Hanka Landová je odbornicí na .jpg)
informační vědu a vzdělávání. Vystudovala Informační studia a knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na stejné fakultě pokračovala v doktorském studiu. Jako lektorka informačního vzdělávání vyučovala na České zemědělské univerzitě a od roku 2017 vede její Knihovnu ČZU. Po obhájení své rigorózní práce na téma "Problematika zvyšování informační gramotnosti v prostředí vysokých škol: teorie a praxe" získala Fulbrightovo stipendium a akademický rok 2004/2005 strávila na University of North Carolina ve městě Chapel Hill. Na School of Information and Library Science, škole, která patří v oboru knihovnictví ke světové špičce, zkoumala, jak informační gramotnost prostupuje výukou na amerických univerzitách. Cílem desetiměsíčního pobytu bylo pokusit se některé postupy otestované v USA implementovat v českém akademickém prostředí.
.jpg)
Rozhovor s Hankou Landovou vznikl ve spolupráci s Ladislavem Loukotou ze stránky Vědátor a je třicátým pátým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na našem YouTube kanále a Facebooku. Koncem týdne Vám přinášíme textovou verzi rozhovorů zde na blogu.
Když se řekne knihovna, představím si regály knih a konverzaci maximálně šeptem. Jaká je podle vás představa moderní knihovny?
Já osobně knihovnu vidím jako místo, které spojuje lidi, mezi sebou navzájem, spojuje lidi a informace, lidi a knihy, lidi a myšlenky. Knihovna spojuje lidi samy se sebou, protože nám poskytuje prostor, kde můžeme být v klidu, ať už s knihou nebo se svými vlastními myšlenkami. Zároveň si myslím, že knihovna je místo, kde by se lidé měli setkávat. Kromě klidu by měli mít možnost spolu mluvit, přemýšlet, bavit se, odpočívat, nebo se setkat například na semináři, u filmů, na vernisáži, výstavě nebo při deskové hře. V dnešních knihovnách samozřejmě najdeme knihy, regály a také ticho či tichý šepot, současně ale toho knihovny nabízejí mnohem více. Velmi důležitý je zvyšující se význam knihovny a její rozvoj za hranice samotné budovy. Knihovna je stále více přítomná i v online prostoru. Přichází za svými uživateli, ať už k nim domů, do kavárny nebo do učebny, a uživatelé mohou přicházet i na dálku. Setkávají se s knihami, časopisy a dalšími informacemi v online prostoru, ale stále se setkávají s knihovnou. Bez knihovny by tato setkání nebyla možná. Co je pro nás hodně důležité, setkávají se tu také s námi, knihovníky. My jsme jim k dispozici fyzicky v knihovně, kde si spolu můžeme pohovořit a řešit cokoliv, co potřebují. Mohou se s námi spojit i na dálku, například při online semináři nebo konzultaci, či požádat o knihu, kterou jim objednáme, připravíme nebo pošleme. Knihy sice zůstávají srdcem knihovny, stejně tak jsou ale srdcem knihovny i lidé, ať už knihovníci, naši uživatelé nebo kdokoliv, kdo do knihovny přijde. Knihovna má dnes mnohem více rozměrů než dříve. Ráda bych ještě zdůraznila její komunitní roli. Knihovna opravdu může být srdcem obce nebo univerzitního městečka, jako tady na České zemědělské univerzitě.
Foto: S kolegy z programu LIBER Emerging Leaders v Rijksmuseum v Amsterdamu, 2018.
.jpeg)
Photo: Přednáška na konferenci Bibliotheca Academica 2022, Olomouc. Autorkou fotky je Johana Kratochvíla.
Jak u vás tento zájem o inovace v knihovnictví započal?
