Fulbright Reality Czech

Maybe you’ve wondered what life is like as a Fulbright ETA but your attention span demands song and pictures and anecdotes of cumulatively no more than five minutes. Well today is your lucky day. For our Fulbright midyear conference, we were asked to prepare a five-minute photo slideshow from our first five months as English Teaching Assistants.  The result seemed like an entertaining and fairly accurate summary of my life thus far here, so I’ve finally pulled together a recording to share with all of you. Enjoy! This article is taken from the blog of Marissa Ortiz , 2012-2013 Fulbright English Teaching Assistant in the Czech Republic. 

Only a few weeks into my first-ever teaching job, I learned a valuable (and obvious) lesson: students have an incredible amount of power when it comes to dictating your mood. I was a little tired the other day and not very excited about my full days of lessons. Luckily, my students were all in a miraculously good mood which completely turned my day around. They made me have a much better day (which also made me realize that the opposite can also happen… Let’s hope that it doesn’t). For something that is so much a part of my life here,  I’ve posted very few pictures of my school/classroom/students… So, I’ve decided to show you some pictures along with a very brief explanation of pretty surface-level differences between my experiences here in the CR and my experiences from high school in rural Minnesota . I’m not very photogenic… 1. The Czech Secondary Education structure is different… I’m teaching at what would most closely resemble an American high school....

Jedna z nejzajímavějších životních zkušeností se díky Fulbrightově komisi udála v roce 2002 ještě před mým příjezdem na Floridu. Zúčastnil jsem se přípravného třítýdenního kurzu pro zahraniční studenty na Univerzitě v Buffalu. I po deseti letech obtížně hledám slova, která by výstižně popsala sice krátkou, ale intenzivní zkušenost, kdy se mladý člověk spolu s třiceti dalšími cizinci z více jak dvaceti zemí ocitne v jedné budově a společně navštěvuje přednášky, semináře, vaří jídlo a po nocích debatuje o vědě a životě v Jižní Koreji, na Madagaskaru nebo v Argentině. Samo doktorské studium se od toho českého výrazně liší. Představa, že doktorandy již není nutné příliš vzdělávat a měli by se věnovat primárně dizertační práci, v USA nefunguje. Doktorandi musí projít sérií intenzivních kurzů, které vyžadují maximální nasazení, a po dvou až třech letech teprve obhajují projekt výzkumu, který hodlají realizovat. Odměnou za práci je respekt ostatních. Americké akademické prostředí má jednu o...

Akademický rok 1998/1999 se mi díky stipendiu Fulbrightovy komise podařilo strávit jakožto doktorandce na Oddělení reprodukční endokrinologie Massachusettské všeobecné nemocnice při Harvard University v Bostonu. Když se zamýšlím nad tím, co mi pobyt přinesl, dá se to rozdělit do několika kategorií – minimálně na úroveň profesní a osobní. Stipendium mi dalo možnost pracovat rok v laboratoři se světovou úrovní výzkumu hormonální regulace plodnosti. Kromě toho, co jsem se naučila po odborné stránce, jsem se ale naučila i řadu věcí, které mne posunuly lidsky a změnily můj pohled na život jako takový. První z dovedností, kterou jsem před odletem neznala a kterou jsem se naučila v Bostonu, byla kultura týmové spolupráce. V našem bostonském uskupení Američanů, Evropanů, Jihoameričanů a Asiatů jsme se vzájemně respektovali, každý uměl něco a vedoucí oddělení profesor Crowley uměl každému dát přiměřený úkol. Díky každotýdenním schůzkám plnění úkolů kontroloval, někoho povzbuzoval, někoho us...

The most unique and enjoyable aspect of the Fulbright experience has been the complete cultural immersion. I’m the only native-English speaker living in this tiny Czech town, and for most people, I’m also the only American that they’ve ever met. Unlike when I studied film in Prague (where there were always fellow study-abroad-students or tourists), I am completely and entirely surrounded by Czech natives. This unique situation often presents me with two very different options: stay at home looking at my computer all day, or go out and experience as many Czech foods, customs, holidays, and other events as I possibly can. This has resulted in me developing what I’ve been calling a “yes-driven” mentality; I try to accept every invitation that comes my way. Thankfully, this has led me to attend many great events, such as a typical Czech dance ball, a Guláš festival, a wine tasting event, traditional Christmas celebrations, cross-country ski trips, and occasional nights ...

February went quickly, didn’t it? After the weekend of birthdays I had a flurry of other projects to plan for, like the weeklong English speaking event California Days as well as my spring break trip. That as well as figuring out my plans for the next year (a source of unending worry, as it seems). But the spring break pictures will have to wait, because I have to backtrack to California Days first. Since August, the teachers and I have been talking about–and then later planning–an English language event at the school. These are school-wide events that involve student participation in various projects, presentations, and even music. Previous years have been Irish Days, Australia Days, and though 2013 was already planned to be New Zealand Days, they changed the theme to my state, California, since I’m… from… there. It felt really weird for a single American state to be the theme for the whole event, but I consoled myself with the fact that California is actually bigger th...