Přeskočit na hlavní obsah

Pavel Ullmann: Architekt zoologických zahrad

Pavel Ullmann je architekt
a vysokoškolský pedagog. Jeho specializací jsou zoologické zahrady. Působí jako jeden ze tří vedoucích architektů ateliéru AND a vede ateliér Základů architektonického navrhování na Fakultě architektury ČVUT. Navrhováním zoologických zahrad se věnuje již přes 25 let a o svých zkušenostech s často napínavým procesem tvorby životního prostředí pro zvířata vydal knihu Slon v architektuře. V roce 2004/2005 vyjel jako stipendista Humphrey Fellowship programu na Rutgers State University do New Yersey. Během pobytu v USA také pracoval v Bronx Zoo, tehdejší světové špičce v architektuře pavilonů pro zvířata. Z americké univerzity si mimo jiné přivezl přesvědčení, že „...ten, kdo umí něco konkrétního, může dobře učit to obecné,“ a po návratu do České republiky tak začal předávat své znalosti studentům na Fakultě architektury ČVUT. 

S Pavlem Ullmannem hovořil Ladislav Loukota ze stránky Vědátor. Rozhovor je sedmáctým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na našem YouTube kanále a Facebooku. V pátek Vám přinášíme částečný přepis rozhovorů zde na blogu.

Většina architektury se zabývá domovy pro lidi, vy jste však dvorním architektem zoologických zahrad. Co na domovech pro zvířata považujete za zajímavé?

Architektura zoologických zahrad vytváří životní prostředí pro zvířata, expozice biotopů a krajin, funkční veřejný prostor pro návštěvníky a provozní zázemí pro zaměstnance. Je prolínáním krajinářské architektury, architektury staveb a scénografie. Kromě toho, každá stavba v zoo je svým způsobem experiment. Například na pavilon gaviálů neexistuje žádný katalog, ze kterého byste mohl převzít řešení.
A to je právě to zajímavé. Musíte přemýšlet, musíte to řešení hledat. Je to podobné vynálezectví, pavilony často nemají obdobu, některé jsou prototypy svého druhu. Ovšem zde je naprosto nezbytné říci– a teď to bude znít jako fráze, ale je to pravda –že zásadní věcí vedoucí k úspěchu je spolupráce. S kurátory a chovateli, s inženýry a kolegy-architekty v ateliéru, s řediteli zoo a provozními techniky. Je nutné si vzájemně pečlivě naslouchat, respektovat zkušenosti ostatních a důvěřovat si navzájem.

Foto: Sloni indičtí se rádi koupou, Údolí slonů, ZOO Praha, 1999. Architekti Ullmann, Klika, Danda. 

Jaké mají budovy v rámci zoologických zahrad specifika oproti „lidské“ architektuře? Liší se nějak významně i specifika jednotlivých druhů?
Architektura pro lidi a zvířata je v nejobecnějším slova smyslu jedna a tatáž. Zkoumáte místo, předpisy, děláte si rešerši podobných staveb ve světě. Při návrhu pracujete s kompozicí, světlem, materiály. Jistě, materiály jsou trochu jiné, ale třeba interiér slonince v pražské zoo je z pohledového betonu, tedy materiálu běžně používaného v soudobé architektuře „pro lidi“.
Odlišnosti expozic pro různá zvířata jsou dány pochopitelně jejich velikostí, jejich domovským biotopem, nebo tím, jestli žijí ve dne nebo v noci. Z hlediska architektury je důležité jednak to, co chcete konkrétní expozicí návštěvníkovi sdělit a jak to uděláte, a pak to, jak se vyrovnáte s tím, že úroveň našich dnešních znalostí o zvířatech nemusí být finální, že musíte ve stavbách nechat velkou míru volnosti, aby se péče o zvířata dala přizpůsobit i nečekaným budoucím situacím nebo novým poznatkům.

Foto: Africká savana s pražské Tróji, Africký dům, ZOO Praha, 1999. Architekti Ullmann, Danda, Kosnar.

Reaguje architektura zoologických zahrad na volání po „komfortnějších“ podmínkách zvířat například ve srovnání se staršími návrhy?
Jako jsou pro lidi normy, pro zvířata existují tzv. „guidelines“, vydávané mezinárodními zoologickými organizacemi. Ty se dlouhodobě vyvíjejí směrem k co nejpřirozenějším fyziologickým skupinám co se týče počtu a skladby stáda, větším výběhům a přizpůsobení řešení expozic novým poznatkům. Již od devadesátých let jde vývoj například směrem k vytváření aktivit pro zvířata – třeba formou různorodého získávání potravy, nebo v jiné oblasti směřuje k omezování fyzického kontaktu chovatelů s velkými zvířaty (jako např. se slony), to znamená k přirozenému společenství bez lidského elementu a zároveň k vyšší bezpečnosti chovatelů.

