2012-13 U.S. Fulbrighters Comment On Their Experience

At the end of their stay in the Czech Republic, Fulbright grantees are required to submit a Final Report where they reflect on their experience. Here is an excerpt from these Final Reports from the academic year 2012-13.  The comments can be also found in our Annual Report.

U.S. Fulbright students conducting research in the Czech Republic have to cope with a number of cultural differences and a challenging language setting.

Anna Adler conducting research on puppet theater at the Academy of Performing Arts in 2012/13 found people here somewhat depressed at first sight attributing it to a post-Communist, post‐Soviet ‘greyness’:  “I am still not used to how reserved, unaffected, and unemotional some people are. Yet this has also taught me a lot about myself, and my own social graces. I have learned that sometimes it is good to be more restrained, more quiet, more polite – a useful exercise for me, as I very often feel like the loud American, saying whatever comes to my mind. Anyway, most Czechs I have met and formed relationships with are restrained at first but very warm, open and generous when you get to know them, full of humor and eccentricities.”

On the other hand, René Miller studying proteins at the Charles University Faculty of Science in 2012/13 cannot praise enough the warm attitudes of her Czech colleagues: “The camaraderie that my colleagues share is unmatched to any other laboratory I have experienced in the United States. They support each other in their personal lives and professional lives. The laboratory is one cohesive unit – lunches and breaks are taken together, sports are played together, work is a collaborated effort.”

Fulbright year enables U.S. students to fully concentrate on their work. Sivan Eldar studying music composition at the Academy of Performing Arts in 2012/13 emphasizes in her final report: “The Fulbright experience has been invaluable in allowing me to transition from a student-composer to a professional one. During my time in Prague I was able to dedicate myself fully to my art: composing, collaborating with local musicians, dancers, producers, giving professional talks about my work. As I return to the US in July to teach a composition workshop and give a talk on my recent projects, I bring with me these new professional experiences, and also a newly gained confidence in my ability to work in and out of academia.”

René Miller states that “Professionally I am better prepared and better equipped with the skills I need to work independently as a researcher and as a team member.”

Fulbright year makes U.S. students perceive their host country differently than a regular tourist. Quite often, they identify themselves with their temporary home.

Anna Adler was surprised how much of the city is overrun by tourists most of the year: “Though I am still a tourist in a sense, I feel very protective of Prague, maybe even more than the natives…The tourists eat up the city’s space, resources, air and energy! They truly consume the city. The city gets lost underneath them all. Also, what I found striking is the hyper consumption of cheap goods not just souvenirs bought by tourists  but local people buying all sorts of cheap food, clothing and accessories just because they can buy freely. So quantity and availability of goods has quickly superseded quality in a sort of hyper--‐capitalist mode of consumption…”. Therefore, Anna’s plan is “to propose to do a Visual Culture Orientation Seminar, for NYU Prague Study Abroad program or perhaps another organization, in order to share my knowledge and experience of Prague, in an alternative, creative and performative way. Through this seminar students will create physical and mental maps of the city thus becoming invested, engaged and immersed in their genius loci.”

Fulbright English Teaching Assistants (ETA) placed at secondary schools all over the country often face much more challenging situations than research students mostly staying in Prague (totally unknown environment, lack of social contacts, demanding teaching obligations).

The experience described thoroughly by Adam Spanier teaching at the Grammar School Uničov in 2012/13 is similar to that of other ETAs: “In a very abstract way, my time here in the Czech Republic has resulted in a strange balance of improved confidence (if I can live and travel by myself, alone, in a tiny Czech town for 10 months, I think I can live almost anywhere), and also an increase in humility (the more I learn here, the more I realize that I don’t know all that much). The people here, the culture, the stories – everything really – has given me a greater appreciation of the world and provided me with even more encouragement to continue my pursuit of adventure and understanding. In a less abstract way, living in a country where I don’t speak the native language has required me to better develop my communication skills and my patience. Things that would have been simple in my native language (organizing class lists, discussing lesson plans, etc…), have required precision and clarity. And finally, in a more tangible way, this experience has allowed me to better develop my language skills (I have greatly improved my Spanish and my Czech). I’ve also spent time developing the following knowledge about skills: photography, web design, photo manipulation, screenwriting, film history and theory, and others.” 

 For many like Asha Gibson teaching at the Grammar School in Nymburk in 2012/13 their Fulbright is a formative experience: “Personally I think I have grown a lot in this year. I have developed a love for teaching and I am no longer afraid of public speaking. I have learned to laugh at myself and not take things too personally. I have also learned I can adapt to most situations.”

Most host institutions are aware of the above mentioned challenges and try embracing ETAs in local communities as much as possible. A

sha Gibson was totally impressed by the lasting relationships that she had made:“My colleagues are so caring, considerate, and thoughtful. I have been overwhelmed with love and kindness these last 10 months. In addition, I have found the people of Nymburk have also welcomed me with open arms. I was able to integrate into the community in several ways, which helped me to adapt to my new surroundings. I have already made plans to return to Nymburk and several of my colleagues and friends have made plans to visit me in New York. I know that the friendships that I have made will last a lifetime and that I will always have a second home in Nymburk.” While some U.S. students have encountered racism in relation to Roma, Asha states: “I was surprised that me being Black was never an issue. People were curious more than anything else. I found that talking about my experiences with being Black was a great way to open up conversations about race and discrimination in the Czech Republic. I think one of the biggest differences between the USA and the CR is that in the US, there are people of many different cultures and backgrounds. It was sometimes challenging to talk about diversity in the classroom because many times, the students have never considered people who are different from them.”

As the quality of research and higher education institutions in the Czech Republic has been increasing gradually since 1989 Fulbright grants have become more and more beneficial not only for Czech host institutions but for grantees themselves as well as for their home institutions.

Prof. Andras Gutman conducting research at the Institute of Analytical Chemistry of the Czech Academy of Sciences speaks with great respect of his Czech colleagues: “The professional value of my stay was very high as the group of Dr. František Foret is one of the best in the world in combining the theoretical and practical aspects of electric field driven separation methods in miniaturized format. As a continuation of my Fulbright project, I and my host are getting into the exciting field of circulating tumor cell (CTC) research using microfluidics and currently applying for joint grants. We will have close collaboration on the new field of CTC analysis, sending exchange students and postdocs to each other’s labs and continue with joint publications in the field of miniaturization.”

A historian Prof. Claire Nolte researching in the Prague City Archives in 2012/13 is convinced that since she teaches at a small college with little research support, her experience was of great professional value to her:“Without the Fulbright grant, I could never have contemplated undertaking a project of this magnitude.”

Prof. Michael Kraus who gave courses at the Faculty of Social Science of Charles University became newly interested in the subject of corruption, something he had not studied systematically until now:
“I will offer a course on “Comparative Corruption” at my home institution down the road—I have collected much new material here, as well as the experience of designing the course here.”  

Teaching in different educational settings often asks for changes in teaching techniques.

Shippen Bright lecturing at the Faculty of Business Administration of the University of Economics and the Faculty of Humanities of Charles University in Prague in 2012/13 says: “Professionally I find that whenever I have taught something I end up learning even more. My students ask probing questions that challenge long held beliefs and the defending or modification of those beliefs and understand make me a better teacher, better practitioner and a better person.” 

Prof. Julie Pietroburgo who lectured at the Faculty of Economics and Administration of Masaryk University in 2012/13 values new teaching techniques she tried out while in the Czech Republic: “… seeing my course materials through the eyes of a new group of students has caused me to re-prioritize and restructure how I teach this course.  This will be useful to me back home where perhaps I had become a bit established in my ways.  I certainly have developed a new sensitivity to the subject of fundraising and what works and doesn’t in different cultural settings. To the extent that I have a number of international students at home, I think that I can be more relevant in my teaching to them having had this experience. I will add an international perspective to my fundraising and grantmaking courses. Many of the materials that I have gathered and utilized for my Czech teaching experience will be incorporated into my courses at home. Further, I teach a Writing course for graduate students at my home institution. Many of my students are those for whom English is a second language. I have new appreciation for and familiarity with their unique writing problems having taught here.”

Prof. George Stoffan giving music courses at the Janáček Academy of Performing Arts in 2012/13 believes that his work here will have enduring value on me as a clarinetist and as an instructor:“I have learned how to organize my thoughts, slow down the process, and deliver my thoughts in clearer, more concise ways. While here, I had to do that out of necessity. When I did not, my students would stop me and ask me what I meant, or to repeat myself, and I am glad they did. They have helped me become a better teacher. I will be a new teacher for my students back in the U.S., as I adopt these newly-formed habits in my full-time position. I have also learned new repertoire. I hope to perform more Czech music in my recitals in the U.S., and to present Czech music at conferences and other universities so that I may promote Czech music in the United States.”

For some U.S. grantees the experience of being here has become really unique and unrepeatable as Prof. David Edwards teaching at the Faculty of Humanities of Charles University in 2012/13 states in his report: “On a personal level, this year was also vitally important for me and my wife, given that our son was born here during our time with Fulbright.”

