Josef Řídký je historik 
a komparatista. Mnoho let se věnoval didaktice historie 20. století v Oddělení vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů. V akademickém roce 2023/2024 vyjel s Fulbright-Masarykovým stipendiem na Brown University ve městě Providence ve státě Rhode Island. Bádal po kořenech „myšlení v dlouhodobých horizontech“. Pro toto uvažování se vžil anglický pojem „deep time“. S dopady skutečností, které se staly hodně dávno, se běžně zabývá geologie nebo paleontologie. Dnes, v časech klimatické krize, je však porozumění dávnověku klíčově i v humanitních vědách a politice. Josef Řídký se aktuálně věnuje intelektuálním a kulturním dějinám vědy jako postdoktorand na Oddělení dějin Akademie věd Masarykova ústavu AV ČR. Dějiny vědy také učí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V eseji níže o svém nedávném pobytu v USA nezapře oko badatele. Během deseti měsíců zkoumal Ameriku - zemi, na kterou „máme všichni názor a všichni o ní máme nějaké představy“. Ptá se: „Co je to za lidi, ti Američané, se kterými tak intenzivně žijeme, ale které málokdy vidíme na vlastní oči?“
Vlajka; orel bělohlavý; socha Svobody; country hudba; rappeři; Hollywood; burza na Wall Street; sekvoje; hamburger a hranolky; monster trucky; armáda; McDonalds; pouště a monumenty; indiáni; western; mrakodrapy; mys Canaveral; miliardáři; New York; panenská příroda; crack; filmy; přistání na Měsíci; baseball a ragby; Disneyland; NHL a NBL; Taylor Swift; červený most v San Francisku; obezita; detektivky; vylodění v Normandii; fastfoody a jazzmani.
Co se člověku vybaví, když se řekne Amerika? Když někde vidí nápis USA? Je toho hodně, jsou to často klišé, ale žádné z nich není daleko od pravdy. Do USA každý jedeme se silnými představami. Na Ameriku máme všichni názor, všichni o ní máme nějaké představy. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, jak je pak někdy těžké podat o té zemi pravdivou zprávu: Ameriku už přece všichni znají, Amerika jsou hory na severu a karibské ostrovy na jihu, voodoo v New Orleans a celebrity v Los Angeles, potetovaní Mexičani a mlčenliví jezdci na koních z Texasu (vždy s knírem), obří auta, špatné zdravotnictví, tučná jídla, Američani se neorientují na mapě světa a zároveň dají světu každý rok dva tři nobelisty.
Jsou to všechno klišé a žádné z nich není daleko od pravdy. O takovýchto USA si čteme v novinách, na takovou Ameriku se koukáme v televizi. Archetypální Spojené státy ze snímků fotobank a momentek instagramových chlubilů.
Foto: Amerika před zrcadlem a za zrcadlem, Amerika odrazů, přízraků a reality, duben 2024, Las Vegas.
Netvrdím, že tyhle věci nejsou v USA vážně k vidění. Některé z nich jsem dokonce spatřil na vlastní oči – o dalších mi pak říkali očití svědci. Tak třeba ty mrakodrapy: taky si jako první vybavíte panorama New Yorku? Skupinka černých věží, které se mačkají nad vodami Atlantiku? To je dolní Manhattan. Mrakodrapy ve středu ostrova už vypadají jinak, poslední dobou se staví úzké a mimořádně vysoké.
Jenže New Yorku už se žádné druhé město v USA nepodobá. Druhé nejvyšší panorama je s velkým odstupem v Chicagu, třetí v Miami: karibský „New York jihu“ s bílými věžemi, tropickým počasím, art decovými vilami a Kubánci. Mrakodrapy má v Americe ale každý městys: aspoň pár věžáků. Z dobrého úhlu vypadá impozantně i panorama Providence, města s populací Brna. Co na tom, že zrovna pod těmihle mrakodrapy je jen konečná autobusů a zapadlá pobočka pošty.
Foto: Amerika se umí tvářit jako veliká. Pošta i autobus jsou ale z druhé strany, prosinec 2023, Providence.
