Pavel Ullmann je architekt 
a vysokoškolský pedagog. Jeho specializací jsou zoologické zahrady. Působí jako jeden ze tří vedoucích architektů ateliéru AND a vede ateliér Základů architektonického navrhování na Fakultě architektury ČVUT. Navrhováním zoologických zahrad se věnuje již přes 25 let a o svých zkušenostech s často napínavým procesem tvorby životního prostředí pro zvířata vydal knihu Slon v architektuře. V roce 2004/2005 vyjel jako stipendista Humphrey Fellowship programu na Rutgers State University do New Yersey. Během pobytu v USA také pracoval v Bronx Zoo, tehdejší světové špičce v architektuře pavilonů pro zvířata. Z americké univerzity si mimo jiné přivezl přesvědčení, že „...ten, kdo umí něco konkrétního, může dobře učit to obecné,“ a po návratu do České republiky tak začal předávat své znalosti studentům na Fakultě architektury ČVUT.
S Pavlem Ullmannem hovořil Ladislav Loukota ze stránky Vědátor. Rozhovor je sedmáctým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na našem YouTube kanále a Facebooku. V pátek Vám přinášíme částečný přepis rozhovorů zde na blogu.
Architektura zoologických zahrad vytváří životní prostředí pro zvířata, expozice biotopů a krajin, funkční veřejný prostor pro návštěvníky a provozní zázemí pro zaměstnance. Je prolínáním krajinářské architektury, architektury staveb a scénografie. Kromě toho, každá stavba v zoo je svým způsobem experiment. Například na pavilon gaviálů neexistuje žádný katalog, ze kterého byste mohl převzít řešení.
A to je právě to zajímavé. Musíte přemýšlet, musíte to řešení hledat. Je to podobné vynálezectví, pavilony často nemají obdobu, některé jsou prototypy svého druhu. Ovšem zde je naprosto nezbytné říci– a teď to bude znít jako fráze, ale je to pravda –že zásadní věcí vedoucí k úspěchu je spolupráce. S kurátory a chovateli, s inženýry a kolegy-architekty v ateliéru, s řediteli zoo a provozními techniky. Je nutné si vzájemně pečlivě naslouchat, respektovat zkušenosti ostatních a důvěřovat si navzájem.
Jaké mají budovy v rámci zoologických zahrad specifika oproti „lidské“ architektuře? Liší se nějak významně i specifika jednotlivých druhů?
Architektura pro lidi a zvířata je v nejobecnějším slova smyslu jedna a tatáž. Zkoumáte místo, předpisy, děláte si rešerši podobných staveb ve světě. Při návrhu pracujete s kompozicí, světlem, materiály. Jistě, materiály jsou trochu jiné, ale třeba interiér slonince v pražské zoo je z pohledového betonu, tedy materiálu běžně používaného v soudobé architektuře „pro lidi“.
Odlišnosti expozic pro různá zvířata jsou dány pochopitelně jejich velikostí, jejich domovským biotopem, nebo tím, jestli žijí ve dne nebo v noci. Z hlediska architektury je důležité jednak to, co chcete konkrétní expozicí návštěvníkovi sdělit a jak to uděláte, a pak to, jak se vyrovnáte s tím, že úroveň našich dnešních znalostí o zvířatech nemusí být finální, že musíte ve stavbách nechat velkou míru volnosti, aby se péče o zvířata dala přizpůsobit i nečekaným budoucím situacím nebo novým poznatkům.
Reaguje architektura zoologických zahrad na volání po „komfortnějších“ podmínkách zvířat například ve srovnání se staršími návrhy?
Jako jsou pro lidi normy, pro zvířata existují tzv. „guidelines“, vydávané mezinárodními zoologickými organizacemi. Ty se dlouhodobě vyvíjejí směrem k co nejpřirozenějším fyziologickým skupinám co se týče počtu a skladby stáda, větším výběhům a přizpůsobení řešení expozic novým poznatkům. Již od devadesátých let jde vývoj například směrem k vytváření aktivit pro zvířata – třeba formou různorodého získávání potravy, nebo v jiné oblasti směřuje k omezování fyzického kontaktu chovatelů s velkými zvířaty (jako např. se slony), to znamená k přirozenému společenství bez lidského elementu a zároveň k vyšší bezpečnosti chovatelů.
Foto: V přírodě žije asi 270 posledních gaviálů indických, Pavilon gaviálů Čambal, ZOO Praha, 2008. Architekt Ullmann.
Začínal jste navrhováním projektů nemocnic. Jak a proč jste se přeorientoval se svým ateliérem na zoologické zahrady?
Jak jsme se s naším ateliérem AND dostali k projektování zoo? Jako se člověk dostane k mnohým věcem v životě - náhodou. Náhoda člověku občas nastaví nějakým způsobem podmínky, nebo – pokud je připraven - ho někam postrčí. My jsme uměli navrhovat složité areály jako jsou nemocnice – a zoo jsou v principu také velice složité areály – a pak jsme měli z devadesátých let zkušenost s architekturou pro zvířata - vyprojektovali jsme psí útulek u Vltavy v Podhoří (mimochodem, je tam dodnes a výborně slouží). A pak se hledal ateliér, který může nabídnout obě tyto zkušenosti pro nový rozvojový plán zoo, a naše dovednosti byly pro danou situaci – vlastně náhodou - ty pravé.
Foto: Scenérie představuje jihoafrický záliv, kde lachtani v přírodě žijí, expozice lachtanů, ZOO Praha, 2009. Architekti Ullmann, Smolík.
Později jste vyrazil i na studijní výjezd v rámci Fulbrightovy komise. Kam to bylo a jaký to na vás mělo vliv?
