Přeskočit na hlavní obsah

Jaroslav Bílek: Z Hradce Králové na zkušenou do USA

Politolog Jaroslav Bílek v únoru vycestoval do USA s cílem zkoumat příčiny represe a manipulace v Latinské Americe. Z Filosofické fakulty Univerzity Hradec Králové se na osm měsíců přesunul na soukromou katolickou univerzitu Notre Dame ve státě Indiana. Svůj pobyt zahájil karanténou, noví kolegové mu ji však zpříjemnili donáškou jídla a univerzitních roušek. Nyní už je ponořen ve studiu, které se z online seminářů často přesouvá do živých debat u kávy, a pochvaluje si fungující systém testování, trasování i očkování na celém kampusu. 

Během února loňského roku jsem jel vlakem z Prahy do Plzně. Na první pohled na tom nebylo nic zajímavého, kdyby si ke mně do kupé nepřisedl pán, který mi tehdy připadal poněkud výstřední. Na ústech měl totiž respirátor FFP3 (což jsem tehdy ještě určit nedokázal) a hned začal vyprávět o pohromě, která se na nás řítí z Číny. Jeho vyprávění mi připadalo poněkud nadnesené a zmínce o tom, že si zrovna jede do Plzně koupit pár set dalších respirátorů od kamaráda, protože se nám všem budou brzo hodit, jsem se snad i viditelně pousmál. Zprávy, které k nám proudily z Číny, jsem sice okrajově sledoval, ale tak jako většina lidí jsem jim tehdy nevěnoval zvýšenou pozornost. Stejně jako oni jsem totiž měl na rok 2020 úplně jiné plány.

Mým snem tehdy bylo získat stipendium Fulbrightovy komise a vydat se na zkušenou do USA. Kombinací náhody a předešlé práce se mi ho dokonce podařilo získat hned na první pokus, což jsem považoval za úspěch a vůbec nepřemýšlel o tom, že by mé plány mohla nějaká pandemie pokazit. Optimisticky jsem předpokládal, že i kdyby došlo k nějakému omezení, bude to trvat maximálně do léta a srpen již budu rozhodně trávit na opačné straně oceánu. Pandemie tomu samozřejmě chtěla jinak a já musel podobně jako jiní své plány a cíle poněkud pozměnit. Místo přípravy na důležitou cestu tak nastaly měsíce nejistoty, zmatků a stresu. Přístup naší vlády moc nepomáhal, ale to by byl jiný příběh.

Díky velké podpoře Fulbrightovy komise a University of Notre Dame jsem se však nakonec do USA během letošního února dostal, a mohl jsem se tak po dlouhé době zase začít více soustředit na svůj výzkum, který se věnuje příčinám represe a volební manipulace. Není bez zajímavosti, že řada vlád dokázala pandemii a s ní spojenou krizi umně využít k ještě výraznějšímu omezování lidských práv a politické soutěže, což je ale téma na jiný blog. Dnes bych se rád zmínil o tom, jak probíhal můj výzkum a život v Indianě během posledních dvou měsíců.

Nejsilnějším pocitem po příletu byla úleva. Nepopsatelně velká úleva z toho, že jsem konečně i přes všechny peripetie na místě určení. Celý poslední měsíc před odletem jsem si totiž vůbec nebyl jistý, zda nakonec odletím, a dokonce jsem několik dní před cestou musel pořizovat novou letenku, protože se plánovaná cesta přes Německo ukázala jako nerealizovatelná. Samotná cesta pak člověku kvůli povinnému zakrytí úst přišla nějak delší než by bylo obvyklé. Už během letu přes oceán jsem však byl příjemně překvapen tím, že se většina cestujících opravdu snažila dodržovat daná bezpečnostní opatření. Ještě zajímavější mi přišlo, že na půdě USA bylo nošení ochranných pomůcek nejen nařízeno, ale personál letišť a dopravních společností je i zdarma rozdával, což byl oproti České republice poměrně velký kontrast.

Foto 2: Hlavní administrativní budova University of Notre Dame zvaná "Golden Dome," původní stavba byla dokončena v roce 1843, následovala však řada rekonstrukcí, jaro 2021. (Pohled na honosnou čtyřpatrovou budovu s pozlacenou kopulí na střešní věži, architektonický styl je předmětem debat.)
 
Druhým velkým rozdílem, na který jsem hned po příletu narazil, bylo, že všechny testy byly zdarma a pochopitelně převažovaly PCR oproti antigenním. University of Notre Dame patří k nejlepším univerzitám ve Spojených státech, a tak nepřekvapí, že veškeré testování (a teď i očkování) probíhá přímo na půdě kampusu. Podobně tak povinná karanténa, do které jsem musel nastoupit okamžitě a jedinou možnou cestou ven byly dva negativní testy po sedmi dnech. Můj pobyt v karanténě se pak dokonce o pár dní protáhl, protože jsem byl ihned po příletu vytrasován, což jsem ale bral pozitivně a byl rád, že tento systém opravdu někde v praxi funguje. Nerad bych příliš zabředal do podrobností, ale zaujalo mě, že výsledky negativního testu nedostanete e-mailem či SMS zprávou, ale pěkně „postaru“ kombinací telefonu a záznamníku.

