Regina Loukotová je architektka a rektorka 
první soukromé vysoké školy architektury ARCHIP. Během studia na Českém vysokém učení technickém v Praze strávila semestr na The Oslo School of Architecture and Design v Norsku. Později spolupracovala se spoluzakladatelem norského ateliéru Snoehetta Martinem Roubíkem a jejich společný návrh na Velké egyptské muzeum v Gíze má ve své sbírce Národní galerie v Praze. S cílem učit architekturu jinak, globálně a v anglickém jazyce Regina Loukotová v roce 2010 založila soukromou vysokou školu ARCHIP (Architectural Institute in Prague) v Praze. V roce 2017/2018 strávila společně se synem Frantou pět měsíců na Carnegie Mellon University v Pittsburghu jako stipendistka Fulbright-Masarykova programu, aby blíže poznala způsob výuky architektury na tamní School of Architecture a také jakou úlohu může škola architektury zastávat ve veřejném prostoru.
S Reginou Loukotovou hovořil Ladislav Loukota ze stránky Vědátor. Rozhovor je dvacátým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na našem YouTube kanále a Facebooku. V pátek Vám přinášíme částečný přepis rozhovorů zde na blogu.
Na úvod bych vám chtěl pogratulovat k netradičnímu, zajímavému příjmení! Smím-li se zeptat, jak jste k němu přišla? Odkud pocházíte, a proč jste se vydala směrem do architektury?
Nápodobně. :) Vím, že hodně Loukotů je z Rokycanska, já pocházím z Pardubic, odkud jsou i oba moji rodiče. Impulzem ke studiu pro mě byla architektonická studie pro přestavbu naší chaty i bytu od rodinného známého. Uchvátilo mě, jak je možné architektonickou skizzou navodit atmosféru a zároveň možnost vymyslet úplně vše, co na je na obrázku.
Asi nelze v rozhovoru s architektkou nezmínit, že jde stále o obor vnímaný majoritně jako svět mužů. Mění se tento dojem u mladé generace?
Zajímavé je, že dlouhodobě na školách architektury převažují dívky. Víme, kde se nám postupně ztrácí a proč jich tolik nepraktikuje. Je to velká škoda, ale je zřejmé, že se to v poslední době zlepšuje směrem k většímu zastoupení žen v praxi. Jde to ale velmi pomalu a velmi těžko.
Nápodobně. :) Vím, že hodně Loukotů je z Rokycanska, já pocházím z Pardubic, odkud jsou i oba moji rodiče. Impulzem ke studiu pro mě byla architektonická studie pro přestavbu naší chaty i bytu od rodinného známého. Uchvátilo mě, jak je možné architektonickou skizzou navodit atmosféru a zároveň možnost vymyslet úplně vše, co na je na obrázku.
Asi nelze v rozhovoru s architektkou nezmínit, že jde stále o obor vnímaný majoritně jako svět mužů. Mění se tento dojem u mladé generace?
Zajímavé je, že dlouhodobě na školách architektury převažují dívky. Víme, kde se nám postupně ztrácí a proč jich tolik nepraktikuje. Je to velká škoda, ale je zřejmé, že se to v poslední době zlepšuje směrem k většímu zastoupení žen v praxi. Jde to ale velmi pomalu a velmi těžko.
A kde se tedy postupně studentky architektury ztrácí?
Ztrácí se v především v péči o rodinu. Na druhou stranu se trh práce s nabídkami na nižší úvazky a možnost práce online rozhýbává. Ženy se také více věnují architektuře, ale ne právě v samotnému navrhování.
Založila jste před víc jak dekádou soukromou vysokou školu architektury ARCHIP – co vás k tomu vedlo?
O škole jsme s manželem snili již od roku 2001 - v té době jsme byli oba velmi nespokojení se způsobem výuky na českých veřejných školách. Chtěli jsme provést změny primárně tam, na veřejné škole, kde jsme působili, ale nevyšlo nám to. Zároveň jsme zažívali, že zahraniční studenti, kteří se rozhodli v Česku studovat, neměli z čeho vybírat. Výuka v angličtině téměř neexistovala.
Je v zahraničí – ať už ve vámi často skloňovaném Norsku, nebo třeba v USA, kde jste byla na Fulbrightovi – přístup k výuce architektury významně odlišný?
Dnes, v roce 2022, ale vlastně i pár let dozadu, ten rozdíl není až tak markantní. I když rozdíly přeci jenom existují. Ve složení jednotlivých programů, ve vedení výuky, v nabídce zajímavých zadání, problémů, které se v rámci výuky řeší a o kterých se diskutuje. Řekla bych, že výuka, kterou jsem zažila na Carnegie-Mellon University je nám blíž, než ta skandidávská.
