Barbora Adolfová je cirkusačka, přesněji 
řečeno cirkusová producentka, výzkumnice zabývající se cirkusovou pedagogikou a také amatérská provazochodkyně. Spoluzaložila česko - slovenskou platformu pro podporu, rozvoj a profesionalizaci mladého a sociálního cirkusu CIRKONET, která umožňuje sdílení příkladů dobré praxe, rozvíjí didaktiku cirkusových disciplín mezi profesionální koumintou i mladými lidmi a rozšiřuje povědomí o cirkusovém umění jako ideálním nástroji pro objevovaní a posouvání vlastních hranic. Na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU v Praze dokončuje doktorské studium. Inspirací pro její akademický výzkum byl i pobyt na Pennsylvania State University se stipendiem Fulbright-Masaryk, při kterém v akademickém roce 2021/2022 sbírala přenositelné příklady dobré praxe na americké cirkusové scéně a zkoumala, jak cirkusovou pedagogiku využít při práci s mladými lidmi.
Rozhovor s Barborou Adolfovou vznikl ve spolupráci s Ladislavem Loukotou ze stránky Vědátor a je třicátým osmým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na našem YouTube kanále a Facebooku. Koncem týdne Vám přinášíme textovou verzi rozhovorů zde na blogu.
Jste zakladatelkou sítě Cirkonet, která sdružuje mladé zájemce o cirkus. Co je jejím cílem?
Cirkonet je síť, kterou jsme založili společně s dalšími kolegy a kolegyněmi, kteří se věnují cirkusu pro mladé v České republice a na Slovensku. Jsme mezinárodní síť, protože máme jednoho člena ze Slovenska, z Bratislavy. Cirkonet vznikl z potřeby sdílet zkušenosti, protože v České republice je několik center, kde se učí cirkusové disciplíny. Nechtěli jsme, aby všichni museli neustále znovu objevovat Ameriku, protože když se někomu něco daří, je dobré to sdílet.
Proto jsme před více než deseti lety založili Cirkonet spolu s dalšími organizacemi a pracujeme na tom, aby se lidé mohli setkávat naživo. To se ukázalo jako klíčové, obzvlášť během pandemie, kdy jsme museli hledat i digitální řešení. Je pro nás jednodušší, pokud lidé, kteří bydlí v různých městech, se mohou potkat alespoň online. Některé pracovní skupiny se pravidelně scházejí každý měsíc a sdílejí zkušenosti elektronicky, digitálně, ale nejraději všichni máme setkání naživo, což bývají každoroční velká setkání, a pořádají se i workshopy pro lektory a lektorky.
Jste zakladatelkou sítě Cirkonet, která sdružuje mladé zájemce o cirkus. Co je jejím cílem?
Cirkonet je síť, kterou jsme založili společně s dalšími kolegy a kolegyněmi, kteří se věnují cirkusu pro mladé v České republice a na Slovensku. Jsme mezinárodní síť, protože máme jednoho člena ze Slovenska, z Bratislavy. Cirkonet vznikl z potřeby sdílet zkušenosti, protože v České republice je několik center, kde se učí cirkusové disciplíny. Nechtěli jsme, aby všichni museli neustále znovu objevovat Ameriku, protože když se někomu něco daří, je dobré to sdílet.
Proto jsme před více než deseti lety založili Cirkonet spolu s dalšími organizacemi a pracujeme na tom, aby se lidé mohli setkávat naživo. To se ukázalo jako klíčové, obzvlášť během pandemie, kdy jsme museli hledat i digitální řešení. Je pro nás jednodušší, pokud lidé, kteří bydlí v různých městech, se mohou potkat alespoň online. Některé pracovní skupiny se pravidelně scházejí každý měsíc a sdílejí zkušenosti elektronicky, digitálně, ale nejraději všichni máme setkání naživo, což bývají každoroční velká setkání, a pořádají se i workshopy pro lektory a lektorky.
Jaký je vlastně z vašeho pohledu dnes, ve věku mnoha digitálních médií a zábavy, zájem o cirkus?
Myslím si, že cirkus a živé umění jsou stále aktuální. A vlastně to vidíme více po konci pandemie, kdy mnoha lidem chyběly zážitky, ať už jako obecenstvu nebo účastníkům a účastnicím různých cirkusových disciplín. Takže, i když je doba digitální, cirkus a divadlo jsou skvělé v tom, že lidem nabízejí možnost si něco vyzkoušet nebo to zažít přímo v daném momentu.
Konkrétně mladý cirkus, který zahrnuje cirkusové techniky jako žonglování, akrobacie, balancování nebo klaunérii, je skvělý v tom, že se nejedná jen o tyto disciplíny. Často se pracuje s celou skupinou, takže mladí lidé mají možnost dělat něco zábavného ve skupině dalších lidí. Nemusí to nutně vést k tomu, že z nich budou profesionální umělci nebo umělkyně, ale může to být jen velká součást jejich dospívání a poznávání světa.
