Katrin Wolfová v srpnu 2021 odletěla 
do USA pokračovat ve svém postgraduálním studiu na světoznámé Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Ve svém výzkumu studuje genderové rozdíly kognitivních poruch typu demence a právě na této univerzitě působí výzkumná skupina patřící k neuroepidemiologické špičce. Vlivem pandemie stipendijní program začal o rok později než původně plánovala, čas navíc ale obratně využila k přípravě analýzy, třídění na dálku nasdílených dat a četným konzultacím s budoucími kolegy. Vánoce sice strávila v České republice, život v New Yorku však považuje za splněný sen: "Když zrovna nemám náladu obdivovat krásy betonové džungle, stačí dojet metrem na pláž na Coney Island nebo jít brouzdat po Central Parku. Je libo kulturu? Balet v Lincoln Center, muzikály na Broadwayi, divadelní představení ve Village? You name it! A pokud se mi někdy zasteskne po rodné hroudě, zavítám na 73. ulici na koncert do českého centra nebo na večeři do české restaurace, kde si můžu dát milovaný guláš nebo svíčkovou s knedlíkem."
Moje cesta s Fulbrightem začala v srpnu roku 2019, kdy jsem se svou školitelkou Pavlou Čermákovou poprvé konzultovala možnost vyjet v rámci postgraduálního studia na stáž do USA. Pavla na jednom z našich sezení zmínila možnost zapojení se do výzkumu na Kolumbijské univerzitě, kde působí vědecká skupina se zaměřením podobným mým výzkumným zájmům. Já se ve své disertační práci zaměřuji na studium rozdílů mezi muži a ženami v rizikových a protektivních faktorech kognitivních poruch jako je demence. A protože Kolumbijská univerzita patří mezi světové špičky v oboru neuroepidemiologie, z této nabídky jsem samozřejmě byla nesmírně nadšená. Pavla mě tak velmi záhy propojila se Sarah Tom, mou současnou americkou školitelkou, která je odbornicí na využití demografických metod a epidemiologických analytických přístupů ke studiu rizika demence.
Posunutí odjezdu mi nakonec paradoxně velmi usnadnilo začátek stáže, a to nejen proto, že jsem měla kus práce hotový, ale během našich zoom meetingů jsem stihla Sarah dobře poznat. Po příjezdu se mi tak dostalo vřelého přivítání a celý proces integrace do nového prostředí byl v přítomnosti známé tváře o mnoho jednodušší. Pandemie samozřejmě částečně změnila systém fungování univerzity. Všechny semináře probíhají online, což má své výhody i nevýhody. Dá se tak totiž stihnout několik událostí za den, což by za normálních okolností vzhledem k rozloze a umístění univerzitních budov nebylo možné. Navazování nových kontaktů je ale v online prostředí trochu oříšek. A tak abych nepropadla stesku po domově a kamarádech a nemusela se uchýlit k prozpěvování Cimrmanovy písně proti trudomyslnosti, využila jsem možnosti spojit se s dalšími stipendisty přes online networkingovou platformu „Fulbrighter“ a skrze programy pořádané organizací One to World. I když pandemie přináší spoustu výzev, Fulbright se o své stipendisty stará ukázkově a nenechá nás usnout na vavřínech.
Přestože je můj pobyt teprve v polovině, práce na univerzitě mi už otevřela dveře ke spoustě dalších příležitostí. Například jsem měla možnost účastnit se workshopu Advanced Psychometric Methods in Cognitive Aging Research, který sestával z několika dnů přednášek a následné intenzivní spolupráce na projektu zaměřeném na problematiku generalizace výsledků z výběrového souboru na obecnou populaci. Naučila jsem se nové statistické metody a s kolegy z workshopu máme dodnes jednou týdně konzultace s plánem výsledky naší práce časem publikovat. Také jsme navázali spolupráci s výzkumnou skupinou v norském Center for Fertility and Health v Oslu, kam budou mé kroky směřovat příští rok v rámci programu Erasmus+.
Foto 4: Zimní radovánky v Central Parku, zima 2021. (Sněhem pokrytý park, vysoké budovy v pozadí a osoby na bobech v popředí.)
A život v New Yorku? To je splněný sen. I když celkové náklady na život v Big Apple jsou velké, díky pandemii a přebytku volných bytů se mi podařilo sehnat dostupné ubytování ve West Village, jedné z nejžádanějších lokalit na Manhattanu. West Village je malebná čtvrť s ulicemi lemovanými stromy a s řadami typických cihlových domů a „brownstones“ a člověka tady vůbec nenapadne, že žije ve městě, které se co do počtu obyvatel může téměř rovnat celé České republice. Ale stačí seběhnout podél Hudson River o pár ulic víc na jih a výhled na mrakodrapy dolního Manhattanu hned navodí atmosféru velkoměsta. A když zrovna nemám náladu obdivovat krásy betonové džungle, stačí dojet metrem na pláž na Coney Island nebo jít brouzdat po Central Parku. Je libo kulturu? Balet v Lincoln Center, muzikály na Broadwayi, divadelní představení ve Village? You name it! A pokud se mi někdy zasteskne po rodné hroudě, zavítám na 73. ulici na koncert do českého centra nebo na večeři do české restaurace, kde si můžu dát milovaný guláš nebo svíčkovou s knedlíkem. Kdybych se ale snažila stihnout všechny možné události, které New York nabízí, musela bych se nadobro vzdát spánku. Jak je totiž dobře známo, tohle město nikdy nespí!
Spoustu lidí mi tvrdilo, že New York vlastně není Amerika, že je to takové evropské město. Určitě existují velké kulturní rozdíly mezi jednotlivými částmi USA, ale Newyorčané mají k Evropanům podle mého názoru pořád hodně daleko. Nejdéle mi asi trvalo přivyknout tomu, že lidé jsou tady nezvykle přátelští a komunikativní. Často se mi stává, že se mnou naváže konverzaci náhodný kolemjdoucí, což byl pro mé introvertní já asi největší kulturní šok. Na druhou stranu, moji kolegové z jižní Ameriky se mým dojmům vysmáli s tím, že jim zde lidé naopak připadají odtažití. Všechno je tedy relativní! Jsem ale moc vděčná, že mi Fulbrightovo stipendium umožnilo zažít tenhle multikulturní svět a doufám, že na mě v průběhu dalších měsíců ještě pár zajímavých zážitků a střetů s kulturními rozdíly čeká.
