Jindřich Duník je odborníkem
na využití dat ze senzorů pro řízení a navigaci technických systémů. Jeho kmenovým pracovištěm je Katedra kybernetiky na Západočeské univerzitě v Plzni. Během jarního semestru uplynulého akademického roku na tři měsíce „odskočil“ na americkou Virginia Tech, kde se věnoval vývoji spolehlivého navigačního systému, který se obejde bez satelitního signálu. Před zahájením výzkumného projektu si Spojené státy užil společně s manželkou a třemi dětmi. Sladit kalendáře pěti členů rodiny sice nebyl snadný úkol, ale společné poznávání Ameriky si všichni užili. Po několika týdnech cestování rodina odjela a Jindřich Duník se naplno soustředil na svůj výzkumný projekt a na spolupráci s předním odborníkem na bezpečné navigační systémy Mathieuem Joergenem. Také si po letech rodinného života připomněl, jaké to je být pánem svého času a spoléhat se jen sám na sebe. Budoucím stipendistům proto radí: „Vyražte na pivo s každým, koho potkáte, jakmile to jen jde, a neodkládejte to.“
Fulbrightovo stipendium mi umožnilo strávit tři skvělé měsíce od dubna do června 2026 na Virginia Tech (VT, celým názvem „Virginia Polytechnic Institute and State University“) ve městě Blacksburg ve Virginii. Celé „dobrodružství“ však začalo už v polovině roku 2024, kdy jsem začal o stáži uvažovat. Od poslední stáže uběhlo téměř osm let a měl jsem pocit, že je čas na kratší „sabbatical“ k načerpání nové energie a nápadů. Opatrně jsem tento nápad nadnesl doma a všichni s větším či menším nadšením souhlasili, nebo tedy alespoň nikdo nebyl striktně proti :-). Pak už vlastně vše šlo velmi rychle. V té době jsme na Západočeské univerzitě v Plzni (ZČU) řešili téma spolehlivé terénem asistované navigace v situaci, kdy nejsou dostupné satelitní navigační systémy, jako např. GPS a Galileo. Shodou okolností jsme se v té době na konferenci potkali s prof. Mathieu Joergerem (VT), který patří k předním odborníkům na téma bezpečné (satelitní) navigace. Slovo dalo slovo a připravili jsme návrh projektu pro Fulbrightovo stipendium. Finální rozhodnutí o podpoře projektu přišlo o rok později, stejně tak jako detailnější plánování cesty a pobytu s celou rodinou. Jen pro upřesnění: je nás pět a skloubení našich kalendářů a představ nebylo jednoduché, ale nakonec se vše povedlo!
Do Spojených států jsme všichni vydali na konci března. Přiletěli jsme do New Yorku, kde jsme strávili několik dní. Pak jsme autem přejeli do Washingtonu, D.C., a po pár dnech jsme vyrazili do Blacksburgu ve Virginii, kde sídlí VT. Zde je možná vhodné se na chvilku zastavit a Blacksburg popsat. Blacksburg je velmi malé město, které žije s univerzitou a pro univerzitu. V Blacksburgu žije kolem 40 tisíc obyvatel, z nichž mnoho působí na VT, která sama o sobě má také kolem 40 tisíc studentů. To tak nějak určuje klidný ráz města a života v něm, kdy všichni, koho jsme potkali, byli neskutečně milí a přátelští a vždy byli nějakým způsobem s univerzitou spojeni. K městu samotnému je nutné podotknout, že je opravdu malé (a to nejen na americké poměry). Téměř všude lze dojít pěšky a je zde v podstatě jen jedna hlavní třída (s příznačným jménem „Main Street“), kde je i většina obchodů a restaurací. Na druhou stranu malé město přece jen znamená, že bylo obtížnější najít ubytování jen na tři měsíce – většina možností byla na celý semestr a VT žádné možnosti přímo nenabízí. Kvůli hledání jsem si tak na doporučení kolegů z VT ve 45 letech zařídil i Facebook :-), ale nakonec se podařilo najít ubytování přes Airbnb a pak v „Extended Stay Residence“.
Avšak zpět k našemu pobytu v Blacksburgu. Dva společné týdny jsme využili pro poznání okolí a pro mé „zabydlení se“ na VT, které proběhlo velmi hladce. Tyto dva týdny byly fantastické; myslím, že jsme si všichni potřebovali trochu odpočnout po předchozích několika měsících, které byly nejen z důvodu přípravy na cestu hektické. Pak nastal čas, kdy rodina měla jet domů. Dojeli jsme společně do Roanoke, kde je nejbližší letiště, kde jsme vrátili auto a kde jsme se na 2,5 měsíce rozloučili. Cestou autobusem (který je pro zaměstnance VT zdarma, stejně jako celá MHD) z letiště jsem prožíval mix pocitů a přemýšlel, co tu vlastně budu sám dělat – to byla shodou okolností i první věta syna ihned po příjezdu do Blacksburgu :-). Tato „nejistota“ se hned rozplynula, když se mě v následujících dnech a týdnech ujal Mathieu a jeho tým, se kterým jsem trávil dost času jak na univerzitě, tak i mimo ni. Mimo to jsem se začal více věnovat běhání a plavání, zašel do kina či na koncert nebo jsem si čas od času půjčil auto a jel se podívat po okolí. Blacksburg leží na úpatí Appalačského pohoří a trochu mi připomínal Šumavu (jak krajinou, tak i počasím).