Pod mrakodrapy fouká. V mrakodrapech jsou občas úplně základní služby jako veřejné WC nebo trafika nebo výše řečená pošta – ale ty domy jsou tak monumentální, že je člověku skoro trapně jít si tam vyřídit něco tak prostého. Mrakodrapy prostorově matou: vypadají blízko, ale jde se k nim pak hodinu. Ovšem když jsem se po Providence toulal na kole a ztratil pojem o čase, stačilo vytáhnout krk a najít pohledem mrakodrapy v centru; hned jsem věděl, jak se vrátit domů.
Mrakodrapy v nečekané denní doby odrážejí světlo na nečekaná místa. V pravé poledne přitom vrhají dlouhé stíny.
Takže ano: mrakodrapy jsou mrakodrapy, ale taky jsou pak něčím úplně jiným, když s nimi žijete.
Američané: jedí ve fastfoodech, ale ty mají kolikrát kvality restaurace; v pondělky a v úterky zavírají bary a hospody, protože kdo by do nich chodil; všichni porušují dopravní předpisy, ale všichni vlastně jezdí docela pomalu. Záchodové mísy jsou naplněné vodou, splachování ji pouze vypouští. Sušenka Oreo se dá obalit v těstíčku a fritovat.
Foto: „Sometimes I feel ashamed to be an American,“ řekla mi kamarádka, když viděla, co si fotím. Není proč, jídlo je to vynikající, říjen 2024, Rhode Island.
Doma vaří jen ti nejodhodlanější, a tak jsem v krámu nalezl i mraženou předvařenou rýži, protože nejužitečnější součástí kuchyně je mikrovlnka. Půllitrová kokakola má šest set mililitrů. Dopravní značky jsou vždy rozepsané („zastav“, „zatoč doprava“). Semafory pro pěší nemají zelenou a červenou, ale bílou a oranžovou. Pálivá jídla nejsou „po maďarsku“, ale s příchutí jalapeňos. V metru v DC si ve svislém sloupci najdete odkud jedete, ve vodorovném řádku kam jedete, a v průniku se dozvíte, kolik máte zaplatit za lístek. Stále se používají šeky. Na Východním pobřeží mají pořád hlučné, středověké potrubní topení. Podsklepené dřevěné domy nejdou vytopit, ale v New Yorku jsem viděl i byt, do kterého foukalo zavřeným oknem. Všechno, všechno se sežene přes Amazon. V motelech jsou na pokojích Bible. Velikou delikatesou je pak plovoucí kopeček vanilkové zmrzliny v kole.
Existuje sice pár celostátních obchodních řetězců, ale v každém státu mají pak svoje řetězce lokální: supermarkety, fastfoody i hospody. Kouřit trávu je legální na severovýchodě, na západě a v pouštních státech. Hasičská siréna je dlouhá a táhlá, naříkavá. A praskají z ní bubínky.
Možná je to moje profesní deformace, ale Amerika mi přijde strašně velká a hlavně všudypřítomná. Na většinu filmů a seriálů koukám z americké produkce. Amerikanizuje se Evropa i zbytek světa. Fitka, multiplexy, joggování, automobilizace, dodávkové služby, Uber, sociální sítě a tak dále, jsme obklopeni, někdy dokonce uvrhnuti do amerického světa. Lidem to je, zdá se mi, spíš jedno. Někoho to rozčiluje, někdo se v tom vyžívá. A pak je tu samozřejmě americká zahraniční politika, americké intervence, americké firmy, americké skleníkové plyny. S Amerikou se musíte vyrovnávat i za oceánem.
A je jedno, jestli s tím vším souhlasíte, nebo vám to pije krev, ale říkáte si: co je to za lidi, ti Američané, se kterými tak intenzivně žijeme, ale které málokdy vidíme na vlastní oči?
