Akademický rok 1998/1999 se mi díky stipendiu Fulbrightovy komise podařilo strávit jakožto doktorandce na Oddělení reprodukční endokrinologie Massachusettské všeobecné nemocnice při Harvard University v Bostonu.
Když se zamýšlím nad tím, co mi pobyt přinesl, dá se to rozdělit do několika kategorií – minimálně na úroveň profesní a osobní.
Stipendium mi dalo možnost pracovat rok v laboratoři se světovou úrovní výzkumu hormonální regulace plodnosti. Kromě toho, co jsem se naučila po odborné stránce, jsem se ale naučila i řadu věcí, které mne posunuly lidsky a změnily můj pohled na život jako takový. První z dovedností, kterou jsem před odletem neznala a kterou jsem se naučila v Bostonu, byla kultura týmové spolupráce. V našem bostonském uskupení Američanů, Evropanů, Jihoameričanů a Asiatů jsme se vzájemně respektovali, každý uměl něco a vedoucí oddělení profesor Crowley uměl každému dát přiměřený úkol. Díky každotýdenním schůzkám plnění úkolů kontroloval, někoho povzbuzoval, někoho usměrnil, ale byla to profesionální souhra. Od návratu domů jsem takovou týmovou souhru profesionálů nezažila – je vidět, že minimálně naše generace k tomu nebyla vedena.
V současné době vedu skupinky mladých vědců, doktorandů, studentů a musím se přiznat, že týmovou souhru se teprve učím „dirigovat“. Někdy to dře, ale musíme se naučit pracovat jako tým, jinak to totiž dnes v seriózním biomedicínském výzkumu nejde.
Druhou věcí, kterou mne pobyt naučil, je snaha o rovnováhu mezi sebevědomím a pokorou. Do USA jsem přijela jako naivní děvče z malého města, kterému se podařilo vystudovat medicínu na Karlově univerzitě a začít doktorandské studium. Neustále jsem však svojí skromností provokovala – neuměla jsem „prodat“ to, co jsem věděla, a budila jsem soucit. Dodnes nevzývám nekonečné sebevědomí bez pokory ani naopak. Od pobytu v USA hledám rovnováhu mezi sebeuvědoměním spojeným se sebevědomím a pokorou. Američané používají slovo „sebeláska“, a to ve smyslu „sebe‑přijetí“ – jsem, jaká jsem, a mám své chyby, ale dokážu si odpustit. Když totiž dokážete odpustit sami sobě, spíše pak dokážete odpustit i těm okolo.
Člověk se ve světě, a zvláště v kulturně odlišném světě, může naučit a dozvědět ledacos. Možná namítnete, že ty odborné věci dnes v době moderních technologií sdílíme a nemusíme za nimi létat za oceán. S tím souhlasím. Ty věci, které se tam však díky konfrontaci s jinou kulturou dozvíme sami o sobě, ty se díky moderním technologiím nedozvíme – ty musíme prožít.
Příspěvek je převzat z článku Mileny Králíčkové a Daniela Sosny "Studium v USA očima dvou stipendistů Fulbrightova programu", Unoviny Západočeské univerzity, ročník 2, číslo 4. Milena Králíčková působila v roce 1998-99 jako Fulbright Visiting Student na Harvardově univerzitě.
Když se zamýšlím nad tím, co mi pobyt přinesl, dá se to rozdělit do několika kategorií – minimálně na úroveň profesní a osobní.
Stipendium mi dalo možnost pracovat rok v laboratoři se světovou úrovní výzkumu hormonální regulace plodnosti. Kromě toho, co jsem se naučila po odborné stránce, jsem se ale naučila i řadu věcí, které mne posunuly lidsky a změnily můj pohled na život jako takový. První z dovedností, kterou jsem před odletem neznala a kterou jsem se naučila v Bostonu, byla kultura týmové spolupráce. V našem bostonském uskupení Američanů, Evropanů, Jihoameričanů a Asiatů jsme se vzájemně respektovali, každý uměl něco a vedoucí oddělení profesor Crowley uměl každému dát přiměřený úkol. Díky každotýdenním schůzkám plnění úkolů kontroloval, někoho povzbuzoval, někoho usměrnil, ale byla to profesionální souhra. Od návratu domů jsem takovou týmovou souhru profesionálů nezažila – je vidět, že minimálně naše generace k tomu nebyla vedena.
V současné době vedu skupinky mladých vědců, doktorandů, studentů a musím se přiznat, že týmovou souhru se teprve učím „dirigovat“. Někdy to dře, ale musíme se naučit pracovat jako tým, jinak to totiž dnes v seriózním biomedicínském výzkumu nejde.
Druhou věcí, kterou mne pobyt naučil, je snaha o rovnováhu mezi sebevědomím a pokorou. Do USA jsem přijela jako naivní děvče z malého města, kterému se podařilo vystudovat medicínu na Karlově univerzitě a začít doktorandské studium. Neustále jsem však svojí skromností provokovala – neuměla jsem „prodat“ to, co jsem věděla, a budila jsem soucit. Dodnes nevzývám nekonečné sebevědomí bez pokory ani naopak. Od pobytu v USA hledám rovnováhu mezi sebeuvědoměním spojeným se sebevědomím a pokorou. Američané používají slovo „sebeláska“, a to ve smyslu „sebe‑přijetí“ – jsem, jaká jsem, a mám své chyby, ale dokážu si odpustit. Když totiž dokážete odpustit sami sobě, spíše pak dokážete odpustit i těm okolo.
Člověk se ve světě, a zvláště v kulturně odlišném světě, může naučit a dozvědět ledacos. Možná namítnete, že ty odborné věci dnes v době moderních technologií sdílíme a nemusíme za nimi létat za oceán. S tím souhlasím. Ty věci, které se tam však díky konfrontaci s jinou kulturou dozvíme sami o sobě, ty se díky moderním technologiím nedozvíme – ty musíme prožít.
Příspěvek je převzat z článku Mileny Králíčkové a Daniela Sosny "Studium v USA očima dvou stipendistů Fulbrightova programu", Unoviny Západočeské univerzity, ročník 2, číslo 4. Milena Králíčková působila v roce 1998-99 jako Fulbright Visiting Student na Harvardově univerzitě.