Profesor Jeff Smith je absolventem doktorského studia amerikanistiky a mediálních studií na Chicagské univerzitě. Od roku 1999 přednáší na University of Southern California v Los Angeles, kde se věnuje výuce komunikačních strategií, veřejného vystupování, komunikace s médii a negociace. V minulosti přispíval komentáři o mezinárodní politice, médiích a vzdělávání do předních amerických deníků včetně Los Angeles Times a Chicago Tribune. Je autorem dvou knih, jmenovitě Unthinking the Unthinkable: Nuclear Weapons and Western Culture (1989) a The Presidents We Imagine: Two Centuries of White House Fictions on the Page, on the Stage, Onscreen, and Online (2009), které vyšly v prestižních univerzitních vydavatelstvích. V letech 1983-1999 se profesor Smith věnoval mimo jiné režisérské, scénáristické a producentské činnosti. V tomto akademickém roce, díky stipendiu Fulbrightovy komise, hostuje na katedře anglistiky a amerikanistiky FF OU. Otázky kladl, odpovědi zaznamenal a přeložil český absolvent Fulbrightova programu Petr Kopecký. Rozhovor je publikován na webu a Facebooku katedry a také v Listech OU.
Proč jste se rozhodl právě pro Ostravu?
Česká republika je krásná země. Navíc se o ni zajímám i po odborné stránce. Zabývám se totiž studenou válkou a způsobem, jakým vlny přistěhovalců ze střední a východní Evropy ovlivnily Spojené státy. Jsem z Chicaga, kde žijí početné komunity Čechů, Slováků, Němců a Poláků.
Když jsem se dotazoval české pobočky Fulbrightovy komise na stipendijní pobyt v ČR, byla mi doporučena Ostravská univerzita a její katedra anglistiky a amerikanistiky, protože je z hlediska mého odborného zaměření příhodně geograficky situovaná. Mohu také nabídnout kurzy, které s tímto regionem souvisejí. Za tuto radu jsem velice vděčný, neboť všichni jsou zde velmi laskaví, a je proto poměrně snadné se rychle začlenit.
Jaké jsou vaše první dojmy z Ostravy?
Ostrava je moc hezká. Zajímavým způsobem se tady snoubí klasické evropské město, co se vzhledu i atmosféry týče, s průmyslovým městem našeho střihu, jak ho důvěrně znám z amerického středozápadu. V tomto pohledu mi připomíná město Waukegan ve státě Illinois, kde jsem za mlada pracoval jako novinář. Ostrava je ale každopádně půvabnější než Waukegan. Navíc je sesterským městem pensylvánského Pittsburghu, který také před lety závisel na těžkém průmyslu a dnes patří k nejpříjemnějším městům k žití v rámci celé země.
Na evropských městech, především relativně malé Ostravě, oceňuji také skutečnost, že se v jejich centru dá snadno všude dostat po svých. A když ne, vypomůžete si slušně fungujícím systémem veřejné dopravy. V tom pociťuji zásadní rozdíl oproti městu, v němž jsem žil před příjezdem do ČR. Mám na mysli Los Angeles, v němž se bez auta nikam nedostanete.
V čem spatřujete největší rozdíly mezi českými a americkými univerzitami?
Opět musím říct, že se teprve se zdejším systémem seznamuji. Někteří studenti i pracovníci Fulbrightovy komise mě už upozornili, že můj styl výkladu je na zdejší poměry poněkud neformální, v dobrém smyslu slova. To neplatí jen o mně, ale i o mých amerických kolezích. Mí profesoři a později kolegové zpravidla odrazovali od standardního způsobu výuky a naopak podporovali dialogický přístup, v němž studenti vyvíjejí různé typy aktivit. Například jde o didaktické hry založené na simulaci, které jsou velmi interaktivní. Baví mě vytvářet takové prostředí.
V mé studentské i učitelské praxi byly kurzy s více než třiceti studenty raritou. Zatím jsem tady přednášel více, než jsem byl dříve zvyklý. Doufám, že se mi podaří skloubit tradiční přístup s méně formálním způsobem výuky. Jak už jsem řekl, jde mi o to, aby se studenti při učení bavili, ne trápili.
Jak se vám jeví čeští studenti?
