Tomáš Hoření Samec je sociolog. 
Působí na Sociologickém ústavu Akademie věd ČR a na Fakultách architektury ČVUT a VUT. Zaměřuje se na výzkum bydlení ve vztahu ke společenským normám, diskurzu a politikám. Zájem o participativní formy bydlení ho inspiroval k podání přihlášky do Fulbright-Masarykova programu. V prosinci roku 2024 odjel s manželkou a dcerou na University of Arizona, kde v půlmilionovém městě Tucson pět měsíců zkoumal možnosti a limity spolupráce mezi veřejným a občanským sektorem při rozvoji různých forem participativního bydlení jako jsou Community Land Trust, cohousing nebo cooperatives. Přestože výzkumný projekt se v USA vyvíjel jinak než očekával, zpět v České republice mu teď chybí více času na čtení a psaní, pouštní západy slunce a propojené cyklostezky.
Stalo se Vám někdy, že jste zmeškali let? Mně ano, dvakrát, pokaždé ve Spojených státech. Přesouvat na několik měsíců svůj profesní, rodinný i osobní život není nic jednoduchého, obzvláště, když na přestup na letišti v Atlantě máte méně než hodinu. Náš příjezd do Tusconu, druhého největšího města státu Arizona, to oddálilo ale jen o den.
Nikdy nezapomenu na ten moment, kdy jsme na letišti vystoupili z příletové haly a poprvé se nadechli suchého pouštního vzduchu vonícího příslibem amerického akademického snu a ze středoevropského pohledu exotických palem, Saguaro kaktusů a dalších sukulentů. Oslňující byla i modř oblohy, ze které s výjimkou asi tří deštivých dnů, svítilo spalující slunce. Píši, “vystoupili” a “nadechli”, protože jsme se v rámci mého Fulbright Masaryk grantu přesouvali do Tucsonu s mou manželkou, socioložkou a historičkou, která naštěstí mohla z povahy svého současného výzkumného projektu pracovat “na dálku” a pracovat na svých publikacích. Přijeli jsme také s dcerou, kterou se nám zázrakem podařilo přihlásit do místní soukromé školky, protože ji těsně kvůli věku minula místní veřejná předškolní třída. Její nová školka byla přidružení k místnímu Methodist church, a byla nám doporučena slovy mého hostujícího kolegy z univerzity “They are not very religious”. Zároveň nebyla v porovnání s jinými školkami neskutečným způsobem nákladná (pouze nákladná) a mohli jsme do ní dokonce docházet pěšky (!!!). Tři vykřičníky jsou na místě, přestože je Tucson na poměry amerického (Jiho)západu město poměrně přátelské k chodcům a disponuje velmi kvalitní cyklo-infrastrukturou (oddělené cyklostezky a síť ulic dedikovaných cyklo-provozu), tak s ohledem na vysoké teploty, vzdálenosti a do značné míry i zvyklostí se většina lidí pohybuje automobilem.
Adaptace na v řadě ohledů kulturně blízkou a z pop-kultury známou, ale v řadě ohledů rozdílnou společnost nebyla obtížná v každodenním kontaktu s lidmi. Řečeno polopaticky, lidé v Tucsonu, a obecně v Arizoně, byli prostě milí. S určitou hrdostí i sami Tucsoňané a Tucsoňanky přiznávali/y, že přeci jen asi lidé v/z Tucsonu jsou k sobě milejší než “ti na tom východním pobřeží”. Samozřejmě si můžete pomyslet: “Aha! To je ona příslovečná americká kultura neustálého úsměvu.”, kdy je úsměv reakce ne na Vaši přítomnost osobně, ale naučený způsob sociální interakce. Někdy proto pro nás bylo těžké číst, co a jak je skutečně myšleno, co je zdvořilostní fráze. Tak třeba, když někdo říká “We have to absolutely meet and chat about …” . Jedná se o reálnou reálnou výzvu ke schůzce nebo jen určitý konverzační a sociální bonton? To, že jsou lidé na Vás milí samozřejmě adaptaci usnadňuje, ale je pravda, že vazby, které bychom českým pohledem nazvali jako přátelské jsme navázali s emigrantkami z Finska (mající amerického manžela a děti) a post-doc kolegyní z univerzity z Kazachstánu. Naše zkušenost si byli blízké, respektive bližší než místních.