Takže jste si z výjezdu odnesla spíše poznání, že tudy cesta nevede?
Ne, to ne - já jsem se v Pittsburghu vlastně ujistila, že to, co zde ve škole ARCHIP děláme, děláme správně.
V čem vidíte vy jako architektka zásadní přínos architektonického návrhu oproti “běžnému” stavařskému plánu?
Máte pravdu, že architekti se obecně na výstavbě podílejí méně než v pěti procentech všech staveb vyžadujících stavební povolení - v jiných zemích to může být i menší procento. V projektování se pohybuje velké množství stavebních odborníků s autorizací a ti vytvářejí projekty, které vy asi zahrnujete pod pojem “běžné”. Zkráceně přínos architektonického návrhu vidím ve třech rovinách - 1.) kvalitně fungující dispoziční řešení stavby; 2.) objemové řešení objektu včetně odpovídajícímu řešení fasád, 3.) promyšlený vztah stavby ke svému bezprostředního okolí, ale napadají mě další a další (ekonomické, udržitelné a technologické výhody).
A co postoj veřejnosti k architektuře? Když vzpomeneme třeba na kontroverzní přijetí projektu Kaplického knihovny, dá se říct, že Češi mají k architektuře nevoli?
Nene, to vůbec ne. Problém vidím ve vzdělání, a tím nemyslím to vysoké. Ve vzdělávání dětí, například již od mateřských škol, o vystavěném prostředí okolo nás, o výtvarném umění, hudbě apod. Vezměte si, jaké vzdělání jsme v těchto oblastech dostávali my... A bohužel na mnoha školách se toho málo změnilo.
Soutěž na Národní knihovnu a dění okolo ní - to byla velmi nešťastná věc - zejména díky organizaci celé soutěže a přístupu k jednomu vyvolenému návrhu. Bohužel tato situace téměř pohřbila konání architektonických soutěží vůbec a dodnes je jako odstrašující případ citována.
Existuje tedy nějaké pravidlo, jak dělat architektonickou soutěž správně?
Samozřejmě - návodů je několik a zkušených kanceláří, které vás soutěžním procesem bezpečně provedou, je už také dost. Zároveň Česká komora architektů zodpovídá, za jejich regulérnost a soulad se zákonem.
Jak se přístup veřejnosti nebo studentů k architektuře snažíte měnit?
V naší škole se snažíme mít trochu skandinávský přístup - přátelský, otevřený a bez hierarchie. Na našich studijních programech stále pracujeme a snažíme se je zlepšovat. Jednotlivé předměty inovujeme a vzájemně propojujeme tak, jak by výuka ve 21. století měla vypadat.
A směrem k veřejnosti? Snažím se být samozřejmě aktivní i mimo naši školu - účastním se porot architektonických soutěží, spolupracuji s médii, podporuji různé aktivity v našem oboru.
S tím souvisí i dnes skloňovaný trend zelené architektury. Stavebnictví je jeden z oborů s největší uhlíkovou stopou. Co je jedna nejvýznamnější změna, která by to mohlo změnit?
To je těžká otázka… Napadá mě změna v jakémsi přeladění úhlu pohledu na stavění a vlastně celkově na život, které bude odpovídat 21. století, ve kterém žijeme. Myslím tím přeladění směrem k větší osobní zodpovědnosti, ke skromnosti a samozřejmě ke větší vzdělanosti.
Co významného by mělo zaznít o vašem oboru, ale obvykle nezaznívá?
Asi skutečnost, že architekt poskytuje víceméně službu. Neposkytuje něco nadstandardní, vyjímečného - i když i toto se samozřejmě může v pár případech přihodit. Služeb architekta by ideálně mělo využívat více lidí a komerčních subjektů – v každém případě to není vyhazování peněz, jak se mnozí domnívají. :)
Co významného by mělo zaznít o vašem oboru, ale obvykle nezaznívá?
Asi skutečnost, že architekt poskytuje víceméně službu. Neposkytuje něco nadstandardní, vyjímečného - i když i toto se samozřejmě může v pár případech přihodit. Služeb architekta by ideálně mělo využívat více lidí a komerčních subjektů – v každém případě to není vyhazování peněz, jak se mnozí domnívají. :)
Fotky jsou ze soukromého archivu Reginy Loukotové. Profilovou fotku pořídila fotografka Marie Votavová.