Simona Spisarová v srpnu 2019 odletěla do USA na tříměsíční studijní pobyt na The John Marshall Law School v Chicagu s cílem porovnat trestní odpovědnost právnických osob v anglo-americké a kontinentální kultuře. Během semestru v USA si Simona pochvalovala prostor, který američtí profesoři kladou na diskuzi, a také skutečnost, že studenti práv v USA s odbornou praxí začínají hned v prvním ročníku, což je dobře připraví na budoucí kariéru. V následujícím příspěvku Simona vzpomíná na svůj úplně první den v USA.
Zvoní budík? Nebo se mi to jen zdá? Vždyť má být noc. Hlava mi třeští a já nevěřícně koukám na hodiny v mobilu, které se automaticky přenastavily do správného časového pásma. Můj mozek to ale evidentně tak automaticky nezvládl. O jet-lagu jsem přečetla hodně ještě před cestou, ale nikdy předtím jsem ho nezažila na vlastní kůži. Veškeré tipy včetně spánku během letu a popíjení zázvorového čaje asi neměly efekt. Jak by ale řekl můj učitel angličtiny, tohle je jen “minor inconvenience”. Důležité je, že jsem včera přežila svůj první let přes oceán a hlavně tu úmornou několikahodinovou frontu na vízové kontrole a jsem tady. V Chicagu. Před pár měsíci mi přišel dopis, že jsem úspěšně absolvovala výběrové řízení a získala Fulbright-Masarykovo stipendium, díky kterému můžu dokončit svoji disertační práci na americké univerzitě. Ještě na chvíli zavřu oči. Nejsem schopná si pořádně utřídit myšlenky a pořád mi to všechno přijde jako sen.
Pomalu se sbírám z postele, a když vyhlédnu z okna, kromě mrakodrapů si všimnu na okně malého pavouka. Snad mi přinese štěstí. Je toho tolik co zařídit a čas běží. Musím vyrazit. Za chvíli mám schůzku se svým profesorem na univerzitě a taky první hodinu v kurzu Restorative Justice. Ve spěchu naskládám věci do batohu a seběhnu po hotelovém schodišti. Sotva udělám pár kroků venku, připadám si jako bych už uběhla maraton, chicagské počasí připomíná prádelnu. Přesto volím raději procházku než MHD, aspoň poznám okolí. Jsem trochu nervózní a zároveň zvědavá, jak bude celý den probíhat.
Konečně před sebou vidím červenou vlaječku s nápisem The John Marshall Law School. Jak je možné, že jsem šla celou dobu jen rovně a vůbec nikam nezabočila? Zdejší systém ulic byl asi stvořený pro lidi s podobným orientačním smyslem, jako mám já. Jenom lituju, že jsem si do batohu nepřihodila suché věci na převlečení. A taky svetr. Díky klimatizaci se cítím, jako bych přišla do chladírenského boxu a ne do školy. Naštěstí nemusím čekat dlouho a po pár minutách už vidím svého profesora. Jeho úsměv a vřelé přivítání mě zahřálo, ale tajně doufám, že klimatizace jedou naplno jen v hale a ne i v učebnách. Vstupujeme do výtahu a profesor mi dává rychlé instrukce, kde všude se musím registrovat, jak funguje výuka a hlavně jak se orientovat v budově univerzity, která připomíná bludiště. Masivní dveře se před námi samy otvírají, a když vidím knihovnu a těch několik pater, vzpomenu si na Harryho Pottera. „Don´t forget Simona…“, nejdůležitější je šesté patro se spojovací chodbou. To bylo asi jediné, co jsem si stihla zapamatovat.
Výuka začíná za 10 minut. Narychlo se loučím s profesorem a jsem ráda, že učebna je na patře, na kterém se zrovna nacházím. Uvnitř už je rušno. Od bývalých Fulbrightistů jsem slyšela, že na dochvilnost se klade důraz. Stihla jsem to. Učebna je malá, klimatizace jede naplno, ale nějak tomu nevěnuju pozornost. Zaujaly mě židle, které tvoří jeden velký kruh a lavice poskládané podél stěn. Sotva se stihnu posadit, vchází do místnosti profesorka, která hned na první pohled působí velmi příjemným dojmem. Krátce nás přivítá a vysvětluje, proč sedíme v kruhu. Jde o tzv. restorativní kruh, který nám slouží k lepšímu sdílení myšlenek a názorů. „Představte se ostatním a řekněte, jak se právě teď cítíte.“ Well,…čekala jsem cokoliv, ale tohle diskusní téma mě zaskočilo. Jsem skutečně na právnické fakultě? Narychlo se snažím poskládat odpověď v angličtině a svádím boj, jestli říct před celou třídou pravdu. Ahoj, jsem Simona z České republiky, právě teď je mi zima a mám hlad, protože jsem se nestihla nasnídat. Tohle asi není dostatečně reprezentativní. Když ale poslouchám odpovědi od ostatních, zjišťuju, že nejsem jediná, kdo má hlad. Člověk se tady opravdu nemusí bát vyjádřit svoje pocity.