Prof. Jeffrey Smith who lectured at the Ostrava University in 2012/13 decided to eventually settle down in the Czech Republic: “… the grant year fundamentally repositioned me professionally, enabled considerable forward-looking effort with respect to course development and research, and made me acquainted with many Czechs (and others) with whom I will continue to interact and collaborate in coming years.”

Fulbright specialists bring expertise and contacts that are much needed at Czech universities. They represent a different teaching style, which stimulates critical thinking among students. Simultaneously, specialists themselves find the participation in the program enriching. They are able to learn about different cultures and establish new partnerships.  The program has been particularly crucial for universities outside the capital which may experience difficulties in attracting international scholars. It has also been very important for introducing the fields not developed in the Czech Republic.

Prof. Kolker praised the interest of students in his classes: “The students were fully engaged in the class and attendance, which is not considered mandatory at Charles University, was about 95%. Responses to an anonymous survey I provided to the students demonstrated that they were enthusiastic about the class. In addition, faculty liaison thanked me several times and indicated the program well fulfilled expectations. I developed Power Point slides with some video illustrations for each class. Students advised that these provided helpful reinforcement of the material covered during the lectures and classroom participation as did the reading materials. For a subsequent presentation, I would provide additional information on international arbitration and on methods of dealing with corruption as the students regard it as inevitable and unlikely to be eliminated.”

Prof. Ratner spoke very enthusiastically about his visit: “Collaboration with Professors Havlas and Michl on the subject of exciton fission was cemented during my visit. Other joint projects are possible, including one with the group in Olomouc on iron derivatives as both photovoltaic components and with the group in Brno on climate change behaviors in chemistry. The best thing that happens on such a short visit is meeting new people – I arranged for one postdoc to come for a year to Northwestern, I arranged a short-term visit for one of my graduate students to visit Prague, and I think I let the people at all the institutions other than my host institution (which was already quite aware of this) know about the kind of nanoscience and charge transport being done at Northwestern. Finally, I think that the more American people come through places like Czech Republic, the better our mutual understandings will be, which provides progress not only in science, but also in society. What I learned from this experience was mostly that wonderful science is actually done in Olomouc at Palacký University, and in Brno at the Technical University there. In fact, some of the instrumentation at these places is spectacular: better than that at any American institution of which I am aware.”

Also Prof. Janata expects further cooperation: “We will continue our common scientific project (atomic metals) both on theoretical and experimental basis. I would also like to help them to develop a graduate course in chemical sensors.”

David Alfaro: The Liberal Arts Education - Fostering the 21st Century Intellectual in All of Us

Americký pojem "liberal arts" a s ním související "liberal arts college" je pro české studenty zajímající se o studium v USA často velmi nejasný. Poprosili jsme proto našeho amerického stážistu Davida, který je studentem jedné ze škol "liberal arts", konkrétně Bates College v Mainu, aby se pokusil vysvětlit, co studium na takové škole obnáší. 

What exactly is a “liberal arts” school, is the question stipulated by many students deciding where to apply and even parents debating where to ship off their students for four years. A liberal arts school involves an “approach to learning that prepares students to deal with complexity, diversity, and change at any given time of their life. It provides students with broad knowledge of the wider world as well as in-depth study in a specific area of interest or major,”(AAC & U 2013) in an academically conducive environment. As a senior at Bates College, a liberal arts school in New England ranked as the 19th best liberal arts school in America, I can confidently say that my liberal arts education has molded me into a well rounded critical thinker and lifelong learner, capable of tackling any problem in the workplace or out in the social landscape that we call, life.

Bates College, source: https://www.facebook.com/batescollege

A liberal arts education usually includes a general education curriculum that provides broad learning in multiple disciplines, along with more in-depth study in a major of one’s choice. For instance, along with my social science major, I have delved into many disciplines along the way such as: Food & History, Rhetoric, Philosophy, Art & Visual Culture, Psychology, and even Music. The liberal arts education system provides students with almost limitless freedom and flexibility, serving to expose students to almost all disciplines. Students are encouraged to test the waters and they aren’t really expected to declare a major until your second year. The benefits of this exposure allow for overall development of knowledge outside the realm of traditional linear academia.

Bates College Students, source: source: https://www.facebook.com/batescollege

In terms of academic and social life, a liberal arts college offers a tight-knit community of ambitious thinkers alike. The small space facilitates close interaction and relationships between faculty and professors. At Bates, I have had a class with as little as 4 students but the majority of my classes are usually under 20 people and the professor always knows students by name and they work closely with students to make sure their intellectual curiosities are satisfied in and out of the classroom. The idea of having a social life in a small school might be hard to imagine, but because the school is small, the students are provided with an ideal opportunity structure to improve social outcomes. Students can easily meet most people in their dorm or house, enjoy engaging experiences with these groups, and most likely become lifelong friends with most of them.

Bates College Student, source: https://www.facebook.com/batescollege

What happens after you graduate and are finally handed a liberal arts degree? Students usually complete their degree in 4 years and upon completion, are usually involved in meaningful work within a few months. For instance at Bates, 99% of recent graduates are settled in a job, graduate school, fellowship, or internship. The alumni network is also as tight-knit as the campus itself. It is quite easy to network with recent and older graduates, who can help you land that dream job.
Granted, the liberal arts experience is not for everyone but it is definitely intended for students seeking intellectual and personal development - skills needed for all career paths.

David Alfaro
Bates '15


David Staněk: Zprávy z Yale

Náš stipendista David Staněk, který v rámci Fulbrightova stipendia pro vědce a přednášející tráví šest měsíců prací na svém výzkumu v oboru molekulární biologie na Yale University, se s námi podělil o své praktické postřehy z prvních týdnů pobytu. Jeho příspěvek je o to zajímavější, že do USA cestoval s rodinou a tak musel řešit i věci související se studiem svých dětí na základní a střední škole.

Po dvou měsících to sice již nejsou „první dojmy“, ale o to více zážitků máme. Ještě před odjezdem jsme měli velké štěstí, protože se nám podařilo dohodnout pronájem krásného, kompletně zařízeného domu v Hamdenu, což je městečko sousedící s New Havenem, kde pracuji. Kolega z našeho oddělení odjížděl na sabbatical do Chicaga a pronajal nám za velmi přijatelnou cenu svůj dům. Bohužel se před Vánocemi vrací a tak se budeme v půlce prosince znovu stěhovat.

Máme tři děti školního věku a všechny chodí v Hamdenu do „public schools“. Nejstarší 16-ti letá dcera chodí do „high school“, 13-ti letý syn do „middle school“ a 7-letá dcera do „elementary school“. Hamden jsme vybrali záměrně, protože místní veřejné školy mají lepší pověst než ty v New Havenu. Já to mám sice dále do práce, ale zatím si na místní školství nemůžeme stěžovat. Do práce jezdím buď na kole nebo místní veřejnou dopravou, která však co se týče kvality a dochvilnosti výrazně zaostává za veřejnou dopravou v Čechách.

V New Havenu i s rodinou

Zapsání do škol nebyl takový problém, jak jsem se obával. Vyplatilo se nám zjistit si, jaká očkování jsou zde povinná a děti ještě v Čechách přeočkovat a nechat si vystavit mezinárodní očkovací průkaz. Každé dítě musí před zápisem projít povinnou zdravotní prohlídkou, kde kontrolují povinná očkování. My jsme si vytiskli oficiální formulář na zdravotní prohlídku a nechali děti prohlédnut a formulář vyplnit ještě doma v Čechách jejich dětským lékařem. Kromě high school to v ostatních školách akceptovali, a tak pouze nejstarší dcera musela znovu na vstupní prohlídku k místnímu lékaři, za kterou jsme museli platit 80USD. Kromě vstupní prohlídky jsme museli prokázat, že bydlíme v Hamdenu, na což stačila smlouva o nájmu a jeden dopis, který nám na naši adresu v Hamdenu přišel.

Dětské hriště

Dvě starší děti uměly anglicky, tak pro ně nástup do školy nebyl takový šok. Ve většině předmětů neměly problémy a zvláště matematika jim oproti českým školám přišla velmi snadná. Nejmladší dcerka chodí do druhé třídy a před nástupem neuměla anglicky vůbec. Ale ve škole byli velmi vstřícní, učitelka s ní komunikovala pomocí Google translate a dostala obrázkový anglický slovník. Teď, po dvou měsících, už rozumí téměř všemu, o čem si ve škole povídají, testy ze spellingu píše na 80-100% a její učitelka minulý týden přiběhla celá nadšená, že dcera na ní poprvé anglicky promluvila. Takže i naše nejmladší školou povinná se postupně integruje a se školou nemá žádný velký problém. Manželka je doma s nejmladší, 4-letou dcerou a myslím, že nemá čas se nudit. Chodí spolu do místní tělocvičny, na hřiště, do muzeí a podporuje všechny ostatní členy rodiny, takže já mám čas soustředit se na práci.

Přípravy na Halloween

Já jsem v práci velmi spokojený. Po počátečním hledání kde co v laboratoři mají se už cítím jako plnoprávný člen místního týmu, kterému byla svěřena i povinnost uklízet umyté nádobí na své místo. Kromě práce v laboratoři, kde klonuji DNA a připravuji různé proteiny pro pokusy, tak se snažím co nejvíce chodit na přednášky vědců z celého světa, kteří jsou sem zváni. Vzhledem k finančním možnostem Yale univerzity je těch přednášek mnoho a všechny neuvěřitelně kvalitní.

