Přeskočit na hlavní obsah

Milan Hnátek: Zajímáte se o rodinné podnikání? Zeptej se Fulbrightova stipendisty!

Po dohodě s absolventkou Fulbrightova programu Kateřinou Váňovou přebíráme z jejího blogu rozhovory s dalšími českými stipendisty. 

Milan je studentem třetího ročníku doktorského studia na Fakultě managementu a ekonomiky na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Studium v zahraničí pro něj není žádná novinka, od srpna 2009 do dubna 2010 pobýval v Tureckém Eskisehiru, kde v rámci programu Erasmus studoval na Anadolu University. Po svém návratu z Turecka položil základy studentské dobrovolnické organizace Buddy Systém Zlín, kterou také přes rok vedl. V srpnu 2012 se znovu do Turecka vrátil, aby zde absolvoval půlroční pracovní stáž v CzechTrade v Istanbulu. O tom, že se nejedná o obyčejného studenta, je přesvědčena i Fulbrightova komise. Od poloviny února 2013 Milan pobývá v americkém městě Louisville ve státě Kentucky, kde v rámci stipendijního programu Fulbrightovi komise v Praze spolupracuje s University of Lousiville na svém výzkumu týkajícího se rodinného podnikání a rodinných firem. Co jej k dalšímu cestování a výzkumu v USA vedlo?

Proč ses rozhodl studovat v zahraničí? Kdy přišla ta myšlenka vycestovat?
 Vycestovat za velkou louži bylo vždycky mým velkým snem. Chtěl jsem vidět ta místa, co jsem znal pouze z televizních seriálů, a na vlastní kůži zažít tu pravou americkou atmosféru. Vždycky jsem tak nějak podvědomě cítil, že je mi ta naše kotlina malá a táhlo mě to ven získat zkušenosti. Z českých pohádek jsem věděl, že hloupý Honza musí do světa, aby se mohl stát králem a potkat svou princeznu.

Bylo Fulbrightovo stipendium tvá první volba nebo jsi zvažoval sehnat peníze jinde (či dokonce zkoušel)?
Na internetu jsem delší dobu obhlížel různé způsoby, jak vycestovat do zahraničí a nakonec se mi to podařilo v roce 2009, kdy jsem ještě jako student Fakulty multimediálních komunikací na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně vycestoval na jeden školní rok do Turecka přes program Erasmus. Tou dobou jsem ještě neměl tušení, že nějaký Fulbright existuje, ale tato zahraniční zkušenost mi dodala sebevědomí a také jsem zjistil, že je všechno možné. Když jsem se díky přednášce zástupců Fulbrightovi komise v Praze v červnu 2011 dozvěděl, že je zde tento stipendijní program, rozhodl jsem se to zkusit.

Rozhodoval ses dlouho, kam se chceš dostat? Mohl bys lidem nějak ve zkratce popsat, za jakým účelem jsi do USA přijel?
Při mém rozhodování, kam do USA jet vůbec nehrála roli geografická poloha místa, ale spíše jsem se soustředil na to, abych našel to správné místo, kde bych se mohl o svém výzkumném zájmu co nejvíce naučit a pomohlo mi to v dalším studiu. Moje doktorské studium se točí okolo rodinných firem a rodinného podnikání. Obeslal jsem všechny americké univerzity, které se tímto zabývají a i přes několik odmítavých odpovědí se mi nakonec podařilo nejlepší komunikaci navázat s University of Louisville.

Jak dlouho ti zabralo získání stipendia (dle vlastního úsudku) – eseje, přihláška, pohovor? Máš nějaké tajné tipy pro zájemce, jak se dostat na první místa seznamu kandidátů?
Celý svůj maratonský běh jsem popsal na blogu Fulbrightovi komise zde: http://czechfulbright.blogspot.cz/2013/06/milan-hnatek-fulbright-neni-sprint-ale.html a jak jsem tam také napsal, nekvalifikoval jsem se do hlavního závodu hned, ale vyjel až na divokou kartu. Nejcennější rada, kterou mohu případných zájemcům dát je, aby své snažení nikdy nevzdávali a vytrvali. Trpělivost a houževnatost se nakonec ukázaly jako ty vlastnosti, díky kterým nakonec v Louisville jsem.

Jaký hlavní přínos pro tebe má dosažení Fulbrightova stipendia?
Pro mě osobně byl pobyt v Americe splněním snu a také mi to umožnilo získat znalosti, které bych nikdy na našem českém písečku nezískal. Je to prostě jiný svět, a přestože Američanům mnohé chování vytýkám, musím uznat, že co se týče mého oboru a akademického přístupu jsou stále na špici.

Co si myslíš, že se změní ve tvém životě po návratu zpět mezi smrtelníky (čti návratu do ČR)? Máš už nějaký plán, co budeš dělat po návratu?
 Před svým odletem do USA jsem nedokázal docenit, co to znamená být Fulbright studentem. Bral jsem to něco jako o něco náročnější Erasmus a osobně jsem se necítil nějak výjimečný. Až po vřelém přijetí a uznání od amerických kolegů mi začalo docházet, že jsem se asi dostal do opravdu elitního kluku lidí, co mění svět. Jak moc znamená být Fulbrightem mi došlo až na setkání s dalšími Fulbrighty, kteří tuto šanci berou jako poslání a mohou díky ní opravdu mnoho dotázat. O svých pocitech jsem také napsal na svém blogu: http://www.milanbey.com/fulbright-meni-svet/. Ještě nevím, jak bude moje přistání v ČR tvrdé, ale už teď vím, že s touto příležitostí chci něco dál dělat a přetavit v něco ušlechtilejšího.

