Ondřej Horák je umělec, kurátor, galerijní 
animátor a popularizátor umění. Před 15 lety založil vzdělávací platformu Máš umělecké střevo? s cílem inovovat výuku výtvarné výchovy na středních školách ve spolupráci s českými galeriemi. Je autorem výstavních, vzdělávacích a sociálně angažovaných projektů. V prostředí bývalé čerpací stanice u Slaného provozoval Galerii Benzinka. Podílel se na vzniku knihy Proč umění, ve které odpovídá na otázky jako “Kdo je umělec?” a “Proč chodit do galerie?” Je autorem knih Obrazy pro nevidomé (2001), Obrazy u seniorů (2011), Věznice: místo pro umění (2012) a Nezůstaneš sám (2019). Za knihu Proč obrazy nepotřebují názvy získal v roce 2015 Magnesii Literu v kategorii knih pro děti a mládež. Působil jako lektor v Národní galerii v Praze (2005 - 2009), vedl Lektorské centrum GASK (2009 - 2011) a diváky České televize v roce 2020 seznámil se současnými českými umělci a jejich tvorbou v pořadu Průvodce výtvarným uměním. V roce 2022 strávil tři měsíce s Fulbright-Masarykovým stipendiem pro neziskový sektor v komunitním centru pro děti a mládež The Pied Piper Children's Theatre of NYC, Inc. s cílem ujasnit si roli umělce v dnešní společnosti.
Rozhovor s Ondřejem Horákem vznikl ve spolupráci s Ladislavem Loukotou ze stránky Vědátor a je třicátým šestým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na našem YouTube kanále a Facebooku. Koncem týdne Vám přinášíme textovou verzi rozhovorů zde na blogu.
Jste zakladatelem osvětového projektu Máš umělecké střevo?, který se snaží popularizovat umění na školách. Co vás k jeho založení vedlo?
V roce 2009, kdy Máš umělecké střevo? (MUS) vzniklo byla situace na našich školách hodně odlišná od té současné. Výtvarné umění, ale obecně všechny předměty zaměřené na umění či kreativitu, byly (a často ještě jsou i dnes) vnímané jako okrajové, tzv. odpočinkové hodiny. Rozhodli jsme se aktivně podílet do celoroční výuce výtvarné výchovy na středních školách a zároveň do tohoto procesu zapojit naše galerie. Později se poptávka rozrostla i na základní školy a my začali zapojovat více mezioborových umělců a umělkyň. V současné době operuje na poli kreativního vzdělávání již daleko více specializovaných skupin a ta změna je na našich školách pomalu znát. MUS se zároveň stalo mezinárodní platformou a v současné době máme programy na Slovensku, v Maďarsku a na Ukrajině.
Jaké praktické kroky může české školství učinit ke zlepšení výtvarné výuky? Co jim brání? Nebo má osvěta probíhat v projektech mimo školství, jako je ten váš?
Podle nás by především mělo dojít ke společné debatě a následnému přehodnocení toho, jak tyto kreativní výuky (výtvarnou, hudební, dramatickou apod.) vzájemně propojit do jednoho celku. Vnímání těchto předmětů odděleně je model, který vznikl dejme tomu na konci 19. století a v současné době dávno neplatí. Stát by se pak měl postarat o to, aby zajistil dostatek kvalifikovaných sil, pedagogů a pedagožek, kteří by tuto roli dokázali naplnit. Druhým podstatným bodem je dostatek hodin na školách, které mají být těmto kreativním předmětům vyhrazené. V obou těchto bodech v současné době stát selhává.
.jpg)
Podílel jste se také na vzniku sociálně angažovaných projektů Obrazy pro nevidomé, Obrazy u seniorů či Věznice: místo pro umění. Co vám z jejich tvorby nejvíce utkvělo v paměti? Mají své následovníky?
Věznice: místo pro umění byl projekt, který vznikal s myšlenkou budoucí návaznosti. Věřil jsem, že nabízíme dlouhodobě udržitelný program, který by aktivizoval alespoň část odsouzených v našich věznicích. Bohužel se ukázalo, že na to tehdy nebyl systém ještě připravený. V současné době se ale o tuto problematiku zajímá přece jen více skupin. Jedná se o velmi důležitou a zanedbanou oblast a věřím, že se podobné projekty objeví. Ostatní projekty zaměřené na seniory, lidi s postižením nebo cizince žijící v ČR většinou rozvíjely snahy, které už byly v našem prostředí akcentované. U nich mě zajímalo především spojení s výtvarným prostředím, s aktivním zapojením umělkyň a umělců. Věřím, že tato spojení jsou budoucí cestou naší kulturní oblasti.
