Přeskočit na hlavní obsah

Vladimír Papoušek: Literatura si mě vybrala

Vladimír Papoušek je historik
literatury. V současné době vede Ústav bohemistiky Filosofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, působí jako proděkan pro vědu a výzkum a učí českou i světovou literaturu. Vladimír Papoušek vyrazil s Fulbrightovým stipendiem do USA v 90. letech. V akademickém roce 1994/1995 působil šest měsíců na Department of Slavic Languages na prestižní Columbia University v New Yorku. Jeho hlavním předmětem zkoumání v USA byl český prozaik a novinář Egon Hostovský, který strávil většinu života v americkém exilu. O svém oboru Vladimír Papoušek říká: "Kdo umí číst a interpretovat texty, chápat proměnlivost jejich smyslu, také dobře chápe proměnlivost a strategie lidské řeči ve veřejném prostoru, takže není lehké ho ošálit."

S Vladimírem Papouškem hovořil Ladislav Loukota ze stránky Vědátor. Rozhovor je devatenáctým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na našem YouTube kanále a Facebooku. V pátek Vám přinášíme částečný přepis rozhovorů zde na blogu. 

Strávil jste jednu polovinu života v totalitě a druhou polovinu v demokracii. Nesvědčila paradoxně doba v té první polovině vzniku zajímavější literatury lépe než dnes?
Status toho, čemu to které historické společenství říká “literatura”, se logicky v průběhu doby permanentně proměňuje, ale tyto metamorfózy nemají, domnívám se, zásadní vliv na výskyt originálních děl, která se zjevují bez nějakého počítatelného algoritmu, v zásadě nahodile. Někdy je historicky “vyšší hustota výskytu” – například v periodě rozpadu Rakousko –Uherska – Kafka, Hašek, Weiner, Werfel, Musil, Klíma, Kraus a mnozí další.

V čem je literatura, zvláště ta česká, významná pro českou populaci v globalizovaném, vjemy přeplněném 21. století?
Myslíme vždy v nějakém jazyce a kreativní variabilita tohoto myšlení nepochybně závisí na schopnosti s tímto jazykem zacházet, což právě literatura umožňuje, nabízí vám slovník, figuraci a metaforiku, řečové strategie, alternativní modely lidského bytí, takže v nemalé míře obohacuje naši schopnost kreativně myslet a nepohybovat se jen v naučených schématech.

Foto 2: Vladimír Papoušek na bleším trhu s knihami v Chicagu, 1995. 

Dekádu nazpět jste při vydání Dějin nové moderny pro časopis Respekt uvedl, že nejvýznamnější texty své doby měly štěstí v tom, že se své společnosti hodily k něčemu významnějšímu než jen k uměleckému požitku. Neznamená to, že onen společenský význam literatury je tak trochu chiméra?

Literatura je vždy dvojí hra. Na jedné straně hra autora o to, co nejlépe, lépe než jiní, uspět v soutěži o význam vlastního díla i o jeho “nesmrtelnost”. Na druhé straně je tu vždy přítomna také druhá hra – hra moci, společenských zájmů, zkrátka veškerého dění s literárním dílem po té, co vznikne a dostane se do veřejného oběhu. Jakkoliv se oba typy hry nemíchají, jsou v permanentním vzájemném doteku. Spisovatel třeba touží po vyslovení určitých skutečností, ale naráží na společenská tabu i na vlastní obavy z následků. Obě tyto hry budou pokračovat do té doby, dokud bude pro kulturní společenství pojem literárního díla, respektive literatury, nějakou hodnotou.

Na Fulbrightův pobyt jste vyrazil již v polovině 90. let. V čem byl pro vás zpětně významný? A v čem bylo zároveň zajímavé studovat českou literaturu v USA?
Především jsem měl obrovské štěstí na možnost setkávat se významnými osobnostmi, které nepochybně přispěly k formování mého myšlení a metodologie – profesoři Peter Kussi a William Harkins z Columbia University, kde jsem trávil svůj pobyt, profesor Milan Fryščák z NYU, lidé jako Zdeněk Hruban z Chicaga, Olga Brzorádová a Vilém Brzorád, Anita Grosz, George Erml a mnozí další.
Jakkoliv jsem se nejprve věnoval zejména studiu exilových autorů a později i literární produkci amerických Čechů, v zásadě mne nikdy nezajímali detaily, ale obecný problém hranice literatury, které jsou obtížně definovatelné jak jazykově, tak areálově.


Foto 3: Vladimír Papoušek s tatíčkem Masarykem v muzeu v Chicagu, 1995.

V těch nejhlubších obrysech pro laika – nakolik se liší český přístup ke studiu literatury od toho amerického?
V zásadě nijak. Vždy především záleží na osobnosti a na jejím teoretickém školení. Američané byli vždy empiričtí a pragmatičtí, evropská literární věda se více potýkala s metafyzikou nebo ideologií. Studium literatury v USA je také více soustředěno jen k fundamentálnímu kánonu na středních školách a odbornějšímu pohledu na literaturu při studiu na univerzitách. V českém prostředí lze více počítat i se zájmem informované širší veřejnosti.

