Získat Fulbrightovo
stipendium je opravdu úžasná věc. Vidět zblízka, jak věci fungují a být
na chvíli jejich součástí je nesmírně obohacující. Já jsem pobývala tři
měsíce v San Francisku a okolí, abych se o tom něco dozvěděla. Cílem
programu, kterého jsem se mohla zúčastnit, bylo získat zkušenosti
s prací neziskových organizací v Kalifornii, kde je neziskový sektor
tradičně velmi rozvinutý, a obohatit tak rozvoj tohoto sektoru u nás.
V Čechách jsem členkou občanského sdružení Loutky v nemocnici a této
práci se věnuji už osmým rokem, proto jsem navázala kontakt s dětskou
nemocnicí UCSF v San Francisku, abych mohla tak vidět všechno, co
nemocnice dětem nabízí. Měla jsem také možnost sama vystupovat
s loutkami v rámci programu a obohatit tak na chvíli program nemocnice a
ukázat, jak v Čechách, v zemi, kde má loutkové divadlo silné kořeny,
loutky v nemocnici využíváme.
Můj průvodce a spoluhráč na dětském
lůžkovém oddělení byl Clown Zero, tedy Dan Griffith, který pracuje
v Cirkusové škole (Circus Center) nedaleko nemocnice UCSF. Navštívila
jsem zde představení The sweat shop, hrané studenty cirkusové školy a
viděla celkem povedenou show, plnou akrobatických čísel, s jednoduchým
příběhem o zlé majitelce obchodu, která experimentuje s barvením látek a
touží po zbohatnutí. Její zaměstnanci vypadají skoro jako postavičky
z animovaného filmu, mají polomasky a pozoruhodné kostýmy. Slečna
Lucinda je terorizuje a v hledání dokonalé červené barvy se nezastaví
před ničím. Zaujaly mě reakce publika, chovalo se skoro jako dětské
publikum, když se blížil další Lucindin krutý čin, ozývalo se z publika:
„Nó…“, a když bylo zas na oplátku něco hezkého, diváci jásali a
tleskali a volali: „Yeah!“
S Clownem Zero jsem tedy každé pondělí procházela nemocniční pokojíčky a hrála s loutkami, podobně, jako to děláme v Čechách. Děti jsou všude stejné, a tak přes mou nedokonalou angličtinu spontáně komunikovaly s mými loutkami, až mě to dojímalo, volaly na ně, že je milujou a že jsou krásný a chtěli si s nimi povídat a hrát. A to jak malí, tak velcí.
V jiné dny jsem byla pozvána do herny a tam jsem hrála pro děti celé krátké loutkové představení. Hodně se zde dodržují hygienická pravidla. Loutky jsem před hraním musela v gumových rukavicích umýt a teprve pak jsem začala hrát.
Celý dětský program je organizován zaměstnanci nemocnice a jmenuje se Life Child, některé aktivity jsou provozovány neziskovými organizacemi, některé jsou placené nemocnicí. Pobyt dětí hradí zcela pojišťovna. Prakticky každý den mohou děti navštívit něco jiného. V úterý jsem chodívala do výtvarného kroužku. Četla jsem dětem nejprve příběh, který budeme hrát, pak jsme společně vyráběli potřebné rekvizity a nakonec jsme spolu s dětmi hráli.
Ve čtvrtek mohou děti natáčet s kamerou a pak do natočeného materiálu doplňovat hudbu, nebo slovo a učí se film stříhat. (měla jsem nachystané příběhy Kvaka a Žbluňka od Arnolda Lobela, nebo Tam, kde žijí divočiny od Maurice Sendaka a nebo Pejska a kočičku Josefa Čapka).
V pátek chodívají za dětmi do nemocnice básníci a podporují děti, aby psaly. Byla jsem svědkem, jak děti dovedou být kreativní a vymýšlet pro moje loutky další, nové příběhy. Básnířky jim dávaly k dispozici slova, která mohou použít, zapisovaly, co říkají, když neuměly, nebo nemohly psát a pak jim jejich dílko četly. Nikdy nezapomenu na básničky, které vytryskly z jedné indiánské holčičky o jejím životě v indiánské rezervaci, o strýci, který tančívá kolem ohně v kůži z medvěda, o jejich náčelníkovi, který nedávno zemřel, měl sice šedé vlasy, ale mladé oči, pak o bratrovi, kterému by chtěla poslat motorku, aby mohl přijet kdy chce, kam chce a už se nebál svého otce.