Má cesta ke knihovnictví byla na jednu stranu přímočará, na druhou stranu na ní bylo několik zastávek, které mohly dopadnout jinak, ale dopadly, jak dopadly, a jsem za to ráda. Pocházím z rodiny, která byla částečně akademická a přírodovědecká a částečně knihovnická. Moje babička s dědečkem po druhé světové válce obnovovali městskou knihovnu v Chebu, kam přišli z Prahy, a moje maminka pracovala v knihovně v Biologickém centru Akademie věd v Českých Budějovicích, následně pak byla u budování nové Akademické knihovny Jihočeské univerzity, kterou potom až do důchodu vedla. Měla jsem postupně možnost seznámit se s tím, co práce v knihovně obnáší. Po maturitě jsem se rozhodla studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy na Ústavu informačních studií a knihovnictví. Potkala jsem tam několik pedagogů, kteří mi cestu ke knihovnictví ještě více vyrovnali, protože z nich vyzařovalo, jak krásná práce to je. Mně se to hodně propojovalo s vysokoškolským prostředím, které mě lákalo, takže, když se v roce 2002 objevil inzerát na pozici knihovníka zaměřeného na informační vzdělávání na České zemědělské univerzitě, přihlásila jsem se. Ještě během studií jsem tu začala i pracovat. V mém působení na ČZU bylo několik delších přestávek: studijní pobyt s Fulbrightovou komisí, delší zahraniční pobyt v Kanadě a také pár let, kdy jsem byla doma s malými dětmi a pracovala jen na malinký úvazek. Naplno zpět jsem cca od roku 2013.
Primárně se zaměřujete na informační vzdělávání studentů, tedy na to to, jak by studenti měli pracovat s nejen odbornými informacemi. Neměla by podobnou roli místo knihovny plnit spíše univerzita sama, ideálně všichni její pedagogové na svých přednáškách a seminářích?
Já zde vidím jako velmi funkční právě synergii pedagogů a knihovníků. A nejde jen o prostředí vysokých škol. Role školních knihovníků, tedy těch, kteří se starají o knihovny na základních a středních školách, je velmi obdobná. I městské a krajské knihovny spolupracují se školami v okolí a připravují pro žáky a studenty vzdělávací akce. Pokud se ale vrátím na vysokou školu, vidím učící knihovnice a knihovníky jako parťáky pedagogů, kteří vyučují své odborné předměty. My můžeme do výuky vstupovat, ukazovat studentům, jak si co nejlépe vyhledat kvalitní informace, jak s nimi dál pracovat. Jak si je uspořádat, aby se k nim mohli vracet. Velký důraz klademe na etický aspekt práce s informacemi, zejména v případech, kdy studenti nejsou jejich autory. Pomáháme studentům, aby práce, které odevzdávají, byly nejen dobře zpracované, ale také aby tam nebyly prohřešky typu plagiátorství. Vyučující tohle vše pochopitelně umí také. Vždyť sami bádají, studují, píší a publikují články. Jejich expertiza je ale jinde - v daném odborném tématu, které vyučují. A práce s informacemi je zase naše expertiza. Máme vše připravené, se studenty pravidelně konzultujeme, víme, co je v této oblasti trápí, co jim dělá potíže. Vyučující mohu věnovat svůj čas a energii konzultaci k odborným tématům. Tam je nikdo zastoupit nemůže.
Foto: Absolventi programu LIBER Emerging Leaders, 2018, Lille, Francie.
Během pandemie se ukázalo, že metody práce s informacemi by bylo dobré vyučovat i pro mimo univerzitní veřejnost. Může v boji s dezinformacemi a hoaxy dělat něco i moderní knihovna?
Knihovny všeho typu jsou v této oblasti velmi aktivní. Klíčovým komunikačním tématem uplynulých dvou let byla mediální gramotnost. Knihovny se zaměřovaly na komunikaci tohoto tématu jak dovnitř mezi své zaměstnance, tak i směrem na veřejnost. Proběhlo nebo se rozběhlo několik projektů a aktivit zaměřených právě na dovednosti veřejnosti spojené s rozlišováním věrohodných a spolehlivých informací od fakenews. Cílová skupiny byla napříč generacemi. Některé projekty byly dokonce zaměřené na mezigenerační vzdělávání a nad mediálními zprávami se při nich setkávali teenageři se seniory. Téma je to nekonečné a dovolím si tvrdit, že jedno z klíčových pro knihovny současnosti i budoucnosti.
Jak si vlastně české univerzitní knihovny stojí po boku univerzit samotných?
