Historička Kateřina Králová před 12 lety odjela zkoumat americko-řecko-německé vztahy během studené války na prestižní Yale University v New Havenu. Dnes docentka Králová vede Katedru ruských a východoevropských studií na Institutu mezinárodních studií FSV UK a své studenty a doktorandy neúnavně nabádá k dlouhodobým výjezdům do zahraničí. Je pevně přesvědčená, že stáže účastníkům umožní "zastavit se v čase, vybočit z běžného shonu, nadechnout se, rozepnout křídla a plnými doušky čerpat inspiraci..." Pro všechny, kteří působí v oblasti humanitních a sociálních věd, a podle Králové tak přispívají k rozvoji ducha celé společnosti, je právě autentický prožitek v jiné zemi nenahraditelná zkušenost.
S Kateřinou Královou v létě předchozího roku hovořil Ladislav Loukota ze stránky Vědátor. Rozhovor je čtvrtým dílem seriálu příběhů ke 30. výročí Fulbrightovy komise. Videozáznamy najdete každou první středu v měsíci na našem YouTube kanále a Facebooku. V pátek Vám přinášíme částečný přepis rozhovorů i zde na blogu.
Žijeme z vašeho pohledu ve "výjimečně klidné době", anebo je takový náhled nepřesný?
Jen když se ohlédneme zpět za uplynulými měsíci, je zcela jasné, že spíše žijeme v naprosto nevyzpytatelné době. Neměli bychom se nikdy nechat ukolébat pocitem víceméně vzkvétající liberální demokracie a bezpečí sociálního státu. Ty potřebují naši vytrvalou péči.
Letošní rok to, pravda, poněkud zkomplikoval. Na druhou stranu, po několik generací nedošlo na vážnější válečný konflikt, hladomor… Není v tomto kontextu současnost přece jenom výjimečná?
Odpovím také otázkou: Co je současnost a jak daleko sahá naše paměť? Od krvavé revoluce v Rumunsku nás dělí tři dekády, od Srebrenice 25 let. Války v bývalé Jugoslávii a v Čečensku skončily zhruba před dvěma desetiletími. Na Kavkaze se už zase střílí. Co ruská agrese na Ukrajinu, důsledky Arabského jara, válka v Sýrii a migrace, která pohřbila ve Středozemním moři jen před pěti lety tolik uprchlíků? A to nemluvím o globálním terorismu, Afghánistánu, Iráku, Jemenu, Sahelu, Rwandě, Východním Timoru, Dárfúru, Srí Lance a Tamilských tygrech, Turecku a Kurdech, genocidě Rohingů atd. Opravdu žijeme v klidném světě, nebo jen my – teď a tady – máme v jádru poklidný život?
V rozhovoru pro FSV UK jste uvedla, že rčení "historie se opakuje", je mýtus, byť nás přesto mají dějiny co učit. Jak byste tedy přeformulovala ono rčení do správnější formy?
Historie se nikdy neopakuje, ale vždy se z ní máme co učit. ☺
Proč tedy podle vás ono tvrzení o opakující se historii vzniklo a je často opakováno? Problémy toho, jak se historie vyučuje na základních školách?
Je to chytlavé heslo. Hesla se dobře pamatují, ale často zjednodušují kontext. Vezměte si třeba výročí Milady Horákové, heslo „Zavražděna komunisty“ a s ním spojené reakce. Co mi paměť sahá, History repeating, bigbeatový single Propellerheads vstoupil do světa popkultury koncem 90. let a dobyl spoustu hudebních žebříčků. Snad právě odtud čerpá naše generace přesvědčení, že historie se opakuje.
Ale už předtím se podobně vyjádřili třeba George Santayana, Harper Lee nebo Mark Twain. A to se nechci vracet až k starověkému Řecku… Také Umberto Ecco ve Faucoultově kyvadle uvádí, že se historie točí v kruhu. Netočí, protože náš vývoj je dynamický. Spíš je to taková spirála. Nikdy se nemůžeme znovu ocitnout na stejném místě ve stejném čase.
Věnujete se soudobým evropským dějinám, historické migraci a vyrovnání s minulostí. Je tento region historicky v něčem zásadně odlišný od jiných?
Každá země či region je samozřejmě odlišná, ale jejich dějiny je třeba kontextualizovat a hledat paralely. A o to se snažím. Bádám a publikuji především k dějinám Řecka. Tak například Řecko se označuje za kolébku, my zase za srdce Evropy. Ale z čeho vlastně vychází tato snaha o výlučnost a výjimečnost? A vydáme-li se za naše hranice, nehledí tam na sebe se stejnou, nebo podobnou výlučností a výjimečností?
Učená společnost ČR vás před třemi lety ocenila za výzkum návratu židovských komunit po druhé světové válce. Jak tento projekt vznikl? Vytanulo z této práce nějaké zajímavé zjištění i pro laickou veřejnost?
