Michal Racyn je doktorandem na Ústavu 
slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Ve svém disertačním projektu se zaměřuje na intelektuální dějiny ruské emigrace a transformaci Eurasijských koncepcí v období studené války. Výzkum je založen na analýze archivních materiálů ruské emigrace uložených ve Slovanské knihovně v Praze, v Muzeu Anny Achmatovové v Petrohradě a v Bakhmeteffově archivu ruské a východoevropské kultury na Columbia University v New Yorku. Pro americkou část svého bádání Michal Racyn získal Fulbrightovo stipendium, a strávil tak podzimní semestr akademického roku 2022/2023 na Manhattanu. Jaké to je strávit pět měsíců v nejdražším městě světa, které se po několika letech pandemie probouzí zpět k životu? A jak se na Kolumbijské univerzitě zkoumá intelektuální historie ruské emigrace v době, kdy na východě Evropy probíhá nová válka a americká slavistika prochází zásadní transformací?
Kontrast první: Newyorčané 
První věc, které jsem si všiml hned po příletu do New Yorku, se týkala lidí – toho jací jsou, jak přemýšlí, jak vypadají. New York je neuvěřitelně barevný – etnicky, kulturně, jazykově. Jako cizinci vám budou všichni připadat zajímaví, jako cizinec budete všem připadat zajímavý. Upřímně si stále neumím představit vstřícnější prostředí pro navazování nových kontaktů. Tato pestrost však přinesla také první nečekané úskalí (nijak dramatické, ale rozhodně překvapivé).
%20Setk%C3%A1n%C3%AD%20Fulbrigter%C5%AF%20a%20zahrani%C4%8Dn%C3%ADch%20student%C5%AF%20Kolumbijsk%C3%A9%20uiverzity%20ve%20Williamsburgu%20(Brooklyn)%E2%80%93%20z%C3%A1%C5%99%C3%AD%202022.jpeg)
Během prvního víkendového setkání v brooklynském Prospect parku jsem se dostal do kontaktu se skvělou skupinou Fulbrightistů (nových i těch, kteří už v New Yorku strávili nějakou dobu). K tomu se záhy přidalo několik kolegů a kolegyň z Kolumbijské univerzity a trochu později (díky organizaci One To World) i další studenti z jiných výměnných programů. Seznam jmen byl najednou stále delší a působivější. Až na jednu věc – mezi všemi novými kontakty jsem po prvních týdnech měl sotva pár osob ze Spojených států a v podstatě vůbec nikoho původem z New Yorku. V mém případě byla situace ještě specifičtější - na Kolumbijské univerzitě jsem hostoval na Harriman Institutu, který se zabývá studiem Ruska a východní Evropy. Pracuje tady samozřejmě spousta Američanů. Spousta z nich se však narodila v Sovětském svazu. Výsledek: největší a nezajímavější skupinu Američanů, se kterou jsem se nakonec pravidelně setkával, tvořili studenti ruštiny a češtiny na oddělení slovanských jazyků, pro které jejich vyučující pořádali neformální diskuzní setkávání. Další kontakty s Američany jsem navazoval spíš zprostředkovaně například díky americké Fulbrightistce a klavíristce, která shodou okolností svoji stáž absolvovala v Brně, ale poprvé jsme se potkali až v Brooklynu.
%20Bytov%C3%BD%20klav%C3%ADrn%C3%AD%20concert%20v%20Upper%20East%20Side.jpeg)
O této zkušenosti jsem se během svého pobytu bavil se spoustou známých a všichni jsme ve výsledku dospěli k podobnému hodnocení – New York je v tomhle ohledu opravdu paradoxní a unikátní. Ačkoliv jsem se k tomuto tématu vracel pravidelně a stal se z něj velmi spolehlivý icebreaker, hledání "opravdových" Newyorčanů mi nakonec přestalo připadat důležité.
