Petr Stanický je sochař 
a vizuální umělec, který pracuje s prostorem. Vystavuje na prestižních lokalitách v zahraničí a je jediným Čechem, který letos v červnu prezentoval svou tvorbu na London Design Biennale. V roce 2005/2006 absolvoval roční studijní pobyt na světově proslulé New York Academy of Art a během tohoto pobytu ve městě, které nikdy nespí, si ujasnil, co chce v životě dále dělat. Před 16 lety se jeho prioritou stalo sklo a u skla zůstal dodnes. V současnosti pracuje na řadě vlastních projektů v mnoha zemích světa, vede ateliér Design skla a učí na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. O svém oboru říká, že výtvarné umění je především řemeslo a neměli bychom z něj dělat něco jiného.
S Petrem Stanickým hovořil Ladislav Loukota ze stránky Vědátor. Rozhovor je dvanáctým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na našem YouTube kanále a Facebooku. V pátek Vám přinášíme částečný přepis rozhovorů zde na blogu.
Jak jste se dostal ke sklu?
Dostal jsem se k němu cestou zdlouhavou! Vlastně jsem hodně dlouho chodil do školy a až na závěru studií, zhruba po nějakých deseti letech studia výtvarného umění, jsem se nějak ocitnul v ateliéru profesora Mariana Karla na UMPRUM. To byl takový sochařsko-prostorový ateliér, zabýval se sochou jako figurou, ale i prostorem kolem ní. Přímo se jmenoval Sklo v architektuře. To sklo byla až nadstavba, bylo to primárně o hmotě v prostoru.
A tam jsem se shodou okolností ocitl, takže ke sklu jsem se dostal až skrze sochařství a kamenosochařství. To byl ale jen počátek. Na samotném skle jsem na studiích skoro vůbec nedělal. Začal jsem se jím zabývat až po Fulbrightovém výjezdu. To bylo de facto až pět let po škole.
Dostal jsem se k němu cestou zdlouhavou! Vlastně jsem hodně dlouho chodil do školy a až na závěru studií, zhruba po nějakých deseti letech studia výtvarného umění, jsem se nějak ocitnul v ateliéru profesora Mariana Karla na UMPRUM. To byl takový sochařsko-prostorový ateliér, zabýval se sochou jako figurou, ale i prostorem kolem ní. Přímo se jmenoval Sklo v architektuře. To sklo byla až nadstavba, bylo to primárně o hmotě v prostoru.
A tam jsem se shodou okolností ocitl, takže ke sklu jsem se dostal až skrze sochařství a kamenosochařství. To byl ale jen počátek. Na samotném skle jsem na studiích skoro vůbec nedělal. Začal jsem se jím zabývat až po Fulbrightovém výjezdu. To bylo de facto až pět let po škole.
Takže se dá říct, že Fulbrightovský výjezd pro vás byl významný, nebo to byla náhoda?
Určitě to bylo zásadní pro uvědomění si sebe sama a svého přístupu k myšlení. Vyplynulo to právě v konfrontaci s cizím prostředím, v tom to bylo zásadní, a to vám určitě potvrdí mnoho dalších stipendistů. Pro mě to bylo zrovna tak.
Byl jsem v New Yorku, a ten má takovou zvláštní vlastnost, že asi nějaké věci urychluje, nebo je krystalizuje v jasnějších barvách, než jak toho jsou schopná jiná prostředí. Pro mě to tak alespoň bylo.
Co si mám jako laik představit pod tím, že jste se během svého výjezdu zabýval hmotou?
Nevím, jestli si to už pamatuju přesně, ale v žádosti o grant uvedl, že mi jde o studijní pobyt, při kterém se budu zabývat figurou a místem. Docházel jsem na New York Academy of Art, kde vyučují takový akademicky tradičnější způsob vnímání vizuálního umění. Chtěl jsem si vyzkoušet to spojení dynamického prostoru a figury, to mi přišlo zvláštní. Chtěl jsem si s tím zkusit pracovat. Podívat se na to trošku jinýma očima.
No a na té škole jsem pochopil, že mě víc zajímá to kolem, ono prostředí, spíše než ta samotná figura, tedy socha. A začal jsem dělat městské, architektonické struktury – něco, kde je figura cítit, i když už není vidět. Tu figuru jsem vlastně po pobytu v New Yorku zcela opustil a začal jsem dělat ty věci, které dělám teď.
Před kolika lety to bylo a co se od té doby změnilo? Kam jste dál pokračoval?
Z výjezdu jsem se vrátil v roce 2008 či 2009. Po samotném studijním pobytu jsem totiž ještě asi rok pracoval v ateliéru u Jeffa Koonse. To je význačný světový umělec. Předtím jsem pracoval na UMPRUM v Praze, přičemž jsem se nechtěl vracet tam, odkud jsem odešel. A pak shodou okolností přišla nabídka, že tady ve Zlíně vzniká ateliér a že je na něj vypsáno výběrové řízení. Tak jsem si říkal, že má šanci vzniknout něco nového, že si to tu udělám podle sebe…
Roli hrálo i to, že můj otec, který se už tehdy blížil k 80 letům, bydlí zhruba 30 kilometrů odtud. A navštěvovat ho z Prahy by bylo komplikovanější. Takže jsem na to kývl a fakt je, že jsem mu blíž a pořád je tady s námi.
Takže jsem se ocitl ve Zlíně, našel si tady ženu a máme spolu děti dvě. Pořád ale působím i v Praze, pomyslně jsem trošku rozkročený mezi dvěma světy. Už to rozkročení začíná ovšem být trošku únavné.
Teď před rozhovorem jste přijel ze Žiliny, v jakém to bylo kontextu?