Začalo to vlastně dvěma granty: zaprvé vnitrouniverzitní finanční podporou pro mladé vědce a vědkyně, tzv. Specifický vysokoškolský výzkum, zadruhé mým návrhem projektu posléze financovaným Grantovou agenturou ČR. Vznikla kniha publikovaná v Nakladatelství Karolinum. Pak mi vyšla kapitola v knize Holocaust in Greece v nakladatelství Cambridge University Press. K tématu jsem přivedla i pár mladých výzkumníků. S jedním z nich, dr. Jiřím Kociánem, mi právě vychází kapitola k otázce holokaustu a reflexi německé kolektivní viny na Balkáně v University of Pittsburgh Press. A snad se brzy dočká vydání také můj habilitační spis o trajektoriích návratu. Ale nepředbíhejme.
Nejdůležitější pro mě asi bylo ukázat, že trauma války nekončí uzavřením míru. I když bychom rádi, nemůžeme se vrátit v čase – oživit, co zaniklo. A že návrat po válce není návratem per se, ale spíš novým začátkem pro ty, kteří k němu najdou dost vnitřní síly.
Který rozhovor z knihy Návraty vám na paměti utkvěl nejvíce?
To je těžké, spíš s vděčností vzpomínám na samotný proces. Jsou pamětníci, se kterými pláčete a zprostředkovaně prožíváte jejich utrpení. Jsou jiní, s nimiž se smějete nad jejich humorem v době, která byla velmi neveselá. Co mají společného? Snad neutuchající lidskou sílu a touhu přežít všemu navzdory.
Foto 3: Sousoší "Immigrants" od Luise Sanguina, Manhattan - Batery Park, New York, 2008. (Tmavá socha několika postav v popředí, za sochou park a za parkem panorama ikonických mrakodrapů obklopujících newyorský Central Park.)
Foto 4: Mural "Zorba the Greek" neboli "Řek Zorba" v Los Angeles, 2015. Pořízeno při další cestě Kateřiny Králové do USA s podporou United States Holocaust Memorial Museum. (Velkoplošná nástěnná malba zobrazující tančícího muže v obleku.)
Když srovnáte akademické prostředí v USA tehdy a dnes, a postavíte vedle Česko, kde z vašeho pohledu došlo k pozitivnějším změnám?
Výrazně jsme se internacionalizovali, etablovali jsme se na poli výzkumu a stáváme se kompetitivními.
A když naopak srovnáme prostředí mimo akademickou sféru…
…zjistíme, že náš obraz Ameriky z hollywoodských filmů a popkultury je velmi pokroucený. Američani nám jsou na hony vzdáleni, a tak nakonec pochopíme, že si jako Evropané vlastně rozumíme mnohem víc. Evropan jako pojem nabývá nový smysl.
V Evropě nás spojují kulturní a historické rámce. Těžko pochopit například #blacklifesmatters, dokud si neuvědomíme, jak hluboká diskriminace – sociální, pracovní – v USA přetrvává i padesát let po Martinu Lutheru Kingovi Jr. Mám pocit, že toto uvědomění může přijít teprve se silným prožitkem spojeným s intenzivním pobytem v místním prostředí.
Kromě Fulbright-Masaryk stipendia jste vyjela i na řadu dalších stáží. Můžete jejich přínos vzájemně porovnat - ať už z perspektivy někdejší studentky, anebo naopak již dnešní akademičky?
Všechny mi daly možnost tak nějak se zastavit v čase, vybočit z běžného shonu, nadechnout se, rozepnout křídla a plnými doušky čerpat inspiraci v knihách, archivech i v komunitě mezinárodních odborníků a setkávat se s novými inspirativními lidmi mimo ni. Právě teď už znovu rozpínám křídla a vydávám se na dva roky za poznáním díky vědeckým stážím podpořeným Vídeňským Wiesenthalovým institutem a německou Nadací Alexandera von Humboldta.
Po dvaceti letech tak uzavírám kruh a vracím se na místo, kde jsem pracovala na své bakalářské práci o české literární emigraci ve Vídni. A vidíte, právě zde se znovu ukazuje, že se nemohu vrátit v čase. Všichni jsme o dvě dekády starší, někteří už nejsou mezi námi, a přesto doufám, že na svou práci – i když sekundárně – trošku navážu.
Co byste ohledně stáží poradila dnešním studentům, kteří o nich uvažují?
Svět nepoznáte bez knih, ale ani pouze skrze ně. Porozumění je z mého pohledu nutné spojit s prožitkem. A k tomu nestačí jen „výlet“ do zahraničí, ten zprostředkuje dojmy. Prožitek je hlubší a vyžaduje intenzivní interakci, osvojení jazyka a poznání místního života i zvyků. Pokud se o to alespoň upřímně pokoušíme, odměna nás nemine. Nejen kolik jazyků umíš, ale také kolik zemí skutečně poznáš, tolikrát jsi člověkem.
