Soňa Hříbalová je materiálová 
technoložka. V Ústavu skla a keramiky na Fakultě chemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze se věnuje modelování rozptylu světla v transparentní keramice a bezolovnaté piezoelektrické keramice. V roce 2022/2023 vycestovala společně s manželem do USA s cílem prozkoumat mechanismy degradace bezolovnatých materiálů pro výrobu piezoelektrické keramiky, která se využívá třeba k výrobě ultrazvuků ve zdravotnictví, parkovacích senzorů v automobilovém průmyslu nebo v inkoustových tiskárnách. Vzhledem k tomu, že dlouhodobě působila v Akademickém senátu a ve studentské iniciativě pro podporu doktorandů, získala Fulbright-Masarykovo stipendium pro špičkové vědce a vědkyně, kteří jsou navíc aktivní v občanském nebo veřejném životě. Jejím americkým domovem se tak na osm měsíců stala Pennsylvania State University. Nyní už je zpátky v Praze a své vydřené zkušenosti a poznatky předává svým kolegům i studentům.
Spousta z nás miluje cestování, prozkoumávání nových míst, seznamování se s cizí kulturou a vše, co k tomu patří. Mnoho z nás se i proto zúčastnilo výměnných programů jako je například Erasmus, ale zjistili jsme, že každodenní život a práce nebo studium v cizí zemi bývá velice odlišné ve srovnání s pouhým výletem. Jak v tom dobrém, tak v tom špatném. Takový zážitek, ač často velice náročný, mnoho z nás posunul v osobním i profesním životě. Fulbrightovský zážitek je oproti tomu ale ještě mnohonásobně silnější a má, alespoň podle mé zkušenosti, také mnohonásobně větší dopad na život, a sice ve všech jeho oblastech.
Když jsem v září 2022 balila kufry, tak jsem se proklínala, proč tohle dělám. Místo toho, abych si užila léto, jela na svatební cestu a v relativním klidu dokončila probíhající experimenty, hekticky jsem obíhala úřady, doktory a na poslední chvíli jsem zařizovala vše, co bylo třeba, abych mohla odjet do USA. Odjezd byl celkem drsný, protože jsem se akorát vrátila ze stáže v Itálii, a tak opravdu nebylo času nazbyt. Navíc jsem vůbec nevěděla, co čekat. Ve Spojených státech jsme ani já ani manžel nikdy předtím nebyli. Nápad přihlásit se do soutěže o Fulbright-Masarykovo stipendium mi vnukl email přeposlaný vedoucím Ústavu skla a keramiky VŠCHT Praha, na kterém studuji doktorát. Tento email obsahoval stručný popis toho, co by měl zájemce splňovat, a já se v tomto popisu poznala. Naše skupina tehdy ve Státech ani neměla žádný kontakt nebo spolupráci. Věděla jsem, že mě můj školitel podpoří, a tak jsem začala hledat a našla jsem skupinu, která o mě měla zájem. Pak už to šlo ráz na ráz. Napsala jsem návrh projektu, prošla pohovorem a potom přišla osudová zpráva - projekt byl přijat a mě a mého manžela čekalo osm měsíců na Penn State.
Najednou jsme se probudili ve filmu. Bydleli jsme v domě pronajatém od milého profesora akustiky Steva. Hned za dveřmi jsme měli nádherný kampus a klasické univerzitní městečko. Jako z filmu (nebo spíše ze snu) bylo také moře možností naučit se mnohé techniky přípravy a charakterizace materiálu, kterému se dlouhodobě věnuji – tzv. „KNN”. KNN je zkratka pro niobát sodno-draselný (KxNa1-xNbO3), což je jedna z možných bezolovnatých alternativ k dnes široce využívanému „PZT”, které naopak olovo obsahuje. Oba tyto materiály jsou piezoelektrické, což znamená, že pokud na ně aplikujeme mechanické napětí, tak vzniká elektrické napětí a naopak – aplikováním elektrického napětí vede k velice malé (ale zato velice přesné) změně jejich rozměru. Tohoto užitečného jevu se využívá ve velké řadě každodenních aplikací, například v parkovacích senzorech nebo v ultrazvucích, které známe od lékaře. Technologie, která umožnila rozšíření lékařských ultrazvuků, byla vyvinuta Robertem Newnhamem, školitelem vedoucí skupiny, do které jsem přijela - Susan Trolier-McKinstry. Bylo tedy jasné, že se jedná o obrovskou příležitost, která ale v žádném případě nebude zadarmo.
