Jedna z nejzajímavějších životních zkušeností se díky Fulbrightově komisi udála v roce 2002 ještě před mým příjezdem na Floridu. Zúčastnil jsem se přípravného třítýdenního kurzu pro zahraniční studenty na Univerzitě v Buffalu. I po deseti letech obtížně hledám slova, která by výstižně popsala sice krátkou, ale intenzivní zkušenost, kdy se mladý člověk spolu s třiceti dalšími cizinci z více jak dvaceti zemí ocitne v jedné budově a společně navštěvuje přednášky, semináře, vaří jídlo a po nocích debatuje o vědě a životě v Jižní Koreji, na Madagaskaru nebo v Argentině.
Samo doktorské studium se od toho českého výrazně liší. Představa, že doktorandy již není nutné příliš vzdělávat a měli by se věnovat primárně dizertační práci, v USA nefunguje. Doktorandi musí projít sérií intenzivních kurzů, které vyžadují maximální nasazení, a po dvou až třech letech teprve obhajují projekt výzkumu, který hodlají realizovat. Odměnou za práci je respekt ostatních. Americké akademické prostředí má jednu obrovskou výhodu – ideologii pozitivní motivace.
Místo českého důrazu na trest za špatné výsledky v USA hraje prim víra ve zlepšení a pozitivní hodnocení kvality. Pochvala a uznání pak lidem dávají křídla a ti jsou ochotni se vrhnout do další práce s ještě větším nasazením.
Užitečným nástrojem vzdělávání je i potlačení hierarchie a kolegialita. Lidé z jedné katedry a univerzity kopou za stejný tým, přestože i mezi nimi existují různé tenze a názorové rozdíly. Kolegiální podpora a sdílení jsou velmi silné. Lidé daleko ochotněji sdílejí nápady, data i metodické postupy. Tuší totiž, že z takového jednání budou v delší perspektivě profitovat všichni zúčastnění.
Odlišné jsou i infrastrukturní podmínky studia a bádání na amerických univerzitách. Celý systém je postaven tak, aby umožnil lidem rozvíjet svůj potenciál. Otázkou není, co lze či nelze, ale jak cíle dosáhnout. Noční pobyt v laboratoři, vlastní uzamykatelná komůrka v knihovně nebo volný tisk dokumentů jsou běžné. Samozřejmě existence školného řadu věcí univerzitě usnadňuje. Přesto nejde pouze o dostatek nebo nedostatek prostředků. Základní rozdíl je v odlišném myšlení. Pedagogové, badatelé a studenti neslouží univerzitě, ale univerzita slouží jim. Celý systém je postaven tak, aby minimalizoval překážky při realizaci vizí.
Příspěvek je převzat z článku Daniela Sosny a Mileny Králíčkové "Studium v USA očima dvou stipendistů Fulbrightova programu", Unoviny Západočeské univerzity, ročník 2, číslo 4. Daniel Sosna v rámci Fulbrightova programu studoval v letech 2002-2007 doktorský program v antropologii na Florida State University.
Samo doktorské studium se od toho českého výrazně liší. Představa, že doktorandy již není nutné příliš vzdělávat a měli by se věnovat primárně dizertační práci, v USA nefunguje. Doktorandi musí projít sérií intenzivních kurzů, které vyžadují maximální nasazení, a po dvou až třech letech teprve obhajují projekt výzkumu, který hodlají realizovat. Odměnou za práci je respekt ostatních. Americké akademické prostředí má jednu obrovskou výhodu – ideologii pozitivní motivace.
Místo českého důrazu na trest za špatné výsledky v USA hraje prim víra ve zlepšení a pozitivní hodnocení kvality. Pochvala a uznání pak lidem dávají křídla a ti jsou ochotni se vrhnout do další práce s ještě větším nasazením.
Užitečným nástrojem vzdělávání je i potlačení hierarchie a kolegialita. Lidé z jedné katedry a univerzity kopou za stejný tým, přestože i mezi nimi existují různé tenze a názorové rozdíly. Kolegiální podpora a sdílení jsou velmi silné. Lidé daleko ochotněji sdílejí nápady, data i metodické postupy. Tuší totiž, že z takového jednání budou v delší perspektivě profitovat všichni zúčastnění.
Odlišné jsou i infrastrukturní podmínky studia a bádání na amerických univerzitách. Celý systém je postaven tak, aby umožnil lidem rozvíjet svůj potenciál. Otázkou není, co lze či nelze, ale jak cíle dosáhnout. Noční pobyt v laboratoři, vlastní uzamykatelná komůrka v knihovně nebo volný tisk dokumentů jsou běžné. Samozřejmě existence školného řadu věcí univerzitě usnadňuje. Přesto nejde pouze o dostatek nebo nedostatek prostředků. Základní rozdíl je v odlišném myšlení. Pedagogové, badatelé a studenti neslouží univerzitě, ale univerzita slouží jim. Celý systém je postaven tak, aby minimalizoval překážky při realizaci vizí.
Příspěvek je převzat z článku Daniela Sosny a Mileny Králíčkové "Studium v USA očima dvou stipendistů Fulbrightova programu", Unoviny Západočeské univerzity, ročník 2, číslo 4. Daniel Sosna v rámci Fulbrightova programu studoval v letech 2002-2007 doktorský program v antropologii na Florida State University.