Pochopitelně je dětská nemocnice smutným místem, protože vidět nemocné děti je vždycky smutné, ale veškerá péče o děti tady je opravdu úžasná. Zapomněla jsem zmínit paní harfistku, která sedí každé ráno v čekárně a hraje skladby od Beatles po vážnou hudbu. Mávala na mě a slibovala, že jednou zahraje Smetanu.
Druhá část mého stipendia se týkala další neziskové organizace In Vision Shelter Network, která pomáhá rodinám bezdomovců s dětmi vyřešit jejich situaci. Nabízí jim na 6 měsíců střechu nad hlavou, jídlo, ošacení a podporuje je, aby intenzivně hledali zaměstnání a bydlení. Děti mají každý večer program a já jsem byla jeho součástí. Organizace má několik domů a já jsem uskutečnila workshopy s dětmi ze tří z nich (v Daily City, v Menlo Parku a Sant Mateo). Nejprve jsme s dětmi četli knížku Tam, kde žijí divočiny, pak jsem zahrála představení s malými loutkami a posléze jsme začali vyrábět loutky a rekvizity pro velké představení. To jsem spolu s dětmi na závěr zahrála. Žasla jsem, jak jsou děti spontánní a vynalézavé. Byly po celou dobu v příběhu a hrály úžasně. Při jednom představení, když se měl hlavní hrdina Max vrátit domů, utěšovaly ho, že to nevadí, že nemá domov, že může být doma třeba tady, v téhle herně. Na jiném místě zase děti postavily pro Maxe úžasný dům z kartonových krabic a pak s ním chtěly všechny uvnitř bydlet. Dělo se to, co loutky dokáží, řešilo se ukryté trápení, vycházely na povrch věci, o kterých se běžně nemluví.
Samozřejmě jsem toužila dozvědět se víc o místních loutkových divadlech, ale zdálo se, že to nebude nic snadného. Pátrání po internetu mě zavedlo do Oaklandu, kde se nachází Fairyland, tedy Pohádková země. Jednoho nedělního dne jsem se tam vypravila, rozhodnuta vše prozkoumat. Dojela jsem k překrásnému jezírku a spatřila veselý pohádkový park, jehož vchodu vévodila veliká bota. Park působil zvenku trochu kýčovitě, ale ne zase tolik, jak jsem v Americe očekávala. Vystála jsem frontu a dozvěděla se, že bez dítěte dovnitř nesmím. Škemrala jsem, že jsem loutkářka z Prahy a že moc potřebuju vidět loutkové divadlo, co se uvnitř hraje, ale nic mi to nepomohlo. Sklopila jsem uši, zavrčela a naštvaně odcházela. Příště snad ukradnu dítě.
Naštěstí jsem brzy jzískala kontakt na loutkáře Jesse Vaila, který zde pracuje a kontaktovala ho. Byl velmi zaměstnán, a tak to chvíli trvalo, než jsem se podruhé objevila v pohádkovém světě. Tentokrát to šlo hladce. Usmál se a prošel se mnou kolem obří boty u vchodu. „To je naše známá pohádka o chudé ženě, co bydlela v botě, poučuje mě a v zápětí mi kupuje malý klíček, kterým si mohu otevřít všechny pohádky a říkanky, co tady jsou, tedy povídání z maličkých reproduktorů u každé atrakce. Hned dodal, že klíček vymyslel jistý pan Bruce Sedley asi před padesáti lety. Později tento muž svůj nápad vylepšil a vytvořil na stejném základě magnetickou kartu, kterou dnes používá na nejrůznějších místech skoro každý.
Vcházíme do světa pohádek, který vznikl před 50 lety, dříve než existoval Disneyland a další americké atrakce díky byznysmenovi, panu Arturu Navletovi. Pohádkových příběhů, říkanek spojených s pohybovými aktivitami pro děti je tady asi 40. Jesse mě provádí bludištěm Alenky v říši divů, pak kolem Popelčina střevíčku, kolem klouzajících se dětí na Jack&Jillovu kopečku a kolem mnoha dalších. Dokonce je tu i malá kaple, kde si děti i rodiče mohou odpočinout a dovnitř je zve Santa Claus, jsou tu živá zvířata, malé akváriium, vláček a domky s občerstvením jak na Divokém západě. Žasnu, kolik pohádek my Evropané vůbec neznáme. Můj společník mluví tak rychle, že nemám šanci si je zapamatovat. Míjíme chlapíka, co žongluje se vším, co mu přijde do ruky, obklopen dětským publikem a blížíme se k loutkovému divadlu.
