Přeskočit na hlavní obsah

Filip Matějka: Zkoumám, jak se lidé rozhodují

Filip Matějka je ekonom a působí jako profesor a člen Výkonného a dozorčího výboru v CERGE-EI. Jeho hlavním předmětem zkoumání je makroekonomie, ekonomická teorie, ekonomie informací a behaviorální ekonomie. Původně studoval fyziku na Univerzitě Karlově, zájem o ekonomii si přivezl z doktorského pobytu na americké Princeton University v roce 2010. Akademický rok 2017/2018 strávil s Fulbrightovým stipendiem na University of California – Berkley opět v USA zkoumáním vlivu nepozornosti na lidské chování. Filip Matějka v roce 2015 získal jako první český ekonom Starting grant Evropské výzkumné rady ERC a je nositelem řady ocenění, např. ceny Neuron pro mladé vědce v roce 2016.

S Filipem Matějkou hovořil Ladislav Loukota ze stránky Vědátor. Rozhovor je pátým dílem seriálu příběhů ke 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete každou první středu v měsíci na našem YouTube kanále a Facebooku. V pátek Vám přinášíme částečný přepis rozhovorů i zde na blogu.

Pro úvod se prosím krátce představte. 


Jmenuji se Filip Matějka. Pracuji jako associate professor na CERGE-EI a zkoumám, jak se lidi rozhodují. Ve světě. V tom našem komplikovaném světě. Jak se rozhodujeme. A díky tomu někdy máme lepší život. A někdy horší život.

To ve vašem případě znamená, že se zabýváte ekonomií – co přesně na ní ale studujete?

Je to takové spojování ekonomie s psychologií. Psychologie už dávno ví, že lidé se nerozhodují úplně dobře. Platí to zvláště, když máme na výběr hodně alternativ, tak úplně přesně nevíme, jestli investovat do jednoho fondu anebo si koupit byt...

Nebo když přemýšlíme od daleké budoucnosti, tak je to těžší, než přemýšlet o současnosti. A já se zabývám tím, jak je pro lidi těžké zpracovávat informace. Třeba o politice se na vás toho valí strašně moc. A vyzobáváte si jenom kousky – a možná kvůli tomu demokracie nefunguje úplně perfektně.

Je možné v tom dát nějaký konkrétní příklad?

Většinou když bádám, výsledkem je spousta matematických vzorců. Krom jedné studie, kterou jsem dělal s kolegy práce vedle v kanceláři, jsme studovali diskriminaci. Posílali jsme životopisy – posílali jsme fiktivní e-maily, kde bylo napsáno "Dobrý den, chtěl bych se ucházet o práci, kterou nabízíte". A podepsali jsme se jako "Hájek" nebo "Horvát" nebo "Nguyen". Takže rovnou bylo ze jména jasné, z jaké etnické skupiny ten uchazeč je. A pak jsme viděli, jestli si ten příjemce životopis proklikal, jeslti si ho četl. A ukázalo se, že stačí změnit jméno na minoritní, a přestože jinak byl životopis stejný, tak ho najednou četli dvakrát méně.

To je konkrétní případ, jak nepozornost ovlivňuje zásadně vaši šanci dostat zaměstnání.

Teorie racionální nepozornosti je relativně nová inovace v rámci ekonomie. Proč to nikoho nenapadlo dříve?

Myslím, že je to trošku napadlo. Ale ekonomie je mladý obor. Více méně akademicky zajímavý od roku 1950. A teď je postupně třeba k tomu stavět základy. My, když navazujeme na ty, kteří toho před tím vybudovali strašně moc, tak je to lehké. Taky je těžké postavit rovnou letadlo, když nikdo před tím neudělal auto a neví, jak funguje aerodynamika.

Druhým důvodem je, že teď je to téma důležitější. My jsme kdysi věděli, že nepřesná informace je důležitá. Asi třetina Nobelových cen v ekonomii je daná za objevy související s nepřesnými informacemi. Akorát kdysi to bylo tak, že když jsme neměli přesnou informaci, tak to bylo kvůli tomu, že nám ji někdo nedal. Třeba nám tajil, jaká je úroková míra. Nebo centrální banka neřekla, jaké změny plánuje v budoucnu. Nebo politici někde schovávali. Ale teď díky internetu se všechno změnilo. Vlastně informací je strašně moc. Všude na nás skáčou, a není tak, že bychom je nemohli získat. Ve většině informací se rozhodneme, že informací je na nás moc a vybereme si jenom pár z nich.