Foto 5: Graffiti konfrontující americkou a evropskou kulturu, Manhattan, New York, 2009. (Nástěnná malba původního obyvatele Ameriky s nápisem "Dionysis was a freak to me".)
Jak dnes reálně probíhá studium historie? Jde o práci v archivech, anebo probíhá nějaká mezioborová spolupráce i mimo ně?
Dovolila bych si upřesnit, že jsem primárně nestudovala historii, ale teritoriální studia, germanistiku a politologii. Přestože sama sebe vnímám jako historičku, tento obor – soudobé dějiny – se vlastně vztahuje na mém domovském institutu jen k jednomu doktorandskému programu. Na něm jsem obhájila svou disertační práci a nedávno se habilitovala.
Každopádně učím a pracuji na multidisciplinárním pracovišti s bakalářským, magisterským a doktorandským programem Teritoriální studia. Tedy už z logiky našich studijních programů pracuji ve značně multidisciplinárním prostředí. A v tom je právě to kouzlo. Ať už naši absolventi zvolí jakoukoliv kariérní dráhu, budou umět nejméně kriticky číst, myslet a vyhodnocovat své zdroje.
Kromě jazyků získají hluboké znalosti týkající se zvoleného regionu a pochopení, že mezikulturní porozumění není samo sebou. Samozřejmě spolupracuji i s dalšími pracovišti napříč univerzitou, a to nejen s humanitními a sociálněvědnými obory, ale také se obory zdánlivě velmi vzdálenými, které jsou doma třeba na Matematicko-fyzikální, Přírodovědné fakultě nebo na medicíně od témat migrací počínaje, přes trauma až po digital humanities.
Můžete snadno popsat rozdíl mezi historií a teritoriálními studii?
Zatímco historie je disciplína, teritoriální studia (Area Studies) jsou multidisciplinární program. To je jako být vysoce specializovaný řezbář, anebo univerzální řemeslník, který umí pracovat se dřevem. V prvním případě se z vás postupem času, při nadání a píli, stane mistr řemesla, možná i umělec. V druhém případě ještě máte na vybranou, disponujete i dalšími nástroji. Záleží primárně na vás, co je vám bližší.
Dějiny jsou nedílnou součástí pochopení areálu, kontextualizaci teritoria, jímž se naši studenti rozhodnou zabývat, ale dáváme jim i další nástroje, jako je fundované zázemí v politicko-právních, národohospodářských nebo sociokulturních otázkách. Orientace v soudobých dějinách jde tak ruku v ruce s porozuměním aktuálnímu politickému a společenskému dění. To vše se samozřejmě neobejde bez kvalitní jazykové vybavenosti a možnosti vycestovat do daného regionu víc než na dovolenou.
Jak jste se k historii dostala? Zvažovala jste i jiné obory?
Každý si v sobě nese svou historii. A já měla to štěstí, že se doma o dějinách – i těch nových a traumatických – hodně a otevřeně mluvilo. Navíc když jsem v roce 1996 nastupovala na teritoriální studia, holka z malého města, ale s dobrou znalostí cizích jazyků, na oboru coby vyučující převládali historikové. Byl to pro mě vysněný obor. Připadal mi praktický a zároveň nabízel všechno, co mě coby teenagera ve škole i v životě nejvíc bavilo. Ale nevěřila jsem, že se tam dostanu. To víte, jsem z Husákových dětí, a přetlak u přijímacích zkoušek byl obrovský.
Měla jsem štěstí. Po skvělé průpravě rakouského gymnázia ve Znojmě jsem se dostala na teritoriální studia i na germanistiku. Formovaly mě kapacity, kterých si dodnes velmi vážím. Rodina mi dala příběhy, naraci, mí mentoři na teritoriálních studiích koncepty a metody historického výzkumu. Na germanistice jsem přičichla k intertextualitě a diskurzu. A dál už to asi bylo na mě.
No dobře, chápu, že to je trochu obecná otázka – když se tedy zeptám přesněji, proč zrovna dějiny Řecka? Proč zrovna teritoriální studia? Co vás na nich fascinuje?
Shoda náhod? Tak zaprvé, nikdy jsem netoužila po akademické kariéře. Úplně na začátku studia jsem chtěla být diplomatkou, později jsem snila o tom, že si otevřu cestovku orientovanou na cesty za kulturou. První jsem brzy zamítla; nejsem dost velký diplomat, nerada podřizuji své názory druhým. Druhé jsem si zkusila a zjistila, že bych přišla o svou osobní a tvůrčí svobodu. A pak před patnácti lety přišla pracovní nabídka od mé alma mater, která změnila můj život.