Myslím si, že je to oblast, která se v posledních letech výrazně posouvá k lepšímu. Knihovny na mnoha českých vysokých školách jsou partnery jak pro výuku, tak pro výzkum. Knihovníci vstupují do výuky, dělají informační podporu vědcům při jejich výzkumné práci a pak i při publikování výsledků. Hodně to posunula i oblast otevřeného publikování a tzv. open science. Knihovny se zapojují do celuniverzitních rozvojových projektů. Pevně věřím, že k tomu přispívá i to, že zejména knihovny veřejných vysokých škol mezi sebou spolupracují, jejich ředitelky a ředitelé se potkávají - například na platformě Asociace knihoven vysokých škol ČR, sdílejí zkušenosti a navzájem se inspirují. Samozřejmě, že to není vždy snadné, občas se nám nepodaří v konkurenci fakult a jiných celouniverzitních pracovišť prosadit tak, jak bychom si přáli. Ale krůček po krůčku to jde.
Foto: S kolegy a kolegyněmi z Asociace knihoven vysokých škol, 2023, Olomouc. Autorkou fotky je Johana Kratochvíla.
Je něco, čím se české knihovny odlišují v evropském prostředí, pozitivně nebo negativně?
Když se řekne knihovna, představím si regály knih a konverzaci maximálně šeptem. Jaká je podle vás představa moderní knihovny?
Já osobně knihovnu vidím jako místo, které spojuje lidi, mezi sebou navzájem, spojuje lidi a informace, lidi a knihy, lidi a myšlenky. Knihovna spojuje lidi samy se sebou, protože nám poskytuje prostor, kde můžeme být v klidu, ať už s knihou nebo se svými vlastními myšlenkami. Zároveň si myslím, že knihovna je místo, kde by se lidé měli setkávat. Kromě klidu by měli mít možnost spolu mluvit, přemýšlet, bavit se, odpočívat, nebo se setkat například na semináři, u filmů, na vernisáži, výstavě nebo při deskové hře. V dnešních knihovnách samozřejmě najdeme knihy, regály a také ticho či tichý šepot, současně ale toho knihovny nabízejí mnohem více. Velmi důležitý je zvyšující se význam knihovny a její rozvoj za hranice samotné budovy. Knihovna je stále více přítomná i v online prostoru. Přichází za svými uživateli, ať už k nim domů, do kavárny nebo do učebny, a uživatelé mohou přicházet i na dálku. Setkávají se s knihami, časopisy a dalšími informacemi v online prostoru, ale stále se setkávají s knihovnou. Bez knihovny by tato setkání nebyla možná. Co je pro nás hodně důležité, setkávají se tu také s námi, knihovníky. My jsme jim k dispozici fyzicky v knihovně, kde si spolu můžeme pohovořit a řešit cokoliv, co potřebují. Mohou se s námi spojit i na dálku, například při online semináři nebo konzultaci, či požádat o knihu, kterou jim objednáme, připravíme nebo pošleme. Knihy sice zůstávají srdcem knihovny, stejně tak jsou ale srdcem knihovny i lidé, ať už knihovníci, naši uživatelé nebo kdokoliv, kdo do knihovny přijde. Knihovna má dnes mnohem více rozměrů než dříve. Ráda bych ještě zdůraznila její komunitní roli. Knihovna opravdu může být srdcem obce nebo univerzitního městečka, jako tady na České zemědělské univerzitě.
Zkusím si to představit v praxi. Knihovnu České zemědělské univerzity vedete od roku 2017. Co vše se pro naplnění Vaší vize o knihovně udělalo?