Takže kvůli rozvoji internetu teď ten vliv vlastní nepozornosti je důležitější, protože sami rozhodujeme, co máme za informace, a co ne.

A má tato teorie třeba o přesah do současné situace s covidem a epidemií?

Není to tak, že bychom tu teorii museli řešit přesně do detailů a přesně spočítat, jak se chovat. Základní je si jen uvědomit, že jsme lidé, pro které je těžké zjišťovat všechny novinky. Takže se nemůžeme perfektně rozhodovat a ani vnímat, když někdo říká strašně moc informací.

Teď konkrétně. Jeden z největších problémů současné krize je nejistota. Nejistota se zvyšuje jednak tím, když třeba politici – i s dobrými úmysly – toho dělají strašně moc. Každý den mění pravidla. Kdybychom neměli naše lidská omezení, tak přesně víme: „Jo, teď je tu milion pravidel, včera jich bylo trochu jiný půlmilion“. Ale to my nezvládáme. My si každý den všimneme jedné drobné změny navíc. Takže protože jsme nepozorní, vlastně nevíme, co aktuálně platí. A to nám hrozně škodí. A pak taky protože ti, kteří ta pravidla tvoří, je netvoří perfektně. Svět kolem nás je komplikovaný.

Naši dámy a páni politici, jsou chybující lidé, tak jako my ostatní. Měli by proto dělat jenom věci, které jsou jednoduché. Měli by si zkrátka říct "dokončíme tyhle dva základní podpůrné programy". A ne zkoušet každý den novou věc. Pak vidíme, že to drhne. A že věci nejdou dotáhnout do konce. Ale je to pochopitelné, jsou to lidé. Ale kdybychom si víc uvědomili naši omezenost a nepozornost, tak radši budeme zkoušet jednu, dvě věci a ty uděláme pořádně. Současnosti se tohle téma týká hrozně moc.

Teď se možná pustím na tenký led, ale asi můžu obecně říct, že ekonomie a její predikce nemá úplně dobré jméno u laické veřejnosti. Dá se říct, že přesnost ekonomie se zlepšuje?

To jste se pustil na tenký led a dobře jste udělal, já na to rád odpovím. Když se ptá někdo starší doktora, jestli dostane příští rok infarkt, taky mu to neřekne přesně. Řekne mu pravděpodobnost. Když se zeptáte geofyzika, jestli bude zemětřesení, taky mu to neřekne přesně. Počasí na dva týdny dopředu taky není přesně jasné. V ekonomii se predikce postupně zlepšují, ale rozhodně nejsou perfektní. Protože svět je velmi komplikovaný.

Ale zlepšují se. Už víme třeba daleko lépe, že když vláda nějakým způsobem změní daně, co se pak stane. Když centrální banka změní úrokové sazby, co se pak stane. A řekneme to nějak pravděpodobnostně. Je pravda, že ekonomie nemá v tomhle dobrou pověst. Myslím, že ekonomie je v tomhle trošku podobná fotbalu. Každý má pocit, že rozumí fotbalu – a stejně tak každý má pocit, že rozumí, jak to v ekonomice funguje, protože všichni nakupujeme chleba nebo pivo. Ale opravdu tomu rozumět lehké není. A pleteme se stejně jako vědci v mnoha jiných, neexaktních oborech.

Foto 2: Filip Matějka přebírá cenu Neuron pro mladé vědce, květen 2016.  (Dva muži pózují při svavnostním ceremoniálu předávání ceny Neuron.)

Jak váš výzkum jako ekonoma reálně probíhá?

Reálně jak probíhá? Když začínám vědecký projekt a ujasňuji si první myšlenky, tak spoustu hodin denně chodím po Praze a v hlavě si spekuluju. To je moje nejoblíbenější část, kdy si uvědomuju, jak úžasnou práci mám. Můžu si přemýšlet nad tím, co mi přijde zajímavé, dělat to ve svém tempu, dělám něco pro zdraví a přitom vidím krásná místa. Ve druhé fázi už sedím více u počítače a mluvím s kolegy. Snažíme se ty neurčité nápady chytit za konkrétní pačesy a vědeckými metodami někam posunout. A pak už jenom sedím na židli a píšu a píšu.

Kromě toho také učím a pomáhám studentům stát se lepšími ekonomy.

Jak dlouho to zabere? Jak dlouho chodíte po ulici, a jak dlouho modelujete?