Potkali jsme se tu s Eliškou Holubovou, která je tu také přes Fulbrighta a na Yale studuje právo. Eliška ukázala nejstarší dceři právnickou fakultu, knihovnu a posluchárny a ta z toho byla nadšená. Přes Fulbrighta jsme byli také pozváni na prohlídku New Yorku. Jel jsem s nejstarší dcerou a bylo to úžasné, oba jsme si to moc užili. Abych to shrnul, první dva měsíce žádné velké maléry a spíše jen samá pozitiva, jak profesní tak osobní.


Očima absolventky: Jak se studuje na Dartmouth College

Tento příspěvek pro náš blog napsala čerstvá absolventka Dartmouth College Karolína Křelinová. Bakalářské studium na této prestižní škole patřící do světoznámé elitní skupiny škol Ivy League jí bylo umožněno díky stipendiím, které se jí podařilo získat od samotné školy a Nadace Zdeňka Bakaly. Setkat se s Karolínou a dozvědět se víc o její cestě na "Ivy" můžete na setkání nazvaném "Jak se studuje na Dartmouth College" v Poradenském centru Fulbrightovy komise v pátek 17. října 2014.
Malebný kampus uprostřed Bílých hor v New Hampshire okouzlí kdejakého návštěvníka. Po travnatém prostranství uprostřed se studenti honí za fresbee diskem, před studentským centrem voní barbecue. Podzim barví listy stromů do neuvěřitelných barev a japonští turisté vyskakují z autobusu, aby si ten zázrak vyfotili. Za pár měsíců se kampus zahalí do bílého. Běžkařské stopy se jako vždy rozeběhnou všemi směry a křišťálově jasnou oblohu prozáří v zimě všudypřítomné slunce. Dartmouth College však kromě ideálních podmínek pro milovníky přírody a outdoorových sportů nabízí také jeden z nejlepších bakalářských programů ve Spojených Státech.

Není divu, že US News & Report po několik let hodnotili Dartmouth právě jako školu s „best undergraduate teaching“. Za celé čtyři roky studia Politických věd a Antropologie jsem zde nezažila přednášku s více jak 45 studenty. Naopak, většina předmětů, které si studenti zapisují, má podle školních statistik I dle mé zkušenosti v průměru méně než dvacet studentů, semináře jsou pak často vedeny v ještě komornějším duchu. Individuální přístup je tak naprostým základem vzdělání, které Vám Dartmouth College zajistí. Není vyjímkou, že s vyučujícími jdete na kávu, či využijete školou poskytovaných poukázek na oběd s profesory v jedné z místních restaurací. Na rozdíl od dalších Ivy League colleges také nikdy nebudete vyučováni asistenty, přednášky a hodiny vedou vždy samotní profesoři. Stejně tak nemusíte o místa ve výzkumných týmech profesorů bojovat s magistry a doktorandy, kteří tvoří jen špetku celkové studentské populace na Dartmouthu.

K výrazným výhodám studia na Dartmouth College také patří nabídka finanční pomoci. Každý aplikant je posuzován pouze na základě své přihlášky, ne na základě schopnosti platit. Dartmouth College se stejně tak zavazuje poskytnout každému přijatému studentovi jen takovou výši školného, kterou si může dovolit platit. Tato pravidla pak platí i pro mezinárodní studenty, což je velmi neobvyklé. I to je důvod, proč jich na Dartmouth College najdete neobvyklé množství - přes 10%.

Dost ale statistik a informací, kterými se ráda chlubí i Admissions Office. Jak se vlastně žije na Dartmouthu? Kampus má poměrně specifickou a do jisté míry i typickou atmosféru malé „liberal arts college“, kam se Americká mládež chodí připravovat na reálný život -a to nejen akademicky, ale i sociálně. Na Dartmouth College tak bují bratrstva a sesterstva, která znáte z Amerických filmů, přes 50% všech studentů je součástí tohoto tzv. „greek life“. Mezinárodním studentům tato hra na tradice, hierarchii a exkluzivitu může připadat poměrně dětinská (mně rozhodně ano), ale mnozí i přesto nakonec naleznou v podobných splečenstvích přátele,  domov, i profesní kontakty. Hra na elitu ale není po každého. Alternativou k sesterstvům a bratrstvům, která tvoří pevné vztahy mezi studenty je pak velmi známý Dartmouth Outing Club, který organizuje výlety i společenské a sportovní akce pro další velkou skupinu studentů na kampusu, či všelijaké hudební skupiny. V poslední době se na Dartmouthu rozvinul také nový proud studentského aktivismu, ve kterém jsem našla domov já sama (příkladem může být kampaň Students Stand with Staff, či RealTalk, kampaň zaměřená na prevenci diskriminace a sexuálního násilí v Americkém  vysokém školství).

Dalším výrazným rysem Dartmouthu je intenzivní „quarter system“. Každý rok je rozdělen na čtyři 10-ti týdenní semestry, přičemž studenti mají možnost se rozhodnout, které semestry chtějí strávit na kampusu, a ze kterých si chtějí udělat prázdniny. Toto uspořádání je výhodou pokud se poohlížíte po kompetitivních stážích a oproti ostatním můžete nabídnou časovou flexibilitu - nepotřebujete nutně získat  pozici na letní prázdniny, ba naopak - máte možnost vyhnout se studeným zimám v Hanoveru (na financování životních nákladů během stáží Vám škola samozřejmě poskytne grant)! Nevýhodou jsou pak ale extrémně krátké, intenzivní semestry. Se třemi či čtyřmi náročnými předměty tak máte polosemestrální zkoušky na krku již po druhém týdnu semestru, a na konec dobíháte vyčerpaní, ale natěšení na další „term“. Díky většímu počtu semestrů máte nicméně možnost zapsat si více předmětů, než a škole s klasickým semestrálním systémem. Quarter systém kombinovaný s vysokou studentskou účastí na zahraničních výměnách a programech (např. na britských LSE a Oxfordu) bohužel ale také znamená, že se můžete často míjet s přáteli.

Jako čerstvé absolventce mi však nejvíc chybí atmosféra všeobecné úcty a pýchy, kterou všichni na Dartmouth College vůči své instituci cítí, ať už z respektu k tradicím, či z potřeby učinit Dartmouth lepším pro budoucí generace studentů. Jak se říká, slovy Daniela Webstera (D‘1801), It’s a small college, and yet, there are those, who love it.


2012-13 Czech Fulbrighters Comment On Their Experience

At the end of their stay in the U.S., Fulbright grantees are required to submit a Final Report where they reflect on their experience. Here is an excerpt from these Final Reports from the academic year 2012-13.  The comments can be also found in our Annual Report.

Despite the fact that Czech universities have changed dramatically after 1989, Czech students still find U.S. universities well ahead in many aspects, particularly the level of cooperation, networking, and student motivation.

Martin Vraný studying philosophy at the University of California – Berkeley in 2012/13 points to the main differences between Czech and U.S. university milieu in his report: “Interdisciplinary cooperation, campus life, the amount of workload for each lecture/seminar, the amount of extracurricular activities and hosted lectures offered, the extent to which students identify themselves with the university and last but not least, the fact that professors were open-minded and helpful when discussing various issues with me despite the fact that my original field of expertise is different.”

Kateřina Váňová who dealt with biomedical research at Stanford University in 2012/13 praises the fact that her U.S. supervisor always found the time to discuss her results and helped her set all experiments/project design: “The supporting background and my colleagues’ very positive attitudes were very inspirational. As well, I appreciate their effort to help me and settle in new environment. Very inspirational was the post-doc network and student’s motivation that I miss at Czech Universities.”

According to Helena Reichlová conducting research in physics at the Ohio State University in 2012-13, the most inspirational was “the access to plenty of experimental setups and the will of my US colleagues to collaborate”

Czech students also appreciate changes in their perception of the world during their Fulbright year. Petr Měšťánek who studied micromechanical modelling of fatigue at Stanford University in 2012/13 says about his stay: “Meeting young people from all over the world was most beneficial for my personality. This changed my 'European thinking' into 'global thinking'. Two events contributed most to this: Gateway Orientation and Enrichment Seminar. It was a privilege to take part in these events."

Czech Fulbright scholars always find their stay in the U.S. inspirational and enriching.

For example, Jana Navrátilová, conducting research at the University of North Carolina in 2012/13 points to the fact that in the U.S. the university reacts immediately on the needs of industry: “There is a direct link between hospitals and universities. The business in US is driven by industry, not by the government as in Czech Republic.”

Dr. Vojtěch Melenovský pursuing his research project at the Mayo Clinic in 2012/13 was impressed by very patient-focused approach that drives all aspects of organization of the hospital: “The commitment to patient satisfaction, quality and safety of care was far higher that I have ever experienced in other medical centers in the US or Europe. I was also surprised by very good peer-to-peer relationships and collegiality between Mayo staff doctors who share the same amount of duties, regardless of rank and seniority.” 

