2012/12/12

Emma McCullough: Emma's Christmas in Prague

…and boy oh boy, am I excited! I know I spent a long time last week explaining why Thanksgiving was my favorite holiday…but Christmas has a lot going for it, too! My apartment is starting to look rather festive: I have some cute heart-shaped lights hanging in the door to the kitchen, some good Christmas candle action going on, and I bought a really cheap clear glass bowl at Tesco last weekend that is currently holding some of the ornaments that I bought. I haven’t got a Christmas tree, yet, but when I do and it is decorated I’ll post some pictures of the apartment all decked out.

One of the awesome things about being in Europe for Christmas is the Christmas markets. You’d think Americans, masters of all things commercial, would have caught on to this by now, but I guess since we don’t have charming squares to host the markets, they haven’t migrated across the Atlantic, yet. Anyway, if you haven’t experienced central Europe at Christmas, yet you still have two weeks before the extra space in my apartment is taken over by visitors, so get over here and see how awesome it is! 

Musicians playing on stage at the lighting. There should really be more tuba in Christmas music…

Christmas markets vary a fair bit, but the general idea is the same: lots of little stands, here, often in cute little huts, crop up in groups around the city and sell food, crafts, Christmas decorations, gifts, etc. From there, sky’s the limit! As of tonight I have now been to four different markets and they were all different shades of delightful. Staples at most markets include:

Trdelnik stands: That’s tr-del-neek. Try not to choke saying that. This is kind of what would happen if funnel cake and a doughnut had a delicious Czech baby. Basically, you wrap long pieces of dough around a hot roller and cook it until it forms a yummy hollow cylinder of goodness.

The classic version is just topped with cinnamon sugar, but almonds are also quite common as a topping. If you get really lucky, you find one that will smear warm Nutella on the inside. Like this one I got at the market at Náměstí Míru last weekend:

You can bet that didn’t last long… (Photo courtesy John Korba)

Also common in the food department are hot nuts (insert bawdy comment here) – either cinnamon sugar almonds or roasted chestnuts – gingerbread, and sausages.

Mmm…nuts (Photo courtesy John Korba)

To drink, the number one option is going to be svařák (sva-zhaak), which is hot mulled wine. This is not one of my particular favorites, so I can’t offer you a picture, but basically it’s hot wine with spices like cinnamon, ginger, and anise in it. Like the hot cider that you see at Christmas parties in the States, but inherently better since it is alcoholic. I was slightly disappointed to see that here it is served in disposable cups instead of the collectable Christmas mugs one finds in Vienna, but since I’ll be there to get one next weekend, it’s okay!

Beyond the comestibles, there is a lot of variety. The market nearest me at Jiřího z Poděbrad is quite small and has a lot of ready-made things like scarves/hats/gloves and more store-bought goods. The market at Anděl had a lot more hand-made things, like carved wooden goods, candles, and plant matter for decorating.

So far, the best market I’ve really explored is the one at Náměstí Míru, the next big square down from where I live. It’s bigger than either Jiřího z Poděbrad or Anděl and has a good mix of food and stuff. In addition to the items described above, they had a lot more artisanal crafts: bath salts, pottery, handmade paper goods, honey products, and also a healthy selection of candy and other delicious goodies.

Yesterday was the grand opening of the biggest market in town in the Staroměstské náměstí (Old Town Square). This is the main square in all of Prague – the part of town you’re most likely to have seen a picture of – and it also hosts a huge Christmas tree. My friend Laura and I braved insane crowds of Czechs and tourists to attend the lighting of said Christmas tree tonight…and it was well worth the loss of my personal bubble to be around all the excitement and to see the tree be lit for the first time this year. It’s a HUGE live tree and there was a fun light show when they turned it on, choreographed to, of course, Dvořák (because really, why would you use Christmas music when you can use the Slavonic Dances…)!

Staroměstské náměstí just before the tree lighting.

There it is, in all it’s glory!

We really didn’t get a great look at the market part because it was so crowded that we could barely walk, but there were definitely quite a few more booths there than at any of the other markets I’ve been to, and I’m looking forward to going back when there are fewer people so I can explore a bit more. There were at least 3 or 4 trdelnik stands…so we’ll need to do some comparative taste testing there… and also at least two black smiths. It seemed like some of the tourist shops in the area had decamped to Starak (as it’s known colloquially), so it will be interested to see what the general vibe will be there. It was mostly just fun to see the square, which is normally kind of overrun with tourists, filled with people, most of whom were Czechs! And there were so many people there that I wasn’t even that cold, despite that it was, according to weather.com, 28 degrees Fahrenheit when they lit the tree!