Musím říct, že práce mi dává obrovský smysl, protože pracuji se skvělým týmem lidí, se kterými realizujeme své představy o moderní univerzitní knihovně. Ještě důležitější než realizace mých představ, se kterými jsem nastoupila do role ředitelky, je to, že se nám daří vytvářet společné představy, formovat je a přizpůsobovat potřebám našich uživatelů – zejména studentů, ale i akademických pracovníků a dalších zaměstnanců knihovny a univerzity. Jedna věc je vybudovat tým lidí, kteří poskytují perfektní služby. V tomto mám obrovské štěstí a mám tady tým, který hraje svou roli v tom, aby knihovna fungovala perfektně jako celek. Mají chuť učit se nové věci a přicházet s novými nápady, které se ne vždy podaří, ale zkoušíme to a učíme se i z neúspěchů. Druhá věc je fyzický prostor knihovny, který je velmi důležitý. Naši studenti tento prostor rádi využívají a zdá se, že je čím dál tím více oblíbený. Proto jsme v posledních letech věnovali pozornost renovaci studoven, které dříve nebyly tak útulné a tolik se nevyužívaly. Zpříjemnili jsme je a teď se o místa studenti skoro perou, což nám dělá velkou radost. Snažíme se otevírat i nové prostory, protože je jich třeba stále více, a snažíme se, aby tu byly různorodé prostory podle různých potřeb studentů. Naším cílem je, aby každý, kdo chce studovat v tichu, našel místo pro sebe, aby se studenti mohli setkat se spolužáky a pracovat na projektech, nebo když si někdo chce zdřímnout mezi přednáškami, aby k tomu měl vhodný prostor. Také se snažíme knihovnu technicky rozvíjet, aby studenti našli potřebné technologie. Pokud si třeba zapomenou sluchátka nebo nabíječku, mohou si je půjčit. Také si ale mohou zahrát deskovou hru. Snažíme se rozšířit roli knihovny v rámci univerzity. Knihovna je přístupná i veřejnosti a nabízí různé přednášky a výstavy, na jejichž vernisáže zveme i lidi z okolí, například z Prahy. Rádi k nám chodí děti z místní školy se svými učiteli na výstavy. Několik posledních let pořádáme také Noc s Andersenem, což je celostátní akce, které se dříve účastnily většinou veřejné knihovny, a nyní ji pořádáme také. Mohou tu s námi přenocovat děti našich zaměstnanců. Tyto aktivity nejsou každodenní součástí naší práce, ale každá taková událost knihovnu otevře a ukáže ve světle, v jakém ji chceme, aby ji všichni viděli.
.jpeg)
Jak u vás tento zájem o inovace v knihovnictví započal?
Má cesta ke knihovnictví byla na jednu stranu přímočará, na druhou stranu na ní bylo několik zastávek, které mohly dopadnout jinak, ale dopadly, jak dopadly, a jsem za to ráda. Pocházím z rodiny, která byla částečně akademická a přírodovědecká a částečně knihovnická. Moje babička s dědečkem po druhé světové válce obnovovali městskou knihovnu v Chebu, kam přišli z Prahy, a moje maminka pracovala v knihovně v Biologickém centru Akademie věd v Českých Budějovicích, následně pak byla u budování nové Akademické knihovny Jihočeské univerzity, kterou potom až do důchodu vedla. Měla jsem postupně možnost seznámit se s tím, co práce v knihovně obnáší. Po maturitě jsem se rozhodla studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy na Ústavu informačních studií a knihovnictví. Potkala jsem tam několik pedagogů, kteří mi cestu ke knihovnictví ještě více vyrovnali, protože z nich vyzařovalo, jak krásná práce to je. Mně se to hodně propojovalo s vysokoškolským prostředím, které mě lákalo, takže, když se v roce 2002 objevil inzerát na pozici knihovníka zaměřeného na informační vzdělávání na České zemědělské univerzitě, přihlásila jsem se. Ještě během studií jsem tu začala i pracovat. V mém působení na ČZU bylo několik delších přestávek: studijní pobyt s Fulbrightovou komisí, delší zahraniční pobyt v Kanadě a také pár let, kdy jsem byla doma s malými dětmi a pracovala jen na malinký úvazek. Naplno zpět jsem cca od roku 2013.
Primárně se zaměřujete na informační vzdělávání studentů, tedy na to to, jak by studenti měli pracovat s nejen odbornými informacemi. Neměla by podobnou roli místo knihovny plnit spíše univerzita sama, ideálně všichni její pedagogové na svých přednáškách a seminářích?
