Politolog Jaroslav Bílek v únoru vycestoval do USA s cílem zkoumat příčiny represe a manipulace v Latinské Americe. Z Filosofické fakulty Univerzity Hradec Králové se na osm měsíců přesunul na soukromou katolickou univerzitu Notre Dame ve státě Indiana. Svůj pobyt zahájil karanténou, noví kolegové mu ji však zpříjemnili donáškou jídla a univerzitních roušek. Nyní už je ponořen ve studiu, které se z online seminářů často přesouvá do živých debat u kávy, a pochvaluje si fungující systém testování, trasování i očkování na celém kampusu.
Během února loňského roku jsem jel vlakem z Prahy do Plzně. Na první pohled na tom nebylo nic zajímavého, kdyby si ke mně do kupé nepřisedl pán, který mi tehdy připadal poněkud výstřední. Na ústech měl totiž respirátor FFP3 (což jsem tehdy ještě určit nedokázal) a hned začal vyprávět o pohromě, která se na nás řítí z Číny. Jeho vyprávění mi připadalo poněkud nadnesené a zmínce o tom, že si zrovna jede do Plzně koupit pár set dalších respirátorů od kamaráda, protože se nám všem budou brzo hodit, jsem se snad i viditelně pousmál. Zprávy, které k nám proudily z Číny, jsem sice okrajově sledoval, ale tak jako většina lidí jsem jim tehdy nevěnoval zvýšenou pozornost. Stejně jako oni jsem totiž měl na rok 2020 úplně jiné plány. 
Mým snem tehdy bylo získat stipendium Fulbrightovy komise a vydat se na zkušenou do USA. Kombinací náhody a předešlé práce se mi ho dokonce podařilo získat hned na první pokus, což jsem považoval za úspěch a vůbec nepřemýšlel o tom, že by mé plány mohla nějaká pandemie pokazit. Optimisticky jsem předpokládal, že i kdyby došlo k nějakému omezení, bude to trvat maximálně do léta a srpen již budu rozhodně trávit na opačné straně oceánu. Pandemie tomu samozřejmě chtěla jinak a já musel podobně jako jiní své plány a cíle poněkud pozměnit. Místo přípravy na důležitou cestu tak nastaly měsíce nejistoty, zmatků a stresu. Přístup naší vlády moc nepomáhal, ale to by byl jiný příběh.
Díky velké podpoře Fulbrightovy komise a University of Notre Dame jsem se však nakonec do USA během letošního února dostal, a mohl jsem se tak po dlouhé době zase začít více soustředit na svůj výzkum, který se věnuje příčinám represe a volební manipulace. Není bez zajímavosti, že řada vlád dokázala pandemii a s ní spojenou krizi umně využít k ještě výraznějšímu omezování lidských práv a politické soutěže, což je ale téma na jiný blog. Dnes bych se rád zmínil o tom, jak probíhal můj výzkum a život v Indianě během posledních dvou měsíců.
Nejsilnějším pocitem po příletu byla úleva. Nepopsatelně velká úleva z toho, že jsem konečně i přes všechny peripetie na místě určení. Celý poslední měsíc před odletem jsem si totiž vůbec nebyl jistý, zda nakonec odletím, a dokonce jsem několik dní před cestou musel pořizovat novou letenku, protože se plánovaná cesta přes Německo ukázala jako nerealizovatelná. Samotná cesta pak člověku kvůli povinnému zakrytí úst přišla nějak delší než by bylo obvyklé. Už během letu přes oceán jsem však byl příjemně překvapen tím, že se většina cestujících opravdu snažila dodržovat daná bezpečnostní opatření. Ještě zajímavější mi přišlo, že na půdě USA bylo nošení ochranných pomůcek nejen nařízeno, ale personál letišť a dopravních společností je i zdarma rozdával, což byl oproti České republice poměrně velký kontrast.
Druhým velkým rozdílem, na který jsem hned po příletu narazil, bylo, že všechny testy byly zdarma a pochopitelně převažovaly PCR oproti antigenním. University of Notre Dame patří k nejlepším univerzitám ve Spojených státech, a tak nepřekvapí, že veškeré testování (a teď i očkování) probíhá přímo na půdě kampusu. Podobně tak povinná karanténa, do které jsem musel nastoupit okamžitě a jedinou možnou cestou ven byly dva negativní testy po sedmi dnech. Můj pobyt v karanténě se pak dokonce o pár dní protáhl, protože jsem byl ihned po příletu vytrasován, což jsem ale bral pozitivně a byl rád, že tento systém opravdu někde v praxi funguje. Nerad bych příliš zabředal do podrobností, ale zaujalo mě, že výsledky negativního testu nedostanete e-mailem či SMS zprávou, ale pěkně „postaru“ kombinací telefonu a záznamníku.
K hladkému průběhu karantény pak určitě pomohlo, že se mi zde již od začátku dostalo perfektní péče od zaměstnanců výzkumného institutu, na kterém působím (Kellogg Institute for International Studies). Vedle potřebných administrativních záležitostí mě překvapili i donáškou jídla anebo látkových roušek několika speciálních vzorů, které zde nosí všichni od nastupujících studentů po největší akademické hvězdy. Díky tomu i ve městě poměrně snadno poznáte, kdo je z vaší univerzity. Na stranu kladů musím určitě přidat i svého zdejšího mentora (profesora Aníbal Péreze Liñana), který se mnou vedle projektu, který zde řeším, začal rozebírat i mé předchozí či dosud nevydané studie a jeho postřehy a poznámky jsou pro mě velice užitečné. Diskuse o výzkumu tu obecně člověk zažívá s kolegy hodně a není výjimkou, že se z hromadných online seminářů přesouvají do živých debat u kávy na kampusu.
Atmosféru pak prohlubuje i to, že zde nejsou hostující vědci ničím neobvyklým, a tak člověk narazí na kolegy z celého světa. Snad všichni jsou navíc oproti mně v daleko pokročilejší (a nesrovnatelně úspěšnější) fázi vědecké kariéry, takže mám možnost se v tomto prostředí stále učit nové věci.
Poslední věcí, o které bych se chtěl dnes krátce zmínit, je očkování. Již koncem března jsem byl vyzván k registraci, protože v USA mají na očkování nárok všichni, a od příštího semestru bude očkování pro studenty a zaměstnance univerzity dokonce povinné. K mému velkém překvapení jsem při registraci 31. března zjistil, že se mohu nechat očkovat už prvního dubna, a ještě si vybrat, kde a dokonce i čím. Očkovat se zde totiž můžete nechat i v nákupním centru anebo, jako já, v malé lékárně na okraji města.
