Hana Ripková: 30 let s Fulbrightovou komisí

Hana Ripková byla u založení Fulbrightovy komise před 30 lety a již 25 let organizaci vede. Do USA "na zkušenou" vycestovalo přibližně 1000 českých stipendistů a podobný počet Američanů naopak přijel do České republiky. Hlavním cílem Fulbrightových programů, které dnes fungují ve více než 160 zemích světa, je posilování vzájemného porozumění mezi USA a partnerskými zeměmi. Jak se v čase proměňují motivy Čechů a Američanů vycestovat na několik měsíců za oceán? Jak programy proměňují stipendisty? A co vedlo absolventku Matematicko-fyzikální fakulty k práci pro Fulbright?

Rozhovorem s ředitelkou Fulbrightovy komise Hanou Ripkovou zahajujeme seriál rozhovorů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videa a texty připravujeme ve spolupráci s platformou Vědátor. Videozáznamy najdete každou první středu v měsíci na našem YouTube kanále a Facebooku, a sice za zvuku zkoušky sirén, přesně v poledne. V pátek Vám nabídneme částečný přepis rozhovoru i zde, na našem blogu. S Hanou Ripkovou hovořil Ladislav Loukota.

Kolik lidí se za skoro tři dekády, co u nás Fulbrightova komise existuje, z Česka podívalo do USA a opačně?

Téměř tisíc lidí každým směrem, takže stipendistů našima rukama prošlo téměř dva tisíce.

A kolik z nich jste - odhadem - poznala osobně?

Úplně všechny! To je na mojí práci právě to skvělé, nezabýváme se jen papíry, přihláškami, ale potkáváme se s lidmi, kteří mají chuť poznat jiné prostředí, nechat se inspirovat, mají odvahu vydat se přes oceán a zkusit žít ve velmi odlišném světě. To platí pro naše stipendisty na české i americké straně. Čechy poznáváme během výběrového řízení, poslední fáze výběru jsou vždy osobní interview se členy výběrových komisí jednotlivých programů. O Američany, kteří sem přijíždějí, se během jejich pobytu staráme tak, abychom jim pomohli co nejlépe pochopit rozdíly mezi Spojenými státy a Českou republikou. Aby měli co nejlepší podmínky pro svůj projekt, pracujeme i s jejich hostiteli ať už na českých univerzitách, výzkumných pracovištích nebo středních školách.

Pro koho je Fulbrightův program určen?

Do Fulbrightova programu se mohou hlásit lidé ze všech oborů, paletu programů pro Čechy i Američany máme velmi pestrou. Od letních kurzů po desetiměsíční pobyty. Od studentů po seniorní výzkumníky. Od mladých aktivních lidí ze sociálně znevýhodněného prostředí, přes lidi v neziskovkách, studenty, kteří chtějí na amerických univerzitách získat celý stupeň vzdělání nebo jen na několik měsíců obohatit svou zkušenost výzkumem v tamější laboratoři, knihovně, výzkumné skupině, mladé výzkumníky, kteří by rádi poznali mezinárodní prostředí na špičkovém pracovišti, po zkušené akademické pracovníky, kteří se chtějí podělit o svoje znalosti buď jako přednášející nebo spolupracovat ve vědě. Na americké straně k tomu ještě navíc nabízíme mladým absolventům bakalářských programů, aby na jeden školní rok přijeli asistovat s výukou angličtiny na českých středních školách, a poznali tak české prostředí opravdu zblízka.

Existuje dle vaší zkušenosti nějaký leitmotiv toho, co si Češi vozí z Ameriky?

Určitě se to hodně různí, ale když mám zkusit obecně: nadhled, nabití energií do další práce, nový pohled na vlastní obor i na svoji zemi. To by asi bylo to, co všechny spojuje. A vlastně to platí pro oba směry, ne jen pro Čechy, kteří se vrací ze Spojených států, ale i pro Američany, kteří se vrací z pobytu v USA. Specificky pro české stipendisty to ještě stále bývá nová zkušenost života v multikulturním prostředí, často umocněná pokud se na svůj fulbrightovský pobyt vydají s celou rodinou. Pracovně mnoho z Čechů přidává novou zkušenost z odborné práce ve velmi mezinárodním prostředí. Setkávají se v USA nejen s americkými kolegy, ale se studenty, akademiky, spolupracovníky z mnoha zemí světa. Ano, i naše univerzity už mají rostoucí procenta zaměstnanců, kteří nepocházejí z České republiky, ale je to stále spíše výjimkou než pravidlem, že např. komunikace výzkumné skupiny je obecně v angličtině, protože její složení je tak pestré, že češtině by ne každý rozuměl. Mnozí mladí čeští vědci po pobytu na zahraniční univerzitě mají větší motivaci publikovat v mezinárodních časopisech a naučili se, že i jejich hlas může být zajímavým příspěvkem do celosvětové debaty o jejich tématu.

Jsou opačně i nějaké podobné dojmy z amerických stipendistů působících v Česku?

Jak jsem říkala, mnoho platí pro oba směry podobně. Možná jedna z věcí, které se mi vybaví, když přemýšlím o závěrečných zprávách Američanů je, že mnozí z nich doufají, že si zpátky domů odvezou zdravější vztah k práci, lepší “work-life balance”. Ti Američané, kteří zde učí, jsou mnohdy překvapeni z toho, jak podobní jsou studenti v Americe a u nás.

Je to již 30 let, co u nás program působí - existuje pro něj stále potřeba? Nedošlo za těch 30 let v našem vzdělání ke zlepšení?