Foto: V přírodě žije asi 270 posledních gaviálů indických, Pavilon gaviálů Čambal, ZOO Praha, 2008. Architekt Ullmann. 

Začínal jste navrhováním projektů nemocnic. Jak a proč jste se přeorientoval se svým ateliérem na zoologické zahrady?
Jak jsme se s naším ateliérem AND dostali k projektování zoo? Jako se člověk dostane k mnohým věcem v životě - náhodou. Náhoda člověku občas nastaví nějakým způsobem podmínky, nebo – pokud je připraven - ho někam postrčí. My jsme uměli navrhovat složité areály jako jsou nemocnice – a zoo jsou v principu také velice složité areály – a pak jsme měli z devadesátých let zkušenost s architekturou pro zvířata - vyprojektovali jsme psí útulek u Vltavy v Podhoří (mimochodem, je tam dodnes a výborně slouží). A pak se hledal ateliér, který může nabídnout obě tyto zkušenosti pro nový rozvojový plán zoo, a naše dovednosti byly pro danou situaci – vlastně náhodou - ty pravé.


Foto: Scenérie představuje jihoafrický záliv, kde lachtani v přírodě žijí, expozice lachtanů, ZOO Praha, 2009. Architekti Ullmann, Smolík. 

Později jste vyrazil i na studijní výjezd v rámci Fulbrightovy komise. Kam to bylo a jaký to na vás mělo vliv?
Strávil jsem v rámci Humphrey Fellowship Program v letech 2004-2005 téměř rok na Rutgers State University v New Jersey. Co jsem si odnesl kromě skvělých zkušeností a přátelství s lidmi z celého světa? Na univerzitě mi paní Prof. Hammiltonová říkala, že na její katedře Landscape Architecture dává přednost pedagogům, kteří jsou v nějakém specifickém oboru aktivními a hlubokými znalci. Že ten, kdo umí něco konkrétního, může dobře učit to obecné. To mne inspirovalo k tomu, že jsem si řekl, že bych mohl něco z toho, co umím, předat i našim studentům, a tak jsem se několik let po návratu rozhodl jít učit na Fakultu architektury ČVUT.
Během stipendijního programu jsem také pracoval v Zoo Bronx. To byla v té době absolutní světová špička. Mohu říci, že mne spolupráce s tamními architekty a zkušenost ze studia hotových expozic významně pozitivně ovlivnila v mé další práci. Oni tam přemýšleli úplně stejně jako my, ale už měli postavené ty nejslavnější expozice Kongo a Jungle World, které se staly etalonem pro mnohé světové zoologické zahrady. To byly zkušenosti k nezaplacení.

Foto: Skupina stipendistů Humphrey Fellowship Program z Rutgers State University, NJ, se svými pedagogy a koordinátory, 2005.

Jak si stojí české zoologické zahrady z hlediska staveb ve srovnání s těmi zahraničními?
V architektuře zoologických zahrad jsme na tom v Česku docela dobře, někdy jsme lepší, třeba i na špici (jako s Indonéskou džunglí v pražské zoo), a někdy jsme horší a je třeba to zlepšit.
Architektura v zoologických zahradách ve světě má různé podoby, podléhá různým vlivům. Velmi záleží na vlastnictví, finančních možnostech, na podnebí nebo na tlaku komerce. U nás v Česku je snaha, aby zoo byly kulturní instituce zaměřené především na péči o zvířata, vzdělání, vědecké zkoumání a záchranu druhů. Vlastní architektura by měla splynout s krajinou, být funkční a nenápadná – hlavní roli přenechat nádherným zvířatům.

Foto: Návštěvníci pavilonu se zcela ponoří do indonéského pralesa, Indonéská džungle, Zoo Praha, 2004. Architekti Danda, Hůla, Kosnar, Ullmann.

Česká veřejnost má ohledně architektury spíše konzervativní pověst. Existují některé zahraniční projekty, které byste u nás rád viděl, ale domníváte se, že by nebyly přijaty kladně?
Ono to s tou českou veřejností, ani s českou architekturou, není vůbec špatné. Naopak. Moje zkušenost je ta, že veřejnost dobře přijímá novou architekturu, která dané místo vylepší. A někdy veřejnost odmítá stavby, které dané místo a okolní prostředí zhorší nebo pouze vytěží ke svému prospěchu – tomu se nelze divit. Nejdůležitější přece je, aby se nám v tom prostředí, co si pro sebe navrhujeme, dobře žilo.
Zahraniční stavbu „přesadit“ nelze. Architektura vždy souvisí s místem svého vzniku, s lokalitou. I v Evropě jsou zoologické pavilony – byť třeba pro stejná zvířata – každý jiný. Ale nechat se poučit od kolegů, to ano, to je důležité. Před obtížnými projekty se vždy snažíme vyjet do předních evropských zoo, kde již třeba nějaký podobný problém řešili, nebo kde alespoň můžeme získat cenné informace. Mezinárodní komunita zoologických zahrad výborně spolupracuje a je ochotná se podělit o svoje zkušenosti.