As many other grantees Dr. Melenovký praised the fact that his family could accompany him during his Fulbright stay: “It was very crucial experience for my teenage sons. They were exposed to much higher load of schoolwork that was more focused (less subjects studied) but more in-depth. Simultaneously, the teachers at Johns Marshall High School in Rochester were very enthusiastic and motivating, so children actually liked the school and received good grades. Son Jakub was even was proclaimed as a “distinguished student of the quarter” and passed AP exam in chemistry with 5A. Another positive influence came from their friends and peers at school, who at the same age had to lead much more responsible life, including living independently or working and saving for college.”

Being exposed to a U.S. university milieu for a couple of months is very inspirational for future research and educational activities of Fulbright-Masaryk grantees.

Dr. Tomáš Fürst conducting research at the Northwestern University in 2012/13 comments on that: “One of the main differences between the Czech and American academic institutions is the general approach and attitude of the faculty toward the students. The faculty at NU are much more open, helpful and encouraging. Consequently, the students there are more motivated, independent and mature. Some of the difference can be explained by the tuition fee – the students want best quality service for their money – but much of the difference has roots in the American attitude towards work, responsibility, accountability and investment.”

Mr. Ondřej Sedláček pursuing his research project at the Lawrence Berkeley National Laboratory in 2012-13 realizeshow important the good presentation performance is: “In the US, they put a lot of emphasis on the quality of outcome results, mainly the quality of presentations and publications, including the graphical aspect. I think this one of the main differences between the scientific work at my home institute and in the US.”  

Mr. Karel Žďárek researching at The City University of New York in 2012/13 states that it has shifted his focus to connecting the university teaching (English didactics) with practical aspects of teaching: “I’ve realized how much our students lack communication skills, how little two-way communication is happening in our classrooms (both university and secondary schools) and how badly we need to change that.”

Dr. Pavel Titz conducting research at the University of Cincinnati in 2012/13 was struck bythe democratic atmosphere at the department: “Not only calling everybody with their first name, but a real interest and helpfulness of the faculty towards the students. The department worked as one body with one goal – high professionalism. I have admired the level of support from the university and the department for both, faculty and students. And the number of different activities performed in the department – outreach, invited lectures, practice talks, student teaching assistants to help professors and learn from them, grad students teaching. It all attributes to improve the skills and abilities of the alumni.”

Prof. Kateřina Nedbálková who researched at the University of California - Berkeley in 2012/2013appreciated a possibility to voice one’s opinion at any opportunity: “I found that striking even at my son’s kindergarten. I perceive a big difference between Czech and  American students in this regard. Also the position of gender studies in academia is very different at UC Berkeley. The studies seem much more incorporated and institutionalized, taken for granted, a part of the university curricula.”

Sometimes grantees come to the U.S. with ideas that turn to be false during the scholarship. For example, Prof. Jiří Fiala conducting research at the University of Oregon in 2012/13 points in his final report: “The long-term stay in the U.S. allowed me to demystify the nation and disprove several cultural, organizational, academic and educational preconceptions that I had before. These positive acquaintances I would like to follow or implement after my return home. Last, but not least, being a Fulbright-Masaryk fellow, I decided to get more familiar with the life and philosophy of the first Czechoslovak president, which I did during the first few months of my stay. This was immensely inspiring.”

Fulbright-Masaryk grantees – representatives of NGOs come to the U.S. with the aim to learn from and transfer the best practices of U.S. non-profit sector which is indisputably best developed worldwide.

Ms. Alexandra Jachanová Doležalová affiliated with the Equality Now (New York) in 2012/13 was most impressed by howthe organization practices its fundraising: “The organization works mainly with corporate and individual donors, an area not developed in the Czech NGO sector at all.“ She was also volunteering for an organization Women In Need focusing on giving support and providing shelters to homeless women and families: “This work inspired me to follow working on the issue in Prague and develop research as well as supporting activities for homeless women in Prague and in the Czech Republic.” 

Ms. Marka Miková conducting research at UCSF Benioff Children´s Hospital in San Francisco in 2012/13 appreciated the efficiency with which new ideas can evolve within a few years into a very good professional organization helping many people. Also, she admired the commitment of people working for NGOs: “They bring great and new ideas and they serve the community; they do not expect to get lot of money for their work. They are proud of their work, because they feel they can enrich society and help solve problems in society”.

Establishing new professional contacts is one of the key results of the scholarship. Mr. David Ondráčka pursuing his project at the East Central European Center of Columbia University in New York in 2012-13 notes in his report: “Amazing part of research was opportunity to meet and chat with some high-profile academic individuals who are faculty members at Columbia, like Joseph Stieglitz (Nobel award winner), Jeff Sachs, George Papandreu (former prime-minister of Greece) or Jan Svejnar. That provided me with lot of valuable food for thought and useful contacts for my future career.”

Mr. Ondřej Stupal affiliated with the Residency Unlimited in New York in 2012/13 enjoyed the inspiring, friendly and professional atmosphere: “Since the core of RU´s activities and operations is based on a vast network of NYC-based organizations, artists, and other art professionals, I gained a tremendous opportunity to profit from it for the duration of my stay. These new connections that the organization provided me proved to be priceless.”


Američtí vládní stipendisté budou u nás bádat i učit

V nadcházejícím akademickém roce bude na českých školách působit dvacet amerických stipendistů Fulbrightova programu. Jsou mezi nimi jak profesoři amerických univerzit, kteří budou vyučovat na českých vysokých školách či se zapojí do vědecké práce, tak vysokoškolští studenti a čerství absolventi, jejichž náplní pobyt bude buď práce na vlastních výzkumných projektech, nebo výuka angličtiny.

Pobyt stipendistů v České republice bude oficiálně zahájen na setkání, které se koná v druhé polovině září v Praze, odkud se pak rozjedou na svá pracoviště po celé republice. S Američany se tak budou moci setkat studenti a členové akademických obcí na řadě škol.

„Američtí profesoři míří jak na Univerzit Karlovu a Masarykovu univerzitu, a to i v rámci speciálních partnerských programů Fulbright Distinguished Chair, tak také třeba na Akademii múzických umění, Slezské univerzitě, České zemědělské univerzitě či Vysoké škole chemicko-techologické,“ vyjmenovává česká působiště vládních stipendistů koordinátorka programu Hana Rambousková z Fulbrightovy komise, jež program administruje.

Většina přijíždějících amerických studentů zaujme pozice asistentů ve výuce angličtiny na středních školách v regionech, výjimku tvoří doktorandi soustřeďující se na svůj výzkum.

Američtí stipendisté, kteří budou v ČR přednášet nebo řešit výzkumný projekt, reprezentují celou škálu přírodovědných i humanitních oborů; např. prof. Daniel Koon z Saint Lawrence University se v Ústavu inženýrství pevných látek věnuje výzkumu struktury polovodičů, jehož výsledky se promítnou do výroby výkonnějších čipů. Významný matematik prof. Ivo Herzog z Ohio State University bude vyučovat algebru na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Prof. Michael Parrish z University of California v San Diegu bude přednášet historii amerického práva na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Seznam amerických stipendistů s jejich stručnými profily a mapou s místy pobyt v České republice najdete na webu Fulbrightovy komise

Zástupce vysokých škol a vědeckých ústavů bychom také rádi upozornili na možnost pozvat některého ze současných amerických stipendistů na krátkou návštěvu spojenou např. s přednáškou. Postup a podmínky pro pozvání amerických akademiků najdete na webu Fulbrightovy komise v sekci Pro instituce.


Helena Reichlová: S Fulbrightem i na Středozápad

Po dohodě s absolventkou Fulbrightova programu Kateřinou Váňovou přebíráme z jejího blogu rozhovory s dalšími českými stipendisty. 

Jak jsem slíbila, je na čase podělit se s vámi o daší příběh z řad letošních Fulbrightistů, kteří vycestovali v kategorii postgraduálních stipendií. Za rozhovor s Helenou jsem moc ráda, jelikož to už skoro vypadalo, že Fulbrighti jezdí jen do Kalifornie a New Yorku (a že převažuje mužské zastoupení, což vůbec není pravda;)). I když je to absolutně neuvěřitelné, za hranicemi Kalifornie existuje spousta míst, která jsou zajímavá, a tak se v dalším příběhu podíváme do Ohia. Za rozhovor jsem moc ráda i z toho důvodu, že ukazuje trochu jiný příběh hledání univerzity a cesty za svým cílem.

