Borjana Dodová: Hledání struktury města

Na konci března roku 2014 se vydávám do Los Angeles. Chystám se navštívit archiv společnosti, která se podílela na vývoji strategického myšlení během studené války. Historické dokumenty jsou důležitým pramenem pro můj výzkumný projekt a pozvání nebylo ani zdaleka samozřejmé. Vím, že mi Fulbrightovo stipendium hodně pomohlo. Budu bydlet v Santa Monice dva bloky od pláže, archiv je tři bloky od pláže, to ale neznamená, že budu na pláži. Jedu do Los Angeles pracovat, to především. Výzkum se může dělat i nedaleko pláže, vysvětluju trpělivě všem, kteří si ze mě dělají legraci. Nikdo mi nevěří.

Do Los Angeles se těším. Dva týdny před odletem zneklidním, týden před odletem dostanu cestovní horečku. Během letu děkuju všem, i těm, kteří mě nemohou slyšet. Když poprvé zahlédnu město, které jsem dosud znala jenom z knih nebo filmů, propadnu nadšení. Je to pravda. Los Angeles je obrovské. Jediné, co tu urbánní megastrukturu dokáže zarazit, je hradba hor, za kterými je poušť. Napřáhnu se s fotoaparátem, aby si to vyfotila. Slečně, která sedí vedle mě u okénka, se to moc nelíbí. Pardon, říkám, já musím. Když uvidím obrovskou dálniční křižovatku, jejíž tvar se podobá ležaté osmičce, vím, že jsem tady. Jsem v Los Angeles, ve městě, které různí lidé označují různými jmény, jako Město s vnitřním spalováním, Monstrózní anti-město, Surfurbii, Smogville, Aeroprostor, Reaganland, Velké Fantasma, Nejoblíbenější odstrašující příklad nebo Město naší Paní, Královny andělů z Porciunkule, odkud se odvodila všeobecně používaná zkratka Los Angeles, Město andělů.

Hned po příjezdu se snažím zjistit, kam jsem se to vlastně dostala. Mělo by to být jasné, v kufru mám průvodce po Los Angeles s kapitolou věnovanou Santa Monice. Přesto mi připadá, že mi něco uniká. Jsem v Los Angeles, nebo ne? Ptám se v hostelu, ptám se na ulici, ale každý mi říká něco jiného. Nakonec mi pomůže internet. Moje podezření se potvrdí. Santa Monica k Los Angeles formálně nepatří. Los Angeles ji sice obklopuje, přesto je Santa Monica nezávislá tak, jak jen město může být. Má vlastní muzeum a letiště. Na Hlavní ulici (Main Street) stojí radnice, za přechodem je soud, před kterým se každé ráno shromažďuje dav. V poledne přijede stánek s rychlým občerstvením, během oběda v něm Pákistánci prodávají halal maso s rýží. Za budovou soudu je parkoviště. Posloupnost veřejných budov zakončuje koncertní síň s typickou krajkovou fasádou z konce 50. let. Není pochyb o tom, že je Santa Monica na svou samostatnost jak se patří pyšná. Trochu mě to zklame. Chtěla jsem být v Los Angeles. Potom si ale řeknu, že se vlastně tolik nezměnilo. Vydala jsem se do Los Angeles, a proto také v Los Angeles jsem, ať už je to město, metropolitní oblast, okres nebo Santa Monica.

Kolem radnice procházím skoro každý den, takže si ten prostor dobře zapamatuju. Před parkovištěm stojí osmimetrová socha atomového výbuchu s název Řetězová reakce z roku 1991. Kolem sochy je plot, na kterém visí cedule Nebezpečí. Nebezpečí je v tomto případě doslovné. Měděné trubky, ze kterých je socha vyrobená, se začaly rozpadat. Sochu čeká oprava. Naproti přes ulici sídlí můj think-tank. Toto sousedství není záměrné, kontrapunkt je výsledkem shody náhod. Před deseti lety společnost sídlila o dvě stě metrů dál, původní budova z konce čtyřicátých let ale postupně přestala stačit, mimo jiné také proto, že v ní nebyla klimatizace. Když teplota stoupla nad snesitelnou hodnotu, dostávali zaměstnanci zadarmo zmrzlinu. Na zmrzlinu se sice pokaždé těšili, z dlouhodobého hlediska byl ale takový systém neudržitelný. V roce 2004 se společnost přestěhovala do nové budovy s klimatizací, a právě díky tomu se její sídlo dostalo do těsné blízkosti pacifistické sochy. 

