David Sládek je členem katedry Vojenské 
geografie a meteorologie na Univerzitě obrany v Brně. Ve svém výzkumu se věnuje zpracování meteorologických dat, integraci databází a vytváření nových produktů pro předpovědi počasí. Jako stipendista Fulbright-Masarykova programu v tomto akademickém roce strávil čtyři měsíce na University of Utah v Salt Lake City. Cílem jeho výzkumného projektu bylo využití neprofesionálních stanic a tzv. "rapid refresh" numerického modelu pro vytváření předpovědí a asimilaci dat ve členitém terénu a odlehlých oblastech. Kdy musel zapřít pravdu o klimatické změně? Co ho inspirovalo ke změně přístupu k výuce meteorologie? Proč vstával ve čtyři hodiny ráno? A jak si během pobytu v USA připomínal odkud pochází?
“Ty jo, ty jedeš do toho Salt lake City, co? A bojíš se?” Nebál jsem se. Procestoval jsem asi 30 zemí, jel jsem na korbě náklaďáku na Balkáně, v Itálii jsem řekl, že nemám rád fotbal, a v Srbsku jsem přiznal, že mám rád Černou Horu i Chorvatsko. Já mám pro strach uděláno. 
Upozornění: Autor využívá tzv. národnostní generalizaci (což je termín, který tímto zavádím, lidově též předsudky nebo stereotypy). Díky nim využívám přiblížení postav tak, jak si je představujeme, i když často není vhodné to nahlas říci (např. hlasitý Ital, pivo pijící Čech, co si pořád stěžuje, uklánějící se Japonec, apod.)
Nikdy jsem v USA nebyl, jen jsem viděl plno amerických filmů a říkal si, jak asi malá část z toho všeho bude pravda. Burgery, vlajky, zbraně, gangy, kovbojské klobouky, červené kelímky na party, věděním pulsující univerzitní campus, kde studenti sedí na trávě a zamyšleně pročítají studijní texty...
Přišel podzim 2022, já odlétal do SLC a vůbec jsem se nebál. Ten pocit, co jsem měl, když jsem přistál v Utahu, to nebyla zvědavost, ani strach. Bylo to obrovské očekávání a nejistota. Víte, nikdy jsem o sobě neměl vysoké mínění, nikdy jsem nebyl spokojený se svými znalostmi, a vždycky jsem se nachytal na švestkách, že něco nevím. To se mi zatím v životě dařilo utajit (nevytruboval jsem to do světa jako Sókratés), a většinu věcí si potají nastudovat… A tak jsem tedy sbalil všechny pochybnosti do odbaveného zavazadla, a vědomosti do tašky na notebook (zbylo místo pro český chleba s Poličanem) a letěl jsem.
Tak hladký let jsem nikdy nezažil. Asi je to tím, že jsem zvyklý na více nástrah během mých cest nízkonákladovkou za 16 € Bratislava - Skopje. Většinou se bojím toho, co mi kde naúčtují, a že budu muset sedět na zemi nebo na dřevěné paletě vedle dobytčích kotců. Nic takového. Přistál jsem v Salt Lake City a hned jsem začal poznávat USA. V každé maličkosti.
Americká kultura vs. česká historie poprvé: Jan Hus
Tajné služby se na můj příjezd dozajista precizně připravily. Jako příslušník vojenské univerzity jsem věděl, že budu muset plnit ty nejnáročnější úkoly a projít surovým bitím i křížovým výslechem (přesně jako ve filmu Doznání). Celník s bradkou mě ovšem vystavil nevídané zkoušce: ”Tak meteorolog, jo? Takže věříte na globální oteplování?” “No, není moc, v co věřit, je to fakt i shoda většiny vědců,” odvětil jsem se vší hrdostí. “Mně nikdo nikdy neukázal žádný přesvědčivý důkaz, že oteplování existuje a že …” a musím přiznat, že v této části jeho monologu jsem trochu vypnul přijímač, neboť jsem věděl, že má odpověď musí být neprůstřelná. Taky jsem si uvědomoval, že musím hájit pravdu, jak ve své statečnosti činil mistr Jan Hus. V hlavě jsem si maloval, jak mu vše vyvrátím a předložím vytištěné články, které nosím vždy u sebe. Nakonec se ve mě projevil opravdu tichý hlas (možná spíše žalobce Urválka): “Nesmíš ohrozit zájmy lidu, musíš zahájit výzkum.” Tenhle chlapík s brýlemi měl pořád razítko v ruce... A měl uniformu... A uniformy já respektuji.