Teprve se s nimi seznamuji, ale už teď mohu konstatovat, že mě práce s nimi těší. Mé předměty berou vážně. Chci po nich, aby se hodně učili, ale také mi jde o to, aby se při učení bavili. Proto mě těší, že se mým ne vždy povedeným vtipům, které používám při výkladu, pokaždé zasmějí. To mě také utvrzuje v přesvědčení, že mezi námi nestojí žádná jazyková bariéra.
Cílem Fulbrigtova programu je posílit vzájemné porozumění. Proč na tom podle vás záleží? Pro Fulbrightova stipendia mám jen slova chvály. Jsou výsledkem několika neobvykle osvícených programů (je mezi nimi i Marshallův plán), které Spojené státy uvedly v život po druhé světové válce.
Toto je již mé třetí, bohužel poslední Fulbrightovo stipendium. Premiéru jsem si odbyl ve Velké Británii, druhý stipendijní pobyt jsem strávil na Americké univerzitě v Bulharsku. Všechna stipendia se řadí k nejlepším zážitkům mého života. Dozvěděl jsem se mnoho o hostitelských zemích a pravidelně je dodnes navštěvuji. Našel jsem si tam spoustu dobrých přátel.
Věřím, že kulturní a vzdělávací výměnné pobyty jsou velmi cenné při navazování dobrých vztahů mezi národy. Také proto ponoukám všechny zdejší studenty, kteří mají o podobnou zkušenost zájem, aby se o Fulbrightovo stipendium ucházeli. Pokud při tom mohu být nějak nápomocen, studentům i kolegům z řad učitelů, bude mi potěšením. Čeští uchazeči o stipendium mají štěstí v tom, že česká pobočka Fulbrightovy komise funguje opravdu výborně.
Jak osobně přistupujete k misi stipendisty Fulbrightovy komise?
Především jsem tady pro studenty, univerzitu a pro katedru. Také ale doufám, že mé působení tady mi pomůže při mém vlastním výzkumu a publikační činnosti.
První stipendium ve Velké Británii dalo vzniknout mé první knize, která pojednává o závodech ve zbrojení během studené války. Během stipendia v Bulharsku jsem učil látku související s americkým uměním a politikou, které tvoří jádro mé druhé knihy. Nechci tento model opustit ani nyní. Doufám proto, že výsledkem bude třetí kniha, v níž zužitkuji své zkušenosti s přednášením na univerzitě i pro veřejnost, díky nimž mohu ověřovat a precizovat myšlenky, které souvisejí s mým výzkumem. Ten zahrnuje také roli rasové, etnické a náboženské příslušnosti při formování politické kultury národa.
Přestože Fulbrightova komise podporuje různé činnosti, osobně mě těší, že naplňuji misi programu nejen vykonáváním předepsaných povinností, ale také přemýšlením a psaním o záležitostech, které přímo ovlivňují globální politickou situaci a mezilidské vztahy.
Proč jste se rozhodl právě pro Ostravu?
Česká republika je krásná země. Navíc se o ni zajímám i po odborné stránce. Zabývám se totiž studenou válkou a způsobem, jakým vlny přistěhovalců ze střední a východní Evropy ovlivnily Spojené státy. Jsem z Chicaga, kde žijí početné komunity Čechů, Slováků, Němců a Poláků.
Když jsem se dotazoval české pobočky Fulbrightovy komise na stipendijní pobyt v ČR, byla mi doporučena Ostravská univerzita a její katedra anglistiky a amerikanistiky, protože je z hlediska mého odborného zaměření příhodně geograficky situovaná. Mohu také nabídnout kurzy, které s tímto regionem souvisejí. Za tuto radu jsem velice vděčný, neboť všichni jsou zde velmi laskaví, a je proto poměrně snadné se rychle začlenit.
Jaké jsou vaše první dojmy z Ostravy?
Ostrava je moc hezká. Zajímavým způsobem se tady snoubí klasické evropské město, co se vzhledu i atmosféry týče, s průmyslovým městem našeho střihu, jak ho důvěrně znám z amerického středozápadu. V tomto pohledu mi připomíná město Waukegan ve státě Illinois, kde jsem za mlada pracoval jako novinář. Ostrava je ale každopádně půvabnější než Waukegan. Navíc je sesterským městem pensylvánského Pittsburghu, který také před lety závisel na těžkém průmyslu a dnes patří k nejpříjemnějším městům k žití v rámci celé země.