Tím ale příběh Hlavní ulice nekončí. Stará budova think-tanku se zbourala. Na jejím místě vznikl blok obytné zástavby a park pojmenovaný po Indiánech z kmene Tongva. (Příslušníci tohoto kmene kdysi obývali celou losangeleskou pánev, dnes ale patří jejich svět k dávno zapomenuté minulosti. O historickou paměť musí bojovat na všech frontách. Jedno z jejich posvátných míst se nachází na okraji kampusu Univerzity v Jižní Karolíně. Univerzita se snaží získat povolení, aby na něm mohla postavit nákupní středisko.) Součástí parku Tongva jsou dvě vyhlídky obehnané železnou konstrukcí. Připomínají oči nebo vejce. Měly by svádět pohled k oceánu, ve skutečnosti ale není pochyb o tom, že to jsou vyhlídky na Ocean Avenue, hlavní dopravní tah vedoucí směrem k Venice Beach. Vliv silnice je fatální. Všude jsou slyšet motory. V stylizovaném tunelu na okraji parku uvidím pamětní desku věnovanou Robertu McClureovi, zakladateli místní dálniční sítě, která spojuje Santa Moniku s Los Angeles.

Kromě nového parku vzniklo na Hlavní ulici také náměstí pojmenované podle bývalého starosty Santa Moniky Kena Gensera. Ken Genser Square náměstí ničím nepřipomíná, možná proto si ho nejdřív nevšimnu. Není obklíčeno zástavbou a má ze tří stran otevřené hranice. Kdyby nebylo vyznačené na mapě, myslela bych si, že je to pouze o trochu větší prostranství před radnicí s umělým stupňovitým vodopádem a hejnem spokojených racků. Později si uvědomím, že ani tato vratká existence není pro Santa Moniku samozřejmá. V Santa Monice totiž žádná náměstí nejsou. Brání tomu pravidelná Mřížka navzájem kolmých ulic. Je to logické. Kde má urbanista založit náměstí, když město vypadá ve všech směrech stejně? Právě z tohoto důvodu navrhl na konci 18. století architekt Pierre L'Enfant diagonální bulváry, které Mřížku Washingtonu protínají a vnášejí do její homogenní sítě nepravidelnost. Na místech, kde se diagonály setkávají s čtvercovou sítí, jsou náměstí a parky. Na Manhattanu plní podobnou funkci klikatící se Broadway, jejíž tvar je odvozen od staré indiánské stezky. V Santa Monice donedávna žádné náměstí nebylo a obávám se, že ani Ken Genser Square na tom nemůže nic změnit. Všichni jezdí autem, takže místo náměstí potřebují mnohem častěji parkoviště. Z podobného důvodu tu chybí také další součásti veřejného prostoru. Když si v místní družstevní co-op samoobsluze na úrovni šestnácté ulice koupím šťávu z jablka, citrónové trávy a zázvoru, nemám si ji kde vypít. Po deseti minutách chůze se zeleným nápojem v ruce pochopím, že žádnou lavičku nepotkám, a tak si sednu si na obrubník. Řidiči projíždějících aut se na mě nevěřícně dívají.

Stejně složitá je také otázka centra. Ne-náměstí před radnicí samozřejmě centrem být nemůže. Musím ho hledat někde jinde. Rozumným kandidátem by mohla být promenáda na Třetí ulici, pěší nákupní zóna, do které směřuje převážná většina turistů. Na chodníku postávají pouliční umělci. Občas se tu tancuje samba. Celý den je tu živo a bary mají otevřeno dlouho do noci. Globalizované obchody prodávají instantní štěstí, ale nikomu to, zdá se, nevadí. Promenádu zakončuje nákupní prostor navržený Frankem Gehrym (spoluarchitektem Tančícího domu). Tato stavba je už přes třicet let stará, takže by mohla hrát roli monumentu. Přesto mě ani na chvíli nenapadne, že by promenáda byla skutečným centrem. Chybí tu cosi nesmírně důležitého. Místní obyvatelé. (Definice místního je samozřejmě nejasná. Pro Los Angeles i Santa Moniku je typická vysoká fluktuace. Tohle místo nemá paměť, vysvětluje mi Nicole, která v Los Angeles žila víc než deset let. Není tu komunita. Lidé se tu neznají. Přijedou, pět let tu zůstanou a pak zase zmizí.)

