejného života a snaží se věci měnit. Když jednou ochutnáte tak velkou rozmanitost, jaká je v Americe, bude pro vás jen těžké pochopit, že se někdo smíří s homogenií, zkostnatělým náhledem na svět a tím, že spousta věcí nefunguje. Zkuste tuhle zkušenost (i náraz) přetavit v něco pozitivního. Myslím, že bychom o tom měli víc mluvit a vzájemně si v komunitě Fulbrightistů pomoct, abychom v ponávratovém rozladění neplavali sami.
Ale nebojte, zůstane ve vás hlavně to pozitivní. Všechny návštěvy galerií, společenské večeře, dlouhé večírky, poznávací výlety, koncerty všech hudebních žánrů, kulturní slavnosti a především seznámení s tak rozličnou skupinou lidí je právě to, co vám změní život – k lepšímu. Budete růst jako člověk a společně s ostatními. Zní to jako doják, ale interakce s lidmi za oceánem patří k těm nejvíc obohacujícím momentům mého pobytu. A to už vám nikdo nevezme!
Hluboko v Harlemu
Řadu z vás asi bude zajímat, jak je to s bydlením. Vlastně to patří i k jednomu z mých itenzivnějších kulturních zážitků… Většina univerzit vám nějakým způsobem zprostředkuje bydlení. Mají koleje, vlastní weby pro hledání spolubydlících nebo vás odkážou na vhodné realitky. V každém městě je to jiné a každý má navíc jiné potřeby. Já jsem šla cestou spolubydlení s ostatními studenty z Columbia University přes oficiální platformu školy.
Platila jsem 1550 USD měsíčně, vratná záloha byla ve výši dvou nájmů. Bydlela jsem na 139. ulici (sever Manhattanu), což je pro ostatní Newyorčany už poměrně daleko od centra (slyšela jsem motto, že nad 125. ulici už se neradí jezdit…). Od kampusu to ale bylo 25 minut pěšky a na Times Square jsem byla metrem za půl hodiny. Navíc je Harlem rodištěm spisovatele Jamese Baldwina, kterého mám ráda, takže jsem po příjezdu okamžitě naběhla do antikvariátu a pořídila si dvě knihy (doporučuju zejména dílo Another Country zasazené do New Yorku 60. let).
Platila jsem 1550 USD měsíčně, vratná záloha byla ve výši dvou nájmů. Bydlela jsem na 139. ulici (sever Manhattanu), což je pro ostatní Newyorčany už poměrně daleko od centra (slyšela jsem motto, že nad 125. ulici už se neradí jezdit…). Od kampusu to ale bylo 25 minut pěšky a na Times Square jsem byla metrem za půl hodiny. Navíc je Harlem rodištěm spisovatele Jamese Baldwina, kterého mám ráda, takže jsem po příjezdu okamžitě naběhla do antikvariátu a pořídila si dvě knihy (doporučuju zejména dílo Another Country zasazené do New Yorku 60. let).
I přes ne uplně prestižní lokalitu je cena za jeden pokoj na české poměry vysoká, padla na to vždy půlka měsíčního stipendia, které jsem si pomyslně rozdělila na dobu mého pobytu (dostáváte ho ale pouze ve dvou várkách, utrácet musíte s rozvahou). Bydlení bylo po všech stránkách studentské. Topení občas nefungovalo, v kuchyni se často něco urvalo, vybavení nebylo úplné a když jsem jednoho dne našla v koupelně švába, myslela jsem si, že se stěhuju – patří to ale k místními koloritu a problém jsme nakonec vyřešili. Postupně si na tyhle nedostatky zvyknete, a většina zdejších obyvatel stejně tráví většinu času venku. I stravování probíhá hlavně na ulici ve food trucích nebo bezpočtu restaurací. Mým favoritem byly pastrami bagely z večerky (“deli” nebo “bodega”), kterých je na sto metrech klidně pět. Je to levné, rychlé a stravují se zde všichni od kravaťáků, přes studenty, až po lidi bez střechy nad hlavou. V některých večerkách dokonce žijí kočičky, což je místní fenomén (“bodega cats”).
New York je velkoměsto, kterému se nevyhne vysoká kriminalita. Naštěstí mě nepotkal žádný nepříjemný zážitek, ale je pravda, že jsem dodržovala několik zásad (po půlnoci jezdit radši taxíkem, chodit ven s kamarády a ne sama, nevstupovat do prázdných vagonů metra – párkrát zjistíte, co vás tam čeká za bizáry, a už to příště nezkoušíte). Jsem celkem strašpytel, ale zocelila jsem se, takže to určitě zvládnete taky.
Když jdete po ulici, překvapí vás vysoká míra chodců, kteří evidentně potřebují odbornou pomoc. Spoustu lidí se bezvýchodně toulá, mluví si pro sebe, pláče, křičí, škube sebou… Nedostupná zdravotní péče zasahuje všechny, ale nejvíce ty, kteří jsou nuceni skončit na ulici. Je to smutný pohled, pocit beznaděje, ale i to je kolorit jednoho z nejdražších měst světa – extrémně rozevřené nůžky na každém kroku i na 5th Avenue. Během svého pobytu to nevyřešíte, i když se o to můžete pokusit, třeba prostřednitvím sociálně orientovaného kritického výzkumu, který je v dnešní době tak potřeba. Pojďme na to myslet při psaní budoucích žádostí o granty.
