Tomáš Kerepecký je 
doktorand v Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd České republiky. Zuzana je čerstvou absolventkou magisterského studia Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Vzali se v září roku 2021 a první rok manželství strávili ve Spojených státech amerických, konkrétně ve městě St. Louis ve státě Missouri, kde Tomáš jako stipendista Fulbright-Masarykova programu zpracovával biomedicínská data na univerzitě Washington University in St. Louis. Zuzana během pobytu pracovala na své diplomové práci, učila se na státnice, připojila se k pěveckému sboru v místním kostele a pracovala jako baristka ve Starbucks. Během deseti měsíců v USA společně poznali úchvatné přírodní úkazy Ameriky a lidi, ze kterých nejspíš budou přátelé na celý život.
Před výjezdem
- Pohled TomášePo svatbě jsme se přestěhovali do malého půdního bytu a i když to bylo jen na pár týdnů, strávil jsem hodně času na jeho zútulnění. Na Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd ČR, kde jsem zaměstnaný, jsem uzavíral své projekty a povinnosti. Zvláště jsem potřeboval dokončit cvičení k novému předmětu strojového učení, které jsem připravoval pro studenty Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské na ČVUT v Praze. Radost mi přinesla moje bakalářská studentka, která úspěšně obhájila svoji závěrečnou práci. V neziskové organizaci, kterou jsem předtím sedm let vedl, jsem všechno a všechny připravil na to, aby to bez mě a mé manželky rok zvládli, a předal jsem pomyslné žezlo hlavního vedoucího dál. Po nocích jsem mezi tím hledal informace o Missouri, o tom, proč má St. Louis tak vysokou kriminalitu a o církevních denominacích v americkém Midwestu. Současně jsem obvolával realitní makléře, abych našel levné bydlení, v bezpečné oblasti a nedaleko od školy. Velkým a znervózňujícím otazníkem zůstávala každým dnem se zhoršující covidová situace.
Na konci listopadu jsme se přeci jen ocitli v letadle letícím přes oceán. Než se nám dobrodružství rozjelo, zastavili jsem se na týden u přátel na Long Islandu a navštívili překrásný vánoční New York. A je to tady, víc než rok a půl od nápadu podat Fulbrightovský grant letíme skutečně do státu, kterému se říká “Show Me State”. Tak se nám ukaž, Missouri!
Foto: Gateway Arch, St. Louis, 2022.
Kdybych se mohl vrátit zpět do doby před odjezdem, netrávil bych tolik času analyzováním statistik kriminality v St. Louis a nestresoval bych se tolik hledáním ubytování. Obojí bylo zbytečné. Můj školitel (taktéž Fulbright alumnus) říkal, že to zvládneme. Jestli se připravujete na svoji stáž, tak věřte Fulbrightistům, mluví pravdu, to zvládnete!
Foto: Setkání s želvou, Ilinois, 2022.
Na konci mojí stáže jsem zašel na poslední kafe s profesorem, se kterým jsem dělal výzkum v Americe. Je to velmi inspirativní člověk, od kterého jsem se mnoho naučil. Jedna ze závěrečných rad, kterou mi dal a která ve mě stále rezonuje je: “Šetři s horlivostí, abys ji měl ve správný čas dostatek. Když ti například zamítnou grant nebo vědecký článek, není potřeba to moc prožívat, pouč se, vylepši to, předělej to a zkus to znova. Víc je těch chvil, kdy je vědecká a akademická práce rutina, v té době zkus svoji práci zefektivnit, uvolni se a šetři s horlivostí. V životě vědce jen občas přijdou chvíle, kdy zkrátka víš, kdy něco objevíš, v té chvíli do toho dej všechno. V té chvíli nešetři s horlivostí!”
- Pohled Zuzany
- Pohled Zuzany
Už dlouho před odjezdem jsem přemýšlela, jaký pobyt v Americe asi bude. Mám moc ráda dobrodružství, tak jsem se těšila na objevování nového světa. Jak to v našem městě bude vypadat a jaká místa se stanou mými oblíbenými? S kým se potkáme a jací ti lidé budou? Trochu jsem ale měla obavy z toho, jak naplním čas. Tomáš měl roli vědce jasně danou, ale co budu v průběhu těch obyčejných týdnů dělat já? Chvílemi jsem měla touhu si nějakou náplň času vymyslet už dopředu, jindy mi přišlo lepší si nechat dostatek prostoru pro cokoliv, co čas v Americe nabídne. Neuměla jsem si život za oceánem představit, tak jsem viděla jen prázdno. A toho prázdna jsem se bála – že nebudu mít, co dělat, ani s kým se bavit. Chtěla jsem také mít nějakou velkou roli jako Tomáš. Až nedlouho před odletem jsem přijala, že je to správně tam jet a nevědět. Byla to moje velká výzva – pracovat s časem, který není dopředu daný a naplánovaný.
