Martin Jirušek je politolog. Působí na 
Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. V akademickém roce 2021/2022 strávil deset měsíců s Fulbrightovým stipendiem na George Washington University v hlavním městě Spojených států amerických. Jeho hlavním předmětem zkoumání byla americká reflexe ruské energetické a zahraniční politiky. Do USA odletěl v srpnu 2021 a netušil, jaké turbulence během svého pobytu zažije. Když v únoru 2022 Rusko vpadlo na Ukrajinu, "[t]o procitnutí velké části světa, že energetika může být využita jako zbraň, bylo skutečně hmatatelné."
Rozhovor s Martinem Jiruškem vznikl ve spolupráci s Ladislavem Loukotou ze stránky Vědátor a je dvacátým čtvrtým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na našem YouTube kanále a Facebooku. Koncem týdne Vám přinášíme textovou verzi rozhovorů zde na blogu.
Dá se objektivně říct, že závislost Evropy na ruském plynu se za poslední rok snížila poměrně výrazně. Z nějakých 40 % před ruskou invazí jsme někde u 10 %. To je skutečně výrazné snížení. Probíhá navíc také i odpoutávání se od dodávek ruské ropy. To je také významné. Takže celkově bych evropskou snahu zhodnotil jako pozitivní – myslím si, že jsme mnohem dál, než co jsme sami čekali před rokem a čtvrt, kdy to nevypadalo úplně růžově.
Dochází spolu s tím i na nějaké zvýšení zájmu o nízkouhlíkové zdroje, nebo se těžiště pozornosti upíná hlavně k nahrazení fosilních paliv mimo Rusko?
Co se týče nízkouhlíkových zdrojů, tak určitě dochází ke zvýšenému zájmu. A to i proto, že vlastně po útoku Ruska na Ukrajinu evropské země zjistily, že zvýšení nízkouhlíkových zdrojů v energetickém mixu znamená snížení podílu fosilních paliv. A to znamená snížení podílu dovážených paliv, což zase znamená snížení podílu dovážených paliv mimo jiné i z Ruska. Takže zvýšení podílu obnovitelných zdrojů znamená vlastně větší energetickou bezpečnost.
Jak v tomto kontextu vypadá třeba zájmu o jadernou energetiku?
Pořád platí, že ohledně jaderné energetiky tady máme v Evropě takový dvojí přístup. Jsou tady země, které se jí programově vyhýbají, jako jsou třeba Rakousko nebo Německo, které v dubnu 2023 uzavřelo definitivně svoje poslední jaderné reaktory. Ale zároveň jsou tady země, které mají vysoký podíl jádra ve svém energetickém mixu, jako je třeba Francie. A jsou tady také země, které nově chtějí budovat významné zdroje. Několik nových reaktorů chce budovat třeba Polsko. Česká republika taky chce vystavět nový jaderný reaktor, minimálně jeden, ale spíš více.
A je třeba říct si, že ty země, které chtějí budovat nové jaderné zdroje, je vnímají jako zvýšení energetické bezpečnosti, protože ty jaderné zdroje vnímají jako domácí zdroj elektrické energie. Tedy něco, kde nejsou závislí na externích dodávkách.
Jaký je hlavní rozdíl mezi Spojenými státy a Evropou v přístupu k energetické bezpečnosti, nebo lépe – jaký byl ten rozdíl do loňského roku?
Myslím si, že do loňského roku byl patrný rozdíl mezi tím, jak se Spojené státy a Evropská unie dívaly na energetickou bezpečnost. Zatímco Spojené státy vnímaly energetiku a zahraniční politiku, respektive energetiku a geopolitiku, jako přímo spojené nádoby, západní část Evropské unie na tom byla odlišně. Staré členské země, jak se jim občas říká, chápaly energetickou bezpečnost optikou fungujícího trhu. Tedy vnímaly ty energetické zdroje jako úplně normální komoditu rovnou komoditám jiným. Naproti tomu ale středo a východoevropské země měly na energetiku jiný pohled, dívaly se a ni také jako na jakousi převodovou páku vlivu – protože měly historickou zkušenost s Ruskem. Tím pádem vnímaly také závislost na zdrojích jako nebezpečnou.