Začínám se těšit. Máme čas, a tak vstupujeme do zákulisí. Mám možnost si prohlédnout vanu pro maňásky a spodové loutky a zároveň důmyslný systém opon a spouštěcích dekorací. Vše je nachystáno na představení a vevnitř už čekají dva herci. Vidím úhledně srovnané krabice s inscenacemi, které se tu hrají, jsou tu mimo pohádek i opery a operety. Jdu se dívat. K mému úžasu se však spustí nahrávka. Je stará a mluví tam herci, kteří už jsou dnes staří a nehrají. Ukáže se, že ti dva, co vodí loutky, nejsou ani herci profesionálové, ale jen zaměstnanci parku. Irská pohádka o skřetovi a kouzelné studni je hraná s maňásky a má velký úspěch. “Jo tenkrát, dávno, před padesáti lety se hrálo živě. Všechno bylo živé, i lachtan tu byl, živý lachtan. Ale stejně je to pohádková země," loučí se se mnou můj průvodce.
S Clownem Zero jsem tedy každé pondělí procházela nemocniční pokojíčky a hrála s loutkami, podobně, jako to děláme v Čechách. Děti jsou všude stejné, a tak přes mou nedokonalou angličtinu spontáně komunikovaly s mými loutkami, až mě to dojímalo, volaly na ně, že je milujou a že jsou krásný a chtěli si s nimi povídat a hrát. A to jak malí, tak velcí.
V jiné dny jsem byla pozvána do herny a tam jsem hrála pro děti celé krátké loutkové představení. Hodně se zde dodržují hygienická pravidla. Loutky jsem před hraním musela v gumových rukavicích umýt a teprve pak jsem začala hrát.
Celý dětský program je organizován zaměstnanci nemocnice a jmenuje se Life Child, některé aktivity jsou provozovány neziskovými organizacemi, některé jsou placené nemocnicí. Pobyt dětí hradí zcela pojišťovna. Prakticky každý den mohou děti navštívit něco jiného. V úterý jsem chodívala do výtvarného kroužku. Četla jsem dětem nejprve příběh, který budeme hrát, pak jsme společně vyráběli potřebné rekvizity a nakonec jsme spolu s dětmi hráli.
Ve čtvrtek mohou děti natáčet s kamerou a pak do natočeného materiálu doplňovat hudbu, nebo slovo a učí se film stříhat. (měla jsem nachystané příběhy Kvaka a Žbluňka od Arnolda Lobela, nebo Tam, kde žijí divočiny od Maurice Sendaka a nebo Pejska a kočičku Josefa Čapka).
V pátek chodívají za dětmi do nemocnice básníci a podporují děti, aby psaly. Byla jsem svědkem, jak děti dovedou být kreativní a vymýšlet pro moje loutky další, nové příběhy. Básnířky jim dávaly k dispozici slova, která mohou použít, zapisovaly, co říkají, když neuměly, nebo nemohly psát a pak jim jejich dílko četly. Nikdy nezapomenu na básničky, které vytryskly z jedné indiánské holčičky o jejím životě v indiánské rezervaci, o strýci, který tančívá kolem ohně v kůži z medvěda, o jejich náčelníkovi, který nedávno zemřel, měl sice šedé vlasy, ale mladé oči, pak o bratrovi, kterému by chtěla poslat motorku, aby mohl přijet kdy chce, kam chce a už se nebál svého otce.
Pochopitelně je dětská nemocnice smutným místem, protože vidět nemocné děti je vždycky smutné, ale veškerá péče o děti tady je opravdu úžasná. Zapomněla jsem zmínit paní harfistku, která sedí každé ráno v čekárně a hraje skladby od Beatles po vážnou hudbu. Mávala na mě a slibovala, že jednou zahraje Smetanu.
Druhá část mého stipendia se týkala další neziskové organizace In Vision Shelter Network, která pomáhá rodinám bezdomovců s dětmi vyřešit jejich situaci. Nabízí jim na 6 měsíců střechu nad hlavou, jídlo, ošacení a podporuje je, aby intenzivně hledali zaměstnání a bydlení. Děti mají každý večer program a já jsem byla jeho součástí. Organizace má několik domů a já jsem uskutečnila workshopy s dětmi ze tří z nich (v Daily City, v Menlo Parku a Sant Mateo). Nejprve jsme s dětmi četli knížku Tam, kde žijí divočiny, pak jsem zahrála představení s malými loutkami a posléze jsme začali vyrábět loutky a rekvizity pro velké představení. To jsem spolu s dětmi na závěr zahrála. Žasla jsem, jak jsou děti spontánní a vynalézavé. Byly po celou dobu v příběhu a hrály úžasně. Při jednom představení, když se měl hlavní hrdina Max vrátit domů, utěšovaly ho, že to nevadí, že nemá domov, že může být doma třeba tady, v téhle herně. Na jiném místě zase děti postavily pro Maxe úžasný dům z kartonových krabic a pak s ním chtěly všechny uvnitř bydlet. Dělo se to, co loutky dokáží, řešilo se ukryté trápení, vycházely na povrch věci, o kterých se běžně nemluví.
