Vít Procházka působí jako 
profesor na Hemato-onkologické klinice Fakultní nemocnice a Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Jan Strojil pracuje jako odborný asistent v Ústavu farmakologie na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Znají se už 20 let a sdílené zájmy i hodnoty je dovedly k podobné životní dráze a také k stejně načasovanému rozhodnutí vycestovat na dlouhodobý pobyt do USA s Fulbrightovým stipendiem. Vít Procházka, který se specializuje na hemato-onkologii, strávil v akademickém roce 2015/2016 čtyři měsíce na University of Minnesotta jako stipendista programu Proshek-Fulbright. Jan Strojil ve stejném roce působil osm měsíců na University of Southern California na programu Fulbright-Masaryk. Po práci, která v současné době zahrnuje i péči o covidové pacienty, společně bojují proti koronavirové infodemii, tedy mýtům a dezinformacím souvisejícím s probíhající pandemií.
S oběma absolventy Fulbrightových programů hovořil Ladislav Loukota ze stránky Vědátor. Rozhovor je šestým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete každou první středu v měsíci na našem YouTube kanále a Facebooku. V pátek Vám přinášíme částečný přepis rozhovorů i zde na blogu.
Dnešní rozhovor bude trochu odlišný, dáme si totiž hned dva Fulbrightisty najednou – a začneme asi tím, co je odlisuje. Jaké jsou tedy prosím vaše obory a čím to je, že jste tu oba najednou?
VP: Mým oborem je hemato-onkologie, což je obor sice děsivého názvu, ve skutečnosti však velmi elegantní a nadějeplné podstaty.
S Honzou tak trošku alter ega, rozumíme si beze slov, sdílíme hodnoty a to nás vedlo i k podobné životní dráze. Už od školy jsme jeli trošku paralelní slalom - například Honza po mě přebíral šéfredaktorství studentského časopisu Had. A mimochodem byl mnohem lepší než já.
JS: Strojil Klinický farmakolog, to je něco jako bílý páv, je nás málo, je to zajímavé, ale běžné využití to nemá. Oba najednou tu jsme, protože slovy Vítkovy ženy jsme “jeden jako druhý, oba úplně vyhořelí”. Taky proto, že když se mnou chtěli Fulbrighti dělat rozhovor, řekl jsem, že jedině, pokud bude i s Vítkem (to jsem netušil, že s ním už rozhovor byl).
Jak dlouho tohle vaše přátelství trvá?
JS: Strojil Zaokrouhlím to na 20 let.
VP: Je to tak. Skvělých dvacet let.
Jak jste se dostali k medicíně? Uvažovali jste i nějaké jiné dráhy?
VP: Medicína mi imponovala jako aplikovaný obor spousty přírodních věd. Nad jiným oborem jsem nepřemýšlel. Medicína samotná je oborově neuvěřitelně pestrá a najít se v ní může téměř kdokoli.
JS: Já jsem vždycky chtěl být a stále chci být fyzik.
Na jakém typu Fulbrightova stipendia jste byli a co vám dal zahraniční pobyt?
JS: Byl jsem Fulbright-Masaryk, protože v době, kdy jsem vyjížděl, jsem byl aktivním fakultním a univerzitním senátorem. Zahraniční pobyt mi dal možnost poznat skvělé lidi potvrzující to, že čím výše v potravním řetězci lidé jsou, tím skromnější jsou. Mám tak tu čest se považovat za žáka loni zesnulého prof. Rogera Jelliffa, legendy farmakometrie, a prof. Neelyho.
VP: Já jsem měl tu čest být Proshek-Fulbright, což je velmi speciální typ stipendia, kofinancovaný z Proshekovy nadace, jejíž historie sahá daleko před českého Fulbrighta. Je to příběh velkého českého vlastenectví a filantropie. Absolvování podobného stipendia vám změní život. S odstupem možná nejdůležitější věc je, že jste neodvratně ovlivněni americkými hodnotami a stanete se členy rodiny fulbrightistů. Což je velmi příjemné a také zavazující.
Foto 2: Vít Procházka na campusu University of Minnesota v září 2015. (Vít Procházka v popředí a za ním zelený trávník, budovy z červených cihel a panorama města v pozadí.)
VP: Nazval bych to záměrná náhoda. Neodvratně jsme se oba ve svých profesních kariérních dostali do bodu, který ležel v kanceláři Fulbrightovy komise na Malé Straně.
JS: Oba nás k tomu dokopal společný kamarád.
Jedním z důvodu dnešního rozhovoru ale i vaše aktivita během pandemie. Nedávno jste založili projekt Lovci kachen, co je jeho cílem?
JS: Je to Vítkův projekt, já jsem jen kibic z postranní čáry, nemám tolik sil.
VP: Je to snaha ukázat, že lidé na Univerzitě Palackého nejsou lhostejní k toxické infodemii dezinformací. A že za to umíme vzít. Cílem je vyvracet hoaxy a dezinformace, sekundárně tak změnit postoje a chování lidí a přispět k ukončení epidemie viru.
Boji s dezinformacemi se v posledním roce věnovali i jiní – co přimělo pustit se do něj i vás?
VP: Viděli jsme volné pole na straně univerzit. Jedna věc je dělat odborné semináře pro úzký kruh odborníků a jiná je oslovit celou (naši) 25tisícovou akademickou komunitu. Univerzitní prostředí má enormní lidské zdroje - my jsme vsadili na autenticitu, odbornost a stručnost. A taky na pocit hrdosti k alma mater.
JS: Za mne je to frustrace z toho, jak moc a jak snadno se dezinformace šíří a jak odlišné je vnímání nás “zevnitř” a těch “venku”. České zdravotnictví zvládá neuvěřitelnou zátěž, ale hrozně moc toho zůstává skryto za zdmi nemocnic.
Pokud se nepletu, jako lékaři se účastníte také péče o covidové pacienty. Asi nemá smysl opakovat opakované, ale jaká je jedna nejzásadnější věc, kterou by lidé měli o epidemii vědět, a vám přijde, že se o ní nemluví dostatečně? Existuje vůbec něco takového?
VP: Měli by vědět, že to za nás nikdo neudělá. Že osobní zodpovědnost je klíčem ke všemu. Že zdravotníci epidemii nevyřeší. Řešení začíná u umytých rukou, správně nasazeného respirátoru a očkování. V nemocnici vidíte případy, kterým se všem do jednoho dalo předejít.