Bezprecedentní volnost ve výzkumu
Fulbright vám dává absolutní svobodu. Troufám si říct, že to je jeho největší výhoda oproti jiným grantovým schématům. Můžete si zvolit libovolný formát projektu (práce na dizertaci, nový výzkum, sběr dat, psaní knihy…), nemusíte vykazovat hodiny nebo dokazovat výdaje, nastavíte si vlastní pracovní režim. Navíc máte velkou podporu od administrátorů, takže i složitou byrokracii nakonec zvládnete (a věřte mi, když to říkám zrovna já). Tahle svoboda vám dá neuvěřitelnou lehkost a klid v duši. No řekněte sami: kdo z nás má takový luxus, že se může několik měsíců věnovat pouze výzkumu?
Fulbright vám dává absolutní svobodu. Troufám si říct, že to je jeho největší výhoda oproti jiným grantovým schématům. Můžete si zvolit libovolný formát projektu (práce na dizertaci, nový výzkum, sběr dat, psaní knihy…), nemusíte vykazovat hodiny nebo dokazovat výdaje, nastavíte si vlastní pracovní režim. Navíc máte velkou podporu od administrátorů, takže i složitou byrokracii nakonec zvládnete (a věřte mi, když to říkám zrovna já). Tahle svoboda vám dá neuvěřitelnou lehkost a klid v duši. No řekněte sami: kdo z nás má takový luxus, že se může několik měsíců věnovat pouze výzkumu?
S ohledem na délku textu a jeho záměr se nebudu blíže věnovat vlastnímu projektu. V kostce jsem se zabývala tím, jaké formy vědeckého poradenství využívají vlády v různých zemích. S mou školitelkou jsme se zaměřily na konkrétní typ poradního orgánu, a to roli tzv. Chief Science Advisor. Mapovaly jsme, které země tento model využívají, kdo tuto funkci vykonává a jak systém poradenství funguje po formální stránce i za zavřenými dveřmi. Dělala jsem rozhovory se současnými i bývalými poradci, stítními úředníky i odborníky na danou problematiku. Všechny debaty byly neuvěřitelně obohacující a je vidět, že téma vědeckého poradenství by stálo za to řešit více i v ČR, kde není institucionalizované stejně důsledně jako v USA nebo Velké Británii. Naše poznatky jsme sepsaly ve studii, kterou budeme brzy finalizovat a submitovat do odborných časopisů. Držte nám palce!
Money, money, money…
Finanční prostředky jsou největší výzvou pro české doktorandy, zejména v oborech mimo přírodní vědy. Pokud jedete do dražších měst v USA (zejména East Coast s New Yorkem v čele), stipendium vám pravděpodobně nepokryje všechny náklady – zejména když chcete žít naplno. Pokud si můžete dopředu našetřit nebo půjčit (mně se hodil polštář cca 70 000 Kč, abych se nemusela výrazně omezovat) a nemáte problém se zajištěním dlouhodobých nákladů v ČR, finanční podpora ze strany Fulbrightu je s ohledem na získané zkušenosti opravdu štědrá a naprosto dostačující. Jedete-li jako seniorní výzkumník (vyšší grant) nebo do menších měst, troufám si říct, že problém nebudete mít vůbec.
Finanční prostředky jsou největší výzvou pro české doktorandy, zejména v oborech mimo přírodní vědy. Pokud jedete do dražších měst v USA (zejména East Coast s New Yorkem v čele), stipendium vám pravděpodobně nepokryje všechny náklady – zejména když chcete žít naplno. Pokud si můžete dopředu našetřit nebo půjčit (mně se hodil polštář cca 70 000 Kč, abych se nemusela výrazně omezovat) a nemáte problém se zajištěním dlouhodobých nákladů v ČR, finanční podpora ze strany Fulbrightu je s ohledem na získané zkušenosti opravdu štědrá a naprosto dostačující. Jedete-li jako seniorní výzkumník (vyšší grant) nebo do menších měst, troufám si říct, že problém nebudete mít vůbec.
.png)
Považuji za důležité být v tomto ohledu transparentní. Fulbright nabízí řadu privilegií, ale i zde se projevují výhody privilegovaných vrstev společnosti. Stejně tak jako podpora rodiny. Já jsem měla to štěstí, že můj partner zajistil řadu výdajů v Praze, a tak jsem nemusela řešit třeba to, co udělám s pronajatým bytem, když budu pryč.
Odvaha dělat velké věci
Ať už jsou vaše motivace vyrazit do USA jakékoliv, jděte do toho a jděte do toho s Fulbrightem! Je to jeden z nejlepších způsobů, jak zažít americkou kulturu, rozvíjet svou profesní síť, zdokonalovat schopnosti a prohlubovat znalosti ve svém oboru. V Americe vás přijmou s otevřenou náručí – Fulbright je tam považovaný za opravdu prestižní záležitost, a i česká kultura má dobré jméno. Bude o vás dobře postaráno.
Čtyři měsíce po návratu do Prahy můžu potvrdit, že život vám to opravdu změní. A změníte se i vy sami, protože na svět budete nahlížet jinak, různoroději, citlivěji. Mně osobně to navíc dodalo odvahu dělat věci, kterých bych se dřív bála. Zkrátka se o vás trochu otře ta pověstná americká nátura a půjdete do všeho po hlavě. S rozvahou, ale bez obav – a to našemu národu jedině prospěje.
Pokud byste chtěli slyšet víc o mé zkušenosti, cokoliv prodiskutovat nebo v něčem poradit, určitě mi neváhejte napsat na karolina.pstross@fsv.cuni.cz. Moc ráda s vámi vše proberu.