“Když myslíte, je to váš názor,” odvětil jsem, nepoškodiv své zájmy, ani pravdu o Zemi, která se nenávratně žene do záhuby. A razítko bylo v pasu. Tuto svoji hanebnou zbabělost jsem vykoupil ekologickou cestou tramvají z letiště.
Americká kultura vs. Jan Ámos Komenský
První dny byly plné nových věcí. Já totiž nikdy nezažil třeba pracovní pohovor (jako voják jsem měl skutečně jiný typ pohovorů). Díky Fulbrightovi jsem musel zapůsobit hned několikrát (na osobním pohovoru v Praze, na revizora v tramvaji, na profesora Horela v Utahu…) a na ta očekávání před výtahem první den asi dlouho nezapomenu. Musím říct, že první dny jsem vnímal každý detail v každém momentu.
Adaptoval jsem se poměrně rychle a okamžitě jsem začal navštěvovat všechny přednášky o tom, proč studenti odchází, metodách výuky, mentoringu, studentské psychologii, a dalších různých tématech, kde se podával oběd zdarma (nenavštívení takových akcí by bylo plivnutím do tváře všech Čechů bojujících na snídaňových bufetech v chorvatských ubytovacích zařízeních. Já jsem rozhodně vlastenec a našeho boje si vážím!). Občas jsem působil jako z jiného světa, když jsem v diskusích říkal, že to je zajímavé, že od nás studenti prostě odejdou a jdou jinam nebo že na matematice “vyhodíme” 50 % studentů prvního ročníku.
Víte, já se považuji pořád za člověka dosti blízkého studentům. Pamatuji si, jak jsem po hodinách sledování rovnic neměl absolutně páru o tom, jak může adiabatický děj způsobit vznik oblačnosti, když jsem zrovna po obědě a chce se mi spát. Bylo to asi před pěti lety, kdy jsem teprve pochopil, co se po mě celou dobu chtělo. A tady jsem dostal mraky návodů, jak ke studentům přistupovat. Jak stimulovat a vést je v jejich pochopení, koncentraci, spolupráci, a vše to skloubit do schopnosti se něco naučit a prezentovat to.
Dříve bych si asi řekl, že: “těm studentům občas už pomůže jedině rákoska.” Ale v Utahu jsem pochopil, že škola hrou se místy změnila v poměrně tvrdý trénink před zápasem. A my snad můžeme opět zkusit najít snazší cesty, alespoň nějakou tu elektronickou tužku nebo rozbor u videa. A také jsem se rozhodl pracovat na své rétorice, protože jak pravil Učitel národů: „Krátké a myšlenkově závažné formulace utkvívají v paměti žáků a čtenářů nejlépe,“ a v jeho odkazu jsem hodně přemýšlel na téma Obecná porada o nápravě věcí meteorologických.