Helča je PhD student ve Fyzikálním Ústavu AV a na Karlově univerzitě v Praze, kde studuje fyziku (přesněji fyziku pevných látek se zaměřením na spintroniku). Tato nadaná mladá dáma je fyzik experimentální: většina její práce se odehrává v laboratoři, kde připravuje pokusy, provádí různá měření a pokouší se rozumět, co vyplývá z toho, co změřila (nějak mi to připomíná mou práci ;)). Furightovo stipendium umožnilo Heleně rok z jejího PhD studia strávit jako “Visiting Research Student” v laboratořích Ohio State University (v Ohio:)), konkrétně v hlavním městě Columbu. Skupina, ve které v USA pracuje, je zaměřena na trochu jiný typ měřících metod, které v ČR nemáme a na které jsou v Ohio světoví experti. Profesním cílem bylo se tyto nové metody naučit, vylepšit je a použít na (mimo jiné) české vzorky. Jak sama Helena však říká: “Ale protože to není ledajaké stipendium, ale Fulbrightovo stipendium, je tu cílů více. Například ty senátora Fulbrighta – o vzájemném porozumění mezi národy a navázaní budoucí spolupráce – se v mém oboru (kde rovnice platí pro celou Zemi dost podobně) dosahují snadno. A tak tedy, když mám čas, snažím se také o kulturní obohacení všemi možnými způsoby – od perfektních ‘Enrichment seminars’ pořádánými pro Fulbright studenty až po “donut” zapečený se slaninou a čokoládou.“

Proč ses rozhodla studovat v zahraničí? Kdy přišla ta myšlenka vycestovat?
Myslím si, že jakákoliv zahraniční zkušenost je užitečná. V přírodních vědách pak zejména, protože všichni zkoumáme v nejhrubší podstatě to samé, akorát jiným stylem. A vidět, že není jen ten jeden způsob, který funguje v naší české laboratoři, je pro mě hlavní motivace. Protože jsem už před tím v zahraničí studovala, chtěla jsem získat taky tu “americkou” zkušenost. Myšlenka přišla tak nějak v prváku PhD.

Bylo Fulbrightovo stipendium tvá první volba nebo jsi zvažovala sehnat peníze jinde (či dokonce zkoušela)?
Dle mého názoru je pro studium v Americe Fulbrightovo stipendium nejlepší. Je dobře zavedené – což je výhoda jednak po formální stránce (mají zvládnuté papírovaní, všichni ho znají). Ale i pro kulturní obohacení, jak jsem zmínila – organizace “obohacujících” seminářů (kde se člověk potká doslova s celým světem), menší akce lokálních buněk apod. Fulbright byla má první a jediná volba (to zní, jak z nějakého románu:)). Fulbright mi pokryl náklady na 9 měsíců, a rozšíření o 3 měsíce mi nabídla Ohio State University. To jsem přijala a dohromady tedy grant trvá 12 měsíců.

Aby popis práce nebyl tak abstraktní – tohle je přístroj (v ceně hodně luxusního auta:), se kterým Helena měří.

Rozhodovala ses dlouho, kam se chceš dostat? Mohla bys lidem nějak ve zkratce popsat, za jakým účelem jsi do USA přijela?

Rozhodovaní bylo pro mě asi ta nejdelší část. Začnu tedy účelem – do USA jsem chtěla odjet naučit se něco nového (co není v ČR a ideálně ani blízkém okolí). Zároveň bylo účelem, aby to bylo tak nějak užitečné pro můj obor (a ideálně navazovalo na moji práci). Takže jsem využila Google, udělat seznam lidi, kteří vedou výzkum splňující moje požadavky. Píšu záměrně seznam lidí, protože jsem opravdu nekoukala na univerzity, ale na konkrétní výzkumné skupiny a laboratoře, kde se odehrává něco pro mě zajímavého. No, a s tímhle seznamem jsem pak obcházela různě české i cizí kolegy a vyptávala se, co si o tom myslí. Finální rady jsem dostala od vedoucího naší české skupiny. Pro poslední rozhodnutí byla nejdůležitější zmínka, že skupina z Ohio State University (OSU) je velmi otevřená ke sdílení znalostí a pracuje se tam v přátelské atmosféře.
Jak dlouho ti zabralo získání stipendia (dle vlastního úsudku) – eseje, přihláška, pohovor? Máš nějaké tajné tipy pro zájemce, jak se dostat na první místa seznamu kandidátů?
Myslím, že čistého času práce to není víc, než jiná stipendia. Já jsem se ale začala postupně shánět a plánovat tak asi rok dopředu. Začala jsem promýšlet, kam by bylo zajímavé jet (viz ot. 3). Důležité je podle mě (v kategorii Visiting Research určitě) oslovit americkou skupinu a začít vymýšlet plán. No, tajné tipy… těžko říct. Můžu soudit podle toho, jaké jsem potkala jiné Fulbrightisty. Mají společné to, že jsou nejen úspěšní ve svém oboru, ale i otevřené a silné osobnosti. A to, když kandidát (ideálně svým životním příběhem nebo zájmy a aktivitami) ukazuje, myslím, určitě není na škodu;).

Jaký hlavní přínos pro tebe má dosažení Fulbrightova stipendia?
Hlavní přínos je určitě po profesní stránce. Na tu se tu můžu celkem nerušeně soustředit:). Při výběru školy jsem totiž úplně ignorovala, kde ta škola je (a že Ohio nemá žádné hory, moře nebo nezaměnitelnou kulturní scénu…:). Práce ve skupině, kde působím, je ale naštěstí dostatečně naplňující, že dohromady s celkem častými výlety mimo Ohio, jsem spokojená. Přínosem bude, že budu něco nového umět, zůstaneme ve spolupráci s lidmi z OSU a nakonec i to kulturní porozumění:).

Taková jedna typická Fulbrightovská:) – Práce pro místní komunitu (sázení křoví:) během obohacujícího semináře v Portlandu.

Co si myslíš, že se změní ve tvém životě po návratu zpět mezi smrtelníky (čti návratu do ČR)? Máš už nějaký plán, co budeš dělat po návratu?

Plán je pokračovat v PhD studiu v Praze a zůstat v kontaktu s lidmi, se kterými tu spolupracuji. A dokončit případně experimenty/publikace, které nestihneme do června. Doufám, že něco z metod, co se učím tady, pak půjde použít i v Praze… uvidíme. No, a co se změní… Doufám třeba, že zprávy a noviny, co se stalo v Americe, budu chápat lépe v souvislostech. A budu vědět, co to znamená, ze někdo vypadá nebo mluví moc středozápadně;).

A teď trochu ze soukromého života:) Máš pocit, že by tě Fulbright nějak obohatil i v otázce osobního života? Prozradíš nám, jaký dopad to má/mělo na osobní vztahy v ČR?
Jak jsem psala, tak přínos vidím hlavně v profesní oblasti. Ale jasně, ze osobní život to také obohatí a rozšíří! Obohacení o spoustu skvělých lidí, co potkávám, besedy různých klubů a cestovaní po USA… Možná, že dopad toho všeho si člověk akorát neuvědomuje tak rychle. Ale určitě to pro mě nebyl hlavní cíl. Řekla bych, že dopad na osobní vztahy to nemělo skoro žádný – s přítelem jsme zatím ve stejné zemi stejně nikdy nežili:). A teď se teda vidíme sice méně, ale přibližně každé 2 měsíce někam vyrazíme (přiletí do USA nebo já do Evropy). S rodinou se občas také vidím. A v době internetu mám pocit, že se dá zůstat v kontaktu s kýmkoliv, pokud člověk chce…

Měla jsi problémy zapadnout do nového kolektivu? Změnilo se nějak prostředí či lidé, kde se teď pohybuješ?
OSU jsem vybírala i podle toho, že jsem slyšela dobré reference na otevřenou a přátelskou atmosféru. A tak to také vypadalo – takže problém s kolektivem jsem nemela vůbec žádný. Navíc tím, že v Ohio trávím ve škole velkou většinu času, tak je to (kromě kamarádů z lezení) také skoro jediný kolektiv, který vídám, a vůbec nemám pocit, že by mi to vadilo. Pracovní prostředí se v porovnání s Prahou určitě změnilo v tom, ze OSU je obrovská univerzita. Jen studentů je u nás ve skupině víc, než bylo celé naše pražské oddělení:). Takhle velikost mi občas vadí. Některé věci musí jít moc “formální” cestou. Jako třeba žádost o nákup nějakého přístroje, co potřebuju, jde přes 5 různých lidí, než se schválí a odůvodní. I když jdu za technikem do dílny, že potřebuju něco vyrobit, musím na to mít nejdřív odhad. A pak čekat, až to zase projde schvalovacím kolečkem…

Jak bys zhodnotil/a hospodskou kulturu ve srovnání s ČR?  Co je dle tebe nejlepší US jídlo, které jsi vyzkoušel/a?
Myslím, že bych takovou tu českou hospodskou kulturu v US ani nenašla. Tady je buď barová (v Ohio bohužel většinou sport-barová) kultura, klubová kultura nebo pak restaurace. Ale občas se s kamarády posedět dá (když si člověk sedne daleko od obrazovek/karaoke pódia a nezapomene si 2 kusy photo ID, že už mu fakt bylo 21:). Nejlepší US jídlo byl třeba black velvet whiskey cake, který dělala manželka kolegy, když nás pozval na večeři. Nebo losos s bylinkami (zase na návštěvě v americké domácnosti). Myslím, že se tady dá jíst dobře. Problém ale je, že fastfoody jsou nejlevnější a nejdostupnější. Co mám ráda (a bohužel není tak moc v Columbu) jsou dodávky prodávající levně na ulici různou autentickou světovou kuchyni – od thajské až po ekvádorskou.

Jedna věc (místo), kterou zaručeně musí vidět každý, kdo se podívá do USA.
Jedno místo bych asi vybírala těžko:), takže asi spíš k té věci – myslím, že stojí za to vyrazit na zápas fotbalu (nebo baseballu/basketbalu dle sezóny). Já jsem v ČR na žádném sportovním zápase nikdy nebyla, ale tady jsem si fotbal vyloženě užila. Včetně marching band, maskotu, tailgate party a cele té show okolo.

