Přeskočit na hlavní obsah

Vladimír Papoušek: Literatura si mě vybrala

Vladimír Papoušek je historik
literatury. V současné době vede Ústav bohemistiky Filosofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, působí jako proděkan pro vědu a výzkum a učí českou i světovou literaturu. Vladimír Papoušek vyrazil s Fulbrightovým stipendiem do USA v 90. letech. V akademickém roce 1994/1995 působil šest měsíců na Department of Slavic Languages na prestižní Columbia University v New Yorku. Jeho hlavním předmětem zkoumání v USA byl český prozaik a novinář Egon Hostovský, který strávil většinu života v americkém exilu. O svém oboru Vladimír Papoušek říká: "Kdo umí číst a interpretovat texty, chápat proměnlivost jejich smyslu, také dobře chápe proměnlivost a strategie lidské řeči ve veřejném prostoru, takže není lehké ho ošálit."

S Vladimírem Papouškem hovořil Ladislav Loukota ze stránky Vědátor. Rozhovor je devatenáctým dílem seriálu příběhů k 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete začátkem každého měsíce na našem YouTube kanále a Facebooku. V pátek Vám přinášíme částečný přepis rozhovorů zde na blogu. 

Strávil jste jednu polovinu života v totalitě a druhou polovinu v demokracii. Nesvědčila paradoxně doba v té první polovině vzniku zajímavější literatury lépe než dnes?
Status toho, čemu to které historické společenství říká “literatura”, se logicky v průběhu doby permanentně proměňuje, ale tyto metamorfózy nemají, domnívám se, zásadní vliv na výskyt originálních děl, která se zjevují bez nějakého počítatelného algoritmu, v zásadě nahodile. Někdy je historicky “vyšší hustota výskytu” – například v periodě rozpadu Rakousko –Uherska – Kafka, Hašek, Weiner, Werfel, Musil, Klíma, Kraus a mnozí další.

V čem je literatura, zvláště ta česká, významná pro českou populaci v globalizovaném, vjemy přeplněném 21. století?
Myslíme vždy v nějakém jazyce a kreativní variabilita tohoto myšlení nepochybně závisí na schopnosti s tímto jazykem zacházet, což právě literatura umožňuje, nabízí vám slovník, figuraci a metaforiku, řečové strategie, alternativní modely lidského bytí, takže v nemalé míře obohacuje naši schopnost kreativně myslet a nepohybovat se jen v naučených schématech.

Foto 2: Vladimír Papoušek na bleším trhu s knihami v Chicagu, 1995. 

Dekádu nazpět jste při vydání Dějin nové moderny pro časopis Respekt uvedl, že nejvýznamnější texty své doby měly štěstí v tom, že se své společnosti hodily k něčemu významnějšímu než jen k uměleckému požitku. Neznamená to, že onen společenský význam literatury je tak trochu chiméra?

Literatura je vždy dvojí hra. Na jedné straně hra autora o to, co nejlépe, lépe než jiní, uspět v soutěži o význam vlastního díla i o jeho “nesmrtelnost”. Na druhé straně je tu vždy přítomna také druhá hra – hra moci, společenských zájmů, zkrátka veškerého dění s literárním dílem po té, co vznikne a dostane se do veřejného oběhu. Jakkoliv se oba typy hry nemíchají, jsou v permanentním vzájemném doteku. Spisovatel třeba touží po vyslovení určitých skutečností, ale naráží na společenská tabu i na vlastní obavy z následků. Obě tyto hry budou pokračovat do té doby, dokud bude pro kulturní společenství pojem literárního díla, respektive literatury, nějakou hodnotou.

Na Fulbrightův pobyt jste vyrazil již v polovině 90. let. V čem byl pro vás zpětně významný? A v čem bylo zároveň zajímavé studovat českou literaturu v USA?
Především jsem měl obrovské štěstí na možnost setkávat se významnými osobnostmi, které nepochybně přispěly k formování mého myšlení a metodologie – profesoři Peter Kussi a William Harkins z Columbia University, kde jsem trávil svůj pobyt, profesor Milan Fryščák z NYU, lidé jako Zdeněk Hruban z Chicaga, Olga Brzorádová a Vilém Brzorád, Anita Grosz, George Erml a mnozí další.
Jakkoliv jsem se nejprve věnoval zejména studiu exilových autorů a později i literární produkci amerických Čechů, v zásadě mne nikdy nezajímali detaily, ale obecný problém hranice literatury, které jsou obtížně definovatelné jak jazykově, tak areálově.


Foto 3: Vladimír Papoušek s tatíčkem Masarykem v muzeu v Chicagu, 1995.