Já zde vidím jako velmi funkční právě synergii pedagogů a knihovníků. A nejde jen o prostředí vysokých škol. Role školních knihovníků, tedy těch, kteří se starají o knihovny na základních a středních školách, je velmi obdobná. I městské a krajské knihovny spolupracují se školami v okolí a připravují pro žáky a studenty vzdělávací akce. Pokud se ale vrátím na vysokou školu, vidím učící knihovnice a knihovníky jako parťáky pedagogů, kteří vyučují své odborné předměty. My můžeme do výuky vstupovat, ukazovat studentům, jak si co nejlépe vyhledat kvalitní informace, jak s nimi dál pracovat. Jak si je uspořádat, aby se k nim mohli vracet. Velký důraz klademe na etický aspekt práce s informacemi, zejména v případech, kdy studenti nejsou jejich autory. Pomáháme studentům, aby práce, které odevzdávají, byly nejen dobře zpracované, ale také aby tam nebyly prohřešky typu plagiátorství. Vyučující tohle vše pochopitelně umí také. Vždyť sami bádají, studují, píší a publikují články. Jejich expertiza je ale jinde - v daném odborném tématu, které vyučují. A práce s informacemi je zase naše expertiza. Máme vše připravené, se studenty pravidelně konzultujeme, víme, co je v této oblasti trápí, co jim dělá potíže. Vyučující mohu věnovat svůj čas a energii konzultaci k odborným tématům. Tam je nikdo zastoupit nemůže.
Během pandemie se ukázalo, že metody práce s informacemi by bylo dobré vyučovat i pro mimo univerzitní veřejnost. Může v boji s dezinformacemi a hoaxy dělat něco i moderní knihovna?
Knihovny všeho typu jsou v této oblasti velmi aktivní. Klíčovým komunikačním tématem uplynulých dvou let byla mediální gramotnost. Knihovny se zaměřovaly na komunikaci tohoto tématu jak dovnitř mezi své zaměstnance, tak i směrem na veřejnost. Proběhlo nebo se rozběhlo několik projektů a aktivit zaměřených právě na dovednosti veřejnosti spojené s rozlišováním věrohodných a spolehlivých informací od fakenews. Cílová skupiny byla napříč generacemi. Některé projekty byly dokonce zaměřené na mezigenerační vzdělávání a nad mediálními zprávami se při nich setkávali teenageři se seniory. Téma je to nekonečné a dovolím si tvrdit, že jedno z klíčových pro knihovny současnosti i budoucnosti.
Jak si vlastně české univerzitní knihovny stojí po boku univerzit samotných?
Myslím si, že je to oblast, která se v posledních letech výrazně posouvá k lepšímu. Knihovny na mnoha českých vysokých školách jsou partnery jak pro výuku, tak pro výzkum. Knihovníci vstupují do výuky, dělají informační podporu vědcům při jejich výzkumné práci a pak i při publikování výsledků. Hodně to posunula i oblast otevřeného publikování a tzv. open science. Knihovny se zapojují do celuniverzitních rozvojových projektů. Pevně věřím, že k tomu přispívá i to, že zejména knihovny veřejných vysokých škol mezi sebou spolupracují, jejich ředitelky a ředitelé se potkávají - například na platformě Asociace knihoven vysokých škol ČR, sdílejí zkušenosti a navzájem se inspirují. Samozřejmě, že to není vždy snadné, občas se nám nepodaří v konkurenci fakult a jiných celouniverzitních pracovišť prosadit tak, jak bychom si přáli. Ale krůček po krůčku to jde.
Je něco, čím se české knihovny odlišují v evropském prostředí, pozitivně nebo negativně?
Pokud budu brát knihovny všeho typu, tak světovým unikátem je bezpochyby hustota české sítě knihoven, jejich dlouhá tradice a fakt, že máme už více než 100 let zákon o knihovnách. Ve srovnání s některými západními a severskými zeměmi nemohou naše knihovny konkurtovat pokud jde o výši rozpočtu, počty zaměstnanců či velikost a vybavení budov. Na druhou stranu se ale ukazuje to, jak jsme schopni si i tak poradit a poskytovat služby na velmi slušné úrovni. V loňském roce jsem byla na exkurzi v berlínských (nejen vysokoškolských) knihovnách a velmi mě potěšilo, že není mnoho služeb, které bychom našim studentům a ostatním uživatelům nenabízeli také.
A naopak – co byste ze své fulbrightovské zkušenosti nejraději přenesla do českých vod, co tu (ještě?) není?