Foto: Tito papoušci mají hodnotu přibližně stejnou jako celý pavilon, Rákosův pavilon vzácných papoušků, ZOO Praha, 2017. Architekti Ullmann, Klika. 

A zeptám se asi na svou tradiční závěrečnou otázku – je něco v architektuře či ve vašem oboru obecně, co by podle vás měl každý laik znát, ale podle vás se to příliš neví?
Architektura má tu skvělou vlastnost, že ji používáte, i když o ní nevíte vůbec nic. Není potřeba o ní nic vědět. Je našim životním prostředím a scénou pro divadlo našeho života.
Na druhou stranu, můžete si ji hezky užít, pokud víte třeba jen jedinou věc: že architektura nemůže vybočit z doby, ve které vzniká, a zároveň tím podává o oné době zprávu. V architektuře můžete číst zajímavá svědectví o době jejího vzniku, ať už si prohlížíte historická města, barokní zahrady, podnikatelské baroko, mrakodrapy nebo se procházíte stavbami v zoo.

Foto: Pavel Ullmann předává nově vydanou knihu Slon v architektuře o navrhování zoologických zahrad ředitelce Fulbrightovy komise Haně Ripkové, prosinec 2019, Praha.  

Populární příspěvky z tohoto blogu

Saemyi, Anna, Maddie & Madison: Světlá nad Sázavou Project Day

Anna, Maddie, Saemyi and Madison arrived in the Czech Republic in August 2021 to assist with English language education at Czech high schools in Litomyšl, Kolín, Světlá nad Sázavou and Jaroměř as Fulbright grantees. All of them met for the first time at the in-country training that the Fulbright Commission hosted during the last week of August at Castle Liblice, located about 30 miles North of Prague. The training for the 33 English Teaching Assistants who are currently placed at high schools all over the Czech Republic took five days. For the last two days, Czech high school teachers, who serve as mentors of Fulbright ETAs during their whole 10-month stay joined as well. To encourage communication and cooperation among grantees and teachers placed nearby, all American grantees and their Czech hosts were grouped into so-called “nests.” Some nests are nice and tight, with grantees located within 30 minutes away of each other, while other grantees have to travel a bit more. Looking at th

ETA Spotlight Interview: Kelsey Gerbec

by Sinia Amanonce Kelsey Gerbec Kelsey Gerbec is a 22-year-old, Indiana University graduate who has spent time teaching English in Peru and Rwanda. This year, she is continuing her experience with international education by serving as an English Teaching Assistant in Litomyšl, Czech Republic. Read below to find out what Kelsey has to say about language education and acquisition, conquering imposter syndrome, and her experience introducing the Cha Cha slide to Czech teens. Fast Facts Hometown: Geneva, Illinois Age: 22 College, Major/Minor: Indiana University, Secondary Math Education/ Spanish and International and Comparative Education School in the Czech Republic: Gymnázium A. Jiráska Litomyšl Favorite Czech word and food: “Oh! Svíčková! I don’t know if that counts as a word because it is food, but it is my favorite Czech food.” Favorite Quote: “Keep moving forward” - Walt Disney. Please, tell me about yourself. I am from the Chicago suburbs and I went to Ind

Muriel Unseth: Emil Zátopek’s Philosophy of Hard Work in Unfavorable Conditions

Muriel Unseth is an English Teaching Assistant, a literature and poetry enthusiast and a marathon runner. Since September 2021, she has been teaching English at Gymnázium Rožnov pod Radhoštěm, in a town of 16 000, located in the Beskydy Mountains. From the main square in Rožnov, one can take a well-marked 6-mile trail or run to the top of the mountain Radhošť, 1129 meters or 3704 feet above sea level. Even though Muriel was attracted to the Czech Republic mostly because of the country’s excellence in literature and poetry, throughout her grant period, she has discovered another less-known passion shared by many members of her community and that is running, especially trail-running in the countryside. Muriel did not have to wait for this revelation too long, as her mentor Kateřina invited her to see the movie “Zátopek” during Muriel’s first week in the Czech Republic. The story sparked an interest in discovering more about the life and heritage of this exceptional Czechoslovak athlete w