Karolína Kripnerová je 
architektka. Její specializací je sociálně udržitelná architektura. V roce 2017 spoluzaložila spolek Architekti bez hranic, kde s týmem kolegů a kolegyň z oblasti architektury a designu usiluje o zlepšení kvality veřejného prostoru. Karolíny hlavním tématem je bezdomovectví - dlouhodobě se zabývá otázkou, jak mohou architekti přispět k řešení tohoto celospolečenského problému. Na jaře 2023 vyjela na Fulbright-Masarykovo stipendium pro osoby aktivní v neziskovém sektoru. Propojila se s americkou organizací Community Solutions, která si konec bezdomovectví vytyčila jako svůj stěžejní cíl, a po boku amerických kolegů tři měsíce zkoumala fenomén bezdomovectví v ikonickém New Yorku. Aby byla její americká zkušenost pestřejší a intenzivnější, rozhodla se naplno využít tzv. grace period, což je dvouměsíční lhůta, kterou stipendisté automaticky dostávají ke svému vízu navíc, aby měli dostatek času přestěhovat se z domovské země do USA a potom zase zpět. Karolína tyhle dva měsíce využila k cestování, a poznala tak obdivuhodný kus USA.
Jsem architektka a zajímají mě sociální přesahy v architektuře. Konkrétně se věnuji tématu bezdomovectví a otázce, jak mohou architektky a architekti přispět k řešení tohoto společenského problému. Po zmapování situace v Česku a v evropském kontextu mi přirozeně přišlo na mysl prozkoumat situaci v zámoří. Fulbrightovo stipendium bylo skvělou příležitostí, jak tuto myšlenku zrealizovat. Vycestovala jsem jako spoluzakladatelka neziskové organizace Architekti bez hranic, ve které se právě sociálním přesahům v architektuře věnujeme. 
Druhou a neméně důležitou složkou mého nápadu byla zvědavost a překonávání výzev. Proto jsem měla od začátku jasno, že jestli do Ameriky, tak do New Yorku. Zároveň jsem si také k tříměsíčnímu stipendiu automaticky připočítala dva měsíce grace period, kterou jsem hodlala využít na cestování. Protože pracuji na volné noze, mohla jsem si to dovolit. Samozřejmostí bylo sáhnout do vlastních úspor, ale zpětně viděno to byly nejlépe investované peníze. Do sebe.
Amerického partnera k mému výzkumnému projektu „Architektura a bezdomovectví“ jsem na akademické půdě v daném termínu nenašla, a tak jsem se navzdory získanému doktorátu rozhodla pro neziskový program, a mým partnerem byla organizace Community Solutions, jejíž zakladatelka je architektka a cílem organizace je zlepšování fungování amerického systému v terénu. Tato praktická složka se ukázala být výhodou, navíc moje mentorka je kapacitou ve svém oboru a zná všechny důležité aktéry napříč specializacemi.
Jak se začal pobyt blížit a množily se organizační povinnosti, moje prvotní lehká rozhodnutí se zdála být těžší a těžší. Do Států jsem se chystala sice už podruhé, ale zato sama. A měla jsem před sebou měsíc cestování, což je skvělé, ale taky náročné. Když to shrnu, odlétala jsem s malou dušičkou a můj první pohled na studenou březnovou skyline velkoměsta New Yorku nebyl spjatý s úžasem ale s pochybami (spojenými s těžce vydolovanou rozhodností), které vyjádřila věta – jestli to tady přežiju, tak už asi všude. Ale nebojte, ten úžas přišel.
Procestovala jsem jižní část východního pobřeží – New Orleans, roadtripem celou Floridu, Washington a Philadelphii. Okusila jsem také výhody fulbrightovské sítě, kdy jsem v Miami získala zázemí u skvělého Rudiho Ettricha, Fulbrightera z minulých let, který se usadil na Floridě.