Naším domovem se stal na naše poměry velký, přesto však levný, apartmán v příjemné lokalitě nedaleko dvou známých ulic Delmar Loop a Euclid Street. Náš byt se nacházel hned u slavného lesoparku Forest Park, kde roku 1904 probíhala Světová výstava (současné EXPO) známá jako “Louisiana Purchase Exposition”.
Ráno jsem nasedl na kolo a vyrazil na svoji tradiční 15minutovou cestu přes lesopark abych na jeho konci spatřil majestátní kampus Washingtonské univerzity a okno mé kanceláře. Začátek našeho pobytu byl náročný. Výzvy v poznávání nového města a nového světa umocnila poslední vlna Covidu-19, která společně s vánočními prázdninami učinila z univerzity na dva měsíce město duchů, a hlavně prodloužila mé aklimatizování se mezi kolegy a na univerzitě. Zde bych však trochu nadneseně použil slova Seneky, že “čas léčí rány.” Postupně se vše začalo srovnávat. V novém semestru jsem začal vést cvičení z matematické optimalizace, nastoupil do nového projektu a konečně získal medicínská data potřebná pro výzkum.
S manželkou jsme v St. Louis, a to hlavně v místním presbyteriánském kostele, potkali milé lidi, kteří se stali naší novou rodinou. Představte si to, jeden týden jsme já i manželka onemocněli Covidem-19, bylo to velmi nepříjemné. Ovšem kamarád z kostela hned přijel s obrovskou krabicí plnou jídla, džusů, kapesníků a květin, abychom ze z nemoci lépe dostali. St. Louis se zkrátka stal naším domovem.
Byl jsem také vděčný za Fulbrightovský seminář v Coloradu, kde jsem mohl potkat další stipendisty a mezi nimi i ty, kteří mluví česky. Bylo nejen velmi povzbudivé sdílet své zkušenosti a zážitky z pobytu, ale také, skrze téma semináře, otevřít problematiku globálních klimatických změn s lidmi z oboru a pochopit, že to, o čem mluví David Attenborough, je vážná věc.
Kdybych se mohl vrátit zpět do začátku výjezdu, snažil bych se s tamějším profesorem a kolegy lépe komunikovat svá očekávání od stáže a cíle projektu. Jinak řečeno, nepředpokládejte, že lidé vidí do vaší hlavy, mluvte s nimi. Jako Fulbrightista máte velkou svobodu a s tou přirozeně souvisí i velká zodpovědnost.
Foto: Práce s kolegy na Washingtonské univerzitě v St. Louis, 2022.
- Pohled Zuzany
První dva měsíce v Americe jsem dodělávala diplomovou práci a učila se na státnice, pak jsem odletěla do Čech a úspěšně ukončila magisterské studium na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Vrátila jsem se zpátky za Tomášem a čekalo mě skoro půl roku dlouhé období spontaneity a hledání řádu. Poslední dva měsíce jsem pracovala na pozici baristy ve Starbucksu a po ukončení Tomášovy stáže jsme procestovali Státy křížem krážem.
Každé období bylo unikátní a každé mělo své důležité místo. Velmi výrazný pro mě byl prostřední půl rok – mezi státnicemi a začátkem práce. To byla doba, která sice přinesla nejvíce výzev, ale v jejímž průběhu jsem se toho hodně naučila a spoustu jsem toho zažila. Mít půl roku volna může znít buď jako báječná dovolená, nebo jako velká nuda. Aby to pro mě byl dobrý čas, bylo pro mě hodně důležité si v tom „prázdnu“ vytvořit nějaký řád. Druhou důležitou složkou pro mě bylo mít komunitu, o které budu vědět, že je „moje“, že do ní patřím.
Když se ohlédnu zpátky, jsem moc vděčná. Chodili jsme do kostela, ve kterém nás místní moc hezky přijali. Našla jsem v něm společenství blízkých lidí. A také pomohl naplnit moji touhu po řádu pravidelnými aktivitami. Zapojila jsem se tam do pěveckého sboru, který každou neděli vedl zpěv na bohoslužbách. Díky dostatku volného času jsem se mu mohla věnovat velmi do hloubky. A tak jsem si i písně doma nacvičovala hodně poctivě. Někdy mě to bavilo, jindy ne. Ale měla jsem možnost být součástí něčeho velkého, a z toho jsem byla v úžasu. Také jsem v produkování hudby našla větší krásu, než jsem kdy do té doby spatřila. Vyvrcholením byl velký koncert spolu s pěveckým sborem z Memphisu a orchestrem. Na ten nezapomenu.
Foto: Zuzana a “její” pěvecký sbor při koncertu Brahmsova Requiem, Memphis, 2022.