A proč Řecko? Zase náhoda. Ještě před možností vyjet na Erasmus jsem se ucházela o jednu z mála příležitostí studia v zahraničí. O bilateralní pobyt v Curychu. Nebála jsem se. Vždyť po otevření hranic mi ve Znojmě stačilo sednout na kolo a za chvilku jsem byla v jiné zemi. Univerzita mě ale nominovala do německého Marburgu. Z původního semestru se téměř okamžitě staly tři roky. Získala jsem pozici studentské asistentky a najednou se stala aktivní součástí mezinárodní komunity několika tisíc zahraničních studentů. A tak jsem prožila to, co jsem v Praze studovala „live“.
V Marburgu jsem poznala spoustu národností, mezi nimi také řecké student/ky. Končilo minulé století, a zatímco u nás Středoevropanů převládala euforie z nového systému s nálepkou „neoliberalismu“, naši vrstevníci z Řecka byli nadšení komunisté. Fascinovalo mě to. Byl to ideologický střet, který jsem naprosto nečekala a nejdřív ani nechápala. Zjistila jsem, jak málo toho víme o soudobých řeckých dějinách. Když mě pak na konci magisterského studia politologie a germanistiky v Německu prof. Jiří Pešek vyzval, abych se k němu přihlásila na doktorát, volba byla jasná. Z dějin Německa a Rakouskou jsem svůj zájem přemostila do Řecka, naučila se jazyk a začala zkoumat to, co mě vždy zajímalo nejvíc: postkonfliktní společnost a migraci v historické perspektivě. Ze zvědavosti a zájmu se stalo povolání, které bych dnes jen tak neměnila.
A co byste poradila dnešním studentům, kteří uvažují i o studiu dějin, ať už obecně či právě skrze teritoriální studia? Mají uplatnění i mimo akademickou sféru?
Každý má uplatnění, ale musí ho hledat. Žádné studium nezaručí zářnou kariéru. Je potřeba moc se nebát (trochu se bojíme všichni), být proaktivní a mít rád/a práci (nebo v dnešní době spíše práce), pro které se v ten který moment rozhodneme. Spíš než ve studovaném oboru spočívá podle mě osobní zadostiučinění v pozitivním přístupu a vnitřní pohodě.
Několikrát jste v našem rozhovoru narazila na občanskou participaci. Jde o něco, co z vašeho pohledu hraje významnou roli v utváření „dějin zítřka“?
Víte, mám ráda svůj obor, ale asi nejdůležitější pro mě je nemuset se každé ráno při pohledu do zrcadla stydět. Jsem generace, která chodila do školy ve východním bloku, v Československu, za studené války. Svět i světonázory byly ostře polarizovány. Pak padla opona a z politiky se stala špína. Ano, byl to možná kumulovaný vzdor, ale jako bychom nějak pozapomněli, že – zejména v liberální demokracii – díl společenské zodpovědnosti leží na každém z nás.
Trvalo dlouho, než jsem byla některé své kroky – jako spolupráci s neziskovými organizacemi, podporu lidských práv a diverzity ve společnosti, mezikulturní porozumění a dialog – schopná zarámovat do občanské nebo společenské participace. Neangažuji se v politice, ale jako občan cítím svůj podíl na vývoji dění kolem nás a snažím se přispět svou troškou do mlýna. Především tam, kde to umím nejlíp: v internacionalizaci, vědě a vzdělávání. S odstupem času bych možná řekla, že toto uvědomění ve mně kdysi probudil a odhalil právě program Fulbright-Masaryk.
Je něco, co by o studiu dějin podle vás mělo zaznít, ale běžně nezaznívá?
Často dnes slýcháme o prospěšnosti exaktních věd a jejich absolventů pro společnost. Dobře, humanitní a sociálně-vědní obory vám neumožní vyrábět, nebo léčit. Ale jestliže se lékař stará o blaho těla, my přispíváme k rozvoji ducha – a to jak jednotlivce, tak společnosti.
Foto 2: Kateřina Králová před budovou Sprague Hall, Yale School of Music, New Haven, 2008. (Kateřina Králová pózuje s kolem před nápisem Sprague Hall, Yale School of Music.)
Žijeme z vašeho pohledu ve "výjimečně klidné době", anebo je takový náhled nepřesný?
Jen když se ohlédneme zpět za uplynulými měsíci, je zcela jasné, že spíše žijeme v naprosto nevyzpytatelné době. Neměli bychom se nikdy nechat ukolébat pocitem víceméně vzkvétající liberální demokracie a bezpečí sociálního státu. Ty potřebují naši vytrvalou péči.
Letošní rok to, pravda, poněkud zkomplikoval. Na druhou stranu, po několik generací nedošlo na vážnější válečný konflikt, hladomor… Není v tomto kontextu současnost přece jenom výjimečná?
