Tom Karlík je novinář. Aktuálně pracuje ve vědecké redakci České televize a vede web www.veda24.cz. V srpnu 2022 vyjel jako první stipendista nového programu Fulbright Science Communication na tříměsíční studijní pobyt na University of Tennessee. Jeho cílem bylo zkoumat rozdělenou americkou společnost a inspirovat se kolegy a kolegyněmi v akademickém prostředí, jak veřejnost zpravovat o vědeckých výsledcích. V USA má obor Science Communication silnou pozici. Popularizaci a propagaci nových poznatků v oblasti vědy a výzkumu se na amerických univerzitách věnují celá oddělení a základní kurz komunikace absolvuje velká část tamních vědců a postgraduálních studentů. Všichni si uvědomují, že vědu je třeba nejen dělat, ale je nutné o ní i informovat, a zprostředkovávat tak vědecké poznání veřejnosti. Tom Karlík se během svého semestrálního pobytu v zahraničí do Ameriky zamiloval. Ŕíká, že: „Američané rádi mluví, ještě raději poslouchají a vůbec nejraději jsou milí.“
Jako novinář bych neměl používat klišé. Když si vzpomínám na svůj fulbrigtovský pobyt, ze kterého jsem se vrátil přesně před měsícem, nelze se bohužel klišé vyhnout. Nejsilnější vzpomínka, která mi zůstane v hlavě asi navždy, je totiž spojená s klišé.
Když jsem se dozvěděl, že dostanu šanci jet do
USA, okamžitě jsem se začal připravovat – a u jednoho z bývalých
fulbrightistů jsem se dočetl, že na Americe jsou pro něj nejlepší Američané.
Přišlo mi to jako klišé velmi hloupé, laciné a slíbil jsem si, že ho nikdy
nepoužiju. Za ten měsíc, co jsem zpátky doma a sdílím svoje zážitky s kamarády,
kolegy a rodinou, jsem ho použil nejméně dvacetkrát.
Je to v lidech
Moje stipendium se týkalo novinařiny – pracuju
ve vědecké redakci České televize, kde se starám o web a sociální sítě. Píšu
články, hledám nová témata pro natáčející kolegy a pomáhám s tím, aby se o
tom, co skvěle dělají, dozvěděli i lidé, kteří se na televizi už nedívají. Za
poslední roky jsem si nemohl nevšimnout, že se mezi lidmi u nás zvětšuje
propast – fakta zajímají stále menší skupinu čtenářů, prakticky u každého
článku se pohádají nejméně tři skupiny a společnost se dělí stále víc a víc.
Do USA jsem jel proto, abych viděl, co se
s tím dá dělat. Jsem už natolik starý, že jsem nevěřil tomu, že by mi tam
naservírovali pravdu na stříbrném podnose, ani že mají zázračný recept, který
jako nějaký Brumbálův lektvar vyléčí všechny trable naší společnosti. Ale
prostě proto, že Amerika je rozdělená mnohem déle a víc než my – historicky,
sociálně, politicky a asi patnácti dalšími způsoby, které se nám jen těžko
chápou.
Říkal jsem si, že když už něco takového
zkusím, vyberu si místo, které je opravdu echtovní Amerika, žádné intelektuální
oázy, ale ta stará klasická země, která se jen těžko smiřuje se změnami, kde
jezdí ty obří auťáky s nenažranými spalovacími motory a vlajky s hvězdami
a pruhy vlají nad každým dřevěným domkem.
A tak jsem se vydal do Knoxvillu, města napůl
cesty odnikud nikam, v podhůří Smoky Mountains. Městečko velké asi jako
moje rodné Brno má skvělou univerzitu, která je jeho srdcem, duší, ale taky
šrajtoflí – představuje největšího zaměstnavatele, centrum setkávání lidí při
sportu a taky malou demokratickou oázu v republikánském Tennessee.
Oranžové mámení
Knoxville je oranžový. Je s tím spojená
nějaká historka spojená s kopretinami a univerzitou, ale to není tak
důležité. Důležité je to, že jejich oranžová je opravdu všude, nedá se jí
vyhnout a do sítnice se člověku vypálí velmi rychle a intenzivně.
Knoxville má zřejmě už svou největší slávu za
sebou. Okamžikem, kdy se o něm mluvilo po celém světě, byla světová výstava roku
1982. Během ní vznikla slavná zlatá koule nad městem, Sunsphere, která měla
připomínat energii Slunce (pozn. redakce: viz profilová fotografie z podzimu 2022). Tehdy postavili tu modernější část města. Od té
doby se tato minimetropole tak trošku hledá.
Což ale neplatí, když se o víkendu na místním
stadionu začne hrát americký fotbal. Univerzitní tým se dlouhé roky trápil, ale
během mého pobytu zažíval svou nejlepší sezonu – v podstatě smetl kohokoliv, na
koho narazil. Díky katedře žurnalistiky jsem se mohl na jeden ze zápasů podívat (sám bych si lístek za 600 dolarů nekoupil). Když Knoxville porazil odvěké
soky z Floridy, sedělo na stadionu asi 100 tisíc lidí, celá třetina města.