Typicky projekt trvá tři roky. Po ulici nechodíme rok – ta část, kdy připravujeme nápady, trvá tři měsíce. Ale už před tím, kdy dokončujeme předešlý projekt, sbíráme nápady na ten nový. Ta aktivnější část, kdy se snažíme něco formalizovat a vymyslet, jaký pokus udělat; nebo ten pokus děláme; nebo to formulujeme matematicky. To může zabrat půl roku až rok. A pak opravdu dlouho trvá ten článek přepisovat a prezentovat dalším lidem. A teď máte třeba takové projekty tři najednou, a každý rok dokončíte jeden.

Jak jste se dostal k jeho studiu, jaké jiné studijní či životní dráhy jste zvažoval?

Když jsem byl malý, bavila mě vždycky matematika. Tedy, krom tenisu, kamarádů a podobných věcí. Takže jsem šel na MatFyz a u toho jsem dělal i ekonomku. Ekonomku jsem nechal, a pak jsem vystudoval fyziku. A šel jsem na doktorát na Princeton na matiku. Ale byla to aplikovaná matematika. Věděl jsem, že mě na matice baví všechno možné, jen jsem ještě nevěděl, kde tu matematiku použít. První rok jsem měl kurzy ze všeho – biologie, neurověda, ekonomie. Ta mě začala znovu bavit. Na začátku jsem matematiky používal více, postupně méně. Takže, na tom Princetonu... No a baví mě pořád.

Myslel jsem, že budu až nebesky bohatý a úspěšný businessman. Chtěl jsem se ale předtím co nejvíc naučit o obecném fungování světa a poznat život na dobré škole. Šel jsem dělat doktorát na Princeton. Nakonec mě věda chytla a zůstal jsem u ní. Nebesky bohatý nejsem, ale ťuk ťuk, mám všechno, co potřebuji, jsem spokojený a snad i užitečný stejně jako úspěšný businessman.

Jak dlouho takové hledání trvalo?

Na tom Princetonu to trvalo rok. Ten můj obor byl výjimečný v tom, že jsme neměli žádný povinný předmět. Většina lidí měla jasno – že chtějí dělat třeba matiku v biologii, nebo matiku ve fyzice. Já ne. První rok jsem četl a četl. Denně jsem přečetl… Teď ani nechci vymýšlet kolik to bylo článků. Asi nikdy se toho nenaučím tolik tak rychle tak jako tehdy. A to trvalo rok. Po roce jsem věděl, že volím ekonomii. A pak trvalo nějakou dobu, než jsem trošku víc zaostřil.

Od té doby se snažím nacházet nějaká nová témata, ale často mi to nejde. Pořád se snažím vracet k tomu pro mě hlavnímu – že my lidé jsme nedokonalí a nerozhodujeme se perfektně. Protože myslím, že to ovlivňuje veškeré oblasti lidského působení. Ale snažím se pořád najít i jiné věci.

Krom toho Princetonu jste byl i na Fulbrightově stipendiu?

Díky Fulbrightu jsem byl na Berkeley. Bylo to pro nás úžasné a strašně důležité. Jsou to už dva roky, co jsme tam jako rodina jeli. Byli jsme tam po devět měsíců, a byla to pro nás obrovská inspirace. Zdejší oddělení ekonomie patří mezi naprosto špičková. Jel jsem tam kvůli tomu, že jsem měl pocit, že se tu mohu mnohé naučit, a také mnoho lidí na tom oddělení bavily věci ohledně nepozornosti, kterým se věnuji.

Akorát najednou tam byli i lidi, kteří dělali hodně třeba ve zdravotnictví – ekonomové zdravotnictví. A říkali mi „tohle je důležité téma pro doktory, jak věnovat pozornost detailům o pacientech, to kdybychom lépe poznali, doktoři můžou být méně unavení a budou léčit lépe“. A jiní zase říkali, že „by bylo strašně důležité pochopit, jak funguje makroekonomika, jak pochopit budoucnost, a jak třeba i využívají nějaká zjednodušená chápání světa“. Teď se třeba často říká, že z krize se musíme proinvestovat. To je jenom hrozně zjednodušená poučka. Někdo jiný by zase řekl něco opačného.

A teď s těmito všemi lidmi máme pokračující projekty. Takže cesta mě nejen bavila, ale byla i hrozně užitečná.


Foto 3: Filip Matějka pracuje na americké univerzitě Berkley s výhledem na San Francisco, jaro 2018. (V popředí počítač a nohy na stole, v pozadí, za oknem, výhled na San Francisco.) 

Takže můžu říct, že to hlavní, co jste v zahraničí navázal, jsou styky s lidmi, s nimiž spolupracujete dále?