 |
| Fairyland, Oakland |
Samozřejmě jsem toužila dozvědět se víc o místních loutkových divadlech, ale zdálo se, že to nebude nic snadného. Pátrání po internetu mě zavedlo do Oaklandu, kde se nachází Fairyland, tedy Pohádková země. Jednoho nedělního dne jsem se tam vypravila, rozhodnuta vše prozkoumat. Dojela jsem k překrásnému jezírku a spatřila veselý pohádkový park, jehož vchodu vévodila veliká bota. Park působil zvenku trochu kýčovitě, ale ne zase tolik, jak jsem v Americe očekávala. Vystála jsem frontu a dozvěděla se, že bez dítěte dovnitř nesmím. Škemrala jsem, že jsem loutkářka z Prahy a že moc potřebuju vidět loutkové divadlo, co se uvnitř hraje, ale nic mi to nepomohlo. Sklopila jsem uši, zavrčela a naštvaně odcházela. Příště snad ukradnu dítě.
Naštěstí jsem brzy jzískala kontakt na loutkáře Jesse Vaila, který zde pracuje a kontaktovala ho. Byl velmi zaměstnán, a tak to chvíli trvalo, než jsem se podruhé objevila v pohádkovém světě. Tentokrát to šlo hladce. Usmál se a prošel se mnou kolem obří boty u vchodu. „To je naše známá pohádka o chudé ženě, co bydlela v botě, poučuje mě a v zápětí mi kupuje malý klíček, kterým si mohu otevřít všechny pohádky a říkanky, co tady jsou, tedy povídání z maličkých reproduktorů u každé atrakce. Hned dodal, že klíček vymyslel jistý pan Bruce Sedley asi před padesáti lety. Později tento muž svůj nápad vylepšil a vytvořil na stejném základě magnetickou kartu, kterou dnes používá na nejrůznějších místech skoro každý.
Vcházíme do světa pohádek, který vznikl před 50 lety, dříve než existoval Disneyland a další americké atrakce díky byznysmenovi, panu Arturu Navletovi. Pohádkových příběhů, říkanek spojených s pohybovými aktivitami pro děti je tady asi 40. Jesse mě provádí bludištěm Alenky v říši divů, pak kolem Popelčina střevíčku, kolem klouzajících se dětí na Jack&Jillovu kopečku a kolem mnoha dalších. Dokonce je tu i malá kaple, kde si děti i rodiče mohou odpočinout a dovnitř je zve Santa Claus, jsou tu živá zvířata, malé akváriium, vláček a domky s občerstvením jak na Divokém západě. Žasnu, kolik pohádek my Evropané vůbec neznáme. Můj společník mluví tak rychle, že nemám šanci si je zapamatovat. Míjíme chlapíka, co žongluje se vším, co mu přijde do ruky, obklopen dětským publikem a blížíme se k loutkovému divadlu.
Začínám se těšit. Máme čas, a tak vstupujeme do zákulisí. Mám možnost si prohlédnout vanu pro maňásky a spodové loutky a zároveň důmyslný systém opon a spouštěcích dekorací. Vše je nachystáno na představení a vevnitř už čekají dva herci. Vidím úhledně srovnané krabice s inscenacemi, které se tu hrají, jsou tu mimo pohádek i opery a operety. Jdu se dívat. K mému úžasu se však spustí nahrávka. Je stará a mluví tam herci, kteří už jsou dnes staří a nehrají. Ukáže se, že ti dva, co vodí loutky, nejsou ani herci profesionálové, ale jen zaměstnanci parku. Irská pohádka o skřetovi a kouzelné studni je hraná s maňásky a má velký úspěch. “Jo tenkrát, dávno, před padesáti lety se hrálo živě. Všechno bylo živé, i lachtan tu byl, živý lachtan. Ale stejně je to pohádková země," loučí se se mnou můj průvodce.
Marka Míková je stipendistkou Fulbright-Masarykova stipendia pro neziskový sektor. Tento článek vyšel tiskem v časopisu Loutkář, čísle 2/2013.