S paní na pokladně – přesněji s kteroukoliv paní na kterékoliv pokladně jakéhokoliv krámu – můžu vždycky zapříst řeč a zavtipkovat. U nás se tomu říká (falešné) americké úsměvy; mně přijde, že jsou na sebe lidi prostě jen milí. (Nakonec jsem se na nákup jídla vždycky těšil: že si s někým popovídám a spravím si pro ten den náladu.) Prohlížíme si ptáky na zahradě drahého baráku. Když nás spatří movitý pan majitel, dá se s námi vesele do řeči. Spolubydlící si dokážou hodiny vyprávět, který fastfood je nejlepší (vede KFC) a v kterém obchoďáku mají lepší jídlo. Studenti na bakaláři, mládež ze zámožných rodin, si o přestávce vykládají veselé historky o zcizování oblečení. Lidi mě na ulici zastavují na základě toho, co mám napsáno na kterém kusu hadru, a zapřádají se mnou na to konto řeč. „Ty jsi fakt vegan?“ „Jé ty jseš z týhle školy, já z toho státu pocházím.“ Nakonec si vybírám oblečení podle toho, na jaké téma se chci ten den vybavovat na ulici. S cyklogangem na silvestra brázdíme v houfu kol silnice našeho městysu, na vozítku taháme reprák a těkáme z klubu do klubu. Těch cyklostezek je mimochodem všude tolik, že by se o tom Pražákovi ani nesnilo.
Japonská profesorka bohemistiky na mě spustí plynnou pražštinou. Kancl sdílím s kolegou z Kašmíru: jako muslim s námi na večírku nepije, zato nás ochotně všude rozveze. Přiberu nového spolubydlícího; ve městě je poprvé. Na svém omačkaném oři japonské výroby projede v prvních dnech všechny kluby, bary a kavárny, zkusmo nakoupí ve všech supermarketech. Po týdnu zná město líp než já po půl roce. Profesorovi si na konzultacích postěžuju, že jeho kniha zmizela z mimořádně chaoticky vedené univerzitní knihovny. Překvapeně zamrká a poradí mi, ať si knihu upirátím (řekne mi i kde). Starší lidé vzpomínají na výlety do Evropy, mladší lidé touží do Evropy vypadnout.
Všichni se mě ptají, odkud jsem, mám totiž přízvuk. Existuje mnoho způsobů, jak tuhle otázku položit slušně i neslušně, ale po roce už jsem na ni alergický skoro vždy. Vysoký mladík se nahlas rozesměje: „Mám za sebou vojenskou službu, ale když nám dali na výběr mezi zkouškama z plavání a údržbou, šel jsem na to druhý. Já vim že to je o černoších hrozný klišé, ale já prostě neumím plavat!“ Potom se dlouze rozmýšlí, o České republice prý nedávno někde slyšel. Když si vzpomene, kondoluje mi ke střelbě na Filozofické fakultě. Jsem dojatý, když se kamarádovi a jeho týmu podaří na balónu vypustit observatoř exoplanet do stratosféry. Na sociálkách to sdílí NASA, komentuje mu to pyšně i jeho třídní učitelka z rodného Connecticutu.
Na chvíli se mnou sousedí mladá Utažanka (tedy dívka z Utahu). Povídá mi o svém intimním vztahu k mormonství ze všech stran: co jí víra dává i bere. Že prý v Utahu když se holka neprovdá do dvaceti, dívají se na ni jak na starou pannu. Pak mi v potutelném hnutí mysli doporučí instagramové účty velmi, velmi mladých mormonských matek: mají prý po Státech ohromnou sledovanost. Domácí exotika. Moje první zkušenost v USA je přátelský hispánský řidič Uberu na cestě z letiště. Moje poslední je jiný přátelský hispánský řidič Uberu na cestě na letiště.
S Amerikou to je jak s americkou vlajkou: je na jaderných ponorkách i na slabikářích, vlaje na Měsíci a lidi si ji nechávají tetovat na zadek. Bílý dům, kosmický program, obří rozpočet na armádu, nejbohatší člověk na planetě. Tuhle Ameriku známe všichni. Ale co vám to řekne o tisícovce minipivovarů, o bluegrassových klubech na předměstích, věroučném sporu o to, jestli na Vánoce zdobit už po Halloweenu, nebo až po Díkůvzdání, o obřích veverkách v parcích? Ta země je tak velká a zajímavá, že člověk někdy zapomíná, jak je opravdu velká a zajímavá: a že nejvíc se toho objeví v postranní uličce, na zaváté odbočce, při drcnutí do cizího člověk ve frontě, od lidí na ulici.
USA sázejí na to, že každého ohromí svým celkem (ano, je to ohromující), ale ta pravá krása je v jednotlivostech. Zkrátka a dobře, Amerika se nevyčerpá jedním prezidentem ani výčtem klišé a každý ji může objevovat nanovo a po svém. Zas a znova; v detailech.