Odpovím také otázkou: Co je současnost a jak daleko sahá naše paměť? Od krvavé revoluce v Rumunsku nás dělí tři dekády, od Srebrenice 25 let. Války v bývalé Jugoslávii a v Čečensku skončily zhruba před dvěma desetiletími. Na Kavkaze se už zase střílí. Co ruská agrese na Ukrajinu, důsledky Arabského jara, válka v Sýrii a migrace, která pohřbila ve Středozemním moři jen před pěti lety tolik uprchlíků? A to nemluvím o globálním terorismu, Afghánistánu, Iráku, Jemenu, Sahelu, Rwandě, Východním Timoru, Dárfúru, Srí Lance a Tamilských tygrech, Turecku a Kurdech, genocidě Rohingů atd. Opravdu žijeme v klidném světě, nebo jen my – teď a tady – máme v jádru poklidný život?
V rozhovoru pro FSV UK jste uvedla, že rčení "historie se opakuje", je mýtus, byť nás přesto mají dějiny co učit. Jak byste tedy přeformulovala ono rčení do správnější formy?
Historie se nikdy neopakuje, ale vždy se z ní máme co učit. ☺
Proč tedy podle vás ono tvrzení o opakující se historii vzniklo a je často opakováno? Problémy toho, jak se historie vyučuje na základních školách?
Je to chytlavé heslo. Hesla se dobře pamatují, ale často zjednodušují kontext. Vezměte si třeba výročí Milady Horákové, heslo „Zavražděna komunisty“ a s ním spojené reakce. Co mi paměť sahá, History repeating, bigbeatový single Propellerheads vstoupil do světa popkultury koncem 90. let a dobyl spoustu hudebních žebříčků. Snad právě odtud čerpá naše generace přesvědčení, že historie se opakuje.
Ale už předtím se podobně vyjádřili třeba George Santayana, Harper Lee nebo Mark Twain. A to se nechci vracet až k starověkému Řecku… Také Umberto Ecco ve Faucoultově kyvadle uvádí, že se historie točí v kruhu. Netočí, protože náš vývoj je dynamický. Spíš je to taková spirála. Nikdy se nemůžeme znovu ocitnout na stejném místě ve stejném čase.
Věnujete se soudobým evropským dějinám, historické migraci a vyrovnání s minulostí. Je tento region historicky v něčem zásadně odlišný od jiných?
Každá země či region je samozřejmě odlišná, ale jejich dějiny je třeba kontextualizovat a hledat paralely. A o to se snažím. Bádám a publikuji především k dějinám Řecka. Tak například Řecko se označuje za kolébku, my zase za srdce Evropy. Ale z čeho vlastně vychází tato snaha o výlučnost a výjimečnost? A vydáme-li se za naše hranice, nehledí tam na sebe se stejnou, nebo podobnou výlučností a výjimečností?
Učená společnost ČR vás před třemi lety ocenila za výzkum návratu židovských komunit po druhé světové válce. Jak tento projekt vznikl? Vytanulo z této práce nějaké zajímavé zjištění i pro laickou veřejnost?
Začalo to vlastně dvěma granty: zaprvé vnitrouniverzitní finanční podporou pro mladé vědce a vědkyně, tzv. Specifický vysokoškolský výzkum, zadruhé mým návrhem projektu posléze financovaným Grantovou agenturou ČR. Vznikla kniha publikovaná v Nakladatelství Karolinum. Pak mi vyšla kapitola v knize Holocaust in Greece v nakladatelství Cambridge University Press. K tématu jsem přivedla i pár mladých výzkumníků. S jedním z nich, dr. Jiřím Kociánem, mi právě vychází kapitola k otázce holokaustu a reflexi německé kolektivní viny na Balkáně v University of Pittsburgh Press. A snad se brzy dočká vydání také můj habilitační spis o trajektoriích návratu. Ale nepředbíhejme.
Nejdůležitější pro mě asi bylo ukázat, že trauma války nekončí uzavřením míru. I když bychom rádi, nemůžeme se vrátit v čase – oživit, co zaniklo. A že návrat po válce není návratem per se, ale spíš novým začátkem pro ty, kteří k němu najdou dost vnitřní síly.
Který rozhovor z knihy Návraty vám na paměti utkvěl nejvíce?
To je těžké, spíš s vděčností vzpomínám na samotný proces. Jsou pamětníci, se kterými pláčete a zprostředkovaně prožíváte jejich utrpení. Jsou jiní, s nimiž se smějete nad jejich humorem v době, která byla velmi neveselá. Co mají společného? Snad neutuchající lidskou sílu a touhu přežít všemu navzdory.
Na výjezd zastřešený Fulbright-Masaryk stipendiem jste vyjela již před 12 lety. Kam to bylo a v čem byl pro vaši další dráhu výjezd přínosný?
Jednalo se o Department of Hellenic Studies, Yale University. Přínosný byl ve všem! Byla to neopakovatelná zkušenost a zároveň mě pobyt nakopl k další intenzivní práci. Dopsala jsem svou disertaci, která vyšla v češtině a poté také v Řecku a v Německu. Dokonce se stala součástí prestižní řady BpB.