Strávil jsem v rámci Humphrey Fellowship Program v letech 2004-2005 téměř rok na Rutgers State University v New Jersey. Co jsem si odnesl kromě skvělých zkušeností a přátelství s lidmi z celého světa? Na univerzitě mi paní Prof. Hammiltonová říkala, že na její katedře Landscape Architecture dává přednost pedagogům, kteří jsou v nějakém specifickém oboru aktivními a hlubokými znalci. Že ten, kdo umí něco konkrétního, může dobře učit to obecné. To mne inspirovalo k tomu, že jsem si řekl, že bych mohl něco z toho, co umím, předat i našim studentům, a tak jsem se několik let po návratu rozhodl jít učit na Fakultu architektury ČVUT.
Během stipendijního programu jsem také pracoval v Zoo Bronx. To byla v té době absolutní světová špička. Mohu říci, že mne spolupráce s tamními architekty a zkušenost ze studia hotových expozic významně pozitivně ovlivnila v mé další práci. Oni tam přemýšleli úplně stejně jako my, ale už měli postavené ty nejslavnější expozice Kongo a Jungle World, které se staly etalonem pro mnohé světové zoologické zahrady. To byly zkušenosti k nezaplacení.
Jak si stojí české zoologické zahrady z hlediska staveb ve srovnání s těmi zahraničními?
V architektuře zoologických zahrad jsme na tom v Česku docela dobře, někdy jsme lepší, třeba i na špici (jako s Indonéskou džunglí v pražské zoo), a někdy jsme horší a je třeba to zlepšit.
Architektura v zoologických zahradách ve světě má různé podoby, podléhá různým vlivům. Velmi záleží na vlastnictví, finančních možnostech, na podnebí nebo na tlaku komerce. U nás v Česku je snaha, aby zoo byly kulturní instituce zaměřené především na péči o zvířata, vzdělání, vědecké zkoumání a záchranu druhů. Vlastní architektura by měla splynout s krajinou, být funkční a nenápadná – hlavní roli přenechat nádherným zvířatům.
V architektuře zoologických zahrad jsme na tom v Česku docela dobře, někdy jsme lepší, třeba i na špici (jako s Indonéskou džunglí v pražské zoo), a někdy jsme horší a je třeba to zlepšit.
Architektura v zoologických zahradách ve světě má různé podoby, podléhá různým vlivům. Velmi záleží na vlastnictví, finančních možnostech, na podnebí nebo na tlaku komerce. U nás v Česku je snaha, aby zoo byly kulturní instituce zaměřené především na péči o zvířata, vzdělání, vědecké zkoumání a záchranu druhů. Vlastní architektura by měla splynout s krajinou, být funkční a nenápadná – hlavní roli přenechat nádherným zvířatům.
Česká veřejnost má ohledně architektury spíše konzervativní pověst. Existují některé zahraniční projekty, které byste u nás rád viděl, ale domníváte se, že by nebyly přijaty kladně?
Ono to s tou českou veřejností, ani s českou architekturou, není vůbec špatné. Naopak. Moje zkušenost je ta, že veřejnost dobře přijímá novou architekturu, která dané místo vylepší. A někdy veřejnost odmítá stavby, které dané místo a okolní prostředí zhorší nebo pouze vytěží ke svému prospěchu – tomu se nelze divit. Nejdůležitější přece je, aby se nám v tom prostředí, co si pro sebe navrhujeme, dobře žilo.
Zahraniční stavbu „přesadit“ nelze. Architektura vždy souvisí s místem svého vzniku, s lokalitou. I v Evropě jsou zoologické pavilony – byť třeba pro stejná zvířata – každý jiný. Ale nechat se poučit od kolegů, to ano, to je důležité. Před obtížnými projekty se vždy snažíme vyjet do předních evropských zoo, kde již třeba nějaký podobný problém řešili, nebo kde alespoň můžeme získat cenné informace. Mezinárodní komunita zoologických zahrad výborně spolupracuje a je ochotná se podělit o svoje zkušenosti.
Ono to s tou českou veřejností, ani s českou architekturou, není vůbec špatné. Naopak. Moje zkušenost je ta, že veřejnost dobře přijímá novou architekturu, která dané místo vylepší. A někdy veřejnost odmítá stavby, které dané místo a okolní prostředí zhorší nebo pouze vytěží ke svému prospěchu – tomu se nelze divit. Nejdůležitější přece je, aby se nám v tom prostředí, co si pro sebe navrhujeme, dobře žilo.
Zahraniční stavbu „přesadit“ nelze. Architektura vždy souvisí s místem svého vzniku, s lokalitou. I v Evropě jsou zoologické pavilony – byť třeba pro stejná zvířata – každý jiný. Ale nechat se poučit od kolegů, to ano, to je důležité. Před obtížnými projekty se vždy snažíme vyjet do předních evropských zoo, kde již třeba nějaký podobný problém řešili, nebo kde alespoň můžeme získat cenné informace. Mezinárodní komunita zoologických zahrad výborně spolupracuje a je ochotná se podělit o svoje zkušenosti.
A zeptám se asi na svou tradiční závěrečnou otázku – je něco v architektuře či ve vašem oboru obecně, co by podle vás měl každý laik znát, ale podle vás se to příliš neví?
Architektura má tu skvělou vlastnost, že ji používáte, i když o ní nevíte vůbec nic. Není potřeba o ní nic vědět. Je našim životním prostředím a scénou pro divadlo našeho života.
Na druhou stranu, můžete si ji hezky užít, pokud víte třeba jen jedinou věc: že architektura nemůže vybočit z doby, ve které vzniká, a zároveň tím podává o oné době zprávu. V architektuře můžete číst zajímavá svědectví o době jejího vzniku, ať už si prohlížíte historická města, barokní zahrady, podnikatelské baroko, mrakodrapy nebo se procházíte stavbami v zoo.
