Přeskočit na hlavní obsah

Milena Králíčková: Studium medicíny na Harvardu

Akademický rok 1998/1999 se mi díky stipendiu Fulbrightovy komise podařilo strávit jakožto doktorandce na Oddělení reprodukční endokrinologie Massachusettské všeobecné nemocnice při Harvard University v Bostonu.

Když se zamýšlím nad tím, co mi pobyt přinesl, dá se to rozdělit do několika kategorií – minimálně na úroveň profesní a osobní.

Stipendium mi dalo možnost pracovat rok v laboratoři se světovou úrovní výzkumu hormonální regulace plodnosti. Kromě toho, co jsem se naučila po odborné stránce, jsem se ale naučila i řadu věcí, které mne posunuly lidsky a změnily můj pohled na život jako takový. První z dovedností, kterou jsem před odletem neznala a kterou jsem se naučila v Bostonu, byla kultura týmové spolupráce. V našem bostonském uskupení Američanů, Evropanů, Jihoameričanů a Asiatů jsme se vzájemně respektovali, každý uměl něco a vedoucí oddělení profesor Crowley uměl každému dát přiměřený úkol. Díky každotýdenním schůzkám plnění úkolů kontroloval, někoho povzbuzoval, někoho usměrnil, ale byla to profesionální souhra. Od návratu domů jsem takovou týmovou souhru profesionálů nezažila – je vidět, že minimálně naše generace k tomu nebyla vedena.

V současné době vedu skupinky mladých vědců, doktorandů, studentů a musím se přiznat, že týmovou souhru se teprve učím „dirigovat“. Někdy to dře, ale musíme se naučit pracovat jako tým, jinak to totiž dnes v seriózním biomedicínském výzkumu nejde.

Druhou věcí, kterou mne pobyt naučil, je snaha o rovnováhu mezi sebevědomím a pokorou. Do USA jsem přijela jako naivní děvče z malého města, kterému se podařilo vystudovat medicínu na Karlově univerzitě a začít doktorandské studium. Neustále jsem však svojí skromností provokovala – neuměla jsem „prodat“ to, co jsem věděla, a budila jsem soucit. Dodnes nevzývám nekonečné sebevědomí bez pokory ani naopak. Od pobytu v USA hledám rovnováhu mezi sebeuvědoměním spojeným se sebevědomím a pokorou. Američané používají slovo „sebeláska“, a to ve smyslu „sebe‑přijetí“ – jsem, jaká jsem, a mám své chyby, ale dokážu si odpustit. Když totiž dokážete odpustit sami sobě, spíše pak dokážete odpustit i těm okolo.

Člověk se ve světě, a zvláště v kulturně odlišném světě, může naučit a dozvědět ledacos. Možná namítnete, že ty odborné věci dnes v době moderních technologií sdílíme a nemusíme za nimi létat za oceán. S tím souhlasím. Ty věci, které se tam však díky konfrontaci s jinou kulturou dozvíme sami o sobě, ty se díky moderním technologiím nedozvíme – ty musíme prožít.

Příspěvek je převzat z článku Mileny Králíčkové a Daniela Sosny "Studium v USA očima dvou stipendistů Fulbrightova programu", Unoviny Západočeské univerzity, ročník 2, číslo 4. Milena Králíčková působila v roce 1998-99 jako Fulbright Visiting Student na Harvardově univerzitě.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Czech Prom Season: A Story of a Feathered Raffle Win

Authors: Griffin Trau, Katie Winner, Alanna Powers (current Fulbright ETAs) If you’re an American, chances are we all had similar prom experiences in high school. Usually a few weeks before graduation, boys ask girls to the prom. Girls buy a fancy dress, and boys a nice suit with a matching tie. Prom night consists of about an hour of picture taking with your date and friend group, followed by a ride to prom in a nice car or a limo. The dance itself is about three hours long, and the only people in attendance are typically students at the school with a handful of teacher chaperones. After prom ends, around 10 or 11 p.m., all the students leave and go their separate ways for the night, usually to a post-prom hang out. After attending six (and counting!) Czech proms, I can confidently state that Czech proms are nothing like American proms. At all. My school, Střední Škola Informatiky a Služeb, is a technical school with seven different concentrations of study. Of these seven, s

Pranav Kakulamarri: Say Less

Pranav Kakulamarri is an English Teaching Assistant. He currently teaches English at Gymnázium Tišnov. His host town of 10 000 is located 22 kilometers north-east of Brno. In August 2022, Pranav arrived in the Czech Republic with a BS in Neuroscience from the University of Alabama at Birmingham, a life-long passion for chess and a future plan to become a physician after his 10-month adventure in the Czech Republic. With experience as a chess instructor, a reading tutor and a researcher, he had some pedagogy skills, but no prior classroom experience. Today, Pranav is the Tišnov celebrity - he was featured in the town's paper, people greet him in the streets and strangers initiate conversations with him on train or bus, starting with: "I know you, you were in the town's paper." What is Pranav's magic? Natural charisma, positive attitude, disarming smile, and his ability to listen to others. “What is happiness and how does it differ within a culture? Why does one liv

Katherine Pérez Rivera: Beyond science - collaboration, engagement, and identity

Katherine X. Pérez Rivera is an environmental scientist. She came to the Czech Republic in September 2021 to study carbon dynamics in Czech streams impacted by acid rain. Katherine's host institution was the Czech Geological Survey located in Prague, but she spent many days and nights collecting samples and data in the Slavkov Forest, a sparsely inhabited protected landscape area, located in Karlovy Vary Region, famous for its spa towns. During her year-long Fulbright adventure, Katherine had to conduct fieldwork during the winter for the first time in her life. As someone born and raised in Puerto Rico, adjusting to Czech winter temperatures, hiking in a deserted forest covered by snow and wearing snowshoes was a life-changing experience. "Becoming a Fulbrighter permitted me to connect with others beyond my science and field of study. These connections were rooted in the core of our identities, who we are and what matters to us," reflects Katherine when adjusting back to