Osamu Okamura je architekt, 
vysokoškolský učitel a interpret městského plánování a urbanismu. Vystudoval Fakultu architektury Českého vysokého učení technického a Intermediální tvorbu na Akademii výtvarných umění v Praze. Během studií vyjel na zahraniční pobyt na Ecole d’Architecture de Nantes ve Francii. Od počátku své kariéry aktivně hovoří o architektuře v médiích. Pravidelně přispíval do Českého rozhlasu a Hospodářských novin, spolupracoval s Českou televizí. Byl členem redakční rady časopisu Fórum architektury a stavitelství, šéfredaktorem architektonického časopisu ERA21, programovým ředitelem mezinárodní urbanistické konference reSITE a kurátorem výstupu evropského projektu Shared Cities: Creative Momentum. Od února 2019 do ledna 2023 byl děkanem Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci. V září 2023 byl hostujícím profesorem na japonské Tokijské vědecké univerzitě. V Praze externě spolupracuje s několika americkými univerzitami. Jeho misí při práci s českými i zahraničními studenty je vysvětlit jim důležitost participace veřejnosti, tedy "zapojování obyvatel do spolutvorby města, ve kterém společně žijí." V roce 2018 vyjel jako stipendista Fulbright-Masarykova programu pro neziskový sektor do amerického Chicaga, kde po dobu tří měsíců sbíral zkušenosti v Chicago Architecture Foundation. Její Centrum architektury je jednou z hlavních kulturních institucí v Chicagu a důkladně se věnuje vzdělávání mladých lidí. Jedním z plodů pobytu v USA je i kniha Město pro každého - Manuál urbanisty začátečníka, kterou Osamu Okamura napsal inspirován komiksovou učebnicí urbanismu pro město Chicago No Small Plans. Město pro každého ilustroval David Böhm a Jiří Franta a publikace byla oceněna na Frankfurtském knižním veletrhu cenou DAM Architectural Book Award 2022, jako jedna z 10 architektonických knih roku, a na největším mezinárodním veletrhu dětské knihy v italské Boloňi cenou Bologna Ragazzi: New Horizons 2021, jako nejprogresivnější ilustrovaná kniha pro mládež.
Rozhovor s Osamu Okamurou vznikl ve spolupráci s Ladislavem Loukotou ze stránky Vědátor a je třicátým čtvrtým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na našem YouTube kanále a Facebooku. Koncem týdne Vám přinášíme textovou verzi rozhovorů zde na blogu.
Hlavní výzvou každého města je, jak zajistit jeho obyvatelům co nejvyšší kvalitu života. Dnes se bavíme o takzvané obyvatelnosti měst. Stále větší a větší část naší populace se totiž stěhuje do měst nebo se ve městech už rodí. To následně zvyšuje tlak na kvalitu prostředí, které města poskytují.
A protože v nich trávíme stále více času, současně se musíme zamýšlet na tím, jak by prostředí mělo vypadat. Jakým způsobem mají být města organizována, aby člověka nepoškozovala. Ale aby naopak v nich člověk mohl těžit z blízkosti dalších lidí, z možností spolupráce, komunikace? A samozřejmě – jako architekt se nad těmito tématy zamýšlím hlavně po stránce architektonické, designové a po stránce městského plánování.
Co je dnes vašim primárním zájmem?
Věnuji se vzdělávání v oblasti architektury a především městského plánování. Je to něco, čemu se říká v angličtině interpretace. Výzvy, kterým čelíme v našich městech, přesahují přes různé disciplíny a dotýkají se nejednom lidí, kteří města plánují, ale především jejich obyvatel. Proto se dnes mluví hodně o participaci, neboli zapojování obyvatel do spolutvorby města, ve kterém společně žijí. Zde leží moje role – zaměřuji se na vzdělávání především laické veřejnosti.
K tomu používám různé nástroje, protože kromě architektury jsem vystudoval i intermediální umění. Takže pořádáme třeba divadelní urbanistické performance, dělám ilustrované knihy pro děti o městském plánování, nebo animovaná videa. Kromě toho, že se sám věnuji této oblasti vzdělávání veřejnosti, rovněž učím odborníky a studenty architektury, jak oni sami mohou vzdělávat ostatní a přibližovat architekturu, jak svým klientům, tak lidem ve svém okolí.
To vyučuji v rámci předmětů Prezentace projektu na několika vysokých školách – na Technické univerzitě v Liberci, nebo v Praze na ARCHIPu. Teď jsem se zrovna vrátil jako visiting professor z Tokijské vědecké univerzity a příští týden mám studenty ze Syracuse University ze Spojených států. Budu se jim opět snažit vysvětlit, jak je důležité zapojovat veškeré obyvatelstvo do přemýšlení o tom, kam se mají naše města vyvíjet – a také jim dát zakusit ten pocit, že všechno, co tady je, co nás obklopuje, můžeme také kdykoliv změnit a ideálně k lepšímu.
Kde se můžeme inspirovat konkrétními příklady, jak město učinit příznivější k životu?