Po měsíci jsem se vrátila ke svému kufru uloženém v NYC, vybalila batůžek a začala si zvykat v novém domově. První byt jsem opustila po pár nocích, závěrečnou tečkou byl noční objev švábů a podobné havěti. Tak jsem si svůj kufr a batůžek zase sbalila a svůj výzkum začala od podlahy – stála jsem na ulici Brooklynu bez domova. Pár dní jsem věnovala pročítání inzerátů, obvolávání a pobíhání po obhlídkách bytů, intenzivní období přineslo ovoce – našla jsem útočiště ve Williamsburgu, lepší místo jsem si pro začátek snad ani nemohla přát. Mladou hipsterskou čtvrť, kde i po půlnoci lidé seděli ve vyhlášené cukrárně a pojídali dortíky jakobynic, doplňovala dobrá dostupnost Manhattanu, a také Domino park, ze kterého je na mrakodrapy jeden z nejhezčích pohledů. Samozřejmě jsem během pobytu v NYC začala běhat, jednak proto, že prostě běhají všichni, ale hlavně také, že ráno s výhledem na Brooklynský a Manhattanský most s pozadím „párátek“ atakujících mraky stojí zato. V druhé části pobytu jsem se přesunula na Manhattan. Když už tak už. Ve městě a Americe vůbec je spousta věcí, které si jednoduše totiž zkusit chcete. Znáte je z písniček, knih a filmů, a najednou jsou na dosah ruky.
Pracovní část pobytu by se při bližším rozebírání také dala popsat, že měla dramatický vývoj, ale omezím se na to, že mě to neuvěřitelně bavilo. Začala jsem sice u bezdomovectví, ale postupně jsem zkoumala vlastně celou americkou společnost. Její (ne)funkční systémy, historii, politiku, ekonomiku a vybírala si témata, která se jakožto společenský problém projeví v nárůstu lidí bez domova. To má důsledky a příčiny (nejen) v urbanismu, dostupnosti bydlení a veřejném prostoru, které zase úzce souvisí s architekturou. Navíc profese architekta vám dává určité nástroje, jak nahlížet na společenský problém podobným prizmatem jako na nefungující půdorys. Hledáte, kde je problém, a navrhujete, jak ho zlepšit. Výstupem mého výzkumu byly dvě přednášky: v Českém centru New York a v National Czech and Slovak Museum and Library v Cedar Rapids, Iowa, rozhovor pro FocusOn, a v příštím roce připravujeme výstavu v pražské galerii architektury VI PER. Vernisáž bude začátkem března, jste zváni!
Newyorský zážitek byl opravdu intenzivní – město mě jednoduše fascinovalo; opravdu nespí! Nabízí snad vše, jen to musíte najít. Kultura, rozmanití lidé, jazyky, kuchyně, příležitosti, neformální setkání, malebná zákoutí, neuvěřitelné stavby, všudypřítomná hudba, fascinující město pod městem – metro, krásné parky, síť přátel a známých – vše dohromady vytvořilo nezapomenutelný koktejl.
A můj americký výlet jsem završila druhým měsícem cestování. Tentokrát už v uvolněné atmosféře ve stylu „ryba ve vodě“. Procestovala jsem Boston, Montreál, Toronto, Detroit, Chicago, Cedar Rapids, Denver, Las Vegas. Poté jsem městský způsob života vyměnila za stan, karimatku a vařič a v půjčeném autě procestovala a prochodila čtyři národní parky. Z tolika krásných pohledů a zážitků vypíchnu snad jen dechberoucí Grand Canyon, jinak bych se zase musela rozepsat! Ale stejně ještě dodám, že vedle pohledů si moc cením setkání s mnoha spolucestovateli, známými a přáteli, které jsem během těch úžasných pěti měsíců měla možnost poznat, strávit s nimi čas a učit se od nich.
Mockrát děkuji panu Fulbrightovi, že měl po druhé světové válce tento skvělý nápad. Velké díky patří Fulbrightově komisi, že mě vybrala mezi stipendisty, vážím si toho. Děkuji mojí rodině a přátelům, kteří mě během celé cesty podporovali. A vám všem přeji, abyste tuto příležitost také dostali a naplno ji využili, je to super!
Autorem profilové fotky je Patrik Jursa.