Působil jste také jako děkan Filozofické fakulty Jihočeské univerzity. Jak vnímáte dnešní chuť studentů k výjezdům do zahraničí oproti období v polovině 90. let?
Trochu mám pocit, že někteří studenti jsou více pohodlní. Docela mne mrzí, že více z nich nemíří do USA, což samozřejmě má své důvody organizační i ekonomické, ale domnívám se, že jinakost tamějšího života je připraví na reálný pobyt ve světě účiněji než na nějaké blízké univerzitě za humny.

V rozhovoru pro Deník jste naznačil, že studium literatury byla pro vás jako pro gymnazistu přirozená volba. Opravdu jste nikdy neuvažoval o jiné dráze? V této souvislosti mě třeba zaujalo, že jednou z vašich specializací je literatura v kontextu rocku.
Ještě bych někde na dně nějaké zásuvky našel oprávnění ke konání hudebních produkcí typu diskotéka, ale už bych to neuměl. Dovedu si představit různé typy profesionální životní dráhy, klidně třeba prodejce aut, jenže literární věda si mne vybrala, a tak sloužím, jak nejlépe dokážu.

Co významného by mělo zaznít o vašem oboru, ale obvykle nezaznívá?
Snad to, že kdo umí číst a interpretovat texty, chápat proměnlivost jejich smyslu, také dobře chápe proměnlivost a strategie lidské řeči ve veřejném prostoru, takže není lehké ho ošálit. Literární vědec je často sarkastický ironik a kritický duch, málokdy pak romantický fanoušek literárních mistrů, a už vůbec ne “umělců” řeči veřejné obecně.

Foto 4: Vladimír Papoušek u břehu Michiganského jezera s výhledem na mrakodrap Hancock, 1995. 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Barbora Pafčo: Dá se věda a mateřství skloubit dohromady?

Barbora Pafčo působí na Ústavu biologie obratlovců Akademie věd České republiky a zkoumá střevní parazity a bakterie vyskytující se u lidí a ostatních primátů. V roce 2017/2018 strávila osm měsíců na University of Minnesota ve městě Minneapolis. O její profesní cestě k parazitům a vědecké zkušenosti v USA se dozvíte v nedávno publikovaném rozhovoru "Odkojená dokumenty National Geographic snila o zvířatech v Africe"  zde . Dnešní text je o zvládání vědecké kariéry, partnerského života a péče o dítě. Barbora říká, že "největší zátěží pro pracující matku jsou kritické názory okolí." Paradoxní také je, že o cestování Barboru nepřipravilo mateřství, ale až koronavirová pandemie.     Jmenuji se Barbora Pafčo a působím na Ústavu biologie obratlovců, AV ČR. Zabývám se zejména studiem strongylidních hlístic, což jsou červi parazitující především v zažívacím traktu svého hostitele. Zajímá mne jejich druhové složení, dopad na hostitele a zoonotický potenciál, tedy přenos mezi

Saemyi, Anna, Maddie & Madison: Světlá nad Sázavou Project Day

Anna, Maddie, Saemyi and Madison arrived in the Czech Republic in August 2021 to assist with English language education at Czech high schools in Litomyšl, Kolín, Světlá nad Sázavou and Jaroměř as Fulbright grantees. All of them met for the first time at the in-country training that the Fulbright Commission hosted during the last week of August at Castle Liblice, located about 30 miles North of Prague. The training for the 33 English Teaching Assistants who are currently placed at high schools all over the Czech Republic took five days. For the last two days, Czech high school teachers, who serve as mentors of Fulbright ETAs during their whole 10-month stay joined as well. To encourage communication and cooperation among grantees and teachers placed nearby, all American grantees and their Czech hosts were grouped into so-called “nests.” Some nests are nice and tight, with grantees located within 30 minutes away of each other, while other grantees have to travel a bit more. Looking at th

Jo, Dakota & Charlie at Slovácko Wine Festival in Uherské Hradiště

Three English Teaching  Assistants Jordana Bickel, Dakota Tackett, and Charlie Deichmann experienced a rich portion of Czech culture at the Slovácko Wine Festival in Uherské Hradiště last weekend. Jordana, or Jo, teaches English at an Art High School in Uherské Hradiště and, together with her mentor Martina Dočekalová, an English teacher at the same school, they invited other nearby ETAs to join them for this popular wine celebration. Dakota Tackett, who teaches at an Agriculture High School in Přerov, and Charlie Deichmann, who teaches at an Art High School in Ostrava, both eagerly accepted the invitation. Every year, people from all around the world come to this festival to taste Moravian wine and to watch different regions of the Czech Republic showcase their unique cultural dances, songs, and traditional costumes. Aware of the fact that three American Fulbrighters would join the festival, the Art School Headmaster, Ivo Savara, arranged traditional Moravian folk costumes called “kro