Ke zlepšení a proměně vzdělávání u nás

bezpochyby došlo, i když v různých oborech je ta změna různě veliká. Vaše otázka ale jakoby předjímá, že Fulbrightův program by měl České republice pomoci dostat se na skvělou americkou úroveň, že je to takový program rozvojové pomoci. Tak to ale vůbec není! Hlavním mottem programu je snaha o to, aby se naše dva národy lépe poznaly. A ano, v prvních letech po vzniku komise, řekněme v devadesátých letech, Fulbrightův program tak trochu vypadal, alespoň ze strany přijíždějících Američanů. Pomáhali na českých vysokých školách měnit programy a zavádět nové, s českými kolegy psali články a učili je, jak se uplatnit v mezinárodní publikační konkurenci. Ale už tehdy jsme naše stipendisty do USA vybírali nejen tak, abychom pomohli univerzitám v oborech, kde neměli dost odborníků tím, že vyšleme jejich mladé a nadějné kolegy přiučit se. I v devadesátých letech jsme se snažili o mix “mladých s ještě nejasným potenciálem” a skvělých vědců všeho věku, kteří naopak mohli mnohé ukázat svým americkým kolegům. Podobně to děláme i nyní, ale ten mix je teď patrný na obou stranách. Mnozí Američané přijíždějí za našimi odborníky třeba z oblasti botaniky, parazitologie, fyziky s úplně stejným cílem, který sledují naši vědci v USA - naučit se něco dalšího od nejlepších v oboru.

Původně jste studovala matematiku, co vás motivovalo se v roce 1991 vydat do tenat školství a vzdělávání?

Já jsem generace, která si vybírala obor studia na úplném konci sedmdesátých let. Matematika byla tehdy skoro nejvíc apolitická volba, kterou jsem mohla udělat. Možná k tomu, že jsem si vybrala matematiku, přispělo i to, že mezi těmi, kdo mě ji na střední škole učili, byl i profesor Milan Hejný. Když jsem pak během studia měla děti, usoudila jsem, že by mě vlastně víc bavilo matematiku učit a taky že takové studium budu schopna se třemi dětmi dokončit. Takže jsem nakonec vystudovala učitelský obor na MFF, potom po roce 1989 na chvíli následovala svého profesora Petra Vopěnku na Ministerstvo školství a po založení Fulbrightovy komise se přihlásila do konkurzu o místo koordinátora programu. Doktorát jsem už pak po letech dělala na Pedagogické fakultě na téma související s mou prací: srovnávala jsem vybrané aspekty vysokého školství v USA a České republice.

Ve Fulbrightově komisi tedy pracujete vlastně od jejího založení, je to po třiceti letech ještě práce, která Vás baví?

Výhodou naší práce je, že je velice různorodá. Nejen proto, že každý rok pracujeme s jinými stipendisty, řešíme jiné problémy. Během let máme i možnost program v rámci nějakých hranic měnit, reagovat na potřeby a na změny, které okolo sebe vidíme. Dám příklad. Před několika lety jsme usoudili, že američtí studenti někdy přijíždějí s projekty, které jsou vlastně přehnaně ambiciózní a že by se mohli uplatnit lépe, kdyby například místo snahy o pomoc postavení romské komunity v České republice zkusili na střední škole pomáhat v hodinách angličtiny a my jsme pro ně našli takovou školu, kde mají romské studenty. Z tohoto impulsu vznikl program asistentů ve výuce angličtiny na středních školách a podařilo se nám o jeho prospěšnosti přesvědčit naši správní radu i české MŠMT. Podobně, když jsme se zamýšleli nad tím, čím pro nás také může být americké prostředí inspirativní, napadla nás práce neziskových organizací. Díky tomu před několika lety vznikl program pro české pracovníky neziskovek, kteří na několik měsíců vyjedou na stáž do obdobně zaměřené nevládní organizace ve Spojených státech. Právě ta pestrost o možnost program měnit podle toho, jak se mění naše obě země je důvodem, proč se mi moje práce zatím neomrzela.

Je něco - ať už o Fulbrightově programu, vzdělání či jiném souvisejícím tématu - co by podle vás měl každý vědět, ale příliš to nezaznívá?

Myslím, že pro mnohé je Fulbrightův program, pokud ho vůbec znají, “americký”. Někdo si představuje, že jsme nadace (financovaná nějakým Fulbrightem), jiní vědí, že peníze dostáváme od americké vlády. Dost podstatné pro mě je, že program je založený na mezivládní dohodě a má sloužit oběma našim zemím. Ve správní radě zasedá stejně Čechů jako Američanů. Zhruba stejně jako americká vláda nás financuje i vláda česká. Byla bych ráda, kdyby MŠMT nezapomínalo na to, že jsme programem, který je i “jejich”. Financování našich stipendií je třeba dobrou odpovědí na otázku, které čelí mnozí naši ministři školství: Proč neposkytujete českým studentům stipendia pro studium v zahraničí? A znalý a pohotový ministr odpoví: Poskytujeme, například prostřednictvím stipendií Fulbrightova programu, který spolufinancujeme s americkou vládou. A možná ještě jedna věc: naše stipendia získávají uchazeči ze všech českých univerzit, ze všech možných oborů. Není to tak, že našimi stipendisty je pár jedinců pouze z Univerzity Karlovy, Masarykovy univerzity nebo ČVUT. Americké vědce a přednášející také míváme po celé České republice. Takže ano, v jistém smyslu je náš program pro ty nejlepší, ale to určitě neznamená, že by někdo měl váhat se do něj přihlásit.