Napsal Mgr. Jan Tomáštík, Ph.D. z Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ze Společné laboratoře optiky, který momentálně působí na Virginia Polytechnic Institute and State University v Blacksburgu ve Virginii.
Pracovat ve vědě má i své nevýhody – prokletí, že nikdy nevypnete mozek a nikdy nemáte doděláno. Ale velkou výhodou naopak je, že máte práci jako hobby, a vaším denním chlebem je vždycky aspoň špetka nového poznání. S vědou se navíc pojí cestování. Dříve díky konferencím a tréninkům, nyní díky vědecké spolupráci jsem už pobyl v Británii i na největším teleskopu na planetě v Argentině. Cílem vědce musí být neustrnout a nestagnovat – a hlavně proto jsem před rokem napnul síly a přihlásil jsem se o Fulbright-Masarykovo stipendium. Právě díky němu se nyní probouzím za oceánem na ročním vědeckém pobytu na Virginia Tech.
Zdejší maloměstský Blacksburg není typické americké město z představ Evropana, a to je jen dobře. Hustá autobusová síť doveze člověka kamkoliv po univerzitním kampusu i mimo něj. Moje výzkumné středisko sídlí na okraji města.
Je pátek, ale na výzkum to nemá moc vliv. Jedna ze dvou ranních schůzek s mou šéfovou, profesorkou materiálové chemie, proběhla už včera, takže dnes mi tempo určuje především volné okno u přístrojů. Je nás v týmu osm – směsku místních, indických, čínských a korejských studentů okořeňuje jeden Čech. Všichni se o místo u mašin, přesněji u tří vysokoteplotních pecí, musíme poprat.
Můj výzkum sice nejde zrovna po másle, ale to už je úděl objevování nových materiálů i zkoumání nových využití pro materiály známé. Laboratoř mě kromě kanonády "Hi, how are you?" ve všech možných přízvucích vítá pachem rozpouštědel. Na ruce nasazuji slušivé gumové rukavice, na uši sluchátka a začínám dle zápisků z předchozího dne připravovat snad úspěšnější směs polymerů než včera. Zkouška, omyl, náprava, další zkouška – takhle vypadá všední tvář vědy.
Experimenty přeruším pozdním obědem krabičkového typu a volnější čas využiji pro svou další velkou vášeň – popularizaci vědy. Banda neskutečně šikovných studentů v olomouckém spolku UP Crowd si už dávno dokáže zorganizovat své aktivity i beze mě, přesto ale přispěji alespoň radou po síti. Až po návratu se snad víc zapojím do výjezdů na střední i základní školy. Momentálně proto napínám více sil do stránky Vědátor, kde se s kolegou - publicistou a dalšími popularizátory snažíme psát články i točit videa o vědě zábavněji, než je zvykem, aniž bychom obětovli hloubku.
Odpoledne se mezi popularizačními statusy, toluenem, ethanolem i acetonem rychle přehoupne do večera. Dnešní poloúspěchy i slepé cesty zapíšu do zápisníku a mizím ven. V Česku jsem často v labině zůstával do nočních hodin, tady si ale člověk musí víc hlídat duševní zdraví. Dnešní konec pracovního týdne je navíc výjimečný.
Moje žena uplynulé měsíce kromě hledání práce využila i k tvorbě akrylových obrazů pro rozvíjející se uměleckou dráhu. Večer začíná její výstava. Z práce se tak zodpovědně přesouvá celá mezinárodní suita i s profesorkou podpořit v útulné galerii její téma "umění a psychologické poruchy". Sama s jednou takovou bojuje a medikace jí pomáhá běžný život výrazně usnadnit.
Středoevropskou duši ale ani za velkou louží nezapřeme – a tak si tenhle sváteční den zaslouží zakončení zlatavým mokem & bublinkovou limonádou. Další den v Americe je za námi a než se za pět měsíců vrátíme domů, hodláme zdejší příležitosti ještě pořádně chytit za pačesy.
Středoevropskou duši ale ani za velkou louží nezapřeme – a tak si tenhle sváteční den zaslouží zakončení zlatavým mokem & bublinkovou limonádou. Další den v Americe je za námi a než se za pět měsíců vrátíme domů, hodláme zdejší příležitosti ještě pořádně chytit za pačesy.