Přeskočit na hlavní obsah

Regina Loukotová: Architektura není vyhazování peněz

Regina Loukotová je architektka a rektorka
první soukromé vysoké školy architektury ARCHIP. Během studia na Českém vysokém učení technickém v Praze strávila semestr na The Oslo School of Architecture and Design v Norsku. Později spolupracovala se spoluzakladatelem norského ateliéru Snoehetta Martinem Roubíkem a jejich společný návrh na Velké egyptské muzeum v Gíze má ve své sbírce Národní galerie v Praze. S cílem učit architekturu jinak, globálně a v anglickém jazyce Regina Loukotová v roce 2010 založila soukromou vysokou školu ARCHIP (Architectural Institute in Prague) v Praze. V roce 2017/2018 strávila společně se synem Frantou pět měsíců na Carnegie Mellon University v Pittsburghu jako stipendistka Fulbright-Masarykova programu, aby blíže poznala způsob výuky architektury na tamní School of Architecture a také jakou úlohu může škola architektury zastávat ve veřejném prostoru. 

S Reginou Loukotovou hovořil Ladislav Loukota ze stránky Vědátor. Rozhovor je dvacátým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na našem YouTube kanále a Facebooku. V pátek Vám přinášíme částečný přepis rozhovorů zde na blogu.

Na úvod bych vám chtěl pogratulovat k netradičnímu, zajímavému příjmení! Smím-li se zeptat, jak jste k němu přišla? Odkud pocházíte, a proč jste se vydala směrem do architektury?
Nápodobně. :) Vím, že hodně Loukotů je z Rokycanska, já pocházím z Pardubic, odkud jsou i oba moji rodiče. Impulzem ke studiu pro mě byla architektonická studie pro přestavbu naší chaty i bytu od rodinného známého. Uchvátilo mě, jak je možné architektonickou skizzou navodit atmosféru a zároveň možnost vymyslet úplně vše, co na je na obrázku.

Asi nelze v rozhovoru s architektkou nezmínit, že jde stále o obor vnímaný majoritně jako svět mužů. Mění se tento dojem u mladé generace?

Zajímavé je, že dlouhodobě na školách architektury převažují dívky. Víme, kde se nám postupně ztrácí a proč jich tolik nepraktikuje. Je to velká škoda, ale je zřejmé, že se to v poslední době zlepšuje směrem k většímu zastoupení žen v praxi. Jde to ale velmi pomalu a velmi těžko.

Foto: Závěrečná fotka společného studentského projektu "Earth Building Workshop" v Lybijské poušti na západě Egypta, podzim 2021. 

A kde se tedy postupně studentky architektury ztrácí?
Ztrácí se v především v péči o rodinu. Na druhou stranu se trh práce s nabídkami na nižší úvazky a možnost práce online rozhýbává. Ženy se také více věnují architektuře, ale ne právě v samotnému navrhování.

Založila jste před víc jak dekádou soukromou vysokou školu architektury ARCHIP – co vás k tomu vedlo?
O škole jsme s manželem snili již od roku 2001 - v té době jsme byli oba velmi nespokojení se způsobem výuky na českých veřejných školách. Chtěli jsme provést změny primárně tam, na veřejné škole, kde jsme působili, ale nevyšlo nám to. Zároveň jsme zažívali, že zahraniční studenti, kteří se rozhodli v Česku studovat, neměli z čeho vybírat. Výuka v angličtině téměř neexistovala.

Foto: Regina Loukotová při výuce kurzu "Architectural Design," jaro 2022.

Je v zahraničí – ať už ve vámi často skloňovaném Norsku, nebo třeba v USA, kde jste byla na Fulbrightovi – přístup k výuce architektury významně odlišný?
Dnes, v roce 2022, ale vlastně i pár let dozadu, ten rozdíl není až tak markantní. I když rozdíly přeci jenom existují. Ve složení jednotlivých programů, ve vedení výuky, v nabídce zajímavých zadání, problémů, které se v rámci výuky řeší a o kterých se diskutuje. Řekla bych, že výuka, kterou jsem zažila na Carnegie-Mellon University je nám blíž, než ta skandidávská.

Takže jste si z výjezdu odnesla spíše poznání, že tudy cesta nevede?
Ne, to ne - já jsem se v Pittsburghu vlastně ujistila, že to, co zde ve škole ARCHIP děláme, děláme správně.

V čem vidíte vy jako architektka zásadní přínos architektonického návrhu oproti “běžnému” stavařskému plánu?
Máte pravdu, že architekti se obecně na výstavbě podílejí méně než v pěti procentech všech staveb vyžadujících stavební povolení - v jiných zemích to může být i menší procento. V projektování se pohybuje velké množství stavebních odborníků s autorizací a ti vytvářejí projekty, které vy asi zahrnujete pod pojem “běžné”. Zkráceně přínos architektonického návrhu vidím ve třech rovinách - 1.) kvalitně fungující dispoziční řešení stavby; 2.) objemové řešení objektu včetně odpovídajícímu řešení fasád, 3.) promyšlený vztah stavby ke svému bezprostředního okolí, ale napadají mě další a další (ekonomické, udržitelné a technologické výhody).

Foto: Regina Loukotová se studenty vítězného projektu designu tramvaje, kino Dlabačov, jaro 2022. 