A teď trochu ze soukromého života:) Máš pocit, že by tě Fulbright nějak obohatil i v otázce osobního života? Prozradíš nám, jaký dopad to má/mělo na osobní vztahy v ČR?
Velkou životní a osobnostní změnou jsem si prošel již po svém ročním pobytu v Turecku, takže si myslím, že po půl roce v USA žádná velká změna v tomto ohledu nenastala. Již po návratu z Turecka se pročistily řady mých přátel a zůstali mi jen ti opravdoví. Domnívám se, že díky pobytu v USA se jen utvrdily ty vlastnosti, které jsem získat v roce 2010, a stal se ze mě opravdový světoobčan.

Měl jsi problémy zapadnout do nového kolektivu? Změnilo se nějak prostředí či lidé, kde se teď pohybuješ?
V rámci mého pobytu v USA jsem poměrně samostatný, a jelikož tu pracuji na svém výzkumu sám, moc do kolektivu nepřicházím. Ale kdykoliv mám možnost se se svými kolegy bavit, jsem velice vřele přijat a cítím se dobře. Také velmi oceňuji, že mě američtí kolegové zvou na nejrůznější univerzitní akce, díky kterým mám možnost vykouknout ze své výzkumné ulity.


Jak bys zhodnotil hospodskou kulturu ve srovnání s ČR?  Co je dle tebe nejlepší US jídlo, které jsi vyzkoušel?
Po tom, co jsem měl možnost si užívat turecké delikatesy, a bohatou tureckou kuchyni, se mi zdá, že je jídlo v USA nepoživatelné. Americké jídlo je pro mě opravdu problém a musel jsem se jako Dalibor naučit vařit. Do restaurací chodím, jen když musím. Jinak co se týče americké kultury, je opravdu jiná a nerozumím tomu přehnaného a hranému nadšení z každé maličkosti a konzumního způsobu života založeného na nadspotřebě. Co naopak oceňuji je pozitivní myšlení a přístup k životu, že když chceš, vše dokážeš, který si myslím nám zakomplexovaným Čechům chybí.

Jedna věc (místo), kterou zaručeně musí vidět každý, kdo se podívá do USA.
Co se týče přírodních krás, tak jsem skoro nic v USA neviděl, ale ze všech amerických měst, co jsem navštívili se mi nejvíce líbilo Chicago. Tam bych si asi i jako v jediném americkém městě dokázal představit žít. Louisville není špatné místo, ale na mě je moc klidné.

A na závěr – co nejlepšího se ti stalo díky Fulbrightově stipendiu?
Na co opravdu moc rád vzpomínám je nekolikadenní seminář v Portland v Oregonu, na kterém jsme se sešli všichni Fulbright studenti a debatovali jsme zde o sociálním podnikání.

Příspěvek je převzat z blogu Kateřiny Váňové, stipendistky Fulbrightova programu pro postgraduální studium v roce 2012-13.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Czech Prom Season: A Story of a Feathered Raffle Win

Authors: Griffin Trau, Katie Winner, Alanna Powers (current Fulbright ETAs) If you’re an American, chances are we all had similar prom experiences in high school. Usually a few weeks before graduation, boys ask girls to the prom. Girls buy a fancy dress, and boys a nice suit with a matching tie. Prom night consists of about an hour of picture taking with your date and friend group, followed by a ride to prom in a nice car or a limo. The dance itself is about three hours long, and the only people in attendance are typically students at the school with a handful of teacher chaperones. After prom ends, around 10 or 11 p.m., all the students leave and go their separate ways for the night, usually to a post-prom hang out. After attending six (and counting!) Czech proms, I can confidently state that Czech proms are nothing like American proms. At all. My school, Střední Škola Informatiky a Služeb, is a technical school with seven different concentrations of study. Of these seven, s

Pranav Kakulamarri: Say Less

Pranav Kakulamarri is an English Teaching Assistant. He currently teaches English at Gymnázium Tišnov. His host town of 10 000 is located 22 kilometers north-east of Brno. In August 2022, Pranav arrived in the Czech Republic with a BS in Neuroscience from the University of Alabama at Birmingham, a life-long passion for chess and a future plan to become a physician after his 10-month adventure in the Czech Republic. With experience as a chess instructor, a reading tutor and a researcher, he had some pedagogy skills, but no prior classroom experience. Today, Pranav is the Tišnov celebrity - he was featured in the town's paper, people greet him in the streets and strangers initiate conversations with him on train or bus, starting with: "I know you, you were in the town's paper." What is Pranav's magic? Natural charisma, positive attitude, disarming smile, and his ability to listen to others. “What is happiness and how does it differ within a culture? Why does one liv

Katherine Pérez Rivera: Beyond science - collaboration, engagement, and identity

Katherine X. Pérez Rivera is an environmental scientist. She came to the Czech Republic in September 2021 to study carbon dynamics in Czech streams impacted by acid rain. Katherine's host institution was the Czech Geological Survey located in Prague, but she spent many days and nights collecting samples and data in the Slavkov Forest, a sparsely inhabited protected landscape area, located in Karlovy Vary Region, famous for its spa towns. During her year-long Fulbright adventure, Katherine had to conduct fieldwork during the winter for the first time in her life. As someone born and raised in Puerto Rico, adjusting to Czech winter temperatures, hiking in a deserted forest covered by snow and wearing snowshoes was a life-changing experience. "Becoming a Fulbrighter permitted me to connect with others beyond my science and field of study. These connections were rooted in the core of our identities, who we are and what matters to us," reflects Katherine when adjusting back to