Já myslím, že to hlavní na začátku byly ty myšlenky – že jsem prostě poslouchal a koukal, jak to tam dělají. To ze mě udělalo lepšího vědce, a určitě i lepšího člověka… Ale to nikoho nezajímá (smích). A potom to pokračuje – sedli jsme si, navzájem jsme se ovlivnili, a díky tomu celé porakčuje dále. Já se můžu učit dále od nich, a snad oni ode mě trošku taky.

A zeptám se závěrem, co je jedna věc, kterou byste vypíchl na ekonomii, kterou by měli laici vědět, a málo se to podle vás ví.

Jak jste říkal předtím – že ekonomie nemá jako exaktní věda úplně dobrý zvuk. Ona to není exaktní věda, ale je to věda. A když chceme poznat svět, můžeme poznávat buď názory – anebo argumenty. Názory, to ale není poznávání. Často je vidíme, když třeba politik něco vyhlásí. Ozve se jeden ekonom, který řekne pro-argument, a druhý, který řekne proti-argument. A teď to vypadá, že se vůbec neshodneme. Jak tak ekonomie došla poměrně daleko, často najdete dva lidi, kteří si myslí různé věci. Ale dost možné je, že těch, kteří si myslí jednu věc, je stokrát víc, než těch, co si myslí druhou věc. A to často není vidět.

Chci tedy říct, že na spoustě cest se už shodneme. Poznat, jak funguje svět, je těžké. Ale snažíme se k tomu malými krůčky používat metody vědy. Že se to poznává pořádně. A můžeme říct, „myslíme si spíše tohle, než tohle“. Ale holt to stále není jisté.





Populární příspěvky z tohoto blogu

Disability Access in the CR: More than Meets the Eye by Bojana Coklyat

Bojana Coklyat arrived in the Czech Republic in August 2019 as a Fulbright researcher focusing on access and visibility in the arts for people with disabilities. Coming from New York University, Bojana transitioned to the Faculty of Social Studies at Masaryk University in Brno with the ambition to examine the social and cultural life of people with disabilities in contemporary society. During her 6-month stay, Bojana visited numerous cities and towns within the country, as well as abroad. At my NYU Department of Global Studies info session on Fulbright, I asked, “What accommodations are available for disabled people through Fulbright?”. They weren’t sure if there would be any once I got to my host country and that they hadn’t much experience with disabled grantees. One bit of information that helped me feel hopeful was that the Czech Republic Fulbright Commission had a reputation for being very involved with their grantees. Once I arrived in Brno, I found that this reputation was i

Land of the Free and Appropriate Education: How One Tiny School District is Coping with COVID-19

Niecea Wilson, Fulbright ETA 2018-2019 at Agriculture and Veterinary High School in Lanskroun, reports on her experience returning to teach in the USA and the effects of COVID-19 on teaching and learning in Downieville, a picturesque mountain town of 300 residents in the heart of the Sierra-Nevadas. New teachers are told if they can persist through the difficulties of the first year, nothing is impossible. Well, this is my third year teaching, (my first year back in the United States after completing my 2018-2019 Fulbright ETA in Lanškroun, Czechia) and it has certainly been the most difficult. A year that began with rolling power outages, leaving millions of Californians without electricity, now concludes with a global pandemic that shut our schools so abruptly, many of us didn’t get to say goodbye to our students. Everything just came to a standstill. School districts and states are now grappling with how to administer free and appropriate public education, a right to all stu

Hana M. Broulíková: O ekonomii zdravotnictví, výzkumu Alzheimerovy choroby v USA a nutnosti plánu B

Výzkumnice Hana M. Broulíková dnes pendluje mezi českým Národním ústavem duševního zdraví a holandskou Vrije Universiteit Amsterdam. Jejím oborem zájmu je ekonomie zdravotnictví. Analýza nákladů léčby může významně pomáhat i v klinické praxi – výzkum Hany Broulíkové zejména v péči o duševní a neurodegenerativní onemocnění ukazuje, že dosavadní tuzemský přístup k podobným chorobám je horší nejenom pro pacienty, ale i celé zdravotnictví. Inspiraci Hana Broulíková hledala zejména při svých zahraničních výjezdech. V roce 2018 díky Fulbright-Masaryk stipendiu navštívila Department of Biostatistics na Mailman School of Public Health a také Taub Institute for Research on Alzheimer's Disease and the Aging Brain při Columbia University v USA. S Hanou M. Broulíkovou hovořil Ladislav Loukota ze stránky  Vědátor . Rozhovor je druhým dílem seriálu příběhů ke 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete každou první středu v měsíci na našem YouTube kanále a Facebooku , a sice za zvuku z