A co postoj veřejnosti k architektuře? Když vzpomeneme třeba na kontroverzní přijetí projektu Kaplického knihovny, dá se říct, že Češi mají k architektuře nevoli?
Nene, to vůbec ne. Problém vidím ve vzdělání, a tím nemyslím to vysoké. Ve vzdělávání dětí, například již od mateřských škol, o vystavěném prostředí okolo nás, o výtvarném umění, hudbě apod. Vezměte si, jaké vzdělání jsme v těchto oblastech dostávali my... A bohužel na mnoha školách se toho málo změnilo.
Soutěž na Národní knihovnu a dění okolo ní - to byla velmi nešťastná věc - zejména díky organizaci celé soutěže a přístupu k jednomu vyvolenému návrhu. Bohužel tato situace téměř pohřbila konání architektonických soutěží vůbec a dodnes je jako odstrašující případ citována.

Existuje tedy nějaké pravidlo, jak dělat architektonickou soutěž správně?
Samozřejmě - návodů je několik a zkušených kanceláří, které vás soutěžním procesem bezpečně provedou, je už také dost. Zároveň Česká komora architektů zodpovídá, za jejich regulérnost a soulad se zákonem.

Jak se přístup veřejnosti nebo studentů k architektuře snažíte měnit?
V naší škole se snažíme mít trochu skandinávský přístup - přátelský, otevřený a bez hierarchie. Na našich studijních programech stále pracujeme a snažíme se je zlepšovat. Jednotlivé předměty inovujeme a vzájemně propojujeme tak, jak by výuka ve 21. století měla vypadat.
A směrem k veřejnosti? Snažím se být samozřejmě aktivní i mimo naši školu - účastním se porot architektonických soutěží, spolupracuji s médii, podporuji různé aktivity v našem oboru.

Foto: Regina Loukotová s kolegy a studenty při udílení cen Golden Roubik Award v pražském CAMPu, jaro 2022.  

S tím souvisí i dnes skloňovaný trend zelené architektury. Stavebnictví je jeden z oborů s největší uhlíkovou stopou. Co je jedna nejvýznamnější změna, která by to mohlo změnit?
To je těžká otázka… Napadá mě změna v jakémsi přeladění úhlu pohledu na stavění a vlastně celkově na život, které bude odpovídat 21. století, ve kterém žijeme. Myslím tím přeladění směrem k větší osobní zodpovědnosti, ke skromnosti a samozřejmě ke větší vzdělanosti.

Co významného by mělo zaznít o vašem oboru, ale obvykle nezaznívá?
Asi skutečnost, že architekt poskytuje víceméně službu. Neposkytuje něco nadstandardní, vyjímečného - i když i toto se samozřejmě může v pár případech přihodit. Služeb architekta by ideálně mělo využívat více lidí a komerčních subjektů – v každém případě to není vyhazování peněz, jak se mnozí domnívají. :)

Fotky jsou ze soukromého archivu Reginy Loukotové. Profilovou fotku pořídila fotografka Marie Votavová. 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Czech Prom Season: A Story of a Feathered Raffle Win

Authors: Griffin Trau, Katie Winner, Alanna Powers (current Fulbright ETAs) If you’re an American, chances are we all had similar prom experiences in high school. Usually a few weeks before graduation, boys ask girls to the prom. Girls buy a fancy dress, and boys a nice suit with a matching tie. Prom night consists of about an hour of picture taking with your date and friend group, followed by a ride to prom in a nice car or a limo. The dance itself is about three hours long, and the only people in attendance are typically students at the school with a handful of teacher chaperones. After prom ends, around 10 or 11 p.m., all the students leave and go their separate ways for the night, usually to a post-prom hang out. After attending six (and counting!) Czech proms, I can confidently state that Czech proms are nothing like American proms. At all. My school, Střední Škola Informatiky a Služeb, is a technical school with seven different concentrations of study. Of these seven, s

Pranav Kakulamarri: Say Less

Pranav Kakulamarri is an English Teaching Assistant. He currently teaches English at Gymnázium Tišnov. His host town of 10 000 is located 22 kilometers north-east of Brno. In August 2022, Pranav arrived in the Czech Republic with a BS in Neuroscience from the University of Alabama at Birmingham, a life-long passion for chess and a future plan to become a physician after his 10-month adventure in the Czech Republic. With experience as a chess instructor, a reading tutor and a researcher, he had some pedagogy skills, but no prior classroom experience. Today, Pranav is the Tišnov celebrity - he was featured in the town's paper, people greet him in the streets and strangers initiate conversations with him on train or bus, starting with: "I know you, you were in the town's paper." What is Pranav's magic? Natural charisma, positive attitude, disarming smile, and his ability to listen to others. “What is happiness and how does it differ within a culture? Why does one liv

Katherine Pérez Rivera: Beyond science - collaboration, engagement, and identity

Katherine X. Pérez Rivera is an environmental scientist. She came to the Czech Republic in September 2021 to study carbon dynamics in Czech streams impacted by acid rain. Katherine's host institution was the Czech Geological Survey located in Prague, but she spent many days and nights collecting samples and data in the Slavkov Forest, a sparsely inhabited protected landscape area, located in Karlovy Vary Region, famous for its spa towns. During her year-long Fulbright adventure, Katherine had to conduct fieldwork during the winter for the first time in her life. As someone born and raised in Puerto Rico, adjusting to Czech winter temperatures, hiking in a deserted forest covered by snow and wearing snowshoes was a life-changing experience. "Becoming a Fulbrighter permitted me to connect with others beyond my science and field of study. These connections were rooted in the core of our identities, who we are and what matters to us," reflects Katherine when adjusting back to