K hladkému průběhu karantény pak určitě pomohlo, že se mi zde již od začátku dostalo perfektní péče od zaměstnanců výzkumného institutu, na kterém působím (Kellogg Institute for International Studies). Vedle potřebných administrativních záležitostí mě překvapili i donáškou jídla anebo látkových roušek několika speciálních vzorů, které zde nosí všichni od nastupujících studentů po největší akademické hvězdy. Díky tomu i ve městě poměrně snadno poznáte, kdo je z vaší univerzity. Na stranu kladů musím určitě přidat i svého zdejšího mentora (profesora Aníbal Péreze Liñana), který se mnou vedle projektu, který zde řeším, začal rozebírat i mé předchozí či dosud nevydané studie a jeho postřehy a poznámky jsou pro mě velice užitečné. Diskuse o výzkumu tu obecně člověk zažívá s kolegy hodně a není výjimkou, že se z hromadných online seminářů přesouvají do živých debat u kávy na kampusu.

Atmosféru pak prohlubuje i to, že zde nejsou hostující vědci ničím neobvyklým, a tak člověk narazí na kolegy z celého světa. Snad všichni jsou navíc oproti mně v daleko pokročilejší (a nesrovnatelně úspěšnější) fázi vědecké kariéry, takže mám možnost se v tomto prostředí stále učit nové věci.

Poslední věcí, o které bych se chtěl dnes krátce zmínit, je očkování. Již koncem března jsem byl vyzván k registraci, protože v USA mají na očkování nárok všichni, a od příštího semestru bude očkování pro studenty a zaměstnance univerzity dokonce povinné. K mému velkém překvapení jsem při registraci 31. března zjistil, že se mohu nechat očkovat už prvního dubna, a ještě si vybrat, kde a dokonce i čím. Očkovat se zde totiž můžete nechat i v nákupním centru anebo, jako já, v malé lékárně na okraji města.

Foto 3: Theodore Hesburgh Library je primární budova knihovního systému University of Notre Dame, jaro 2021. (Moderní budova knihovny v pískové barvě, střední část ozdobena nástěnnou malbou s názvem "The Word of Life.")


Populární příspěvky z tohoto blogu

Czech Prom Season: A Story of a Feathered Raffle Win

Authors: Griffin Trau, Katie Winner, Alanna Powers (current Fulbright ETAs) If you’re an American, chances are we all had similar prom experiences in high school. Usually a few weeks before graduation, boys ask girls to the prom. Girls buy a fancy dress, and boys a nice suit with a matching tie. Prom night consists of about an hour of picture taking with your date and friend group, followed by a ride to prom in a nice car or a limo. The dance itself is about three hours long, and the only people in attendance are typically students at the school with a handful of teacher chaperones. After prom ends, around 10 or 11 p.m., all the students leave and go their separate ways for the night, usually to a post-prom hang out. After attending six (and counting!) Czech proms, I can confidently state that Czech proms are nothing like American proms. At all. My school, Střední Škola Informatiky a Služeb, is a technical school with seven different concentrations of study. Of these seven, s

Pranav Kakulamarri: Say Less

Pranav Kakulamarri is an English Teaching Assistant. He currently teaches English at Gymnázium Tišnov. His host town of 10 000 is located 22 kilometers north-east of Brno. In August 2022, Pranav arrived in the Czech Republic with a BS in Neuroscience from the University of Alabama at Birmingham, a life-long passion for chess and a future plan to become a physician after his 10-month adventure in the Czech Republic. With experience as a chess instructor, a reading tutor and a researcher, he had some pedagogy skills, but no prior classroom experience. Today, Pranav is the Tišnov celebrity - he was featured in the town's paper, people greet him in the streets and strangers initiate conversations with him on train or bus, starting with: "I know you, you were in the town's paper." What is Pranav's magic? Natural charisma, positive attitude, disarming smile, and his ability to listen to others. “What is happiness and how does it differ within a culture? Why does one liv

Katherine Pérez Rivera: Beyond science - collaboration, engagement, and identity

Katherine X. Pérez Rivera is an environmental scientist. She came to the Czech Republic in September 2021 to study carbon dynamics in Czech streams impacted by acid rain. Katherine's host institution was the Czech Geological Survey located in Prague, but she spent many days and nights collecting samples and data in the Slavkov Forest, a sparsely inhabited protected landscape area, located in Karlovy Vary Region, famous for its spa towns. During her year-long Fulbright adventure, Katherine had to conduct fieldwork during the winter for the first time in her life. As someone born and raised in Puerto Rico, adjusting to Czech winter temperatures, hiking in a deserted forest covered by snow and wearing snowshoes was a life-changing experience. "Becoming a Fulbrighter permitted me to connect with others beyond my science and field of study. These connections were rooted in the core of our identities, who we are and what matters to us," reflects Katherine when adjusting back to