V těch nejhlubších obrysech pro laika – nakolik se liší český přístup ke studiu literatury od toho amerického?
V zásadě nijak. Vždy především záleží na osobnosti a na jejím teoretickém školení. Američané byli vždy empiričtí a pragmatičtí, evropská literární věda se více potýkala s metafyzikou nebo ideologií. Studium literatury v USA je také více soustředěno jen k fundamentálnímu kánonu na středních školách a odbornějšímu pohledu na literaturu při studiu na univerzitách. V českém prostředí lze více počítat i se zájmem informované širší veřejnosti.

Působil jste také jako děkan Filozofické fakulty Jihočeské univerzity. Jak vnímáte dnešní chuť studentů k výjezdům do zahraničí oproti období v polovině 90. let?
Trochu mám pocit, že někteří studenti jsou více pohodlní. Docela mne mrzí, že více z nich nemíří do USA, což samozřejmě má své důvody organizační i ekonomické, ale domnívám se, že jinakost tamějšího života je připraví na reálný pobyt ve světě účiněji než na nějaké blízké univerzitě za humny.

V rozhovoru pro Deník jste naznačil, že studium literatury byla pro vás jako pro gymnazistu přirozená volba. Opravdu jste nikdy neuvažoval o jiné dráze? V této souvislosti mě třeba zaujalo, že jednou z vašich specializací je literatura v kontextu rocku.
Ještě bych někde na dně nějaké zásuvky našel oprávnění ke konání hudebních produkcí typu diskotéka, ale už bych to neuměl. Dovedu si představit různé typy profesionální životní dráhy, klidně třeba prodejce aut, jenže literární věda si mne vybrala, a tak sloužím, jak nejlépe dokážu.

Co významného by mělo zaznít o vašem oboru, ale obvykle nezaznívá?
Snad to, že kdo umí číst a interpretovat texty, chápat proměnlivost jejich smyslu, také dobře chápe proměnlivost a strategie lidské řeči ve veřejném prostoru, takže není lehké ho ošálit. Literární vědec je často sarkastický ironik a kritický duch, málokdy pak romantický fanoušek literárních mistrů, a už vůbec ne “umělců” řeči veřejné obecně.

Foto 4: Vladimír Papoušek u břehu Michiganského jezera s výhledem na mrakodrap Hancock, 1995. 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Czech Prom Season: A Story of a Feathered Raffle Win

Authors: Griffin Trau, Katie Winner, Alanna Powers (current Fulbright ETAs) If you’re an American, chances are we all had similar prom experiences in high school. Usually a few weeks before graduation, boys ask girls to the prom. Girls buy a fancy dress, and boys a nice suit with a matching tie. Prom night consists of about an hour of picture taking with your date and friend group, followed by a ride to prom in a nice car or a limo. The dance itself is about three hours long, and the only people in attendance are typically students at the school with a handful of teacher chaperones. After prom ends, around 10 or 11 p.m., all the students leave and go their separate ways for the night, usually to a post-prom hang out. After attending six (and counting!) Czech proms, I can confidently state that Czech proms are nothing like American proms. At all. My school, Střední Škola Informatiky a Služeb, is a technical school with seven different concentrations of study. Of these seven, s

Pranav Kakulamarri: Say Less

Pranav Kakulamarri is an English Teaching Assistant. He currently teaches English at Gymnázium Tišnov. His host town of 10 000 is located 22 kilometers north-east of Brno. In August 2022, Pranav arrived in the Czech Republic with a BS in Neuroscience from the University of Alabama at Birmingham, a life-long passion for chess and a future plan to become a physician after his 10-month adventure in the Czech Republic. With experience as a chess instructor, a reading tutor and a researcher, he had some pedagogy skills, but no prior classroom experience. Today, Pranav is the Tišnov celebrity - he was featured in the town's paper, people greet him in the streets and strangers initiate conversations with him on train or bus, starting with: "I know you, you were in the town's paper." What is Pranav's magic? Natural charisma, positive attitude, disarming smile, and his ability to listen to others. “What is happiness and how does it differ within a culture? Why does one liv

Katherine Pérez Rivera: Beyond science - collaboration, engagement, and identity

Katherine X. Pérez Rivera is an environmental scientist. She came to the Czech Republic in September 2021 to study carbon dynamics in Czech streams impacted by acid rain. Katherine's host institution was the Czech Geological Survey located in Prague, but she spent many days and nights collecting samples and data in the Slavkov Forest, a sparsely inhabited protected landscape area, located in Karlovy Vary Region, famous for its spa towns. During her year-long Fulbright adventure, Katherine had to conduct fieldwork during the winter for the first time in her life. As someone born and raised in Puerto Rico, adjusting to Czech winter temperatures, hiking in a deserted forest covered by snow and wearing snowshoes was a life-changing experience. "Becoming a Fulbrighter permitted me to connect with others beyond my science and field of study. These connections were rooted in the core of our identities, who we are and what matters to us," reflects Katherine when adjusting back to