Laura and I in front of the tree. This was right before we were almost trampled by about half of Prague.

Today I get to participate in another Czech Christmas tradition: we’ll be singing the Ryba Christmas Mass. This is kind of like the Czech version of Handel’s Messiah — it’s performed very frequently around Christmas in many places. In fact, our director told us a story in rehearsal this week of inviting people to come to a performance he was conducting of this piece. He didn’t see them afterwards, but when they met later they said “Gosh, we really enjoyed the performance. It’s too bad you didn’t get to conduct!” They’d gone to the wrong church, but there was a performance of the same piece taking place at exactly the same time!

Anyway, it’s a fun piece, but rather difficult. The music itself isn’t hard, but it’s written in a pretty uncomfortable vocal range and a lot of it is quite quick…not to mention in Czech! A lot of it feels like a big sadistic Christmas tongue twister. Here’s a sample from the last movement. The first part isn’t so bad, but if you skip ahead to about 3:00 you’ll see what I mean….



This article is taken from the blog of Emma McCullough, 2011-2012 Fulbright Student Fellow in the Czech Republic

2012/12/06

Jeff Smith: Hostující profesor z USA na Filozofické fakultě OU

Profesor Jeff Smith je absolventem doktorského studia amerikanistiky a mediálních studií na Chicagské univerzitě. Od roku 1999 přednáší na University of Southern California v Los Angeles, kde se věnuje výuce komunikačních strategií, veřejného vystupování, komunikace s médii a negociace. V minulosti přispíval komentáři o mezinárodní politice, médiích a vzdělávání do předních amerických deníků včetně Los Angeles Times a Chicago Tribune. Je autorem dvou knih, jmenovitě Unthinking the Unthinkable: Nuclear Weapons and Western Culture (1989) a The Presidents We Imagine: Two Centuries of White House Fictions on the Page, on the Stage, Onscreen, and Online (2009), které vyšly v prestižních univerzitních vydavatelstvích. V letech 1983-1999 se profesor Smith věnoval mimo jiné režisérské, scénáristické a producentské činnosti. V tomto akademickém roce, díky stipendiu Fulbrightovy komise, hostuje na katedře anglistiky a amerikanistiky FF OU. Otázky kladl, odpovědi zaznamenal a přeložil český absolvent Fulbrightova programu Petr Kopecký. Rozhovor je publikován na webu a Facebooku katedry a také v Listech OU

Proč jste se rozhodl právě pro Ostravu? 
Česká republika je krásná země. Navíc se o ni zajímám i po odborné stránce. Zabývám se totiž studenou válkou a způsobem, jakým vlny přistěhovalců ze střední a východní Evropy ovlivnily Spojené státy. Jsem z Chicaga, kde žijí početné komunity Čechů, Slováků, Němců a Poláků.

Když jsem se dotazoval české pobočky Fulbrightovy komise na stipendijní pobyt v ČR, byla mi doporučena Ostravská univerzita a její katedra anglistiky a amerikanistiky, protože je z hlediska mého odborného zaměření příhodně geograficky situovaná. Mohu také nabídnout kurzy, které s tímto regionem souvisejí. Za tuto radu jsem velice vděčný, neboť všichni jsou zde velmi laskaví, a je proto poměrně snadné se rychle začlenit.

Jaké jsou vaše první dojmy z Ostravy?
Ostrava je moc hezká. Zajímavým způsobem se tady snoubí klasické evropské město, co se vzhledu i atmosféry týče, s průmyslovým městem našeho střihu, jak ho důvěrně znám z amerického středozápadu. V tomto pohledu mi připomíná město Waukegan ve státě Illinois, kde jsem za mlada pracoval jako novinář. Ostrava je ale každopádně půvabnější než Waukegan. Navíc je sesterským městem pensylvánského Pittsburghu, který také před lety závisel na těžkém průmyslu a dnes patří k nejpříjemnějším městům k žití v rámci celé země.

