Barbora Pafčo působí na Ústavu biologie
obratlovců Akademie věd České republiky a zkoumá střevní parazity a bakterie vyskytující se u lidí a ostatních primátů. V roce 2017/2018 strávila osm měsíců na University of Minnesota ve městě Minneapolis. O její profesní cestě k parazitům a vědecké zkušenosti v USA se dozvíte v nedávno publikovaném rozhovoru "Odkojená dokumenty National Geographic snila o zvířatech v Africe" zde. Dnešní text je o zvládání vědecké kariéry, partnerského života a péče o dítě. Barbora říká, že "největší zátěží pro pracující matku jsou kritické názory okolí." Paradoxní také je, že o cestování Barboru nepřipravilo mateřství, ale až koronavirová pandemie.
Jmenuji se Barbora Pafčo a působím na Ústavu biologie obratlovců, AV ČR. Zabývám se zejména studiem strongylidních hlístic, což jsou červi parazitující především v zažívacím traktu svého hostitele. Zajímá mne jejich druhové složení, dopad na hostitele a zoonotický potenciál, tedy přenos mezi lidmi a dalšími živočichy – ostatními primáty, nejčastěji Africkými lidoopy – gorilami a šimpanzi. Dále studuji celou řadu parazitů u různých hostitelů, v současné době se také zabývám například studiem parazitů masného skotu na území České republiky v rámci mého působení na Veterinární univerzitě Brno. Rovněž se zabývám studiem bakteriálních komunit nacházejících se v zažívacím traktu jak obratlovců, tak bezobratlých. Má práce mne zavedla do nejrůznějších koutů světa. V rámci svého výzkumu jsem často pracovala v terénu v africkém pralese a s místními komunitami, účastnila jsem se mezinárodních konferencí, a také jsem podnikla několik zahraničních pracovních akademických stáží, několik z nich bylo například na univerzitách v Japonsku a díky Fulbrightovu stipendiu jsem strávila několik měsíců na Minnesotské univerzitě.
Díky své práci jsem byla vždy hodně aktivní a dost mobilní. Po dokončení doktorátu jsem se rozhodla se svým mužem založit rodinu. Odjeli jsme spolu na zmiňovanou stáž do Ameriky, kde jsem otěhotněla. Když jsem ze Spojených států odjížděla, byla jsem v pátém měsíci těhotenství. Minnesota je sociálně založený stát, takže jsem neměla problém se zdravotní péčí, první prohlídka je těhotným ženám poskytnuta zdarma. Když se těhotná žena dále zaregistruje a požádá o pojištění, je automaticky pojištěna, stejně jako její nenarozené dítě a stát kryje i náklady spojené s porodem, a to i ženám, které nemají americké občanství. Já jsem využila pouze možnost první kontroly, která proběhla v pořádku, a další vyšetření jsem podstoupila až po návratu do České republiky.
Svého muže jsem potkala před svou první cestou do Afriky, která trvala bez mála rok. Od začátku věděl, jak je pro mne práce důležitá a podporoval mě po celou dobu mé dosavadní kariéry. Proto když jsme plánovali, jak bude vypadat péče o naše dítě po jeho narození, bylo automatické, že budu nadále pracovat a péči si rozdělíme. Když se narodila naše dcera, bylo mi 30 let. V mé generaci už není tak neobvyklé, že se muž podílí na výchově dítěte podobnou měrou jako žena. Spousta mých kamarádek vede aktivní pracovní život i se svým dítětem, některé jsou rovněž vědkyně, jiné ale třeba majitelky kavárny, online obchodu, fit centra, designérky, návrhářky oblečení, atd. Samozřejmě se jedná o profese, které se dají vykonávat alespoň částečně online či mají pohyblivou pracovní dobou. Navíc mou velkou výhodou je, že můj muž je programátor a rovněž si pracovní režim řídí sám, proto můžeme v našem rodičovsko-pracovním režimu celkem obstojně fungovat.
Náš den vypadá tak, že půl dne jeden z nás pracuje a druhý pečuje o dceru. Během poobědního spánku se vystřídáme, máme čas si dát společný oběd či kávu. Tento režim funguje, umožňuje nám ale pouze málo společného rodinného času během pracovního týdne. S mužem jsme se potkali v Brně, ani jeden z Brna ale nepocházíme. Naše domoviny leží každá 300 km od Brna opačným směrem. Zázemí rodiny v místě bydliště tedy nemáme a pravidelné hlídání babiček, tetiček a jiných členů rodiny je technicky nemožné. Když bylo Bohdance deset měsíců, začala nám pomáhat dvakrát týdně chůva. Bohdance nahradila právě tetu nebo starší kamarádku. Rozhodně to pro ni nebyl cizí člověk, se kterým by byla nerada. Nám to dalo společný rodinný odpolední čas. Chůvu v pozdějším věku nahradila dvakrát týdně dětská skupina.