Tato multikulturnost a diverzita je v New Yorku mimo jiné zohledněná i tím, že kdokoliv, kdo tady žije (bez ohledu na typ víza, imigrační status nebo státní příslušnost), má nárok na IDNYC – takovou newyorskou občanku, kterou lze získat do čtyř týdnů od vyplnění online formuláře a absolvování prezenčního focení a pohovoru. IDNYC jsem nakonec využíval všude (i mimo samotný New York) bez nutnosti mít u sebe pas – formálně jsem se tedy nakonec na pět měsíců také stal Newyorčanem, ačkoliv si stále nejsem jistý, koho přesně tento pojem označuje.
%20Pob%C5%99e%C5%BE%C3%AD%20Atlantiku%20na%20Coney%20Island.jpeg)
Foto: Pobřeží Atlantiku na Coney Island, podzim 2022.
Kontrast druhý: Manhattan
Druhá nejvýraznější věc, se kterou bylo potřeba se nějak rozumně vypořádat, souvisela s každodenním životem na Manhattanu. New York je neuvěřitelně drahý nejen na poměry Evropy ale i ve srovnání se zbytkem Spojených států. A není to jen můj osobní dojem – na konci minulého roku New York poprvé poskočil z druhé na první příčku EIU (pozd. red. The Economist Intelligence Unit) žebříčku nejdražších měst světa.
Tuto skutečnost jsem si uvědomil už několik měsíců před odjezdem, kdy jsem začal hledat ubytování. Rychle jsem pochopil, že mám v podstatě jen dvě možností - šetřit čas nebo šetřit peníze. Vybral jsem si první možnost. Prakticky to znamenalo, že, dvě třetiny mého stipendia každý měsíc zmizely za ubytování v malém, ale obstojně vybaveném pokoji v Manhattan Valley – cca 15 minut chůze do kampusu Kolumbijské univerzity a Central Parku a tři bloky od stanice metra.
%20Pohled%20na%20Manhattan%20z%20Epire%20State%20Building%20%E2%80%93%20leden%202023.jpeg)
Spoustu věcí souvisejících s každodenním fungováním se nakonec odvíjelo právě od ubytování. Díky skvělé lokalitě jsem mohl mnohem jednodušeji korigovat svůj rozvrh a týdenní výdaje, což v dlouhodobém hledisku znamenalo značné úspory na dopravě, stravování a především na čase. Přitom spousta aktivit vyžadovala pouze čas a chuť hledat informace a žádné finance navíc. Jako jeden příklad za všechny zmíním síť newyorských veřejných knihoven – vybavenost i lokace jednotlivých knihoven je skvělá, ve většině z nich se pravidelně pořádá spousta různých událostí, knihovní karta je zdarma a váže se na ni program CulturePass, díky kterému jsem mohl využívat volný přístup snad do všech galerií a muzeí které v New Yorku existují. Všichni Fulbrightisté navíc od IIE (pozn. red. Institute of International Education - organizace, která v USA spravuje Fulbrightův program) a OTW (pozn. red. One To World - organizace zajišťující stipendistům v New Yorku doplňkový program) pravidelně dostávali newslettery a vstupenky na koncerty a další akce v těch nejprestižnějších místech Manhattanu jako Carnagie Hall, Lincoln Center nebo American Historical Society.
%20Midtown%20sm%C4%9Brem%20k%20Time%20Square.jpeg)
Být v New Yorku na podzim 2022 znamenalo také to, že jsem se mohl zúčastnit tradičních velkých veřejných události, které se na Manhattan vrátily v plném rozsahu po několika pandemických letech – Halloween Parade v říjnu, Thanksgiving Parade v listopadu, vánoční trhy a silvestrovský Ball Drop na Time Square v prosinci. Až během těchto velkých akcí jsem si uvědomil další kontrast – v New Yorku trvale žije téměř devět milionu lidí, ke kterým se začínají znovu přidávat statisíce turistů z celého světa. Přitom však (s výjimkou těchto krátkodobých masových události) na mě Manhattan (a zejména Upper West Side) nikdy nepůsobil přelidněně. Platí to koneckonců i pro Central Park, který vždy zvládl nabídnout dostatek prostoru a klidu všem bez ohledu na denní dobu nebo typ aktivity – v mém případě ke každodennímu rannímu běhání u nádherného rezervoáru J. Kennedy Onassis. A když nestačil ani Central Park, v dojezdové vzdálenosti metrem už čekalo pobřeží Atlantiku.