Měla jsem také několik zahraničních zkušeností, některé i mimo obor knihovnictví. Například jsem v rámci projektu Future Farmers of America pracovala ve skleníku na Floridě, což sice bylo zaměřeno na zemědělství a nikoliv na knihovnictví. Otevřelo mi to ale cestu do zahraničí a probudilo to ve mně chuť poznávat cizí země každodenním životem, kdy člověk není turista. Když jsem pracovala ve skleníku, rozhodla jsem se, že příští zahraniční pobyt bude více studijní než pracovní. Na Univerzitě Karlově jsem začala studovat také doktorát v oboru informační věda a po prvním ročníku jsem se přihlásila do výběrového řízení na roční pobyt s Fulbrightovou komisí. Když jsem uspěla, mohla jsem si vybrat univerzitu a zvolila jsem University of North Carolina v Chapel Hill, kde je jedna z nejlepších knihovnických škol School of Information and Library Science. Odjela jsem tam na celý akademický rok, což byl zážitek, který výrazně ovlivnil moje další směrování. Měla jsem možnost poznat univerzitní knihovny na nejvyšší úrovni, knihovníky, kteří v nich pracují, a seznámila jsem se s americkým akademickým knihovnictvím, které v té době (v roce 2004) bylo velmi odlišné od toho českého. Teď mám pocit, že se to srovnává. Něco jsme dohnali, ale samozřejmě to tu nikdy nebude stejné jako ve Spojených státech. A je to tak v pořádku, protože evropská vysokoškolská tradice je odlišná.
A zeptám se na závěrečnou otázku: co významného by mělo zaznít o vašem oboru, ale obvykle nezaznívá?
Knihovny a lidé v nich jsou velmi unikátní mix. tradice a novinek, techniky a duchovna, klidu a akce, analogu a digitálu, fyzického a virtuálního prostoru a různých oborů lidské činnosti. To vše s respektem a úctou k lidem, kteří se v nich setkávají. To z knihoven - ještě spolu se školami - v mých očích dělá klíčové opěrné sloupy svobodné společnosti. A k tomu tedy malý dovětek: co je lepšího než pracovat v knihovně, která je ještě k tomu součástí školy, že? :-)
A naopak – co byste ze své fulbrightovské zkušenosti nejraději přenesla do českých vod, co tu (ještě?) není?
Měla jsem také několik zahraničních zkušeností, některé i mimo obor knihovnictví. Například jsem v rámci projektu Future Farmers of America pracovala ve skleníku na Floridě, což sice bylo zaměřeno na zemědělství a nikoliv na knihovnictví. Otevřelo mi to ale cestu do zahraničí a probudilo to ve mně chuť poznávat cizí země každodenním životem, kdy člověk není turista. Když jsem pracovala ve skleníku, rozhodla jsem se, že příští zahraniční pobyt bude více studijní než pracovní. Na Univerzitě Karlově jsem začala studovat také doktorát v oboru informační věda a po prvním ročníku jsem se přihlásila do výběrového řízení na roční pobyt s Fulbrightovou komisí. Když jsem uspěla, mohla jsem si vybrat univerzitu a zvolila jsem University of North Carolina v Chapel Hill, kde je jedna z nejlepších knihovnických škol School of Information and Library Science. Odjela jsem tam na celý akademický rok, což byl zážitek, který výrazně ovlivnil moje další směrování. Měla jsem možnost poznat univerzitní knihovny na nejvyšší úrovni, knihovníky, kteří v nich pracují, a seznámila jsem se s americkým akademickým knihovnictvím, které v té době (v roce 2004) bylo velmi odlišné od toho českého. Teď mám pocit, že se to srovnává. Něco jsme dohnali, ale samozřejmě to tu nikdy nebude stejné jako ve Spojených státech. A je to tak v pořádku, protože evropská vysokoškolská tradice je odlišná.
A zeptám se na závěrečnou otázku: co významného by mělo zaznít o vašem oboru, ale obvykle nezaznívá?
Knihovny a lidé v nich jsou velmi unikátní mix. tradice a novinek, techniky a duchovna, klidu a akce, analogu a digitálu, fyzického a virtuálního prostoru a různých oborů lidské činnosti. To vše s respektem a úctou k lidem, kteří se v nich setkávají. To z knihoven - ještě spolu se školami - v mých očích dělá klíčové opěrné sloupy svobodné společnosti. A k tomu tedy malý dovětek: co je lepšího než pracovat v knihovně, která je ještě k tomu součástí školy, že? :-)