Kulturní odlišnosti však měly formu spíše nuancí, pokud je porovnáme s odlišností týkající se české a místní fauny a flóry. Zjednodušeně řečeno, pro (nejspíše nejen) našince je poušť naprosto fascinující prostředím. Můj nejsilnější zážitek byla návštěva místního kaňonu “za městem” (Sabino Canyon), když se po deštích naplnila suchá koryta, my se brodili po kolena ve vodě a nad kaktusy Saguaro zapadalo slunce. Klišé? Určitě to tak zní, ale kdo zažil poušť, tak pochopí. Návštěva místní slavnosti a rodea v rezervaci původního národa Tohono Oʼodham byla podobně magicko-realistická. Magická byla odstíny barev pouťových atrakcí, vůně street-foodu a dvouvteřinovými jízdami na divokých koní v aréně. Realistická pak byla v bezprostřední interakci s méně privilegovanou částí americké společnosti snažící se vymanit ze strukturální chudoby. Kulturně odlišným zážitkem je i návštěva sportovní události. V našem případě univerzitních sportovních soutěží, ženského basketbalu a gymnastiky. Opět se mi potvrdilo pozorování, že americká konzumentka či konzument určitého obsahu (zde sport) “musí” být přehlcen/a, nestačí jen sledovat dění na palubovce, je nutné mít mnoho dalších smyslových (zvukových, vizuálních, čichových, chuťových) vjemů. V hale je univerzitní kapela, hlasitě podporující výkon týmu, o přestávkách se rozhazují do obecenstva trička a burrita, můžete být zachyceni na kameru a tím vybídnutí k tanci. Ano, skutečně, show must go on.
Mnoho věcí bylo těžké zařizovat a organizovat: pořízení auta (ano, přestože jsme jezdili a chodili, tak na nákupy a výlety to prakticky jinak nešlo), přístup do univerzitního systému a klíče, Social security number a bankovní účet (v jakém jiném státě se ještě používají šeky pro převody peněz?) a další a další. Na druhou stranu, měli jsme ale možná paradoxně také na mnoho věcí více času i klidu. Časový a mentální posun Vás odtrhne od mnoha agend. Zbývá čas na čtení, promýšlení, psaní a samozřejmě na místní výzkum. Na ten nicméně mnoho času reálně nezbylo, protože etické posouzení mého výzkumného projektu přes veškerou mou snahu a enormní pomoc mých kolegyň a kolegů z univerzity zabralo mnoho týdnů, a vlastně měsíců. Bral jsem to jako určitou daň, chvílemi stoicky, chvílemi frustrován pomalým postupem, kdy už prostě není zajímavé pokračovat “jen s rešerší”. Nicméně, pravidla této akademické hry jsem nevytvářel. Nakonec jsem se i díky pomoci mých hostitelů, Marka Keara a Jane Zavisca, dostal k rozhovorům se zástupci a zástupkyněmi veřejného sektoru z odborů bydlení a územního plánování a lidem z místních Community Land Trust. Co pro mě bylo neočekávané, ale nakonec podstatné, nakrátko jsem mohl realizovat výzkum i v jednom z místních cohousingů (tj. komunita bydlení, kde všichni mají své vlastní bytové jednotky, ale sdílejí určité společné prostory - mají k dispozici například hernu pro děti, malou knihovnu, kancelář). Umožnilo mi to pracovat na určitém nápadu, přetvářeném do podoby článku, který bych možná v případě “academic business as usual” (tedy, pokud bych mohl začít terénní výzkum ihned) v dané podobě nenapsal.
Tucson se nám stal na pět měsíců domovem, kde jsme zažívali nové zkušenosti a získali sebevědomí, že zvládneme zařídit řadu zdánlivě jen těžko řešitelných věcí týkajících se bydlení, práce či dopravy. Získali jsme téměř na půl roku domov v místě, kde na zahradu přilétají kolibříci a, když stoupáte po místní highway do hor, tak místo aby vegetace ubývalo, stromy přibývají, a s nimi stín, nabízející únik před spalujícím horkem, které od jara nabývalo až obludných podob. Tucson byl jako sen, ze kterého jsme se budili postupně, měli jsme tu šanci a privilegium vidět další scenérie v severní Arizoně (přeci jen vzdálenost šesti hodin jízdy ke Grand Canyonu je na americké poměry naprosto zanedbatelná) a po krátký čas i divokost Pacifiku. Přes všechny krásy si také pamatuji přesně ten pocit úlevy a ulehčení, když jsme v Praze dosedli na ranvej. Ano, chybí větší volnost od dalších povinností a soustředěný čas na četbu a psaní; ano, chybí mi západy slunce v poušti a kvalitní městská cyklo-infrastruktura. Na druhou stranu, přestože to opět může znít jako klišé, skutečný domov je pro mne opravdu Česko a Arizona nás přivítala pouze na návštěvu. Doufám, že snad v budoucnu i na opakovanou.