Místní potkávám ve vzdálenější části Hlavní ulice, jen o pár bloků dál od koncertního sálu. Poznám je snadno. Jezdí na kole a zalévají květiny v komunitní zahrádce. Tahle část města je mnohem příjemnější. Někteří obchodníci samozřejmě také nabízejí instantní štěstí, jiní si ale potrpí na jinakost nebo se blýsknou hipsterskou výlohou. Shodou okolností tu stojí ještě jedno nákupní a zábavní centrum od Franka Gehryho. Edgemar Development je postmoderní prostor poskládaný z pěti budov a tří věží, ve kterém je místo pro bar, kavárnu, crossfit tělocvičnu, kulturní centrum, rotující plastiku a nesčetné množství podivných poloprůhledných kostek a kvádrů, které dohromady vytvářejí dojem permanentní nestability. Dekonstrukce je tu v plné síle. Sice má málo prostoru, ale přesto je náměstí uprostřed komplexu oblíbené. O židle se tu hádají bezdomovci s návštěvníky kavárny. Kromě toho je na Hlavní ulici také klasicistní veřejná knihovna a viktoriánské Muzeum kalifornského dědictví. Jsou to sice skromné budovy, do obrazu přímořského městečka ale dobře zapadají. Hlavní ulice není (na rozdíl od jiných ulic v Los Angeles) dlouhá, a tak si ji několikrát s chutí projdu. Cestou zpátky se většinou vydám kolem radnice, parku a náměstí Kena Gensera. Když se dostanu na most, který vede přes dálnici, pokaždé ucítím mravenčení vnitřního smíchu. 

Teprve později pochopím, co se v této části města děje. Je to vlastně docela prosté. Main Street je od promenády na Třetí ulici oddělená širokou silnicí s výpadovkou na Santa Monica Freeway. Dálnice je schovaná pod mostem, přesto ale nelze její přítomnost přehlédnout. Kdyby tam nebyla, bylo by možné oba dva obchodní a zábavní bloky propojit. Turisté by se smísili s místními, náměstí Kena Gensera by se stalo součástí promenády a celý ten absurdní úsek Hlavní ulice by ožil. (Zde je asi vhodné připomenout, že tradiční centrum zpravidla plní všechny zmiňované funkce, správní, obchodní i kulturní, najednou. Někdo míří do baru, jiný jde na úřad a další si potřebuje nakoupit. Všechno se děje v jednom prostoru.) Park Tongva a nové náměstí se sice snaží vyvolat zdání kontinuity, jenže dálnice, která vede středem Santa Moniky, to efektivně narušuje. Propojení se zkrátka zatím nedaří. Náhlé diskontinuity v struktuře města jsou pro Santa Moniku i Los Angeles typické. Trvá dlouho, než si na ně zvyknu. Když během jedné sobotní noci zamířím pěšky z Venice Beach do Santa Moniky, musím se tomu malému správnímu úseku na Hlavní ulici vyhnout. Je tam tma a nikdo tam není.

Říká se, že se v Los Angeles se bez auta neobejdete. Rozhodnu se, že si to ověřím na vlastní pěst. Jednoho dne, kdy už mám všechnu práci v archivu hotovou, se vydám do univerzitního kampusu UCLA. Připadá mi, že si vystačím se základní orientací, a proto do mapy nahlédnu jen zběžně. Plán je jednoduchý. Stačí, abych šla rovně po Wilshire Boulevard, kampus bude nalevo. Zpočátku to vypadá nadějně. Čím víc se vzdaluju od oceánu, tím víc aut kolem mě projíždí, ale ulice má pořád městský charakter. 

Na chodnících jsou lidé, občas uvidím cyklistu, v kavárnách, restauracích a bistrech je plno a před poštou čeká pes na vodítku. Obdivuju vývěsní tabule a fotím si cedule, zastavuju se na každém rohu, nahlížím do kolmých rezidenčních ulic, které se táhnou až k horám, a hledám stopy po bývalých drive-in restauracích. 