Na evropských městech, především relativně malé Ostravě, oceňuji také skutečnost, že se v jejich centru dá snadno všude dostat po svých. A když ne, vypomůžete si slušně fungujícím systémem veřejné dopravy. V tom pociťuji zásadní rozdíl oproti městu, v němž jsem žil před příjezdem do ČR. Mám na mysli Los Angeles, v němž se bez auta nikam nedostanete.

V čem spatřujete největší rozdíly mezi českými a americkými univerzitami? 
Opět musím říct, že se teprve se zdejším systémem seznamuji. Někteří studenti i pracovníci Fulbrightovy komise mě už upozornili, že můj styl výkladu je na zdejší poměry poněkud neformální, v dobrém smyslu slova. To neplatí jen o mně, ale i o mých amerických kolezích. Mí profesoři a později kolegové zpravidla odrazovali od standardního způsobu výuky a naopak podporovali dialogický přístup, v němž studenti vyvíjejí různé typy aktivit. Například jde o didaktické hry založené na simulaci, které jsou velmi interaktivní. Baví mě vytvářet takové prostředí.

V mé studentské i učitelské praxi byly kurzy s více než třiceti studenty raritou. Zatím jsem tady přednášel více, než jsem byl dříve zvyklý. Doufám, že se mi podaří skloubit tradiční přístup s méně formálním způsobem výuky. Jak už jsem řekl, jde mi o to, aby se studenti při učení bavili, ne trápili.

Jak se vám jeví čeští studenti? 
Teprve se s nimi seznamuji, ale už teď mohu konstatovat, že mě práce s nimi těší. Mé předměty berou vážně. Chci po nich, aby se hodně učili, ale také mi jde o to, aby se při učení bavili. Proto mě těší, že se mým ne vždy povedeným vtipům, které používám při výkladu, pokaždé zasmějí. To mě také utvrzuje v přesvědčení, že mezi námi nestojí žádná jazyková bariéra.

Cílem Fulbrigtova programu je posílit vzájemné porozumění. Proč na tom podle vás záleží? Pro Fulbrightova stipendia mám jen slova chvály. Jsou výsledkem několika neobvykle osvícených programů (je mezi nimi i Marshallův plán), které Spojené státy uvedly v život po druhé světové válce.

Toto je již mé třetí, bohužel poslední Fulbrightovo stipendium. Premiéru jsem si odbyl ve Velké Británii, druhý stipendijní pobyt jsem strávil na Americké univerzitě v Bulharsku. Všechna stipendia se řadí k nejlepším zážitkům mého života. Dozvěděl jsem se mnoho o hostitelských zemích a pravidelně je dodnes navštěvuji. Našel jsem si tam spoustu dobrých přátel.

Věřím, že kulturní a vzdělávací výměnné pobyty jsou velmi cenné při navazování dobrých vztahů mezi národy. Také proto ponoukám všechny zdejší studenty, kteří mají o podobnou zkušenost zájem, aby se o Fulbrightovo stipendium ucházeli. Pokud při tom mohu být nějak nápomocen, studentům i kolegům z řad učitelů, bude mi potěšením. Čeští uchazeči o stipendium mají štěstí v tom, že česká pobočka Fulbrightovy komise funguje opravdu výborně.

Jak osobně přistupujete k misi stipendisty Fulbrightovy komise? 
Především jsem tady pro studenty, univerzitu a pro katedru. Také ale doufám, že mé působení tady mi pomůže při mém vlastním výzkumu a publikační činnosti.

První stipendium ve Velké Británii dalo vzniknout mé první knize, která pojednává o závodech ve zbrojení během studené války. Během stipendia v Bulharsku jsem učil látku související s americkým uměním a politikou, které tvoří jádro mé druhé knihy. Nechci tento model opustit ani nyní. Doufám proto, že výsledkem bude třetí kniha, v níž zužitkuji své zkušenosti s přednášením na univerzitě i pro veřejnost, díky nimž mohu ověřovat a precizovat myšlenky, které souvisejí s mým výzkumem. Ten zahrnuje také roli rasové, etnické a náboženské příslušnosti při formování politické kultury národa.

Přestože Fulbrightova komise podporuje různé činnosti, osobně mě těší, že naplňuji misi programu nejen vykonáváním předepsaných povinností, ale také přemýšlením a psaním o záležitostech, které přímo ovlivňují globální politickou situaci a mezilidské vztahy.