O další „zábavu“ se postarala americká Fulbrightova kancelář, která pořádala setkání fulbrightistů ve Filadelfii v první polovině května v rámci „2026 Spring Philadelphia Scholar Seminar“. Zde se nás sešlo 100 účastníků z různých zemí, univerzit a oborů. V rámci setkání bylo spoustu prostoru se potkat a popovídat u piva s ostatními kolegy. Velká pozornost byla také věnována i oslavě a přednáškám na téma 250 let od podepsání Deklarace nezávislosti a 80 let od založení Fulbrightova programu. Jednou větou: byl to taktéž fantastický týden.
Další milník mého pobytu nastal v druhé půlce května, kdy skončil semestr a proběhlo slavnostní předávání diplomů (tzv. „commencement“). V této době se město zaplnilo rodinami studentů a žilo ve dne i v noci. Po skončení oslav však všichni studenti, rodiny a myslím i mnoho vyučujících odjeli a Blacksburg se stal opuštěným městem, kde spíše než člověka šlo potkat veverky, zajíce a zahlédnout i medvědy :-). Ve výsledku to byla doba, kdy jsme na řešení projektu s Mathieuem strávili nejvíce času, a vlastně i doba, kdy jsme se ještě více poznali i co se soukromého života týká.
To už se ale pomalu blížil konec mé stáže. Posledních 14 dnů v červnu měli všichni ze skupiny dovolenou a navíc se Blacksburg ještě více vyprázdnil (i když jsem nevěřil, že to ještě jde). S tím asi i souvisí, že o víkendu týden před odjezdem jsem prožil pocit „osamění“, který jsem do té doby ve svém životě nezažil – naštěstí trval jen krátce! Způsobil ho výlet na jedno z oblíbených výletních míst v okolí Blacksburgu (resort „Mountain Lake“, kde se natáčel Hříšný tanec). Když jsem tam v sobotu dojel, ani na tomto místě nebyl skoro nikdo. Nicméně naplánoval jsem si túru a když jsem došel na vyhlídku Bald Knob, kde obvykle bývají desítky lidí, tak i tady jsem byl sám. Chtěl jsem si sednout a užívat výhled na pohoří, ale v tu chvíli přiběhl běžec a dali jsme se do řeči. Chvilku jsme si povídali a předtím, než odběhl, mi řekl: „Enjoy the view, but watch for rattlesnakes; they can be everywhere on a sunny day.“ Tato jediná věta mě jako člověka z města vyvedla zpočátku trochu, pak večer více, z míry a rovnováhy. Když jsem pokračoval v túře, uvědomil jsem si, že v posledním týdnu vlastně není v Blacksburgu nikdo, koho bych osobně znal, popř. na koho bych měl telefon a mohl se na něj obrátit, kdyby se něco dělo. Napsal jsem tak e-mail dvěma kolegům z oddělení, které jsem trochu poznal v rámci pobytu, ale přímo jsem s nimi nespolupracoval, zda nejsou v Blacksburgu a zda bych je nemohl pozvat na večeři a jen tak si popovídat. Oba téměř ihned odepsali, že v Blacksburgu jsou a že se rádi potkají. Prof. Mark Psiaki, mimo jiné legenda v oblasti navigace a extrémně pozitivní a milý člověk, mě tak pozval do jejich domu na grilování – byl to velmi příjemný večer, který jsme strávili společně i s jeho paní, a probrali jsme všechno možné, i situace, které si prožil při svých stážích. Další den jsem šel na večeři s druhým kolegou, prof. Mingi Jeongem, po které už zůstala opět jen pozitivní nálada :-). Poučení, které jsem si z toho odnesl, je vyrazit na pivo s každým, koho potkáte, jakmile to jen jde, a neodkládat to.
Zbývajících několik dnů jsem strávil v podstatě jen uvedením kanceláře do původního stavu („zabydlel“ jsem ji poměrně rychle), balením, dovyřízením „Social Security Number“ (i přesto, že jsem zažádal o schůzku hned, jak jsem měl všechny potřebné dokumenty, schůzka mi byla nabídnuta až za 6 týdnů, což bylo týden před plánovaným odjezdem) a „touláním se“ po městě. Při odletu jsem opět prožíval mix pocitů, kdy jsem v duchu vzpomínal na neuvěřitelně krásné a obohacující tři měsíce na VT a v Blacksburgu, ale zároveň jsem se už těšil na rodinu a na to „být doma“. Závěrem bych rád poděkoval všem ve Fulbrightově komisi a kanceláři, na VT a ZČU a v neposlední řadě rovněž rodině, kteří pomohli přeměnit počáteční nápad v realitu. Díky moc!