Další velkou radostí mi byla příroda. Kromě místní botanické zahrady, která skýtala rozmanitou přehlídku rostlin, jsem často nacházela útočiště v parku nedaleko našeho bydliště. Nabízel nespočet podnětů k pozorování. Pestré květy na jaře postupně přenechávaly vládu svěží zeleni. Příroda mi jasně ukazovala, že jsem v cizině. Americká sojka (blue jay) žije jen v Severní Americe a naší sojku tam nepotkáte. K nedalekému rybníčku jsem chodila zdravit želvy a po setmění jsem vyhlížela mývaly. Život je v Americe podobný, ale přesto se v tolika drobnostech liší!
Už dlouho před odjezdem jsem přemýšlela, jaký pobyt v Americe asi bude. Mám moc ráda dobrodružství, tak jsem se těšila na objevování nového světa. Jak to v našem městě bude vypadat a jaká místa se stanou mými oblíbenými? S kým se potkáme a jací ti lidé budou? Trochu jsem ale měla obavy z toho, jak naplním čas. Tomáš měl roli vědce jasně danou, ale co budu v průběhu těch obyčejných týdnů dělat já? Chvílemi jsem měla touhu si nějakou náplň času vymyslet už dopředu, jindy mi přišlo lepší si nechat dostatek prostoru pro cokoliv, co čas v Americe nabídne. Neuměla jsem si život za oceánem představit, tak jsem viděla jen prázdno. A toho prázdna jsem se bála – že nebudu mít, co dělat, ani s kým se bavit. Chtěla jsem také mít nějakou velkou roli jako Tomáš. Až nedlouho před odletem jsem přijala, že je to správně tam jet a nevědět. Byla to moje velká výzva – pracovat s časem, který není dopředu daný a naplánovaný.
Při výjezdu
- Pohled TomášeNaším domovem se stal na naše poměry velký, přesto však levný, apartmán v příjemné lokalitě nedaleko dvou známých ulic Delmar Loop a Euclid Street. Náš byt se nacházel hned u slavného lesoparku Forest Park, kde roku 1904 probíhala Světová výstava (současné EXPO) známá jako “Louisiana Purchase Exposition”.
Ráno jsem nasedl na kolo a vyrazil na svoji tradiční 15minutovou cestu přes lesopark abych na jeho konci spatřil majestátní kampus Washingtonské univerzity a okno mé kanceláře. Začátek našeho pobytu byl náročný. Výzvy v poznávání nového města a nového světa umocnila poslední vlna Covidu-19, která společně s vánočními prázdninami učinila z univerzity na dva měsíce město duchů, a hlavně prodloužila mé aklimatizování se mezi kolegy a na univerzitě. Zde bych však trochu nadneseně použil slova Seneky, že “čas léčí rány.” Postupně se vše začalo srovnávat. V novém semestru jsem začal vést cvičení z matematické optimalizace, nastoupil do nového projektu a konečně získal medicínská data potřebná pro výzkum.
S manželkou jsme v St. Louis, a to hlavně v místním presbyteriánském kostele, potkali milé lidi, kteří se stali naší novou rodinou. Představte si to, jeden týden jsme já i manželka onemocněli Covidem-19, bylo to velmi nepříjemné. Ovšem kamarád z kostela hned přijel s obrovskou krabicí plnou jídla, džusů, kapesníků a květin, abychom ze z nemoci lépe dostali. St. Louis se zkrátka stal naším domovem.
Byl jsem také vděčný za Fulbrightovský seminář v Coloradu, kde jsem mohl potkat další stipendisty a mezi nimi i ty, kteří mluví česky. Bylo nejen velmi povzbudivé sdílet své zkušenosti a zážitky z pobytu, ale také, skrze téma semináře, otevřít problematiku globálních klimatických změn s lidmi z oboru a pochopit, že to, o čem mluví David Attenborough, je vážná věc.
Kdybych se mohl vrátit zpět do začátku výjezdu, snažil bych se s tamějším profesorem a kolegy lépe komunikovat svá očekávání od stáže a cíle projektu. Jinak řečeno, nepředpokládejte, že lidé vidí do vaší hlavy, mluvte s nimi. Jako Fulbrightista máte velkou svobodu a s tou přirozeně souvisí i velká zodpovědnost.
Foto: Práce s kolegy na Washingtonské univerzitě v St. Louis, 2022.
- Pohled Zuzany
První dva měsíce v Americe jsem dodělávala diplomovou práci a učila se na státnice, pak jsem odletěla do Čech a úspěšně ukončila magisterské studium na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Vrátila jsem se zpátky za Tomášem a čekalo mě skoro půl roku dlouhé období spontaneity a hledání řádu. Poslední dva měsíce jsem pracovala na pozici baristy ve Starbucksu a po ukončení Tomášovy stáže jsme procestovali Státy křížem krážem.
