Michal Trnka, PhD. student na Fakultě elektrotechnické ČVUT, Fulbrightovo post-graduální stipendium na Baylor University, Texas, září 2017 - květen 2018
Život ve Waco
Už ani nevím, jak mě napadlo se přihlásit na Fulbrightův
program. Ale pamatuji si, že to bylo celkem spontánní rozhodnutí. Od té chvíle
mi to přišlo jako jedna z nejlepších věcí, které by se mi mohly povést.
Moc jsem nevěřil ve svůj úspěch, ale i tak jsem z toho chtěl odejít
s pocitem, že jsem pro to udělal maximum. Z toho důvodu jsem se
v létě místo lenošení s pivem nebo chození po horách usilovně věnoval
sepisování přihlášky. Nakonec to vyšlo a moje radost byla, a vlastně i stále je,
nepopsatelná.
Před odletem jsem se snažil zařídit co nejvíce věcí.
Nakonec jsem zjistil, že kromě těch nutných, kterými jsou vízum a lékařská
prohlídka, nemá smysl nic moc zařizovat předem. Ubytování se na dálku shání
špatně, a na univerzitě nebylo nic potřeba. Po příjezdu na Baylor University (a
celkově do Waco) mě překvapilo, jak dobře to zde funguje. Ve škole se mnou
počítali a měli mně již zavedeného v evidenci, měl jsem připravené místo v kanceláři,
vlastní PC a hned první den mě uvítala školitelka i vedoucí katedry. Ubytování
jsem sehnal po 2 dnech hledání, s čímž mi pomohli i kolegové ze školy. A
nakonec většinu nábytku do bytu jsem dostal z kostela, kde na konci
semestru shromažďují nábytek od končících studentů a dávají jej nově příchozím.
A co jsem nedostal, tak jsem postupně dokoupil v IKEA.
Než jsem dorazil do Waco, tak jsem o něm věděl akorát to,
že to je malé městečko, ve kterém žije hodně konzervativních baptistů a kdysi
dávno, v 90. letech, se tam udál známý incident s náboženskou sektou. Realita
je taková, že univerzita je baptistická, žádnou sektu jsem zde nepotkal, a přestože
to není velkoměsto, má to tady své kouzlo a výhody. Například tu nejsou
dopravní zácpy, do školy hravě dojdu pěšky, a do víru velkoměsta Dallasu či
Austinu to na místní poměry mám „co bych kamenem dohodil“. Nakonec mi to velmi
vyhovuje, protože tu mám celkem klid na práci a nic potřebné mi nechybí.
Vzhledem
k tomu, že jsem v Čechách dočasně nechal svou těhotnou manželku, na
podzim jsem se na necelé tři týdny vrátil k porodu své první dcery. Až na
můj pozdní přílet všechno proběhlo hladce a já se mohl před Dnem díkuvzdání
vrátit do Waco, prozatím sám. Na Den díkuvzdání všechny studenty, kteří nebyli
místní (což až na jednoho nebyl nikdo), pozval domů spolužák. S manželkou
zvali k sobě osamocené duše na svátky už když sloužili v armádě v cizině,
a teď v tom pokračují. Nakonec se nás u něj sešlo asi sedm, z toho
jsme byli tři cizinci. Na Vánoce mě zase pozval k rodině můj starší texaský
kamarád, kterého znám už více než 10 let. Oboje bylo skvělé a jsem rád, že jsem
měl příležitost zažít, jak takové svátky slaví místní Američani.
Na začátku února mi do Waco přiletěla rodina, a můj
nespoutaný bohémský život skončil. Nicméně to neznamená, že by to teď bylo
horší. O jarních prázdninách jsme všichni společně vyrazili na výlet,
navštívili New Orleans a postupně dojeli až na sever Floridy. Pravidelně chodíme
v neděli do kostela, což je v Texasu dobrá možnost, jak poznat jiné
místní lidi, kteří bývají v jiném prostředí trošku odtažití, a člověk se s nimi
těžko seznámí.
I přesto, jak moc se mi tu líbí se už těším zpět do Čech.
Přeci jen jsem tam doma, mám tam další kus rodiny a kamarády. Texas mi také
ukázal několik věcí, které máme u nás mnohem lepší. Jedno je ale jisté, na ten
necelý rok budu rád vzpomínat, a rád sem někdy zavítám pozdravit své místní přátele.