Na evropských městech, především relativně malé Ostravě, oceňuji také skutečnost, že se v jejich centru dá snadno všude dostat po svých. A když ne, vypomůžete si slušně fungujícím systémem veřejné dopravy. V tom pociťuji zásadní rozdíl oproti městu, v němž jsem žil před příjezdem do ČR. Mám na mysli Los Angeles, v němž se bez auta nikam nedostanete.
V čem spatřujete největší rozdíly mezi českými a americkými univerzitami?
Opět musím říct, že se teprve se zdejším systémem seznamuji. Někteří studenti i pracovníci Fulbrightovy komise mě už upozornili, že můj styl výkladu je na zdejší poměry poněkud neformální, v dobrém smyslu slova. To neplatí jen o mně, ale i o mých amerických kolezích. Mí profesoři a později kolegové zpravidla odrazovali od standardního způsobu výuky a naopak podporovali dialogický přístup, v němž studenti vyvíjejí různé typy aktivit. Například jde o didaktické hry založené na simulaci, které jsou velmi interaktivní. Baví mě vytvářet takové prostředí.
V mé studentské i učitelské praxi byly kurzy s více než třiceti studenty raritou. Zatím jsem tady přednášel více, než jsem byl dříve zvyklý. Doufám, že se mi podaří skloubit tradiční přístup s méně formálním způsobem výuky. Jak už jsem řekl, jde mi o to, aby se studenti při učení bavili, ne trápili.
Jak se vám jeví čeští studenti?
Teprve se s nimi seznamuji, ale už teď mohu konstatovat, že mě práce s nimi těší. Mé předměty berou vážně. Chci po nich, aby se hodně učili, ale také mi jde o to, aby se při učení bavili. Proto mě těší, že se mým ne vždy povedeným vtipům, které používám při výkladu, pokaždé zasmějí. To mě také utvrzuje v přesvědčení, že mezi námi nestojí žádná jazyková bariéra.
Cílem Fulbrigtova programu je posílit vzájemné porozumění. Proč na tom podle vás záleží? Pro Fulbrightova stipendia mám jen slova chvály. Jsou výsledkem několika neobvykle osvícených programů (je mezi nimi i Marshallův plán), které Spojené státy uvedly v život po druhé světové válce.
Toto je již mé třetí, bohužel poslední Fulbrightovo stipendium. Premiéru jsem si odbyl ve Velké Británii, druhý stipendijní pobyt jsem strávil na Americké univerzitě v Bulharsku. Všechna stipendia se řadí k nejlepším zážitkům mého života. Dozvěděl jsem se mnoho o hostitelských zemích a pravidelně je dodnes navštěvuji. Našel jsem si tam spoustu dobrých přátel.
Věřím, že kulturní a vzdělávací výměnné pobyty jsou velmi cenné při navazování dobrých vztahů mezi národy. Také proto ponoukám všechny zdejší studenty, kteří mají o podobnou zkušenost zájem, aby se o Fulbrightovo stipendium ucházeli. Pokud při tom mohu být nějak nápomocen, studentům i kolegům z řad učitelů, bude mi potěšením. Čeští uchazeči o stipendium mají štěstí v tom, že česká pobočka Fulbrightovy komise funguje opravdu výborně.
Jak osobně přistupujete k misi stipendisty Fulbrightovy komise?
Především jsem tady pro studenty, univerzitu a pro katedru. Také ale doufám, že mé působení tady mi pomůže při mém vlastním výzkumu a publikační činnosti.
První stipendium ve Velké Británii dalo vzniknout mé první knize, která pojednává o závodech ve zbrojení během studené války. Během stipendia v Bulharsku jsem učil látku související s americkým uměním a politikou, které tvoří jádro mé druhé knihy. Nechci tento model opustit ani nyní. Doufám proto, že výsledkem bude třetí kniha, v níž zužitkuji své zkušenosti s přednášením na univerzitě i pro veřejnost, díky nimž mohu ověřovat a precizovat myšlenky, které souvisejí s mým výzkumem. Ten zahrnuje také roli rasové, etnické a náboženské příslušnosti při formování politické kultury národa.
Přestože Fulbrightova komise podporuje různé činnosti, osobně mě těší, že naplňuji misi programu nejen vykonáváním předepsaných povinností, ale také přemýšlením a psaním o záležitostech, které přímo ovlivňují globální politickou situaci a mezilidské vztahy.