Co konkrétně si mám pod tímto fungováním představit? Jak pracujete se svými členy?
Zaměřujeme se především na didaktiku cirkusových disciplín a pedagogické dovednosti. Od tohoto akademického roku začal i tvůrčí projekt, ve kterém se mladí lidé z pěti organizací po republice setkávají o víkendech vždy v jedné z partnerských cirkusových škol a připravují společně představení. Projekt se zaměřuje hlavně na tvorbu, ne na konkrétní výsledek.
Není to o tom, že by mělo vzniknout nějaké velké představení, ale o tom, že mladí mají možnost si vyzkoušet tvořit v prostředí, které je otevřené experimentům a nápadům a je přátelské a bezpečné.
Často se mě lidé ptají, jestli máme v cirkuse nějaká exotická zvířata a jestli trávíme hodně času v šapitó. My v CIRQUEONu ne. Obecně v Evropě i celosvětově se cirkus začíná více posouvat do divadelních a site-specific prostorů, ale i nadále se samozřejmě hraje také v šapitó.
Spíše si ale představte něco jako Cirque du Soleil nebo představení typu, kde vystupují lidé - akrobati, žongléři, provazochodci nebo třeba i tanečníci a hudebníci. Cirkus dnes hodně spolupracuje s dalšími uměleckými formami, hlavně co se týče živého umění. Pořád jsou tam stejné emoce. Je to podobné, jako když lidé byli zvyklí chodit do šapita - pořád je tam ten risk a obava o ty na jevišti a je tam to kouzlo sledování nadpřirozených výkonů. Tohle vše v cirkuse pořád je. Ale obecně se to posunuje spíše k tomu, že v cirkuse vystupují lidé, kteří dělají kouzelné věci.
Spolupracujete i se školami?
Ano, dokonce jsme na to měli speciální projekt TěloCIRK, ze kterého vzniklad i příručka. V projektu jsme spolupracovali se čtyřmi školami v Praze a s jejich tělocvikáři a tělocvikářkami a dělali jsme cirkusové lekce přímo v hodinách tělocviku. Cílem bylo zjistit, jak to může fungovat. Příručka obsahuje návody a tipy pro učitele tělocviku, kteří by chtěli cirkus zapojit do svých hodin. Zohledňuje, že ve třídách nebo ve školách často bývá jen jeden učitel nebo učitelka, který pracuje s velkou skupinou dětí, třeba 20 nebo 30. Pochopitelně jsme mysleli i na to, že se aktivity se dějí ve školní tělocvičně, která nemá speciální cirkusové vybavení.
Máme řadu videí, která jsou dostupná online a lze se z nich naučit cirkusové triky. Se školami tedy rozhodně pracujeme a těší nás, když školy cirkus zkouší.
Při Fulbrightově pobytu jste se seznámila i s americkým cirkusem. Je to tak?
Cirkus je mezinárodní. Dá se dělat nonverbálně, což znamená, že lidé se mohou domluvit i bez slov. To platí i pro lidi, kteří v cirkuse vystupují nebo trénují. A platí to i pro diváky. Cirkus nemá jazykovou bariéru. V rámci Evropy je cirkusová komunita propojená jak na profesionální úrovni, tak na úrovni cirkusové pedagogiky, a dokonce i tam, kde se cirkusu lidi věnují volnočasově. Takže my s CIRQUEONem už dlouhé roky děláme projekty s dalšími cirkusovými školami v různých převážně evropských zemích.
Pro mě osobně bylo velmi zajímavé vidět jinou cirkusovou tradici. Dosud jsem totiž měla zkušenosti jen s tou evropskou. V USA jsem získala jiný pohled na to, jak cirkus funguje. Na Fulbrighta jsem vyjela při svém doktorském studiu na DAMU. Jela jsem na Penn State, tedy na univerzitu do Pensylvánie. Pracovala jsem tam s profesorkou, která se věnuje cirkusovému výzkumu. Protože jsem producentka spíše než cirkusová lektorka, hodně mě zajímá organizační stránka toho, jak je cirkusová pedagogika organizovaná, a to jak v České republice, tak v zahraničí.
V čem se liší cirkus v Americe oproti tomu u nás?