Americká kultura vs. Tomáš Baťa
To, že jsem musel před místními, se kterými jsem mluvil, vysvětlovat, co to je dovolená, a že u nás není běžné pracovat 18 hodin denně, na to jsem si zvykl. Ale že já sám budu dobrovolně sedět u počítače 15 hodin denně, to jsem netušil. Hned od prvních dní jsem začal pracovat na všemožných postupech, a to s jakýmikoli daty, která jsem sehnal. Skvěle s mým přístupem ke všemu koresponduje jeden z citátů Tomáše Bati:
„Neříkej, že to nejde, raději řekni, že to zatím neumíš.“
Tehdy se mi skutečně hodila americká mentalita, která i se střízlivostí vědeckého světa vytvářela dokonalé prostředí pro motivaci k výzkumu. Když jsem se kohokoli zeptal, jestli si myslí, že by něco šlo nebo mělo smysl, odpověď byla většinou: “To vypadá zajímavě, rozhodně to stojí za to vyzkoušet! Jdi do toho!” Bohužel až po pár týdnech jsem zjistil, že Američané často reagují s jistým kladným expresivním offsetem (další termín, který jsem vymyslel - vyjadřuje posun vyjadřovacích prostředků směrem k pozitivním pocitům při současném vyjádření stejné skutečnosti). Tedy tato reakce odpovídá reakcím typizovaného českého kolegy: ”Já ti nevím, to může být dost práce a Bůhví jestli z toho něco bude. Raději nikomu neříkej, že jsi o tom přemýšlel, nebo to dostaneš za úkol!” Naštěstí pro tyto situace jsem měl na místě překladatele: Němce, Kanaďana nebo Švýcara (ne, neletí letadlem v ději starého českého vtipu), kteří v USA přes 20 let žijí a evropské vyjadřování se jim dá vyčíst z mikrovýrazů ve tváři.
Ale co. Já to všechno stejně vždycky zkusil. Říkal jsem si, že když dokážu, že něco nejde, a proč to nejde, může to být cennější, než psaní článků pro články. A když už mám možnost jednou v životě se bez omezení pustit do bezbřehého bádání, prostě vyzkouším vždy všechno co umím, a co neumím, to se naučím.
Americká kultura vs. Václav Klaus
Zde se zrodil můj SLC přístup - budu chodit spát do 21:00, vstávat co nejdříve a zkusím si čas v pracovní dny zorganizovat tak, abych stihl práci, cvičení a jídlo. Pracoval jsem i o víkendech, jen s tím rozdílem, že jsem do práce šel přes hory za městem, a vychutnával si scenérii, které se člověk nenabaží. Ale jinak jsem nedělil život na práci a nepráci (po vzoru našeho bývalého vševědoucího prezidenta). Všechno, co jsem dělal shodou okolností v kanceláři, jsem bral jako svůj největší koníček, jakým je pro někoho jiného počítačová hra. Bavilo mě to, na konci každého kola jsem měl něčeho dosáhnout. Zapojoval jsem se do výzkumu ostatních na katedře a odpočíval jsem na přednáškách o tom, “jak to udělat, aby studenti nevylítávali.”
Americká kultura vs. Josef Švejk a Jára Cimrman
Poslední konfrontaci (nebo asimilaci) reprezentují dva nejčeštější Češi. Musím dostát své vlastenecké notě a říci, jak jsem šířil slávu naší matičky v zahraničí. Především jsem byl asi pokládán za fantastu a lháře, protože jsem vykládal o tom, že rodit nebo jít do nemocnice je zadarmo, nebo že škola je zadarmo. Myslím, že tohle mi nevěřil nikdo. Později jsem tedy projevy svého češství zaměřil spíše na malé věci (ne, nenosil jsem ponožky v sandálech, tento unikát si nárokuje více národů).
Snažil jsem se být evropsky zdvořilý. Pustil jsem někoho s malým nákupem před sebe, hodně jsem děkoval, přál “Dobrou chuť” nebo ženám držel dveře. V tom jsem určitě všechny místňáky natřel (84:0, ale je to neoficiální skóre). A kdo říká, že zdvořilost neprovozuje proto, aby vyhrál, tak kecá, a je zdvořilý dodnes.
Švejkovsky jsem se vypořádal se strachem mojí rodiny, když zjistili, že ve 4 ráno už jsem na cestě na katedru. Vzal jsem jejich obavy velmi vážně a zapl si data až mimo nekřesťanské hodiny.