Stala jsem se proděkankou FSV pro zahraniční styky a později vedoucí katedry, získala řadu českých i mezinárodních grantů a podařilo se mi začlenit se do mezinárodní akademické obce. Svým studentům/kám a doktorandům/kám se snažím být dobrým rádcem, rozvíjet jejich kritické myšlení a vést je k občanské participaci. Stipendium mi tedy krom výzkumu rozhodně pomohlo i co do schopnosti předávat vědění v rámci společnosti a dalších generací.
Z pohledu laického čtenáře může být trochu překvapivé, že řeckým dějinám se zevrubněji věnuje katedra americké univerzity.
Ale kdepak, právě USA přece stály za obnovou Evropy po druhé světové válce. Často se zapomíná, že Trumanova doktrína (1947) byla vyhlášena právě kvůli dění v Řecku, občanské válce mezi komunisty a antikomunisty v letech 1946 až 1949. Když byli po energické americké intervenci a pomoci řeckému království komunisté poraženi, část z nich se dostala i do Československa. To ostatně dokumentuje i sbírka rozhovorů, kterou jsem poskytla Paměti národa, a kniha Vyschly nám slzy.
Dějiny početné a časem i velmi vlivné řecké diaspory za oceánem, vzpomeňme třeba nám nejznámějšího Onassise, sahají ještě o generaci až dvě dál, kdy Řekové přicházeli do Ameriky masově za prací. Právě magnátům typu Onassise a jeho nadaci dnes do značné míry vděčíme za to, že studium řečtiny a Řecka (i toho současného) přežívá dokonce na nejprestižnějších amerických univerzitách.
Jednalo se o Department of Hellenic Studies, Yale University. Přínosný byl ve všem! Byla to neopakovatelná zkušenost a zároveň mě pobyt nakopl k další intenzivní práci. Dopsala jsem svou disertaci, která vyšla v češtině a poté také v Řecku a v Německu. Dokonce se stala součástí prestižní řady BpB.
Stala jsem se proděkankou FSV pro zahraniční styky a později vedoucí katedry, získala řadu českých i mezinárodních grantů a podařilo se mi začlenit se do mezinárodní akademické obce. Svým studentům/kám a doktorandům/kám se snažím být dobrým rádcem, rozvíjet jejich kritické myšlení a vést je k občanské participaci. Stipendium mi tedy krom výzkumu rozhodně pomohlo i co do schopnosti předávat vědění v rámci společnosti a dalších generací.
Z pohledu laického čtenáře může být trochu překvapivé, že řeckým dějinám se zevrubněji věnuje katedra americké univerzity.
Ale kdepak, právě USA přece stály za obnovou Evropy po druhé světové válce. Často se zapomíná, že Trumanova doktrína (1947) byla vyhlášena právě kvůli dění v Řecku, občanské válce mezi komunisty a antikomunisty v letech 1946 až 1949. Když byli po energické americké intervenci a pomoci řeckému království komunisté poraženi, část z nich se dostala i do Československa. To ostatně dokumentuje i sbírka rozhovorů, kterou jsem poskytla Paměti národa, a kniha Vyschly nám slzy.
Dějiny početné a časem i velmi vlivné řecké diaspory za oceánem, vzpomeňme třeba nám nejznámějšího Onassise, sahají ještě o generaci až dvě dál, kdy Řekové přicházeli do Ameriky masově za prací. Právě magnátům typu Onassise a jeho nadaci dnes do značné míry vděčíme za to, že studium řečtiny a Řecka (i toho současného) přežívá dokonce na nejprestižnějších amerických univerzitách.
Když srovnáte akademické prostředí v USA tehdy a dnes, a postavíte vedle Česko, kde z vašeho pohledu došlo k pozitivnějším změnám?
Výrazně jsme se internacionalizovali, etablovali jsme se na poli výzkumu a stáváme se kompetitivními.
A když naopak srovnáme prostředí mimo akademickou sféru…
…zjistíme, že náš obraz Ameriky z hollywoodských filmů a popkultury je velmi pokroucený. Američani nám jsou na hony vzdáleni, a tak nakonec pochopíme, že si jako Evropané vlastně rozumíme mnohem víc. Evropan jako pojem nabývá nový smysl.
V Evropě nás spojují kulturní a historické rámce. Těžko pochopit například #blacklifesmatters, dokud si neuvědomíme, jak hluboká diskriminace – sociální, pracovní – v USA přetrvává i padesát let po Martinu Lutheru Kingovi Jr. Mám pocit, že toto uvědomění může přijít teprve se silným prožitkem spojeným s intenzivním pobytem v místním prostředí.
Kromě Fulbright-Masaryk stipendia jste vyjela i na řadu dalších stáží. Můžete jejich přínos vzájemně porovnat - ať už z perspektivy někdejší studentky, anebo naopak již dnešní akademičky?