Myslím si, že právě únor roku 2022 definitivně ukázal, že Rusko vnímá a používá energetiku jako mocenský nástroj. To vnímání energetiky i v Evropské unii v podstatě sjednotilo a sladilo s tím, jak energetiku vnímají Spojené státy, tedy jako potenciální geopolitický nástroj.
Vy jste zkoumal americký přístup k energetické bezpečnosti i v rámci vašeho Fulbrightova stipendia, je to tak?
Já jsem do Spojených států vyjel s projektem, v němž jsem se díval na to, jak zahraniční politika Spojených států vnímá Rusko – konkrétně v otázkách energetiky. Tedy jinými slovy: jak se Rusko chová v energetice a jak využívá energetických dodávek jako zbraní. A zejména tak činí v Evropě, především ve východní Evropě, přičemž se to týká hlavně zemního plynu, ale v menší míře také jaderné energetiky.
A k tomu vlastně jsem vyjel do Spojených států, kde jsem jednak zkoumal dokumenty, jednak jsem chodil po institucích, které americkou zahraniční politiku vytvářejí či formují. Zajímalo mě, jak vlastně toto téma vnímají a jak reagují na to, co Rusko dělá na globální úrovni v geopolitickém soupeření.
Konkrétně minulý rok, když jsem byl ve Washingtonu, jsem tam zažil začátek ruského vpádu na Ukrajinu. To procitnutí velké části světa, že energetika může být využita jako zbraň, bylo skutečně hmatatelné.
A co dalšího vám dal Fulbrightovský výjezd kromě výše zmíněného?
Mohl jsem blíže poznat Spojené státy i tamní společnost - čím žije nebo jak se dívá na věci, které se odehrávají v Evropě - na bezpečnost, na energetiku nebo na roli USA v bezpečnosti Evropy a v energetickém zásobování.
Zajímavé bylo ale i pojetí právě energetiky, které se liší stát od státu. Díky rozlehlosti země a závislosti na automobilové dopravě je cena benzínu jedno z velkých politických témat.
Zároveň jsou Spojené státy neuvěřitelně pestrá země, což možná zní banálně, ale až tam si člověk uvědomí, že spousta jejich problémů k nám ani nedolehne. Někdy máme tendenci Spojené státy vnímat jako jednolitou zemi, ale má svojí pestrostí mnohem blíž k rozrůzněnosti Evropy jako kontinentu, něž k nějakému státu. Je to svět tak trochu sám pro sebe, který si člověk musí zažít, aby jej alespoň trochu pochopil s jeho historií, ale třeba i traumaty. A rozhovor s lidmi v zapadlém baru někde na středozápadě vám kolikrát dá úplně jinou perspektivu. Když se pak člověk vrátí do Evropy, už se nestane, že by si myslel, že jsme středobodem světa.
Jaká byla vaše cesta? Proč jste si zvolil právě obor energetické bezpečnosti? Zvažoval jste i jiné alternativy?
Na vysoké škole jsem vystudoval bakalářský program Mezinárodní vztahy a evropská studia. Během mého magisterského studia se odehrála plynová krize v roce 2009. To mě nasměrovalo k tomu, abych se více zaměřil na energetiku jako nástroj mezinárodních vztahů. Bavilo a baví mě na tomto oboru to, že jsou to mezinárodní vztahy, na které si člověk může “sáhnout”. V reálném čase vidí, jak na sebe státy mocensky působí, jak se všechny ty teoretické koncepty, které jsme se učili, dostávají do praxe.
Tradiční závěrečná otázka: Co by podle vás měl každý laik vědět o tématu energetické bezpečnosti, ale podle vás to příliš nezaznívá?
Že je to neuvěřitelně interdisciplinární obor. Od historie a zeměpisu až po politologii, ale třeba i sociologii, vše tam najdete. Občas slýchám, že je nesmysl, aby sociální vědy zkoumaly energetiku, ale tím, jak energetika doslova prorůstá různými oblastmi našich životů, jsou podle mého právě kontextuálně uvažující společenské vědy skvěle vybaveny, aby energetickou politiku zkoumaly.