A samozřejmě jsem nepřestal využívat slevové akce a letáky. Co může být více českého? V místním Ranchos Market jsem nakupoval nádherné čerstvé mexické ovoce a zeleninu asi za 20 % ceny oproti americkým supermarketům. A to teprve české srdce zaplesá! Žluté (!!!) papriky za 35 Kč/kg - v lednu! Byl jsem ale vládou požádán, abych si tuto skutečnost nechal pro sebe.
Poslední konfrontaci (nebo asimilaci) reprezentují dva nejčeštější Češi. Musím dostát své vlastenecké notě a říci, jak jsem šířil slávu naší matičky v zahraničí. Především jsem byl asi pokládán za fantastu a lháře, protože jsem vykládal o tom, že rodit nebo jít do nemocnice je zadarmo, nebo že škola je zadarmo. Myslím, že tohle mi nevěřil nikdo. Později jsem tedy projevy svého češství zaměřil spíše na malé věci (ne, nenosil jsem ponožky v sandálech, tento unikát si nárokuje více národů).
Snažil jsem se být evropsky zdvořilý. Pustil jsem někoho s malým nákupem před sebe, hodně jsem děkoval, přál “Dobrou chuť” nebo ženám držel dveře. V tom jsem určitě všechny místňáky natřel (84:0, ale je to neoficiální skóre). A kdo říká, že zdvořilost neprovozuje proto, aby vyhrál, tak kecá, a je zdvořilý dodnes.
Švejkovsky jsem se vypořádal se strachem mojí rodiny, když zjistili, že ve 4 ráno už jsem na cestě na katedru. Vzal jsem jejich obavy velmi vážně a zapl si data až mimo nekřesťanské hodiny.
A samozřejmě jsem nepřestal využívat slevové akce a letáky. Co může být více českého? V místním Ranchos Market jsem nakupoval nádherné čerstvé mexické ovoce a zeleninu asi za 20 % ceny oproti americkým supermarketům. A to teprve české srdce zaplesá! Žluté (!!!) papriky za 35 Kč/kg - v lednu! Byl jsem ale vládou požádán, abych si tuto skutečnost nechal pro sebe.
Plivnutím do tváře české národní tradici, nakupování levných plecháčů, byla bohužel má pivní kultura v téměř abstinujícím městě. Koupit pivo byla někdy až luxusní záležitost, s lepší plechovkou v igelitce jsem si připadal jako Pretty Woman procházející se po bulváru. Do baru mě párkrát nepustili vůbec, a tak jsem to vzal jako abstinenční výzvu. Nu což, “tam, kde hynuli sobi, Čech se přizpůsobí!”
A tak končí naše komedie. Asi nikdy jsem se neocitl na tak zajímavém, novém, a přitom vnitřně známém místě. Znovu jsem se přesvědčil, že všude je krásně a všude jsou dobří lidé. Každý den jsem si uvědomoval, že každý moment a každé místo je jen tak krásné, jak si ho my sami dokážeme užít a jeho krásu vnímat. Určitě nezapomenu na Zion national park, Wasatch mountains, ale i na vnitřek svojí kanceláře, čaj s kolegy “na stojáka” u tiskárny, vlak v Denveru, lavičku v Miami (kde jsem jedl prostinký hummus s okurkou), Hollywood sign nebo naši univerzitní kantýnu s opravdu odpornou kávou (a to si pochutnám i na nejlevnější kávě na turecký způsob).
Fulbright-Masarykův program narýsoval novou linii mého života, a já ji obtáhl tou nejtlustší fixou mých zážitků (takovou tou, která se Vám stránkou omalovánek propije na druhou stranu). Moje vzpomínky na nedorozumění ve vlaku, zfetovanou mrznoucí mladou dívku, závody v olympijském areálu, nabídku na koupi drog, předávkování cukrem, beachvolejbalový turnaj a trénink s bývalým hráčem světového poháru, legendární nevpuštění do baru nebo návštěvu vesnického hobby marketu budu vyprávět po vzoru Jaroslava Haška svým kumpánům v českých putykách.