Všechny mi daly možnost tak nějak se zastavit v čase, vybočit z běžného shonu, nadechnout se, rozepnout křídla a plnými doušky čerpat inspiraci v knihách, archivech i v komunitě mezinárodních odborníků a setkávat se s novými inspirativními lidmi mimo ni. Právě teď už znovu rozpínám křídla a vydávám se na dva roky za poznáním díky vědeckým stážím podpořeným Vídeňským Wiesenthalovým institutem a německou Nadací Alexandera von Humboldta.
Po dvaceti letech tak uzavírám kruh a vracím se na místo, kde jsem pracovala na své bakalářské práci o české literární emigraci ve Vídni. A vidíte, právě zde se znovu ukazuje, že se nemohu vrátit v čase. Všichni jsme o dvě dekády starší, někteří už nejsou mezi námi, a přesto doufám, že na svou práci – i když sekundárně – trošku navážu.
Co byste ohledně stáží poradila dnešním studentům, kteří o nich uvažují?
Svět nepoznáte bez knih, ale ani pouze skrze ně. Porozumění je z mého pohledu nutné spojit s prožitkem. A k tomu nestačí jen „výlet“ do zahraničí, ten zprostředkuje dojmy. Prožitek je hlubší a vyžaduje intenzivní interakci, osvojení jazyka a poznání místního života i zvyků. Pokud se o to alespoň upřímně pokoušíme, odměna nás nemine. Nejen kolik jazyků umíš, ale také kolik zemí skutečně poznáš, tolikrát jsi člověkem.
Jak dnes reálně probíhá studium historie? Jde o práci v archivech, anebo probíhá nějaká mezioborová spolupráce i mimo ně?
Dovolila bych si upřesnit, že jsem primárně nestudovala historii, ale teritoriální studia, germanistiku a politologii. Přestože sama sebe vnímám jako historičku, tento obor – soudobé dějiny – se vlastně vztahuje na mém domovském institutu jen k jednomu doktorandskému programu. Na něm jsem obhájila svou disertační práci a nedávno se habilitovala.
Každopádně učím a pracuji na multidisciplinárním pracovišti s bakalářským, magisterským a doktorandským programem Teritoriální studia. Tedy už z logiky našich studijních programů pracuji ve značně multidisciplinárním prostředí. A v tom je právě to kouzlo. Ať už naši absolventi zvolí jakoukoliv kariérní dráhu, budou umět nejméně kriticky číst, myslet a vyhodnocovat své zdroje.
Kromě jazyků získají hluboké znalosti týkající se zvoleného regionu a pochopení, že mezikulturní porozumění není samo sebou. Samozřejmě spolupracuji i s dalšími pracovišti napříč univerzitou, a to nejen s humanitními a sociálněvědnými obory, ale také se obory zdánlivě velmi vzdálenými, které jsou doma třeba na Matematicko-fyzikální, Přírodovědné fakultě nebo na medicíně od témat migrací počínaje, přes trauma až po digital humanities.
Můžete snadno popsat rozdíl mezi historií a teritoriálními studii?
Zatímco historie je disciplína, teritoriální studia (Area Studies) jsou multidisciplinární program. To je jako být vysoce specializovaný řezbář, anebo univerzální řemeslník, který umí pracovat se dřevem. V prvním případě se z vás postupem času, při nadání a píli, stane mistr řemesla, možná i umělec. V druhém případě ještě máte na vybranou, disponujete i dalšími nástroji. Záleží primárně na vás, co je vám bližší.
Dějiny jsou nedílnou součástí pochopení areálu, kontextualizaci teritoria, jímž se naši studenti rozhodnou zabývat, ale dáváme jim i další nástroje, jako je fundované zázemí v politicko-právních, národohospodářských nebo sociokulturních otázkách. Orientace v soudobých dějinách jde tak ruku v ruce s porozuměním aktuálnímu politickému a společenskému dění. To vše se samozřejmě neobejde bez kvalitní jazykové vybavenosti a možnosti vycestovat do daného regionu víc než na dovolenou.
Jak jste se k historii dostala? Zvažovala jste i jiné obory?
Každý si v sobě nese svou historii. A já měla to štěstí, že se doma o dějinách – i těch nových a traumatických – hodně a otevřeně mluvilo. Navíc když jsem v roce 1996 nastupovala na teritoriální studia, holka z malého města, ale s dobrou znalostí cizích jazyků, na oboru coby vyučující převládali historikové. Byl to pro mě vysněný obor. Připadal mi praktický a zároveň nabízel všechno, co mě coby teenagera ve škole i v životě nejvíc bavilo. Ale nevěřila jsem, že se tam dostanu. To víte, jsem z Husákových dětí, a přetlak u přijímacích zkoušek byl obrovský.