Všichni v kombinaci oranžové a bílé, všichni nadšení a všichni
„lokálpatrioti na steroidech“.
Pozoruhodné pro mě bylo, že to nepůsobilo
křečovitě, ani kýčovitě – byla to taková ta velká jednoduchá americká show, kde
se všichni radují a na pár okamžiků si užívají upřímné radosti ze života.
Všichni dobří rodáci
Jsem spíš uzavřený člověk, který si nejraději
čte. Lidskou společnost vlastně moc nevyhledávám, takže jsem ten semestr bez rodiny bral jako dobu, kdy
budu sám, budu se soustředit na sebevzdělání a lidi potkám spíš tak nějak
náhodou. Jenže Američané mi nedali šanci.
Američané rádi mluví, ještě raději poslouchají
a vůbec nejraději jsou milí. A mluví pořád, o čemkoliv a moc jim ani nevadí,
když je to jen zdvořilostně, bez hlubšího obsahu. A je to strašně fajn. Díky
tomu jsem se seznámil a asi můžu říct, že i zkamarádil, s lidmi, se
kterými bych nikdy nepřišel do styku. Jedním z nich byl řidič „mého“ autobusu Seth, se kterým jsem strávil dlouhé hodiny klábosením o sportu, evropských holkách a rasismu. Další byl prodavač z nákupáku, který se ke mně vrhal přes tři pokladny, aby mi mohl
povědět, co ví o Evropě (a nebylo toho moc). Nebo šílená lady, co sedávala
u nádraží a žebrala. Vždycky ale prohodila nějaké to milé slovo, kterému jsem
většinou nerozuměl, usmála se a byla v tom tričku s orlem tak
americká.
Všechna ta krátká ale intenzivní setkání mi
ukazovala to nejlepší z americké povahy – jejich srdečnost, trošku
kombinovanou s dětinskostí, žoviálnost, možná i lehkou povrchnost – je to
vlastně hrozně zvláštní, ale strašně lehce se na to zvyká.
Fascinující mi přišlo, že to takhle funguje
všude, nejen s těmi obyčejnými lidmi, ale i s těmi „na špici“. Stejně
přátelsky se se mnou bavila i starostka města, když jsem se s ní začal na
nějaké konferenci bavit (a netušil, že je to starostka), kancléřka univerzity
nebo všichni ti špičkoví vědci z nejrůznějších oborů, které jsem
otravoval.
A to ani nemluvím o univerzitě – tam se ke mně
chovali někteří profesoři prakticky jako ke členovi vlastní rodiny. Mám pocit,
že vztahy, které jsem tam otevřel, se uzavřou, až jeden z nás odejde
úplně.
Pomáhá každý
Jedna z věcí, která mě nesmírně
inspirovala, byl „duch dobrovolnictví“. Prakticky každý, s kým jsem se na
univerzitě i mimo ni setkal, se nějakým způsobem zapojil do nějaké
dobrovolnické aktivity – pomoci seniorům, péči o nějaké zvíře v zoo,
výpomoc v nějakém kostele.
Oslovilo mě to natolik, že jsem si to sám
vyzkoušel – zkusil jsem o víkendech pomáhat v jednom místním přírodním
parku, malé rezervaci na okraji města, kde je nedotčený les, člověk tam potká
hada nebo želvu a večer vylétnou netopýři, které za svítání nahradí kolibříci
a všudypřítomní kardinálové.
Vzhledem k mé šikovnosti jsem dostal na
starost maličký, dávno nevyužívaný, dvě stě let starý hřbitůvek uprostřed lesa
– díky tomu si mohu napsat do životopisu, že jsem pracoval v USA jako
hrobník 😊 Dobrovolnictví bylo fascinující i s ohledem na to, co jsem v Americe řešil – onu rozdělenou společnost. Právě při této práci jsem
narazil na skupiny lidí, které patří do obou opačných táborů – vedle sebe
pracovali demokraté i republikáni, což je něco, na co člověk zase tak často
nenarazí.
Univerzita je základ státu
Po tom semestru nemám vůbec pocit, že bych
Ameriku pochopil. Zamiloval jsem se do ní, ale nerozumím jí – což ale
v lásce nebývá zase tak důležité. Oranžový kampus byl nesmírně přátelským
místem, se spoustou prostorů k posezení, válení se v trávě, čtení
knížek a setkávání se.
Hrozně moc dělá „prohibice“. Američtí studenti nesmí až do 21 let pít alkohol,
takže netráví tolik času po hospůdkách, klubech ani pivnicích – taky proto, že
malé pivo přijde na sedm dolarů. A tak vysedávají po kampusu, na lavičkách,
v parcích, prostě všude. A díky tomu univerzita neskutečně žije, dýchá a
pulzuje.