V čem se tento angažovaný přístup ke sdílení umění liší v Česku a v čem v USA? Jak se liší financování a realizace?
Zjednodušeně můžeme říct, že se liší ve všem. U nás vlastně neexistuje. Rozhodně nikoliv systémově. Školy - vysoké umělecké i pedagogické - k tomuto tématu přistupovaly velmi laxně. Neexistuje metodika, nebylo to pro ně dlouho téma. I když vnímám, že se tato situace pomalu mění, za vyspělými zeměmi hodně zaostáváme. Některé instituce se o tyto přístupy snaží, ale naráží na administrativní problémy, samozřejmě také na nedostatečné financování a často i na neporozumění ze strany odborných zástupců zmíněných institucí.
V USA, přesněji v některých vybraných institucích, je situace nepoměrně dál. Ačkoliv tam nefunguje systém podpory řízený shora jako u nás, řada institucí a organizací našla cesty, jak dlouhodobě zapojovat kulturní aktéry do nejrůznějších sociálních nebo angažovaných projektů. Prostě si uvědomují potenciál této spolupráce a maximálně ho využívají, což se ukazuje jako prospěšné pro obě strany.
Co bylo vaší hlavní motivací pro výjezd do USA s Fulbrightovou komisí? Jak jste se o této možnosti dozvěděl?
Zaujalo mě Fulbright-Masarykovo stipendium určené pro neziskový sektor. Řekla mi o něm kolegyně, která podobné stáže absolvovala. Doporučila mi, ať se jdu zeptat přímo do kanceláře na podmínky přijetí, což jsem udělal. Tam byli všichni moc milí a vysvětlili mi, co musím absolvovat. Všechno bylo velmi srozumitelné a transparentní. Ve skutečnosti jsem nepočítal, že bych mohl být vybraný. Prostě jsem jen chtěl vyzkoušet všechny možnosti, jak najít novou motivaci a energii pro další projekty. Tehdy jsem měl za sebou více než patnáct let docela intenzivní práce a potřeboval jsem nějaký další impuls.
Co plánujete momentálně? Získal jste během pobytu v USA nějaké nápady, které realizujete nebo plánujete realizovat nyní?
Seznámil jsem se s provozem téměř dvou desítek kulturních institucí, velkých i těch úplně malých. Zaujalo mě, jak jsou zvyklí pracovat s místními komunitami, jak propracovaný systém vzájemné spolupráce tam je. U těch velkých institucí mě překvapilo, jak intenzivně se snaží naslouchat, vycházet vstříc všem současným požadavkům na inkluzi, dostupnost nebo udržitelnost. Tyto pojmy v USA nejsou jen fráze, mají tato témata již dlouho zažitá a výsledky jsou očividné i pro nezaujatého pozorovatele. Tento přístup a řadu dalších impulsů se snažím uplatňovat i v našem prostředí.
Co vás osobně přivedlo k umění? Vděčíte za svou dráhu nějakému učiteli či mentorovi, nebo jste si za tím šel sám? Uvažoval jste i o jiné dráze?
Myslím, že za to společně s bráchou vděčíme naší mámě. Zpětně viděno, škola za komunismu nám umění spíš dokázala znechutit, ale jí se podařilo ukazovat nám to lepší a později nás v tom i podporovat. Pro mě byl formativní ten porevoluční pocit, že mohu dělat všechno, co chci. A od té doby to dělám.
Tradiční závěrečná otázka: Co by podle vás měl každý laik vědět o umění, ale podle vás se to příliš neví?
Je to fráze, ale platí: umění nám může změnit život. Jistě, můžeme ho ignorovat, ale pak se ochuzujeme o něco, co je ve skutečnosti nedílnou součástí našeho života. Umění dělá náš život zajímavějším, inspirativnějším a komplexnějším. Není to „třešnička na dortu“ našeho života, je jeho neoddělitelnou součástí. A to se v naší společnosti málo zdůrazňuje.