Obyvatelnost měst je v dnešní době tématem nejen v České republice, ale celosvětovým. Existuje několik různých žebříčků, které se to snaží klasifikovat podrobně podle různých kategorií, ať už to je třeba dostupnost bydlení, nebo kvality veřejné dopravy, kvality vody, blízkost přírody a podobně.
Tyto žebříčky popisují podrobněji a strukturovaněji komplexní kvalitu, jakou je obyvatelnost měst. A my máme to štěstí, že v těsné blízkosti České republiky máme premianta světového rozměru - Vídeň. To je město, které se již mnoho let umisťuje na první příčce. Můžeme se tam jednoduše zajet podívat a učit se, jakým způsobem takové město funguje – a jakým způsobem potom i naše město řídit, aby bylo co nejlepší pro život.
Do toho patří i to, co je jistě - kromě dobrých pracovních příležitostí - nejdůležitější pro obyvatele města, totiž aby mohli v tom městě bydlet. Zde se bavíme o dostupnosti bydlení. Právě Vídeň sama vlastní a provozuje 40 % veškerého bytového fondu ve městě, to z ní činí světový unikát. Dalších 20 % bytů se zde vyskytuje ještě ve formách různého družstevního a dalšího netržního formátu. To znamená, že Vídeň je neobyčejně přívětivá pro své obyvatele právě v oblasti bydlení. Kromě toho je dnes také, tváří v tvář rychlému stárnutí obyvatelstva, velkým tématem bezbariérovost měst.
Dobře, ale co konkrétně znamená přívětivost k životu? Co dalšího krom městských bytů nebo bezbariérovosti si pod tím představit?
Když to řeknu jednoduše, mluvíme o městě pro pěší, mluvíme o 15-minutové městě, mluvíme o městě krátkých vzdáleností. Takové město je funkčně a sociálně dostatečně pestré, abyste od svého domova za 15 minut chůze našli všechny cíle, které během daného dne potřebujete, ať už to je práce, škola, nakupování, lékař, park nebo jsou to přátelé. Smyslem je, abyste nemuseli podnikat daleké cesty, a už vůbec ne individuálním automobilem. Automobily město v podstatě zahltí – a místo toho, aby lidi přibližovaly k sobě blíže, což je princip měst obecně, naopak vytváří obrovské bariéry v prostoru a lidé se navzájem odcizují.
Například Paříž o tento cíl nyní usiluje už skoro čtyři roky. Ostatně o konceptu patnáctiminutových měst, nebo městech krátkých vzdáleností, můžete už dnes slyšet i z našich médií. Řada politiků už tento termín začalo používat, protože pochopili, že lidé mu rozumí. A že jde o výbornou zkratku, jak jednoduše, levně, zdravě, sociálně přívětivým způsobem a navíc relativně bezkolizně dosáhnout kvality života všech obyvatel ve městě. Tato možnost je nakonec tím největším luxusem, který města mohou svým obyvatelům poskytnout.
Foto: Osamu Okamura během výuky jako hostující profesor na Tokyo University of Science v Japonsku, 2023.
Jak jste se k popularizaci témat městského plánování dostal?
Komunikace architektonických témat byla vždy jedním z mých hlavních zájmů. I když jsem se po škole věnoval 10 let také navrhování staveb a provedl jsem několik realizací, pořád mne stále více mě zajímala architektonická média. Díky tomu jsem řídil 7 let jako šéfredaktor hlavní český architektonický časopis ERA21, profesionální časopis, který se zaměřuje specificky na architekty a věnoval se jak praxi, tak teorii.
Poté jsem byl 5 let programovým ředitelem velké mezinárodní urbanistické konference reSITE, kam už jsme se snažili zvát i návštěvníky mimo naši profesi a bublinu. Říkali jsme si totiž s kolegy, že proto, aby se změny ve městech mohly dít rychleji, je potřeba vtahovat do debaty všechny lidí v rozhodovacích pozicích. Takže jsme se rozhodli na konferenci zvát i politiky, investory, developery, aktivisty, zástupce občanů a samozřejmě také architekty. Skrze to jsem já sám pochopil, jak je důležité vtahovat různé aktéry ve městě do procesu plánování – nejde ostatně jen o to, aby komunikace a spolupráce byla efektivnější, ale také o výměnu příkladů dobré praxe.
To je obrovská výhoda dnešní informační společnosti, že nemusíme objevovat Ameriku. Stačí navštívit ostatní města, kde už mají nějaký skvělý nápad, skvělou realizaci, a podívat se na to, jak dobrého výsledku dosáhli. Můžete se setkat s původními autory, iniciátory, pozvat si je případně do Prahy nebo do Brna nebo kamkoliv jinam, a pobavit se s nimi o tom, jak by bylo možné podobný problém řešit ve vašem kontextu. Tohle je něco, co bylo ještě před 20 lety obtížně představitelné. Tehdejší procesy byly mnohem náročnější, ale dnes je to již bezesporu možné a úspěšná města to běžně dělají.
Pomohl vám v tomto směru relativně nedávný výjezd s Fulbrightovou komisí?