Můj projekt spočíval ve zkoumání degradace tenkých vrstev KNN. Jedna věc je připravit materiál s dobrými vlastnostmi, ale další, neméně důležitý aspekt pro aplikaci takového materiálu je to, aby si své vlastnosti zachoval i při jeho používání. Aby toho bylo možné docílit, je třeba nejprve porozumět mechanismům jeho degradace. KNN je však pověstné tím, že má povahu trochu jako kočka. Vždy si bude natruc dělat, co chce, a čím víc po něm něco chcete vy, o to víc vám dá za vyučenou.
Hned po příjezdu jsem se pustila do obrovského množství školení, která bylo nutné absolvovat, abych získala přístup do laboratoří. Videomateriály, tutoriály, praktická cvičení, testy a zkoušení. Připadala jsem si jako zpět na bakalářském studiu. To byl první významný kulturní šok, který (zpětně vzato) vedl k některým pozitivním změnám v mém přístupu k práci.
Když jsem se konečně dostala do laboratoře a provedla první sadu měření, radost mě rychle přešla. Výsledky nedávaly sebemenší smysl – připomínaly šum, který ale šumem z principu věci nemohl být. Když jsem toto (dle ostatních relativně triviální) měření opakovala, získala jsem jiná, ale stejně nesmyslná data. Vyzkoušeli jsme vše možné i nemožné k odhalení příčiny, ale po dlouhém testování se ukázalo, že to nemůže být přístrojem, měřením samotným a patrně ani materiálem (však přeci v této skupině provedli stovky, ne-li tisíce takových experimentů, a taková data nikdy předtím neviděli). Že by tedy byl problém v lidském faktoru? Tlak na to tento problém vyřešit se stupňoval. Jak můj vnitřní (přeci nepromrhám takovou příležitost kvůli své neschopnosti), tak ten vnější (do projektu jsou třeba výsledky a vedoucí skupiny začínala také dost tlačit na pilu).
Trvalo to čtyři měsíce, ale ukázalo se, že problém nebyl ve mně, v měření samotném, ale že se tak KNN celou dobu doopravdy chovalo, a tedy že to, co vypadalo jako šum, má fyzikální podstatu. A dokonce se nám podařilo přijít na to, proč tomu tak bylo, a přispět tak k pochopení některých vlastností tohoto vzpurného materiálu. V tomto ohledu vás ale prozatím musím nechat napjaté, protože detaily vysvětlíme až v našem připravovaném článku.
Raději bych se teď zaměřila na to, co mi tento projekt a útrapy s KNN přinesly mimo úzkou oblast mého výzkumu. Na začátku projektu jsem se domnívala, že hlavní věc, kterou si z pobytu ve Státech odnesu, bude primárně odbornost a sekundárně nový pohled na to, jak přistupovat ke vědě, k výuce a zkrátka ke všemu, co s tím souvisí. Teď si uvědomuji, že, i když odborné dovednosti, které jsem se díky tomuto pobytu naučila, mají významný dopad na mou kariéru, tak svým přístupem k výuce, vedení studentů a celkově k životu jako takovému mám možnost pozitivně ovlivnit daleko více věcí.