%20J.%20Kennedy%20Onassis%20v%20Central%20Parku%20s%20v%C3%BDhledem%20na%20Midtown.jpeg)
Celkově na kulturní rozmanitost New Yorku i na spoustu věcí týkajících se fungování města jako takového jsem si zvykl relativně rychle (včetně anglicko-španělské dvojjazyčnosti značené části Upper West Side a Manhattan Valley, ošklivého ale spolehlivého metra, pravidelných hor odpadků na chodnících i bezdomovců vysvětlujících, na co přesně potřebují drobné).
%20Hory%20odpadk%C5%AF%20na%20Upper%20East%20Side.jpeg)
Na některé věci jsem si však nedokázal zvyknout ani po pěti měsících. Jedním z největších rozčarování pro mě osobně bylo jídlo. Bez ohledu na to, zda bylo z restaurace, menzy nebo supermarketu v naprosté většině případu se ani vzdáleně neblížilo tomu, na co jsem byl zvyklý z Česka. Nešlo ani tak o absenci českých jídel – týkalo se to především kvality a chuti jednotlivých surovin a přítomnosti cukru všude a ve všem. Tam, kde bych cukr čekal, jsem ho většinou dostal v desetinásobném množství. Byl ale i tam, kde jsem ho rozhodně nepotřeboval - třeba v pečivu. Jednu z mála výjimek tvořilo vždy chutné a čerstvé ovoce a zelenina a také malý česko-slovenský obchůdek s importním zbožím a fascinujícími cenami, který jsem po nějaké době objevil na Long Islandu, ve čtvrti Queens. Celkový dojem z newyorské gastronomie však v mém případě zůstal velmi rozpačitý.
%20Typick%C3%A1%20stanice%20New%20Yorsk%C3%A9ho%20metra.jpeg)
A pak na Manhattanu existuje ještě jedno místo, které musím zmínit – České centrum v Lenox Hill na Upper East Side. Po celou dobu strávenou v New York jsem zde navštívil spoustu moc hezkých a zajímavých událostí. V podstatě každý týden v centru probíhaly přednášky, koncerty nebo výstavy. České centrum svým programem rozhodně předčilo jiná podobná místa – prakticky to znamenalo, že místní akce se mnou navštěvovali také další Fulbrightisté, zejména kolegové z Německa, Polska a Ukrajiny. Díky všem aktivitám a vstřícnosti týmu, který se o centrum stará, jsem se na tomto českém ostrůvku uprostřed Manhattanu vždy cítil velmi příjemně. České centrum navíc spolupracuje s newyorskou pobočkou Společnosti pro vědu a umění (SVU) díky které jsem společně s dalším českým Fulbrightistou Jakubem Mihálikem mohl těsně před Vánoci představit svůj výzkum širšímu publiku v rámci 13. ročníku 6-Minute Challange. Pokud vás zajímá aktivita Čechů a Čechoameričanů v New Yorku, velmi doporučuji zhlédnout záznamy všech prezentací na Slideslive.
%20West%20End%20Avenue%20na%20Upper%20West%20Side%20sm%C4%9Brem%20do%20Midtownu%20%E2%80%93%20listopad%202023.jpeg)
Kontrast třetí: Kolumbijská univerzita
Prezentace pro SVU pro mě osobně byla výzvou nejen kvůli šestiminutovému limitu, ale především s ohledem na samotné téma disertačního projektu, kterému jsem se po celou dobu věnoval na Kolumbijské univerzitě.
Jako český občan a zároveň dítě dvou ukrajinských emigrantů jsem v New Yorku zkoumal transformaci eurasijství – velmi komplexního politického a ideologického hnutí, které vzniklo v 20. letech minulého století v prostředí ruské meziválečné emigrace a následně ovlivnilo řadu intelektuálů v Sovětském svazu i ve Spojených státech. Fragmenty těchto koncepcí se nyní odráží také v nekončícím válečném konfliktu, který Rusko rozpoutalo na Ukrajině přesně před rokem. Nebudu nyní zabíhat do podrobností, nicméně turbulentní události posledních měsíců zásadně ovlivnily nejen moje osobní hodnoty a pohled na vlastní práci, ale také celkové směrování akademického oboru, ve kterém se pohybuji od začátku svého studia na Masarykově univerzitě.