Ano, de facto jsem se právě vrátil ze Žiliny, kde jsem včera měl vernisáž v Rosenfeldově paláci, což je nádherný secesní dům stojící naproti úžasné synagoze od slavného architekta Petera Behrense. Výstavu jsem měl spolu s kamarádem Jakubem Berdychem ve dvou patrech paláce, přičemž jsem tam realizoval "site specific" instalaci (pozn. red. místně specifické umění), která konfrontovala právě to prostředí. I Kubova instalace vlastně taky reaguje na to místo.
Ono, shodou okolností, Žilina, či přesněji tohle místo v Žilině, v sobě ukrývá neskutečné napětí. Je to původně židovské centrum zdejšího někdejšího lokálního židovského světa. Vedle ale vznikl a byl vyhlášen Slovenský "štát," bylo to asi o tři domy dál. Dnes stojí banky tam, kde kdysi byla synagoga. Celé se to převrátilo během 20. století – a shodou okolností spousta těch národoveckých zvratů, tragédií a událostí postihujících celé století, se odehrála tam, mezi těmi pár domy, na tom jednom místě.
Takže je to náhoda, ale vlastně i ukázka toho, co dnes děláte. A co vlastně dnes dalšího děláte?
Není to dlouho, co jsem se vrátil z Londýna, kde jsem realizoval projekt v královském sídle Somerset Palace. Byl to velký projekt, který mi trval asi tak dva roky, a to i kvůli covidu. Instalace měla sice být hotová už vloni, pak se to ale zastavilo, přesunulo na letošek a dokončeno to bylo až nedávno. Celé jsem to připravoval téměř rok. Nakonec jsem docela nadšený, že to mám za sebou, protože to bylo velmi únavné.
To jsou ty kulminace vaší práce, jak ale vypadá vaše denní práce, co si pod tím jako laik můžu představit?
Já mám vždycky rozpracovaných několik větších projektů najednou, které mě čekají. Mám teď třeba připravený větší projekt Benátek, což je skupinová výstava – mám tam sám dva objekty a dále tam vystavují i studenti a další autoři. Já sám budu v té době navíc pracovat na venkovní instalaci ve Skotsku, kde budu asi 14 dní dělat na jedné výstavě realizované přímo na místě. Takže připravuji de facto dva projekty, které se odehrají v jednom měsíci. Čili obvykle pracuji souběžně třeba na dvou realizacích naráz.
Každý den ráno přijdu a snažím se alespoň čtyři hodiny intenzivně s něčím pohnout, abych v tom mohl druhý den pokračovat. Mám takovou zkušenost, že když z projektu člověk vystoupí, musí se při návratu pak vrátit o několik krůčků k počátku. Je tedy lepší postupovat souvisle a v pomalých krůčcích.
Mezitím ještě tady na škole ve Zlíně učím. Pracuji se studenty a mám konzultace dva až tři dny v týdnu. Snažíme se v zásadě překročit lokální práh našeho města, abychom se více dostali šíře, do světa kolem nás.
Když vás tady mám, co obecně platí ve vašem oboru pro “české sklo”? Mám dojem, že jde o určitý pojem, ale snad mi to vysvětlíte lépe.
Určitě! České sklo, to říkáte dobře, je rozhodně pojem. Ono je asi, řekněme, už od středověku hodně vidět a hodně znát v celoevropském (a nakonec i světovém) kontextu. Věci jako český křišťál, to je obrovská tradice, kterou si neseme. To je úžasné a zásadní. Ve 20. století spousta autorů, kteří působili zejména po válce, jako Libeňský, Brychtová, Harcuba, Ziegler, tvořili velmi silnou a ojedinělou generaci, která posunula vnímání skla ze světa užitého umění do světa volného umění.
Někteří z těch autorů tím nastartovali celosvětový movement. V tom to bylo fenomenální. I já, ještě když jsem studoval, jsem potkal řadu legendárních osobností – profesora Kopeckého, profesora Karla. Potkal jsem tady spoustu géniů. Jejich výtvory opravdu jsou na hranici geniálnosti, aspoň z mého pohledu. A svět si toho všiml, alespoň v té jejich době.
Naše generace, myslím, zdaleka není tak výrazná jako oni, ale dodnes z toho žije. Zaplaťpánbůh, že jsem se s nimi mohl potkat!
Samozřejmě, v celosvětovém měřítku se ta dynamika dnes odehrává už trošku jinde. Ale pořád je tu velké know-how. Na relativně malém koncentrovaném místě je velké know-how a vědomosti – a velký cit pro ten daný materiál. Já sám, ač primárně nejsem sklář, a nikdy jsem asi ani nebyl, tak cítím, v jaké šíři se u nás sklem zabývá tolik lidí a jsou schopni produkovat výrazné, kvalitní věci, které převyšují okolí. To najdete tady v České republice.
Položím vám také svou tradiční poslední otázku – co by podle vás měli lidé o vašem oboru vědět, ale moc to neví?
To si úplně nejsem jistý. Co já vím, co okolí neví. Pořád ale hlavně platí, že je to řemeslo. Výtvarné umění je, alespoň z mého pohledu, především řemeslo a pořád se k tomu musíme vracet. A nemůžeme z toho dělat něco jiného. Pořád se zkrátka vracíme s ideou k materiálu a musíme se s ním nějak vyrovnat a srovnávat. Učit se s ním pracovat.
Tím se stále dostáváme zpět k matérii a k vztahu mezi okem, rukou a myšlenkou a pořád uzavíráme jeden koloběh. Je to řehole, práce s materiálem, srovnávání se s nějakou vlastní nedostatečností a ne neukázněností, neuvědoměním si svých vlastních možností a schopností.