Asi každý vědec je zvyklý, že výsledky někdy nikam nevedou, něco nefunguje a někdy prostě nevidíme cestu ven. Přesně takové situace často vedou k syndromu podvodníka, kterému se vyhnou snad jen ti nejsebevědomější nebo naopak ti nejuvědomělejší z nás. Představte si čtyři měsíce (a tedy polovinu projektu) v cizině, ve velice prestižní skupině bez rozumného výsledku. Toto, v kombinaci s obrovským tlakem vyvíjeným od vedoucí skupiny, mě naučilo mnoho. Kromě toho, že se s KNN musí jednat s pokorou, teď vím, že takovou situaci dokážu zvládnout a vyřešit a objevila jsem své tvrdé limity. Naučila jsem se, že si za svými výsledky (ač zdánlivě nesmyslnými) musím po vyloučení své chyby více stát a teď si také uvědomuji, jak bych si přála, aby ke mně v takové situaci přistupovalo okolí, což jistě uplatním při práci se studenty. Musím také zmínit něco, čemu na VŠCHT s úsměvem říkáme „inženýrské řešení problému“ (netradiční řešení ve specifickém stylu, které vede k výsledku) – to je naše silná stránka, za kterou bychom se neměli stydět. Naopak náš prostor ke zlepšení vnímám v ocenění píle a tvrdé práce, která se u nás ne vždy vyplatí tak jako ve Spojených státech.
Američané jsou mistři ve vysvětlování složitých věcí jednoduše. Proto bych v přístupu k výuce chtěla vyzdvihnout jeden důležitý rozdíl, který si z mého pohledu v Čechách málo uvědomujeme. Nutno poznamenat, že VŠCHT v tomto ohledu považuji za pozitivní výjimku. Když něco vysvětlujeme, mělo by být naším cílem, aby to pochopil každý v dané skupině lidí. Pokud tomu tak není, pak to nevysvětlujeme vhodným způsobem, a je tedy třeba upravit způsob jakým danou problematiku vysvětlujeme nebo najít jiné řešení. Pokud se utvrdíme v tom, že jako vyučující děláme vše správně a že problém je pouze ve studentech, na jejich zdánlivě hloupé dotazy odpovídáme tak, že už to přeci dávno měli umět a podobně, dosáhneme jen toho, že v nich vzbudíme nechuť k dané problematice (v lepším případě) nebo k učení jako takovému (v horším případě). Nakonec místo toho, abychom přispěli ke vzdělání, dojde k přesnému opaku. Přestože jsem toto vždy vnímala, tak mi pobyt ve Spojených státech pomohl načerpat inspiraci, jak s tímto aspektem zacházet a jak vysvětlovat věci lépe.
Abych tento příspěvek zakončila na lehčí notu, chtěla bych zmínit dva příklady z každodenního života, které ukazují, co dobrého si od Američanů můžeme vzít. Začíná to něčím tak jednoduchým jako je pouhá odpověď Mám se dobře na běžnou otázku Jak se máš? I když by jistě byla spousta důvodů, proč bych si na něco mohla začít stěžovat tak, jak je to u nás typické. S odpovědí „Mám se dobře“ se člověk najednou cítí hned o trošičku lépe, než kdyby místo toho začal hledat důvody, proč se dobře nemá (nebo naopak poslouchal, proč se dobře nemá jeho protějšek). Když jsem se vrátila do Čech, slyšela jsem také otázku: „Hele, a jak je to tam s držením dveří? No víš… Jak se říká, že v Americe chlap nemůže ženský ani podržet dveře?“ Došlo mi, že i zde jde o nepochopení situace, podobně jako když nám připadá neupřímné odpovědět, že můj den je fajn, i když jsem si ráno doma zapomněla peněženku. Máme v hlavě silně zakořeněné přesvědčení, že podržení dvěří je základní slušnost. Ve Státech je ale základní slušnost (alespoň podle mého dojmu) pomoci každému bez ohledu na to, o koho se jedná. V obou zemích si dveře vzájemně držíme asi nakonec podobně často a řekla bych, že se máme i podobně dobře. Je za tím ale trochu jiný „mindset,“ jehož drobnou úpravou můžeme náš vlastní každodenní život kolem sebe změnit o kousíček k lepšímu. Ale neberte mě za slovo, občas je taky fajn říct, že náš den zrovna nestojí za nic J.