Jako český občan a zároveň dítě dvou ukrajinských emigrantů jsem v New Yorku zkoumal transformaci eurasijství – velmi komplexního politického a ideologického hnutí, které vzniklo v 20. letech minulého století v prostředí ruské meziválečné emigrace a následně ovlivnilo řadu intelektuálů v Sovětském svazu i ve Spojených státech. Fragmenty těchto koncepcí se nyní odráží také v nekončícím válečném konfliktu, který Rusko rozpoutalo na Ukrajině přesně před rokem. Nebudu nyní zabíhat do podrobností, nicméně turbulentní události posledních měsíců zásadně ovlivnily nejen moje osobní hodnoty a pohled na vlastní práci, ale také celkové směrování akademického oboru, ve kterém se pohybuji od začátku svého studia na Masarykově univerzitě.
%20Butler%20Library%20%E2%80%93%20kampus%20Kolumbijsk%C3%A9%20univerzity.jpeg)
Pod vlivem aktuálních událostí se slavistika přizpůsobuje nové realitě – na Kolumbijské univerzitě byla tato transformace nejvýrazněji cítit právě na Harriman Institutu, předním a nejstarším institutu, který se ve Spojených státech věnuje studiu Ruska, východní Evropy a (post)sovětského prostoru. V průběhu celého podzimního semestru zde probíhala úzce zaměřená setkání ve formě studentských i mezinárodních konferencí, projekcí ukrajinského filmového klubu a tematických workshopů. Ještě o úroveň výš se však vedla diskuse o dalším směřování celého Institutu a slavistiky jako oboru (horkým tématem se stala především potenciální "dekolonizace" slavistických studií).
Paralelně s těmito aktivitami se dění v Rusku a na Ukrajině promítalo také do života celé univerzity. Ty největší a nejviditelnější akce daleko přesahovaly publikum Harriman Institutu a poutaly pozornost celé akademické obce i široké veřejnosti – od návštěvy Natalie Sindeev (zakladatelky největší ruské opoziční televizní stanice Dozhd), přes rozhovor s ruským spisovatelem Vladimirem Sorokinem, až ke kompletně zaplněné panelové diskuzi k tématu současné ruské politiky v ikonické Low Library.
%20Low%20Library%20%E2%80%93%20kampus%20Kolumbijsk%C3%A9%20univerzity%20%E2%80%93%20leden%202023.jpeg)
Jakkoliv paradoxně to tedy může na první pohled působit, v kontextu aktuálního dění můj disertační projekt zaměřený na intelektuální historii ruské emigrace získal nový rozměr a význam právě díky tomu, že jsem na něm mohl pracovat na Kolumbijské univerzitě.
New York je plný nečekaných kontrastů, ale v řadě ohledů je také naprosto otevřený a přístupný všem. Potkat v New Yorku obyčejného Američana zní jako téměř nesplnitelný úkol, ale nikde jinde jsem přitom nezvládl navázat tolik nových kontaktů a hezkých přátelství jako tady. Šílené měsíční výdaje se mi pravidelně kompenzovaly časem stráveným v nejpůsobivějších a nejhezčích místech Manhattanu počínaje Kolumbijskou univerzitou a Central Parkem a konče koncertními sály, galeriemi a muzei v Midtownu a Downtownu. Život v New Yorku vás bude neustále tlačil mimo komfortní zónu – občas jsem to cítil okamžitě a velmi zřetelně, občas jsem si to uvědomil až zpětně. To, co jsem pravidelně dostával na oplátku v rámci osobních zkušeností i akademického výzkumu, bych však na jiném místě (ať už ve Spojených státech nebo kdekoliv jinde) našel jen těžko.