Pavla Hubálková dokončuje doktorát v oboru neurovědy na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a na Fyziologickém ústavu Akademie věd ČR. Současně také působí jako vědecká redaktorka v magazínu Univerzity Karlovy Forum a o vědě píše také pro týdeník HROT, víkendovou přílohu Hospodářských novin, web VedaVyzkum.cz a elektronický časopis vysokých škol Universitas. Komunikaci vědy se plánuje věnovat i v budoucnu. Ke změně oboru Pavlu inspiroval výjezd do USA s Fulbrightovým stipendiem, při kterém se devět měsíců věnovala výzkumu v laboratoři i vědecké komunikaci na Northwestern University v Chicagu.
S Pavlou Hubálkovou hovořil Ladislav Loukota ze stránky Vědátor. Rozhovor je desátým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na našem YouTube kanále a Facebooku. V pátek Vám přinášíme částečný přepis rozhovorů zde na blogu.
Čemu jste se věnovala ve vědě doposud?Studuji NMDA receptory v mozku, které jsou důležité například pro učení a paměť. Pokud ale fungují nesprávně (moc nebo málo), podílí se na vzniku řady neurologických a psychiatrických onemocnění, jako je třeba Alzheimerova choroba, schizofrenie, deprese.... V rámci dizertační práce jsem se snažila pochopit mechanismy aktivace těchto receptorů a také jsem testovala látky, které NMDA receptory ovlivňují a jednou by se mohly používat jako léčiva.
Spíše než výzkumu se dnes ale věnujete popularizaci? Kde všude vaše texty najdeme, a znamená to utrum pro výzkum samotný?
Přesně tak, aktuálně mě čeká už „jen“ obhajoba disertace a do budoucna se chci věnovat komunikaci vědy. Primárně o vědě a vědcích píšu pro magazín Univerzity Karlovy Forum, ale mé texty můžete najít i v ekonomickém týdeníku HROT, ve víkendové příloze Hospodářských novin, na webu VedaVyzkum.cz nebo v magazínu vysokých škol Universitas.
Proč přesně vás komunikace vědy tak zaujala? Není snad reálný výzkum důležitější?
Moc se mi líbí věta Sira Marka Walporta, britského vědeckého poradce, který řekl, že vědecký výsledek není dokončen, dokud není komunikován. A já s tím plně souhlasím – komunikace vědeckých výsledků je stejně důležitá jako výsledky samotné. K čemu by nám bylo vědecké poznání, kdyby skončilo jen v šuplíku vědce?
Na vědecké komunikaci mě nejvíce baví to, že jsem stále blízko vědě a každý den se naučím mnoho nového z nejrůznějších oborů – na rozdíl od výzkumu, kdy se člověk věnuje především jednomu konkrétnímu tématu do velkých detailů. Také je úžasné potkávat vědce a vědkyně, kteří posouvají hranice lidského poznání, a společně hledat nejlepší způsoby, jak tyto nové poznatky komunikovat dál.
Jak jste se dostala ke studiu – a co poté motivovalo přechod k popularizaci? Jaké jiné studijní či životní dráhy jste zvažovala?
Vždy mě fascinovalo lidské tělo, zvažovala jsem medicínu či farmacii, ale nakonec jsem zvolila bakalářské studium Biochemie a biotechnologie a následně magisterský obor Klinická biochemie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Popularizace mě zajímala dlouhodobě, už během studia jsem se zapojila do nejrůznějších popularizačních aktivit pro děti, podílela jsem se na organizaci Science Café, medicínská témata jsem popularizovala v neziskovce Loono… Tématu „rozvíjení zájmu žáků o přírodní vědy“ jsem se věnovala i v rámci mé druhé bakalářské práce během studia Učitelství chemie. Ale to vše bylo na dobrovolné bázi, neviděla jsem možnost, jak bych se tím mohla v Česku živit. Na to jsem přišla až během Fulbright pobytu v Chicagu.
V čem je situace v USA jiná a dneska jste už možnost, jak se popularizací či komunikací živit našla?
Komunikace vědy má v USA mnohem větší tradici, kromě práce v laboratoři jsem tak chodila na nejrůznější kurzy vědecké komunikace a vědeckého psaní. A během toho jsem osobní zkušeností zjistila, že nemusím být vystudovaná novinářka ani „native speaker,“ abych mohla psát o vědě, že je mnohem důležitější „překlad vědeckých dat do lidštiny“ než bezchybná anglická gramatika (od toho jsou editoři). Takže můj plán byl, že se vrátím dokončit doktorát a pak se budu věnovat komunikaci vědy třeba i v zahraničí. Už z Ameriky jsem si ale zmapovala, jaké jsou možnosti v Česku a domluvila jsem si například stáž ve vědecké redakci České televize a Českého rozhlasu. A nakonec se ukázalo, že i v Česku je těch příležitostí mnoho a stále vznikají další.
Jak onen pobyt ve vašem případě vypadal?
Odjela jsem v rámci programu Fulbright Visiting Student Researcher na Northwestern University v Chicagu. Primárně jsem tedy pracovala v laboratoři na vlastním vědeckém projektu, který souvisel s tématem mé disertační práce. Kromě toho jsem měla možnost navštěvovat i nejrůznější kurzy na univerzitě a samozřejmě jsem se snažila „zažít Ameriku“.
Věda jako taková byla v mnohém podobná, ale významnou a cennou zkušeností pro mě bylo studium na Northwestern University, které bylo velmi odlišné od toho, co jsem znala z ČR – při výuce byl kladen důraz na praktické využití a aktuálnost znalostí. Učili jsme se, jak o tématu kriticky přemýšlet, dávat ho do kontextu. Byla vyžadována aktivita během hodin i intenzivní domácí příprava před každou hodinou. Naučila jsem se například, jak efektivně číst vědecké články, jak o nich kriticky přemýšlet i jak se z nich inspirovat pro svůj výzkum. Z těchto znalostí čerpám denně i teď jako vědecká novinářka.