A na závěr – co nejlepšího se ti stalo díky Fulbrightovu stipendiu (jaký je tvůj největší pozitivní zážitek)?
No, nejlepší asi je, že jsme sem vůbec mohla jet. To sice moc dobře vím, že je dost nudná odpověď. Ale moje další pozitivní zážitky, že se mi třeba konečně povede zprovoznit transportní měření v mikroskopu magnetických sil při nízké teplotě, nejsou asi o moc zabávnější:). Takže z normálního života – teď mam čerstvé užásné zážitky z bouldrovaní v Kalifornii. Obrovské kameny poházené po pláni pod nádhernou Sierra Nevada scenerií připravené k lezení… to v Evropě prostě není.

Buttermilks Boulders v podhůří Sierra Nevady v Kalifornii. Užasné místo. Nejen proto, ze se tam běžně potkáváte s legendami světového lezení.

Bonus: Takže jaké je to v Ohio? :).
Hlavní nevýhoda je nadmořská výška nejvyšší hory:). A k výhodám… Tak začnu z praktického hlediska – je levnější. Takže není potřeba shánět další financovaní přes jiné organizace. Je poklidné a bezpečné. Pro ty, které děsí zběsilá velkoměsta a nacpané metro – tady žádné metro není:). A vše potřebné (kampus, horolezecká stěna, downtown) se dá zvládnout na kole (cyklostezka podél řeky). Ale výše popsané by mě osobně asi do Ohia nenalákalo:). Tak teda k té – podle mě – hlavní výhodě. Atmosféra na univerzitě. Mám pocit, že oproti jiným velkým, na vědu orientovaným univerzitám tady nevládne atmosféra bratrovražedného boje mezi jednotlivci nebo skupinami, kdo bude lepší. Vládne tu spíše ochota a čas o všem diskutovat, vzájemně si radit a spolupracovat. A hlavní iniciativa v tomhle přichází od profesorů, kteří organizují spoustu formálních a neformálních setkání mezi studenty, která mají za cíl studentům rozšířit obzory. A vědět, kdo mi s čím může pomoci. Jako roční host mám pocit, že ochota mých kolegů spolupracovat a věnovat mi čas, je pro smysluplné využití mé stáže to nejdůležitější.

Příspěvek je převzat z blogu Kateřiny Váňové, stipendistky Fulbrightova programu pro postgraduální studium v roce 2012-13.


Česko-americký vládní program posílá rodilé mluvčí do středních škol v regionech

Deset čerstvých absolventů amerických vysokých škol bude v roli asistentů pomáhat zlepšovat angličtinu českých středoškoláků v regionech. Jejich působení v České republice umožnilo vládní stipendium česko-amerického Fulbrightova programu.    

S „Fulbright English Teaching Assistants“, zkráceně ETA, se letos budou moci setkat studenti na středních školách v Benešově, Českém Těšíně, Holešově, Chotěboři, Kolíně, Ostravě, Prostějově, ve Starém Městě, Tišnově a Vsetíně.

Fulbright ETA na srpnovém školení v Brně

„Při výběru škol se zaměřujeme na školy mimo Prahu, protože si uvědomujeme, že je pro ně problém najít rodilého mluvčího, který by obohatil výuku a zvýšil motivaci studentů. Pro školy je tento program výhodný v tom, že za asistenta nemusí platit, protože jeho pobyt je kompletně hrazen vládním stipendiem. Bohužel zájem ze strany středních škol výrazně přesahuje možnosti program, takže nejsme schopni asistenty nabídnout všem školám, které o něj mají zájem,“ vysvětluje fungování programu jeho koordinátorka Andrea Semancová z Komise J. Williama Fulbrighta, která má Fulbrightovy stipendijní programy v České republice na starosti.

Více informací o programu asistentů a formulář žádosti pro školy najdete na stránce Fulbrightovy komise.

Na školení připraveném ve spolupráci s Masarykovou univerzitou se asistenti pilně chystali na svou pedagogickou roli

Seznam amerických asistentů ve výuce 2014-2015

Benešov, Gymnázium Benešov
Thomas Morris, Villanova University

Český Těšín, Gymnázim Český Těšín
Molly Suzanne Sievert, Washington University

Holešov, Gymnázium Ladislava Jaroše
Kaley Nicole Cook, University of Nebraska-Lincoln

Chotěboř, Gymnázium Chotěboř
Griffin Miller Canfield, St. Mary’s College of Maryland

Kolín, Gymnázium Kolín

Arica Brittney Sue Jeffery, Seattle University

Ostrava, Obchodní akademie a VOŠ sociální

Marie Catherine Valek, University of Texas

Prostějov, Reálné gymnázium a základní škola
Trishia Marie Mudd, University of Cincinnati

Staré Město, Střední odborná škola a gymnázium
Amy Clare Strada, Bates College

Tišnov, Gymnázium Tišnov

Chloe Skye Weiser, City University of New York

Vsetín, Střední průmyslová škola strojnická
Samuel Jonathon Glenn, University of Dayton


Desítky Fulbrightových stipendistů míří na prestižní americké univerzity

Ve školním roce 2014-15 vyjede v rámci česko-amerického vládního stipendijního program do Spojených států amerických 39 českých stipendistů – studentů, vědců a univerzitních pedagogů i zástupců neziskovek. Během pobytu v USA budou získávat odborné zkušenosti, které po návratu využijí v České republice.

Čeští stipendisté Fulbrightova programu v roce 2014-15

Stipendisté, kteří pro své záměry získali štědrou podporu v rámci tzv. Fulbrightova programu financovaného českou a americkou vládou, byli vybráni v průběhu minulého roku Fulbrightovou komisí, která tento prestižní stipendijní program v ČR spravuje.

Čeští stipendisté míří na řadu prestižních vysokých škol jako jsou např. Yale, Columbia, Stanford, UC Berkeley, George Washington University, Georgia Institute of Technology, Arizona State University, University of Minnesota, University of Washington nebo University of Colorado nebo budou působit ve specializovaných odborných institucích jako je Museum of Modern Art či New York Department of City Planning. Specifickou kategorií jsou pracovníci neziskovek, kteří budou hostovat u amerických organizací s obdobným zaměřením.

Mapa s označením působišť stipendistů

„Naši letošní stipendisté jsou odborníci z mnoha akademických oborů i pracovišť, studenti, vědci, přednášející. V dalších našich stipendijních programech se kratším pobytem snažíme přispět ke zkvalitnění práce českých neziskových organizací i třeba špičkových vědeckých týmů. Programy Fulbrightovy komise nejen pomáhají českým školám a univerzitám, ale propagují i vysokou kvalitu naší vědy ve Spojených státech a bývají prvním impulsem k navázání spolupráce s americkými kolegy na univerzitách,“ říká Hana Ripková, ředitelka Fulbrightovy komise.

Předodletové školení v Americkém centru v Praze

Ačkoliv velká řada držitelů stipendia je z Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR, mezi stipendisty najdeme také odborníky z ČVUT, AMU, Jihočeské univerzity, Univerzity Palackého, Univerzity Pardubice, VUT, České zemědělské univerzity i institucí jako jsou Národní galerie, Uměleckoprůmyslové muzeum, Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy nebo nevládních organizací Člověk v tísni, Dům dětí a mládeže Ulita nebo La Strada.

V USA tak letos budou na výzkumném pobytu studenti doktorských programů jako parazitolog Filip Husník na University of Montana, právnička Eliška Holubová na Yale University nebo literární vědkyně Ina Píšová na University of California Berkeley. Pedagožka Markéta Holubová se zaměří na Pennsylvánské státní univerzitě na rovný přístup ke vzdělávání, molekulární bioložka Petra Schiebertová stráví rok výzkumem na Purdue University.Nové podněty pro české neziskové organizace přinesou po svém americkém pobytu Tomáš Klumpar, v práci s ohroženou mládeží na Praze 3 jistě využije zkušenosti brooklynské organizace Art Start hudebníka Billyho Martina, a Richard Kořínek z olomoucké pobočky Člověka v tísni, který bude ve Wisconsinu srovnávat český a americký přístup k začlenění sociálně vyloučených.

Na pobyt v USA je třeba se dobře připravit a také zvládnout potřebné papírování

V kategorii vědců se na Yale University bude molekulární biolog David Staněk z Ústavu molekulární genetiky věnovat výzkumu stavby buňky. Architektka Pavla Melková z Institutu plánováni a rozvoje bude porovnávat své zkušenosti s oživováním veřejného prostoru ve městě s kolegy na odboru městského plánování radnice v New Yorku a na fakultě architektury Kolumbijské univerzity. Botanik Karel Prach z Jihočeské univerzity bude s americkými odborníky na University of Washington studovat přirozené procesy při obnově člověkem narušených území. Právnička Veronika Tomoszková z Univerzity Palackého se bude ve spolupráci s kolegy na Washington and Lee University zabývat právní úpravou hodnocení vlivů na životní prostředí v legislativě USA a EU.