Před založením rodiny jsem byla aktivní a mobilní, cestování jsem se nechtěla vzdát ani během těhotenství či mateřství. Protože můj muž není pracovně vázán časově ani prostorově, může jezdit na pracovní cesty se mnou, a náš režim tak může dobře fungovat i v zahraničí. Když bylo Bohdance devět měsíců, doprovodila mne na měsíční stáž v Japonsku a o několik měsíců později se mnou jela přednášet do Itálie. Japonci byli z holčičky s velkýma modrýma očima nadšení, a protože je Bohdanka velmi společenská, tak si svůj pobyt a pozornost, kterou v Japonsku budila, opravdu užívala. Rovněž se z ní stala milovnice rýže a asijské kuchyně. O cestování mě tedy nepřipravilo mateřství, ale až koronavirová pandemie.
Pandemie covid-19 se dotkla téměř každého a samozřejmě to byla značná komplikace pro rodiče. Bohdanka v té době již navštěvovala dětskou skupinu, která byla však náhle uzavřená a péče se kompletně přesunula do domácího prostředí. Komplikované to bylo zejména v tom, že na jaře podává celá vědecká komunita žádosti do Grantové agentury České republiky. Soustředit se 100% na práci a zároveň zvládat domácí povinnosti a péči o dítě je samozřejmě velice náročné. V tomto období mi pomohla rodina. Přestěhovali jsme se na několik týdnů do mého bývalého dětského pokoje u rodičů a Bohdanka si plně užívala péči babiček. Také mám výhodu, že má dcera nenavštěvuje základní školu, a tak jsme se s ní nemuseli doma vzdělávat. Rodiče starších dětí, více dětí či samoživitelé měli situaci ještě mnohem komplikovanější. Velice si rovněž vážím přístupu všech mých kolegů, a to i zahraničních. Komunikace a celkově část práce se přesunula do online prostředí, a protože pracuji s lidmi po celém světě, někdy bylo těžké naplánovat online setkání v době, kdy to všem vyhovovalo a já jsem nebyla se svou dcerou. Sem tam se proto stalo a stále se stává, že je při rozhovorech se mnou. Všichni to akceptují, a nakonec je příjemným oživením diskuzí. Pandemie skvěle ukázala, že i nejlepší systém funguje jen za ideálních podmínek. Při jakýchkoli komplikacích – nemoc dítěte či rodiče, uzavření školských zařízení atd. se fungující systémy značně narušují a je nutné vysoké nasazení a tolerance či pomoc okolí.
Často dostávám otázku, zda nelituji toho, že nejsem na plné rodičovské dovolené se svou dcerou doma. Myslím, že většina matek si za svým rozhodnutím stojí. Když pokračují ve své práci, je to proto, že je práce baví a naplňuje. Samozřejmě jsou chvíle, kdy se mi pracovat nechce a raději bych šla s Bohdankou do lesa, šla si s ní po obědě zdřímnout, mám ale před sebou práci, která mi nepřijde úplně zábavná, a nechce se mi začít. Rovněž přicházím o svůj volný čas, protože můj volný čas je má práce a ostatní aktivity musím zvládat se svým dítětem a dělat je natolik zábavně, aby to bavilo i mé dítě. Největší zátěží pro pracující matku jsou však zejména kritické názory okolí. Většina lidí neví, jak rodina funguje, jak je nastavena a kolik času a jak aktivně žena tráví se svými dětmi, přestože pracuje. Spousta lidí vidí nezodpovědnou ženu, která upřednostňuje kariéru před svým dítětem. Pravda je taková, že dítě má možnost trávit spoustu času se svým otcem nebo jinou osobou, která má jiné zájmy, provozuje s dítětem jiné aktivity, ukazuje mu jinou stránku života. Po zkušenostech s výchovou dětí v Africe jsem toho názoru, že dítě má být v kolektivu a součástí širší sociální skupiny. Nemyslím si, že se musí jednat nutně o pokrevní příbuzné, jako jsou babičky, dědové, tety atd. Tuto roli může nahradit někdo jiný, komu dítě a rodiče věří a s kým mají dobrý vztah. V práci rovněž přijdu na jiné myšlenky, načerpám jinou formu energie a pak jsem jako matka daleko aktivnější. Na druhou stranu díky mateřství v práci většinou neprokrastinuji, protože na to už nezbývá čas, má práce je tedy efektivnější. S kritickými názory se snažím nějak vyrovnat. Lidé z mého okolí mou situaci znají a podporují mě, což je pro mne nejdůležitější.
Vědecká práce a mateřství se tedy skloubit dají. Přiznávám, že někdy je to dost náročné, ale mám na druhou stranu radost, že se to daří, naše vědecká skupina prosperuje a zažívám i vědecké úspěchy. Náš systém nám takto funguje už tři roky, ale uvědomuji si, že kdybychom s mým mužem vykovávali jinou práci, bylo by to mnohem náročnější, nebo dokonce nemožné. Obrovský význam rovněž hraje přístup zaměstnavatele, který s mým pracovním nastavením souhlasí a oceňuje, že dělám maximum pro to, abych byla produktivní. Naše rodina se koncem tohoto roku rozroste o dalšího člena a uvidíme, jaký systém nám bude vyhovovat v budoucnu. Ve své práci chci rozhodně pokračovat.
S Barborou Pafčo dříve vyšel rozhovor o její profesní cestě k parazitům a pracovní zkušenosti v USA. Text s názvem "Odkojená dokumenty National Geographic snila o zvířatech v Africe" najdete zde.