Kde podle vás ona hranice, kdy začíná popularizace a končí strohé reportování o výzkumu?
To záleží, jak tato slova vnímáme. Pod pojmem popularizace si v Česku asi řada lidí představí zábavné vědecké show nebo hravé pokusy pro děti, ale to je jen jedna úzká část, i proto raději používám označení komunikace vědy. Komunikace vědy má mnoho vrstev a nejrůznější cílové skupiny. Patří tam již zmiňované zábavné pokusy, ale důležitá je i komunikace vědeckých poznatků směrem k veřejnosti, politikům nebo třeba zástupcům firem, stejně jako komunikace mezi vědci z různých oborů, kteří hledají možnosti vzájemné spolupráce. I strohé reportování tak může mít svůj význam, když obsahuje relevantní informace pro daný účel, je napsáno srozumitelně a jazykem, kterému cílová skupina rozumí.
Jak je na tom česká popularizace v porovnání s tou zahraniční co do obsahu a kvality?
V minulosti nebyla komunikace vědy v Česku považována za příliš důležitou, byla to spíše dobrovolná volnočasová aktivita jednotlivců. V posledních letech se ale situace výrazně zlepšila. Věda dostává větší prostor v médiích a důležitost komunikace vědy a vědeckých výsledků si uvědomují samotní vědci a vědkyně, ale i univerzity a výzkumné instituce. A roste i zájem veřejnosti.
Jak moc je zájem veřejnosti nyní poháněn i krizí kolem koronaviru a covidu? Nehrozí, že po jejím konci nynější zájem opadne?
Zájem veřejnosti o vědu určitě vzrostl, skvělou práci odváděla například vědecké redakce České televize, kde vycházeli pouze z vědecky ověřených zdrojů, používali názorné grafiky a i složité problémy se snažili vysvětlovat jednoduše a na příkladech. Velkým problémem českého mediálního prostoru ale bylo to, že se ke koronaviru vyjadřovali i lékaři a odborníci, kteří místo podložených vědeckých poznatků sdíleli jen své dojmy, které byly často chybné a zcela odlišné od současného vědeckého poznání – veřejnost pak mohla být zmatená a nevěděla, čemu má věřit. Doufám, že se z toho poučíme a zájem o vědu zůstane.
A co srovnání napříč časem? Dnes se popularizace pere s řadou pseudofakt, které se také vydávají za vědu…
Pseudověda a nejrůznější alternativní názory nejsou nic nového, jsou tu s námi již od nepaměti. Dnes se jen snáze šíří pomocí internetu. Zároveň ale věřím, že stejně rychle a jednoduše se mohou šířit i vědecky podložené informace. Obrovsky ale narostlo množství dostupných informací a je těžké mezi nimi odlišit, proto je důležité trénovat a rozvíjet kritické myšlení, práci s informacemi a mediální gramotnost.
Dal vám zahraniční výjezd i zajímavé zkušenosti mimo ty odborné?
Určitě, možnost „zažít Ameriku“ je nenahraditelná – od sociokulturních rozdílů přes americký „mindset“ až po drobné maličkosti každého dne, které jsou jinak, než je člověk zvyklý. Obohatilo mě to na mnoha úrovních; chodila jsem na networkingové i kulturní akce, studentská setkání, odborné i zájmové přednášky. Na konci pobytu za mnou přijela kamarádka a sourozenci a procestovali jsme Kalifornii. Aktivně jsem se zapojila do několika neziskovek a studentských skupin, kde jsem získala mnoho inspirace, jak to dělají jinde.
Určitě, možnost „zažít Ameriku“ je nenahraditelná – od sociokulturních rozdílů přes americký „mindset“ až po drobné maličkosti každého dne, které jsou jinak, než je člověk zvyklý. Obohatilo mě to na mnoha úrovních; chodila jsem na networkingové i kulturní akce, studentská setkání, odborné i zájmové přednášky. Na konci pobytu za mnou přijela kamarádka a sourozenci a procestovali jsme Kalifornii. Aktivně jsem se zapojila do několika neziskovek a studentských skupin, kde jsem získala mnoho inspirace, jak to dělají jinde.
Hodně mi dalo i bohaté multikulturní prostředí, kdy jsem se denně potkávala s lidmi z celého světa. Asi úplně nejsilnější zážitek byl Fulbright seminář v Buffalu – čtyřdenní konference na téma Opioidová krize, kam se sjelo přes osmdesát Fulbrightistů ze sedmdesáti zemí světa. Během diskusí tam vznikala jedinečná a neuvěřitelně inspirativní atmosféra – každý jsme byl jiný oborem studia i sociokulturním prostředím, ve kterém jsme vyrůstali, ale skvěle jsem si rozuměli a vzájemně se doplňovali. Těžce se to popisuje, ale bylo to jedinečné a s Fulbrightisty jsme stále v kontaktu.
Co významného by mělo zaznít o popularizaci, ale obvykle nezaznívá?
Komunikace vědy neznamená jen zábavné vědecké show nebo hravé pokusy pro děti – to je jen jedna malá část. Komunikace vědy je důležitá pro každého z nás. Díky nejnovějším vědeckým poznatkům se můžeme lépe rozhodovat v každodenním životě – o svém zdraví, životním stylu nebo třeba při koupi auta. Stejně tak je důležité komunikovat vědu politikům a zástupcům firem, kteří se podle nejnovějších vědeckých poznatků mohou lépe rozhodovat nebo inovovat výrobní postupy.