Také letos pokračuje loňská novinka mezi programy - Letní škola sociálního podnikání, jejímž cílem je evropským studentům představit americkou kulturu, společnost a zkušenosti se sociálním podnikáním. Na tento letní institut letos jako zástupce České republiky vyjel romský student informatiky Filip Sivák z FEL ČVUT.

Seznam všech současných stipendistů se základními informacemi o nich a seznam všech otevřených programů je k dispozici na webu Fulbrightovy komise.

Počet českých stipendistů, kteří od založení Fulbrightovy komise v roce 1991 získali Fulbrightovo stipendium tak dosáhne téměř 800. Díky štědré podpoře Ministerstva školství i americké strany patří česko-americký program dokonce mezi ty větší v Evropě, lídrem je hlavně v počtu vysílaných vědců a přednášejících.

Posláním Komise J. Williama Fulbrighta je podpora vzájemného porozumění mezi občany České republiky a USA prostřednictvím vzdělávacích, vědeckých a kulturních výměn. Komise za tím účelem spravuje česko-americký program vládních stipendií a poskytuje informační a poradenské služby pro zájemce o studium v USA.


Jiří Ferenc: Pár rad pro letošní freshmeny

Tento příspěvek není tak úplně o Fulbrightově programu, ale věříme, že bude zajímavý pro všechny, kdo se o studium v USA zajímají, nebo dokonce se od USA již chystají odjet studovat. Český student bakalářského programu americké univerzity Jiří Ferenc (University of Washington, Class of 2017), kterému pomáhalo naše Poradenské centrum patřící do oficiální informační sítě EducationUSA úspěšně absolvovat přijímací řízení, sepsal na základě své loňské osobní zkušenosti pár rad pro "freshmeny", tedy čerstvě nastupující studenty. 

Zdravím všechny letošní freshmeny! Úvodem bych vám chtěl pogratulovat k přijetí na vaši univerzitu. Cesta k tomu určitě nebyla jednoduchá, ale o to více si tento úspěch můžete vychutnat.

Rozhodl jsem se tedy, že vám tedy před začátkem školního roku jako sophomore na University of Washington v Seattlu sepíši hrstku rad, které by vám měli pomoci úspěšně nakročit do této zcela nové životní kapitoly. Já jsem také pár rad dostal od svých přátel ve vyšších ročnících, nicméně jsem se některé věci musel bohužel naučit tvrdou cestou. Kéž bych toho býval věděl na začátku více...

Rada č. 1 – Začněte si hledat přátele brzy

Většina škol (pokud ne každá škola) pořádá po zhruba dva týdny před začátkem školního roku sérii aktivit výhradně pro mezinárodní studenty. Mnohdy jsou za jeden den na programu až tři různé aktivity. Zejména ze začátku ty aktivity nezní moc přitažlivě  (pro mě :D). Alespoň na University of Washington je pravidlem, že ty více zajímavé aktivity jako fotbalový turnaj nebo dvoudenní výlet s kempováním se pořádají až trochu později. Nicméně doporučuji se přemluvit a v každém případě se účastnit všech aktivit hlavně prvních pár dní, kdy nikdo nikoho nezná a je tedy skvělá příležitost poznat mnoho lidí, jelikož najít nové přátele si chce každý. Já jsem se tehdy rozhodl, že ty první dny nikam nepůjdu, protože mě ty aktivity nezní moc přitažlivě a raději jsem si našel vlastní program. Říkal jsem si, že si přátele přece udělám na již zmíněném fotbalovém turnaji a na výletě. Jenže to byla velká chyba. Protože hned v ty první dny se již studenti rozčlení do malých skupinek. Každý už v té době má své 3-4 dobré přátele a ta ochota seznámit se později již není velká, protože většina lidí už nemá zájem opouštět svojí skupinku.

Stejnou radu doporučuji aplikovat i v první vyučovací týden, kdy škola pořádá aktivity teď už pro všechny studenty nejen prvního ročníku. Obecně platí, že čím více znáte lidí, tím je větší šance, že někteří z nich mají stejné předměty jako vy a potom si můžete lehce vytvořit “study group” a vzájemně si se studiem pomáhat.

Rada č. 2 - Nepodlehněte dojmu, že studium v USA je jako v pohádce

Během prvního týdne školy, kdy se koná nespočet aktivit pro studenty prvního ročníku se university snaží studentům vštípit představu, že studenti budou mít na univerzitě nejlepší roky svého života, že všechno bude super a tak podobě. Když to slýcháte stále dokola, tak je lehké nabýt dojmu, že člověk žije jako v pohádce a není potřeba nic dělat. Ale to je chyba a škola často nesdělí jeden důležitý fakt. A to, že studium v Americe je hlavně dřina a je potřeba začít tvrdě pracovat hned od začátku. Zvláště když je vaše škola na quarter systému, tak už na konci třetího týdne začínají první midterms, které u některých předmětů mají váhu až 1/3 z celkové známky! Viděl jsem už velmi mnoho studentů, kteří oné iluzi života jako v pohádce podlehli, místo učení tráví první týdny každý den hraním fotbalu nebo chozením po městě. Bohužel, často se potom nestačí divit, jak mohli se studiem tak zaostat. Tito studenti potom  v polovině semestru často sedí s hlavou v dlaních, jsou pod velkým tlakem a k nejlepšímu času svého života mají velmi daleko. Takže začněte se učit brzy, nenechávejte nic na poslední chvíli a ještě vám určitě zbyde čas si studia v USA užívat.

Rada č. 3 – Zařiďte si americké ID a Social Security

Teď trochu z praktického hlediska. V USA je obecně nepraktické, když člověk vystupuje jako cizinec. Stále s sebou musíte nosit svůj cestovní pas, protože Američané neuznávají k legitimaci evropský občanský nebo řidičský průkaz. A nosit s sebou stále pas i pro případ, že se pouze chcete jít do kina podívat na film přístupný od 18-ti let je velmi nepraktické a riskantní z hlediska ztráty. Naštěstí v Americe je velmi lehké zařídit si nějaký americký dokument, který když někomu ukážete, tak nebude vědět, jestli jste občanem USA nebo ne. Nejlehčí na zařízení je jednoznačně americký občanský průkaz, neboli ID, které vydává každý stát. Mnohdy je k tomu pouze potřeba se zaregistrovat online, zaplatit malý poplatek a následně se osobně stavit na příslušný městský úřad, kde si vás vyfotí a oficiálně sepíšete přihlášku. Další možností je řidičský průkaz, který je po celých Spojených státech a v Kanadě uznáván a stavěn na váhu občanského průkazu. Tohle je asi nejpraktičtější volba, protože tím můžete řídit osobní vozidla bez toho, abyste si každý rok museli nechat vystavit k Českému řidičskému průkazu i průkaz mezinárodní, který ale není v každém státu uznáván.

A určitě bych doporučil si nechat vystavit i social security number, což je jedinečné číslo pro každého obyvatele, které slouží k zejména individuálnímu sledování obyvatel pro daňové účely. Bez Social Security Number vás nikde nemohou zaměstnat, ani na kampusu. A je dobré SSN mít k dispozici od samého začátku pro případ, kdy byste se chtěli nechat zaměstnat na brigádu, třeba v knihovně. Tak budete mít jistotu, že se o pracovní místo budete moci ihned přihlásit a že ho nedostane nikdo jiný jen proto, že stále čekáte na vystavení SSN.

Doufám, že vám tyto rady budou k užitku a svůj první rok, který bývá hlavně adaptačním, zvládnete s úspěchem. Kdybyste měli jakékoliv dotazy ať už o samotném studiu nebo o životě v USA, tak mi neváhejte napsat na jirka.ferenc@gmail.com.

Přeji mnoho štěstí,
Jiří Ferenc
University of Washington, Class of 2017


Petr Měšťánek: Lepší letadla, auta či kosmické lodě díky českému Fulbrightistovi!

Po dohodě s absolventkou Fulbrightova programu Kateřinou Váňovou přebíráme z jejího blogu rozhovory s dalšími českými stipendisty.

Jelikož jsem vám slíbila i jiné Fulbright příběhy (moc mě těší pozitivní odezva), přináším další příběh z řad českých Fulbrightistů. Přestože se pohybujeme na stejné univerzitě (rozuměj v univerzitním městečku), je těžké Petra potkat. Ne z toho důvodu, že by nestudoval, ba právě naopak – tráví většinu svého pracovního i volného času (ne-li všechen) v laboratoři úmornou prací na svém projektu. Hold to je úděl těch, kdo chtěli na Stanford (prosím o malou chvilku pro politování!).