U jednoho dineru s designem z 50. let mi muž v kočkolapu nabídne svezení. Pyšně odmítám. Míjím penzisty, kteří hrají v parku petanque, svítí příjemné jarní slunce. Potom se ale začnou se objevovat vyšší domy. Charakter města se promění a kouzlo je pryč. Najednou jsem zpocená a na obličej se mi lepí prach. Snažím se vytrvat. Míjím čínské nákupní středisko, které mi složitým systémem schodišť připomene Piranesiho Imaginární vězení. Nějací lidé tu pořád ještě jsou, vycházejí po schodech z podzemí a zase v něm mizí, opírají se o zábradlí v druhém patře nákupního střediska, telefonují a kouří. Působí to přízračně, ale já se nenechám zastrašit. 

Dojdu až na křižovatku s bulvárem San Vincente. Kam jsi se to zase dostala, řeknu si, když se kolem sebe rozhlédnu. Tohle není místo pro chodce. Ve všech směrech se táhnou dlouhé kolony aut. Hluk zapnutých motorů se odráží od skleněných fasád výškových budov.  Napadne mě, že bych to mohla obejít. Musí přece existovat způsob, jak se té automobilové apokalypse vyhnout. San Vincente Boulevard ale působí stejně nepřátelsky jako prostor kolem křižovatky. Rozhodnu se, že zatnu zuby a zkusím to vydržet. Wilshire Boulevard za křižovatkou zatáčí mírně doprava. Třeba to tam bude lepší. Během čekání na zelenou (přesněji řečeno na bílou, protože signál Jdi má tady podobu bílého chodce) si všimnu dvojice, která sedí v autě zaparkovaném u krajnice. Po chvíli z něj vystoupí mladá žena a zamíří na přechod. V ruce drží karton. Postaví se na ostrůvek  mezi pruhy, potom se čelem otočí k autům. Žebrá. Druhou část křižovatky má zabranou mladý muž. Také on má svůj karton. Píše, že je veterán. Uvěřím mu to. Je mladý a hubený, na tváři má jizvu. Když kolem něj procházím, chci mu něco dát, muž si mě ale nevšímá. Obrací se jenom k řidičům. Já pro něj neexistuju.

Za křižovatkou se po obou stranách táhne široký chodník. Nalevo je Park veteránů, napravo park, jehož jméno na mapě chybí. Na trávníku jsou v pravidelném rozestupu rozmístěné vysoké palmy. Rozesměje mě to, palmový sad vidím poprvé. V pozadí jsou nízké budovy. Působí to jako vojenský prostor. Samozřejmě, že i tento park je obehnaný plotem. Silnice je lemovaná lampami, na kterých visí americké vlajky. Vítej v Los Angeles, říkám si a snažím se jít co nejrychleji. Doufám, že moje utrpení brzy skončí. To ještě nevím, co mě čeká. Za zatáčkou se vynoří dálnice. Není mi jasné, jak jsem ji mohla na mapě přehlédnout. Chvíli se na sebe zlobím, jenže nedá se nic dělat. Dál už se nedostanu. Na nájezdu je zastávka autobusu. Vzdávám se. Pojedu autobusem. Nic jiného mi nezbývá. Dojdu tam. Na zastávce stojí lidé. Jsou to jenom muži, většinou černoši, mezi nimi je pár lidí latinskoamerického původu. Někteří z nich jsou na vozíku. Na mapě byla vyznačená nemocnice pro veterány, takže to jsou veteráni. Překvapeně se na mě dívají, ostatně překvapení je vzájemné. Projdu mezi nimi, abych se podívala na jízdní řád. Někdo si zapálí jointa. Chvíli mám chuť protestovat proti válce ve Vietnamu, pak mě to přejde. Vzpomenu si, že nám v Komisi říkali, že se máme vyhýbat místům, kde se necítíme dobře. A já se tu zkrátka dobře necítím. Otočím se a co nejrychleji zamířím stejnou cestou zpátky. Těsně před křižovatkou se San Vincente Boulevard dostanu vztek. Byla jsem tak blízko, kampus je hned za dálniční křižovatkou. Za všechno mohou ta auta. Rozhodnu se, že si  je alespoň vyfotím. Chci zachytit tu apokalypsu vysokých domů, zapadajícího slunce a motorizovaného pekla. Namířím proti nim fotoaparát a několikrát za sebou zmáčknu spoušť. Hned se cítím mnohem lépe.

