Přeskočit na hlavní obsah

Poslední měsíc stipendistky Marty Hudouskové

S odstupem několika týdnů a při pohledu na neblahou situaci v USA ohledně koronaviru, musím pochválit instituci University of Georgia, kde hostuji, za bleskové a správné rozhodnutí uzavřít univerzitu okamžitě z počátku pandemie. Stalo se tak hned během jarních prázdnin (7.-14.3.). V té době jsem trávila týden na Jamajce jako dobrovolnice s partou studentů z UGA. 



Na misiích zde působí františkáni, kterým jsme pomáhali na základní škole s výukou dětí, natírali komunitní centrum, nebo rozdávali jídlo bezdomovcům. Z univerzity jsme dostali e-mail, ať se tam vůbec nevracíme, a připravíme se na online výuku. Díky tomuto kroku jsou na tom Atény, naše univerzitní maloměsto, pokud jde o nakažené a zemřelé, velmi dobře.

Po příjezdu z prázdnin jsme každý, kdo byl v zahraničí, museli být ve 14denní karanténě. Mezitím univerzita přešla na online výuku a zároveň začátkem dubna guvernér státu Georgia vyhlásil „shelter-in-place order”, což je přísnější varianta „stay-at-home order”, který platí ve státech, kde situace není tak vážná. „Shelter-in-place” vpodstatě odpovídá tomu, co u nás proběhlo jako celonárodní a celostátní karanténa (ale bez zákonné platnosti, tedy bez pokut za nedodržování).

Karanténou mi tak skončil bohatý společenský a kulturní život, kterému jsem se tady hojně těšila (francouzština, bazén, tango klub, hudební, taneční, divadelní představení v univerzitním Performing Arts Center, kde jsem bez nadsázky byla nejvěrnějším předplatitelem). A zůstal pouze intelektuální život (práce na projektu), což je fajn, ale každý jednostranný život je nezdravý. I kdyz jedno rozptýlení si dopřávám, a to cyklo projížďky. Moje bytná mi půjčila kolo, a tak jsem se pustila do průzkumu vzdálenějších míst Atén, která mi zůstávala dosud skryta. Navíc je duben prý tím nejkrásnějším měsícem v roce, což asi bude pravda, protože na rozkvetlou přírodu byl uchvatný pohled.

Karanténa má ale i své výhody, můžu se projektu nerušeně věnovat. Přes vzdalený přístup jsem napojena na potřebné univerzitní databáze a systémy, tak pracuji na dizertaci formou “home office” (podle počasí někdy i na balkóně). Online jsem dokončila kurzy na UGA, kterých jsem se tento semester účastnila, což je francouzština a kurz z literatury na postkoloniálná téma revoluce v Karibiku (což je přesně to, co potřebuji, protože můj projekt se tyká současné kubánské prózy). Přednášky a následné diskuse se odehrávaly pres Zoom. I když je Zoom samozřejme velmi chabá náhražka skutečných setkání, byla jsem moc ráda, že jsem profesora a spolužáky viděla aspoň virtuálně.

Bydlím u rodiny se třemi dětmi a dvěma psy. Přijali mě za svou a v karanténě se rozhodně nenudím. Bývám svědkem sourozeneckých bitek, boje pubertálního syna s rodiči, či poctivého cvičení desetileté Rose na housle, do čehož vyje jeden ze psů (druhý už je starý, a tak neslyší). Navíc hned na vedlejším pozemku žije babička s dědečkem, tak si občas popovídáme aspoň přes plot. Babička všem ušila roušky, jednu i mně. Tak ji poctivě nosím (spolu s rukavicemi) na nákup potravin, kam se s Annou, mou bytnou, vypravíme jednou týdně. Bohužel nošení roušek v supermarketech polevilo.

O zábavu se mi také stará rodina a přátelé v ČR, neboť mě zásobují vtipy na téma karanténa a pandemie, klasický český černý humor. Od amerických přátel nic podobného nedostávám… Není nad českou kreativitu, která dokáže nadlehčit i tíživé situace.

Paradoxně situaci ohledně Covid-19 sleduji přes média více doma v ČR, než v USA. Člověk ví, kam patří.