Jsem zvyklá na to, že v Čechách i v Evropě cirkus často funguje v modelu neziskových organizací, což jsou vzdělávací organizace. Ale protože Amerika má úplně jiný systém financování umění i vzdělávání, byla jsem překvapená, že je tam mnoho subjektů, které cirkusové lekce nabízejí, provozováno komerčně. Také se tam mnohem více než my soustředí na to, aby měli správné pojištění. Asi je tam větší šance, že, pokud se někomu v cirkuse něco stane, lidé se budou chtít kvůli tomu soudit. Proto pojištění a další organizační politiky jsou tam úplně jiné. A samozřejmě mě překvapilo, i když jsem to asi měla tušit, že tím, jak je ta země veliká, je pro Američany mnohem složitější se scházet a sdílet zkušenosti.
Česká republika má výhodu v tom, že jsme velcí asi jako stát Pensylvánie, takže dojet někam vlakem na víkendové školení a setkání nebo poslat své mladé studenty a studentky na představení do jiného města je hrozně jednoduché. Ale v Americe, když chcete odvézt své mladé cirkusáky a cirkusačky na setkání, které se děje třeba v Seattlu, a jedete z Texasu, tak je to strašně nákladné a časově náročné. Proto v USA fungují mnohem více než my online a bylo to tak už před covidem, protože prostě neměli jinou možnost.
Které americké nápady byste ráda viděla u nás a které české by naopak prospěly v USA?
Při pobytu v USA jsem navštívila pět programů mladého cirkusu v pěti různých státech a ptala jsem se teenagerů i jejich dospěláků na to, jak pracují s mladým hlasem, jak naslouchají tomu, co by si konkrétně mladí lidé v té organizaci přáli a co by potřebovali. Potom jsem obdobnou studii dělala tady v Čechách.
Díky pobytu v Americe jsem se začala více zajímat o to, co lidé vnímají jako politiku, lidská práva, a hodnoty. Přijde mi, že v Americe jsou ty organizace političtější, vlastně se nebojí některé věci říkat. My v Evropě máme z etických kodexů zažité, že nechceme předávat politické názory svým studentům. Ony se ale tyto názory často pojí třeba s hodnotami nebo lidskoprávními otázkami, a pro mě tak bylo zajímavé vidět ten rozdíl v přístupu. Přesně tomu bych se chtěla ještě věnovat ve svém dalším výzkumu.
Další zásadní zkušeností, kterou jsem předtím neměla, byl samotný pobyt na výzkumné univerzitě. V Praze jsem na umělecké vysoké škole. V USA jsem se ale setkala s tím klasičtějším, rigoróznějším přístupem k výzkumným metodám.
Celá zkušenost je k nezaplacení. Hodně mi otevřela oči v tom, jak výzkum jde dělat i tak, aby byl akademicky více přijímaný. S tím bojujeme v cirkuse pořád, protože lidé mají představy klaunů, pilin v šapitech a slonů a neberou cirkus úplně vážně. Díky tomu, že jsem se potkala s tradičnějšími nebo ověřenějšími metodami výzkumu, už teď lépe mluvím akademickým jazykem a můžu lidem z této oblasti vysvětlovat třeba to, proč je cirkus dobrý nástroj pro práci s mladými lidmi.
Co byste poradila někomu, kdo se chce věnovat cirkusu jako kariéře nebo koníčku?
Chtěla bych, aby se lidé nebáli cirkus si vyzkoušet, protože často máme s cirkusem spojenou představu, že se jedná o něco nesmírně náročného. Když lidé vidí vystoupení profesionálů, kteří tréninkem strávili spoustu let, může to být ohromující až strašidelné. Cirkus si ale můžeme vyzkoušet po malých krůčcích, třeba žonglováním nebo balancováním a chozením na laně. To je věc, kterou dělám já. Rozhodně nejsem profesionální cirkusačka, ale začala jsem se tyto dovednosti pomalu učit a docela mi to jde. Chtěla bych, aby si lidé cirkus vyzkoušeli, protože zatím pořád ještě neumím jen slovy vysvětlit, proč je cirkus tak skvělý.
Když potom zájemce nechám některé dovednosti si přímo vyzkoušet, je to mnohem jednodušší. Často se stane, že činnost, které se někdo velmi obával, té osobě docela pěkně jde. Když mluvíme třeba o tom chození na laně, mnohé lidi by nenapadlo chodit hodně vysoko. To jsou právě ty možnosti, které cirkus dává - možnosti překonat sám sebe nebo představy, které o mě mají jiní lidé.
Když se učíte nové triky, cirkus umožní lidem zažít úspěch. Cirkusová pedagogika pokroky láme do malých kousků, které se lidé učí postupně, a tím pádem často zažívají, že se naučí něco nového a mají ze zlepšení radost. To je motivuje pokračovat dál. U mladých lidí je přesně tohle věc, kterou si pak odnáší do dalších oblastí svého života. Nebojí se zkoušet nové věci, protože si v cirkuse zažili, že se můžou naučit něco, čeho se původně báli.