Můj pobyt ve Spojených státech byl jistě velkým předělem – sám jsem přemýšlel dlouhé roky, jakým způsobem by bylo možné inspirativním způsobem Spojené státy navštívit. Měl jsem také několik přátel, kteří s pomocí Fulbrightova stipendia absolvovali takový pobyt. Nemohl jsem ale dlouhá léta najít žádnou organizaci nebo instituci, která by mě profesně zajímala. Narazil jsem na ní až v roce 2018, kdy jsem oslovil Nadaci chicagské architektury, která provozuje Centrum architektury v Chicagu. Právě tam jsem později strávil tři měsíce na Fulbright-Masarykovou stipendiu.
Centrum architektury v Chicagu je jedna z deseti hlavních kulturních institucí ve městě. Má přes 80 zaměstnanců, dost možná je to největší architektonické centrum na světě. No a mne zaujalo, že jednou z jejich tří hlavních priorit je stát se světovým centrem vzdělávání mládeže. To jsem původně netušil. Teprve, když jsem se seznamoval s tím, jak fungují, jsem zjistil, že mají opravdu velké zaměření na mladé lidi. Je to možná i kvůli tomu, že ve Spojených státech jsou lidé v aktivním věku buď velmi pracovně vytížení, nebo se naopak později ocitají na okraji společnosti, takže je možné, že by jinak měli problém centrum navštívit.
Platí to přitom speciálně v těch skupinách obyvatel, které jsou, řekl bych, sociálně marginalizované. To je vždycky obrovský problém. Ale díky spolupráci se základními školami a veřejnými školami jsou lidé z Centra schopni komunikovat důležitá témata k široké populaci obyvatel města – a právě v kritickém věku dospívající mládeže. To mě velmi nadchlo.
Je i něco dalšího, co vás překvapilo?
Pro mě bylo obrovským překvapením i město Chicago, kde už se dnes nemluví o segregaci, tedy o oddělení čtvrtí chudých a bohatých a oddělení obyvatel bílých a barevných, ale mluví se o hypersegregaci. To už je situace, kdy je město do značné míry dysfunkční.
Místní společnost se začíná rozpadat – a právě proto existuje urgence pracovat s místními obyvateli. Je to naléhavější než u nás, protože tam už opravdu jde o život. Pro mě byl asi nejformativnęjší zážitek, když za jediný srpnový víkend bylo ve městě 74 lidí postřeleno a 14 lidí zemřelo. To už je skutečně velmi vyhrocená situace. Nastartovalo mě to a pochopil jsem, proč inteligentní a zodpovědní lidé v Chicagu cítí, že takhle to dál není možné. Že je potřeba s městem a jeho vedením něco dělat.
Ale co mě vlastně, kromě všech těch programů a kontextu, nejvíce pozitivně inspirovalo, byla jejich komiksová učebnice urbanismu. Jmenuje se No Small Plans, tedy Žádné malé plány. Kdybych ji chtěl přeložit do češtiny, nebylo by to možné, protože byla jenom celá o Chicagu.
Když jsem se vrátil do Česka, rozhodl jsem se proto napsat úplně od nuly novou knížku pro mládež o městském plánování. A udělat to z naší středoevropské perspektivy. Popsal jsem v ní podrobným způsobem 14 základních problémů, protože se mi velmi líbil původní vzdělávací přístup vlastní anglosaským zemím – říká se mu problem-oriented learning. Tedy, že výuka se zakládá na definování problému a na diskusi nad jeho možnými řešeními. To je pravý opak vzdělávacího systému rakousko-uherského, který jsme všichni absolvovali. Také jsem měl od počátku představu, že kniha musí být z velké části ilustrovaná.
Nakonec se jmenuje Město pro každého, vyšla před dvěma lety, a získala hned několik mezinárodních cen – třeba v Boloni na knižním veletrhu byla vybrána jako nejprogresivnější ilustrovaná kniha pro děti na světě. Už teď se kniha přeložila také do němčiny a zjednodušené čínštiny, rovněž připravujeme japonské vydání.
To zní krásně. Nachýlil se ale čas na tradiční závěrečnou otázku: Co by podle vás měl každý laik vědět o tématu architektury, ale podle vás se to příliš neví?
To, co je určitě důležité – a co je samozřejmě každému architektovi jasné, ale není to úplně zřejmé, řekl bych, lidem mimo tvůrčí profese – je to, že všechno, co nás obklopuje, musel někdo před námi vymyslet. Navrhnout to. Prosadit to. Zrealizovat to.
Stejným způsobem, jako to všechno, co nás obklopuje, začalo existovat a vzniklo, tak stejným způsobem i my můžeme cokoliv zase vylepšit, změnit, realizovat a uskutečnit. A tak je to i s celým městem, či obecně s prostředím kolem nás.
Proto se snažím lidi inspirovat k tomu, aby se zapojovali do tvorby svého prostředí, do zlepšování svého prostředí. Protože je to vlastně ve výsledku velmi přirozené – zvláště, když jsme schopní se společně domluvit nad tím, co chceme. Můžeme spojit své síly a zlepšit náš dům, ulici, náměstí, park nebo město dohromady.