Po návratu do hostelu si uvědomím, že jedna otázka zůstala nezodpovězená. Kde je hranice mezi Santa Monikou a Los Angeles? Podle mapy jsem ji musela přejít. Marně vzpomínám, nedokážu si ji vybavit. Za dva dny se vracím zpátky. Znovu jdu po Wilshire Boulevard, ale tentokrát nemám žádný jasný cíl. Je větší zima než minule. Brzy se unavím. Co tady zase děláš, říkám si, tahle ulice se na procházky nehodí. Zastavím u jedné zaprášené výlohy, abych se podívala do mapy. Chystám se, že ji vytáhnu z tašky, pak si ale všimnu, že se na mě skrz sklo dívá barevný papoušek. Podívám se ještě jednou. Není tam sám. Všude kolem něj jsou další ptáci. Na vývěsní ceduli je nápis Omarovo exotické ptactvo. Vejdu do obchodu. Najednou jsem v jiném světě. Překvapeně se rozhlížím. Něco takového jsem nikdy neviděla. Ze stropu visí několik obrovských krmítek. Papoušci ara šplhají po řetězech a velkými zobáky se přidržují železných článků. Bílý kakadu si prohlíží semena. Když si všimne, že se na něj dívám, něco na mě zakráká. Vedle kasy pochoduje šedivý žako. Dneska je nějaký nervózní, říká prodavač a pohladí ho po hlavě. Ptáci se pohybují volně po místnosti, jenom ti nejmenší papoušci jsou zavření v kleci. Ze všech stran se ozývají skřeky. Přišla jsem zrovna v době krmení. Ptáci jsou neklidní. Žena, která v obchodě pracuje, chodí od jednoho k druhému s injekční stříkačkou plnou krmné směsi. Děťátka, tady máte papání, říká jim. Otevírá jim zobáky a tu směs jim nalévá přímo do krku. Papoušci spokojeně vřískají. Je to Ráj nebo Peklo? Nevím. Je mi z toho trochu špatně. U vitríny stojí velká klec plná malých barevnách ptáků. Zamířím k ní. Také tady je všechno v pohybu. Zvířata se ani na chvíli nezastaví, přelétávají z jednoho rohu klece na druhý. Pouze jeden malý modrý papoušek je v klidu. Sedí na bidýlku uprostřed klece a mžourá na mě.

Tohle místo je mi blízké, zároveň mě ale děsí. Kam ses to zase dostala? ptám se sama sebe. Ptáci jsou jako obnažené vědomí Los Angeles, kde se nikdo nezastaví, nikdo si nic nepamatuje a ulice jsou tak dlouhé, že v průběhu cesty každý zapomene, odkud vyjel a kam měl namířeno. Nebo je to duch Santa Moniky? Podle Howarda je Santa Monica Město Fašismu s Lidskou Tváří. Laviček je tu málo a ty, které náhodou zbyly, jsou schválně nepohodlné, aby si na nich nemohli bezdomovci odpočinout. Nebo jsem potkala svoje vlastní nevědomí? Vzpomenu si na Meyrinka. Město a člověk, jaký je mezi tím rozdíl. Nesmysl, říkám si, neletím přece přes půl zeměkoule jenom proto, abych znovu našla Prahu. 

Když vyjdu na ulici, jsem trochu omámená. Po chvíli se vzpamatuju. Podívám se do mapy. Omarovo exotické ptactvo je na okraji Santa Moniky. Za přechodem začíná Los Angeles. Neudiví mě to. Kde jinde hledat centrum, než na hranici? Takže jsem ho našla. Dobrá. Udělám čelem vzad a jdu zpátky k pláži. Kolem mě jezdí auta, míjí mě jedno za druhým. Wilshire Boulevard je to nejhorší místo pro milostnou scénu, říkám si. Potom si uvědomím, že jsem si právě tohle absurdní město hluboce zamilovala.

Borjana Dodová je doktorandkou na FAMU a v roce 2013-2014 v rámci Fulbrightova stipendia pro (post)graduální studium působí na American University ve Washintonu, DC. Víc o Borjanině americké zkušenosti najdete v jejím blogu Americký glosář.