Každé období bylo unikátní a každé mělo své důležité místo. Velmi výrazný pro mě byl prostřední půl rok – mezi státnicemi a začátkem práce. To byla doba, která sice přinesla nejvíce výzev, ale v jejímž průběhu jsem se toho hodně naučila a spoustu jsem toho zažila. Mít půl roku volna může znít buď jako báječná dovolená, nebo jako velká nuda. Aby to pro mě byl dobrý čas, bylo pro mě hodně důležité si v tom „prázdnu“ vytvořit nějaký řád. Druhou důležitou složkou pro mě bylo mít komunitu, o které budu vědět, že je „moje“, že do ní patřím.
Když se ohlédnu zpátky, jsem moc vděčná. Chodili jsme do kostela, ve kterém nás místní moc hezky přijali. Našla jsem v něm společenství blízkých lidí. A také pomohl naplnit moji touhu po řádu pravidelnými aktivitami. Zapojila jsem se tam do pěveckého sboru, který každou neděli vedl zpěv na bohoslužbách. Díky dostatku volného času jsem se mu mohla věnovat velmi do hloubky. A tak jsem si i písně doma nacvičovala hodně poctivě. Někdy mě to bavilo, jindy ne. Ale měla jsem možnost být součástí něčeho velkého, a z toho jsem byla v úžasu. Také jsem v produkování hudby našla větší krásu, než jsem kdy do té doby spatřila. Vyvrcholením byl velký koncert spolu s pěveckým sborem z Memphisu a orchestrem. Na ten nezapomenu.
Foto: Zuzana a “její” pěvecký sbor při koncertu Brahmsova Requiem, Memphis, 2022.
Další velkou radostí mi byla příroda. Kromě místní botanické zahrady, která skýtala rozmanitou přehlídku rostlin, jsem často nacházela útočiště v parku nedaleko našeho bydliště. Nabízel nespočet podnětů k pozorování. Pestré květy na jaře postupně přenechávaly vládu svěží zeleni. Příroda mi jasně ukazovala, že jsem v cizině. Americká sojka (blue jay) žije jen v Severní Americe a naší sojku tam nepotkáte. K nedalekému rybníčku jsem chodila zdravit želvy a po setmění jsem vyhlížela mývaly. Život je v Americe podobný, ale přesto se v tolika drobnostech liší!
Foto: Setkání s želvou, Ilinois, 2022.
Po výjezdu
- Pohled TomášeNa konci mojí stáže jsem zašel na poslední kafe s profesorem, se kterým jsem dělal výzkum v Americe. Je to velmi inspirativní člověk, od kterého jsem se mnoho naučil. Jedna ze závěrečných rad, kterou mi dal a která ve mě stále rezonuje je: “Šetři s horlivostí, abys ji měl ve správný čas dostatek. Když ti například zamítnou grant nebo vědecký článek, není potřeba to moc prožívat, pouč se, vylepši to, předělej to a zkus to znova. Víc je těch chvil, kdy je vědecká a akademická práce rutina, v té době zkus svoji práci zefektivnit, uvolni se a šetři s horlivostí. V životě vědce jen občas přijdou chvíle, kdy zkrátka víš, kdy něco objevíš, v té chvíli do toho dej všechno. V té chvíli nešetři s horlivostí!”
- Pohled Zuzany
Byl to velký rok a zážitků tolik, že se mi mé malé každodenní boje rychle vytrácejí z paměti. Nemálokdy vzpomínám a přináší mi to radost a úsměv ve tváři. Prohlížím si fotky míst, lidí a situací, které nechci zapomenout. Nejkrásnější záběry jsou z road tripu, na který jsme vyrazili po ukončení Tomášovy stáže v St. Louis. Půjčili jsme si auto a strávili jsme téměř měsíc na cestách. Vyrazili jsme na západ, až k oceánu a zpátky. Za volantem jsme seděli přes sto hodin a ujeli jsme přes devět tisíc kilometrů. Viděli jsme místa, která nám jen tak z hlavy nezmizí. Sáňkovali jsme na písčitých dunách v národním parku Great Sand Dunes, přespali v nádherné, ale nehostinné přírodě v Arches, zdolali jsme majestátní horu Half Dome v Yosemitech, dotkli jsme se největších stromů na světě v národním parku Sequoia, vydali jsme se do „inverzních hor“ Grand Canyonu a mnohé další. Budu si pamatovat, že překonat nejistotu, kterou jsem cítila před cestou do Ameriky, opravdu stálo za to.
Foto: Road trip po ukončení stáže, Grand Canyon, 2022.
Foto: Road trip po ukončení stáže, Grand Canyon, 2022.