Výuka utekla neuvěřitelně rychle. Jsou tři odpoledne a já zjišťuju, že na snídani/oběd nemám zas tak moc času. Kolik hodin je vlastně v Česku? Raději to nebudu přepočítávat, hlava mi pořád nebere, že mám být vzhůru. Když si ale uvědomím, že v hotelu mám zaplacené už jen dva dny, během kterých si musím najít ubytování, zase se rychle proberu. V žaludku ucítím svíravý pocit. Nevím, jestli je víc z hladu, nebo z myšlenky, že bych skončila někde pod mostem ve městě zločinu. Když se podívám na svoji mapku s červeně vyznačenými hranicemi kam nechodit, protože se tam už střílí, říkám si, že těch bezpečných míst moc nezbývá. Hluboce se nadechnu, abych se uklidnila. Najednou ucítím vůni, která se nejspíš line z bistra na protější ulici. Je čas vyzkoušet místní kuchyni. Stoupnu si do fronty a objednám si Club Sendvich s sebou. „Have a good one,“, popřeje mi prodavačka a usměje se. O tomhle typickém pozdravu už jsem slyšela a musím přiznat, že člověku docela zvedne náladu. Hned při prvním soustě ucítím pravou chuť Ameriky. Houska je sladká. Maso je sladké. Kdyby přede mě teď někdo naservíroval dva sendviče, ale dva naprosto stejné sendviče a o jednom řekl, že je z USA, tak bych si stoprocentně vybrala ten druhý.
Hlad je nejlepší kuchař. Extra dávka cukru mi dodala energii a tak se po chvilce vydávám zase na cestu, dál na jih města, těsně k demarkační linii. Jdu opět po té samé ulici, rovně za nosem. Doufám, že inzerát, na který jsem odpověděla, nebude podvod. Asi po půl hodině chůze jsem v cíli. U branky stojí paní a na rameni jí spokojeně sedí kočka. Ráda bych si zase vytvořila asociaci s Harry Potterem, místo toho mě spíš ale napadají scény z hororového filmu. „Ahoj, já jsem Amanda, pojď dál.“ Snažím se vypadat nevyděšeně, i když po vstupu do domu to vypadá na docela nadlidský výkon. Sotva vejdu dovnitř, běží ke mně tři kočky a začnou se mi otírat o boty. Další dvě sedí na židli a jedna se vesele prochází mezi talíři na stole. Mám strach se podívat na strop, jestli tam nebude jedna houpající se na lustru. „A tohle všechno Ti bude k dispozici za 1600 dolarů měsíčně.“ Aniž bych něco předstírala, začnu se dusit. V rychlosti paní vysvětlím, že jsem alergická na kočičí srst a vydám se směrem ke dveřím. „Have a good one“, zavolá na mě ještě. Pozdrav jí přidušeně oplatím a modlím se, aby za mnou všechny ty kočky nevypustila.
Během chvilky, co jsem byla uvnitř, se obloha venku zatáhla, až téměř zčernala. Na pár sekund zauvažuju, jestli to nemá spojitost s mojí návštěvou v kočičím domě, ale spíš mi jen po tom zážitku pracuje představivost. Začíná se zvedat vítr a ve vlasech cítím první kapky deště. V tom za sebou uslyším zvuk autobusu. S vypětím sil dobíhám k zastávce a v teniskách už mám malý bazén. Autobus je téměř prázdný a klimatizace pracuje na plné obrátky. Kupuju si jízdenku, aniž bych tušila, jakým jedu směrem. Asi po čtvrt hodině bez zastávky se osmělím a zeptám se řidiče, kde zastavuje. Můj zmatený výraz asi napovídá, že jsem ještě nepronikla do tajů místní dopravy. Staví se zde totiž doslova na každém rohu, jen si musíte zazvonit, což ve skutečnosti znamená, brnknout o lanko, které se táhne podél oken autobusu. Mám štěstí. Řidič jede směrem k mému hotelu a upozorní mě, až budu muset vystoupit. „Jsme tady!!!“, zakřičí na mě s úsměvem. „Have a good one!“ Je mi zima, mám promočené věci, ale přesto se usměju. „Thanks a lot, have a good one!“
A to ještě vůbec netuším, jaké další “good ones” mám před sebou.