Měla jsem štěstí. Po skvělé průpravě rakouského gymnázia ve Znojmě jsem se dostala na teritoriální studia i na germanistiku. Formovaly mě kapacity, kterých si dodnes velmi vážím. Rodina mi dala příběhy, naraci, mí mentoři na teritoriálních studiích koncepty a metody historického výzkumu. Na germanistice jsem přičichla k intertextualitě a diskurzu. A dál už to asi bylo na mě.
No dobře, chápu, že to je trochu obecná otázka – když se tedy zeptám přesněji, proč zrovna dějiny Řecka? Proč zrovna teritoriální studia? Co vás na nich fascinuje?
Shoda náhod? Tak zaprvé, nikdy jsem netoužila po akademické kariéře. Úplně na začátku studia jsem chtěla být diplomatkou, později jsem snila o tom, že si otevřu cestovku orientovanou na cesty za kulturou. První jsem brzy zamítla; nejsem dost velký diplomat, nerada podřizuji své názory druhým. Druhé jsem si zkusila a zjistila, že bych přišla o svou osobní a tvůrčí svobodu. A pak před patnácti lety přišla pracovní nabídka od mé alma mater, která změnila můj život.
A proč Řecko? Zase náhoda. Ještě před možností vyjet na Erasmus jsem se ucházela o jednu z mála příležitostí studia v zahraničí. O bilateralní pobyt v Curychu. Nebála jsem se. Vždyť po otevření hranic mi ve Znojmě stačilo sednout na kolo a za chvilku jsem byla v jiné zemi. Univerzita mě ale nominovala do německého Marburgu. Z původního semestru se téměř okamžitě staly tři roky. Získala jsem pozici studentské asistentky a najednou se stala aktivní součástí mezinárodní komunity několika tisíc zahraničních studentů. A tak jsem prožila to, co jsem v Praze studovala „live“.
V Marburgu jsem poznala spoustu národností, mezi nimi také řecké student/ky. Končilo minulé století, a zatímco u nás Středoevropanů převládala euforie z nového systému s nálepkou „neoliberalismu“, naši vrstevníci z Řecka byli nadšení komunisté. Fascinovalo mě to. Byl to ideologický střet, který jsem naprosto nečekala a nejdřív ani nechápala. Zjistila jsem, jak málo toho víme o soudobých řeckých dějinách. Když mě pak na konci magisterského studia politologie a germanistiky v Německu prof. Jiří Pešek vyzval, abych se k němu přihlásila na doktorát, volba byla jasná. Z dějin Německa a Rakouskou jsem svůj zájem přemostila do Řecka, naučila se jazyk a začala zkoumat to, co mě vždy zajímalo nejvíc: postkonfliktní společnost a migraci v historické perspektivě. Ze zvědavosti a zájmu se stalo povolání, které bych dnes jen tak neměnila.
Foto 5: Ulice s nápisem "Dead End" ve městě New Haven, 2008.
Každý má uplatnění, ale musí ho hledat. Žádné studium nezaručí zářnou kariéru. Je potřeba moc se nebát (trochu se bojíme všichni), být proaktivní a mít rád/a práci (nebo v dnešní době spíše práce), pro které se v ten který moment rozhodneme. Spíš než ve studovaném oboru spočívá podle mě osobní zadostiučinění v pozitivním přístupu a vnitřní pohodě.
Několikrát jste v našem rozhovoru narazila na občanskou participaci. Jde o něco, co z vašeho pohledu hraje významnou roli v utváření „dějin zítřka“?
Víte, mám ráda svůj obor, ale asi nejdůležitější pro mě je nemuset se každé ráno při pohledu do zrcadla stydět. Jsem generace, která chodila do školy ve východním bloku, v Československu, za studené války. Svět i světonázory byly ostře polarizovány. Pak padla opona a z politiky se stala špína. Ano, byl to možná kumulovaný vzdor, ale jako bychom nějak pozapomněli, že – zejména v liberální demokracii – díl společenské zodpovědnosti leží na každém z nás.
Trvalo dlouho, než jsem byla některé své kroky – jako spolupráci s neziskovými organizacemi, podporu lidských práv a diverzity ve společnosti, mezikulturní porozumění a dialog – schopná zarámovat do občanské nebo společenské participace. Neangažuji se v politice, ale jako občan cítím svůj podíl na vývoji dění kolem nás a snažím se přispět svou troškou do mlýna. Především tam, kde to umím nejlíp: v internacionalizaci, vědě a vzdělávání. S odstupem času bych možná řekla, že toto uvědomění ve mně kdysi probudil a odhalil právě program Fulbright-Masaryk.
Je něco, co by o studiu dějin podle vás mělo zaznít, ale běžně nezaznívá?
Často dnes slýcháme o prospěšnosti exaktních věd a jejich absolventů pro společnost. Dobře, humanitní a sociálně-vědní obory vám neumožní vyrábět, nebo léčit. Ale jestliže se lékař stará o blaho těla, my přispíváme k rozvoji ducha – a to jak jednotlivce, tak společnosti.