Petr je studentem Fakulty aplikovaných věd v Plzni. To, že se dostal až na jednu z nejlepších univerzit na světě – Stanford – je jasným důkazem toho, že zdaleka ne všechny plzeňské fakulty jsou mizerné :). Je to rozhodně první “Structural Engineer” (česky  “pevnostní a únavový výpočtář”), kterého jsem kdy potkala (a možná také poslední, něco mi říká, že takových specialistů mnoho není). Na katedře mechaniky FAV se zabývá kompozitními materiály, karbonovými a skelnými lamináty, které známe ze špičkových aplikací automobilového, leteckého, kosmického nebo sportovního průmyslu, konkrétně jejich postupným poškozování od opakovaného zatížení. To je obor v Česku relativně nový a neprozkoumaný, proto se Petr rozhodl pro stáž na Stanfordu v Composites and Structural Laboratory, která je v oboru světovou špičkou. Jeho hlavním úkolem je určit, zda daná konstrukce – například auto, letadlo nebo stroje (které pro vás vyrábí například elektřinu) – vydrží požadované zatížení, případně jak dlouho. Samozřejmě o jaký materiál se jedná vám prozradit nemůžeme :))

Proč ses rozhodl studovat v zahraničí /kdy přišla ta myšlenka vycestovat?
Myšlenka studovat v zahraničí přišla poprvé ve druhém ročníku bakalářského studia. Proto jsem ve „čtvrťáku“ vyrazil na semestr do Manchesteru v Británii. Myšlenka vycestovat znovu přišla v letadle při zpáteční cestě z Manchesteru do Česka:). Jedním z hlavních důvodů, proč jsem šel do doktorského studia, byla právě možnost vycestovat do zahraničí za studiem. Studium v zahraničí je jedna z věcí, které nemají pro a proti, ale jenom samá pro. A těch je spousta… Je škoda, že jsem se do USA nevydal už na střední škole.

Bylo Fulbrightovo stipendium tvá první volba nebo jsi zvažoval sehnat peníze jinde (či dokonce zkoušel)? (zde se klidně můžeš zmínit o tom, že když chce člověk na Stanford, musí si sám dost připlatit).
O Fulbrightovo stipendiu jsem se dozvěděl až v roce 2010 na veletrhu studia v zahraničí na ZČU víceméně náhodou. Můj původní záměr byl vycestovat do Evropy na některou z univerzit, které se zabývají stejnými tématy jako naše laboratoř. Se svým poměrně jasným požadavkem (že si vše zařídím, jenom že potřebuji sehnat financování) jsem se obrátil na většinu organizací participujících na veletrhu. U všech stánků jsem pochodil stejně: sličná slečna kolem třiceti let mi do ruky vrazila letáček jejich organizace s cennou radou, abych si informace vyhledal na jejich webových stránkách (o kterých jsem již předem věděl, že jsou tak nepřehledné, že se na nich žádná užitečná informace najít nedá). Když jsem (poměrně znechuceně) odcházel, povšiml jsem si červeného stánku s velkým „F“, zastavil jsem se tedy ještě tam a dobře jsem udělal. Velice příjemně jsem si popovídal s p. Tesařem z Fulbrightovy komise, který mi poskytl všechny potřebné informace. Od té doby jsem věděl, že jedině Fulbright! Jiné zdroje (konkrétně program Freemovers, Nadaci Sophia, Hlávkovu nadaci a motivační systém ZČU Talent) jsem poté využil pouze ke spolufinancování poplatků za studium na Stanfordu, které Fulbrightova komise nehradí. Zbytek hradím z vlastních prostředků.

Rozhodoval ses dlouho, kam se chces dostat? Mohl bys lidem nějak ve zkratce popsat, za jakým účelem jsi do USA přijel?
Pro Stanford jsem se rozhodl kvůli tomu, že oni jsou v mém oboru průkopníky a jsou světově nejlepší. Základní poznatky, které se týkají mého výzkumu, pocházejí právě ze Stanfordu. Stanford byla moje první a jediná volba. Téma mého výzkumu je v Česku a vlastně i v Evropě nové a málo prozkoumané. Vyrazit do USA byla vlastně skoro jediná možnost, jak se ve výzkumu posunout dál. 

Jak dlouho ti zabralo získání stipendia (dle vlastního úsudku) – eseje, přihláška, pohovor? Máš nějaké tajné typy pro zájemce, jak se dostat na první místa seznamu kandidátů?
Vypracování eseje a přihlášky mi zabralo hodně času. Začal jsem na tom pracovat 3-4 měsíce před odevzdáním. Podstatná část času ale spočívala v „odhodlávání se“ začít. Vyplňování přihlášek a formulářů obecně totiž není zrovna můj velký koníček. Esejím jsem věnoval poměrně hodně času a úsilí. Nejtěžší asi bylo nacpat vše, co chci říct na jednu stránku tak, aby tam bylo vše podstatné, ale zároveň to bylo pro čtenáře srozumitelné a správně to vyznělo. Na této úrovni by esej asi měla být precizní jak jazykově, tak stylisticky. Relativně dost času jsem věnoval i přípravě na zkoušku TOEFL, na kterou se sice nelze naučit, ale kdo ví, co má od zkoušky přesně čekat, má obrovskou výhodu – hlavně časovou.  Na druhou stranu limit 80 bodů ze 120 možných rozhodně není nijak přísný. Na pohovor jsem se nepřipravoval vůbec, tam je asi nejlepší být spontánní a přirozený. Tajné tipy pro zájemce, jak se dostat na první místa seznamu kandidátů, nemám a neznám. Asi proto jsem se na přední místa nedostal: )

Jaký hlavní přínos pro tebe má dosažení Fulbrightova stipendia?
Primární přínos je pochopitelně poskytnutí finanční podpory, bez které by se stáž nemohla uskutečnit. Není to ale asi ten hlavní přínos. Fulbrightovo stipendium je vynikající značka, která otevírá dveře nejen na špičkové univerzity, ale i například k dalším zdrojům financování stáže a věřím, že i budoucí zaměstnavatelé ocení tuto prestižní značku. Fulbrightovo stipendium dává pocit výjimečnosti a hlavně příležitost pohybovat se mezi výjimečně nadanými mladými lidmi z Fulbrightovy rodiny. Akce jako Gateway Orientation nebo Enrichment Seminar, které Komise nejen zorganizuje, ale i uhradí, jsou neopakovatelné příležitosti.

Co si myslíš že se změní nebo bude jiné ve tvém životě po návratu zpět mezi smrtelníky (čti návratu do ČR a zpět k běžnému životu)? Máš už nějaký plán, co budeš dělat po návratu?
Očekávám nepříjemné aklimatizační období. Hlavně v mimoprofesním životě. Nebude asi jednoduché si zvyknout zpět na chování postkomunistické xenofobní a šovinistické společnosti v čele s „tlačenkovým“ prezidentem. V profesním životě očekávám změnu k lepšímu. Fulbrightovská zkušenost mě naučila, že nemá cenu mít malé cíle a že vše je možné, když pro člověk jde za svým cílem. V mém oboru ale ani vysoké profesní cíle neznamenají automatický odchod za prací do zahraničí, lze se výborně uplatnit i u nás. Rád bych pokračoval i v učení na ZČU, myslím, že bych mohl studentům hodně užitečného předat. Odchodu za prací do zahraničí se ale rozhodně bránit nebudu, hodně mě může popostrčit právě celková nálada ve společnosti.

A teď trochu ze soukromého života:) Máš pocit, že by tě Fulbright nějak obohatil i v otázce osobního života? Prozradíš nám, jaký dopad to má/mělo na osobní vztahy v ČR?
Fulbrightovská zkušenost je obrovským přínosem pro osobnostní rozvoj. Dokonce osobně tento přínos řadím před profesní přínos. Já osobně jsem získal obrovský nadhled, sebejistotu a sebevědomí. To se samozřejmě promítne i do osobního života. Konkrétní následky ale poznám až po mém návratu:) Nicméně abych mluvil konkrétně, tak se toho vůbec nebojím, protože ten, kdo s vámi chce být, s vámi bude po návratu ještě raději, a ten kdo nechce, tak se to alespoň ukáže. Takže i efekt na osobní vztahy v ČR vidím pozitivně. My jsme to s přítelkyní vyřešili jednoduše: také jela na studijní pobyt do zahraničí (i když ne na tak dobrou školu jako je Stanford:)).

Měl jsi problémy zapadnout do nějakého kolektivu? Změnilo tě nějak prostředí či lidé, kde se teď pohybuješ?
Rozhodně ne. Je třeba ale vzít v úvahu, že se pohybuji téměř výhradně v prostředí lidí z campusu, kteří jsou asi na celém světě podobní, zvlášť v našem oboru, takže k sobě máme blízko. O jiných Fulbrightech ani není třeba se zmiňovat. S tímhle není sebemenší problém.

Jak bys zhodnotil hospodskou kulturu ve srovnání s ČR a co je dle tebe nejlepší US jídlo, které jsou vyzkoušel.
Z toho, co jsem měl možnost zažít, tak se v ČR rozhodně v tomhle cítím svobodněji. V Palo Alto se vám rozhodně nestane, že jdete s někým odpoledne na jedno, a protože je dobrá zábava, tak jich dáte osm, zůstanete do tří do rána a druhý den kvůli tomu nejdete do práce. Taky se vám běžně stane, že vás v půl 11. večer vyženou z plné hospody s tím, že už zavírají. Ono to ale asi při pracovním tempu 60 hodin/týden, což je na Stanfordu obvyklá porce, jinak nejde. A to ani nemluvím o ponižujícím ukazováním ID při každé příležitosti. Nedivím se, že hodně lidí pije hodně doma, a to třeba i dost. V US jsem žádné dobré jídlo nevyzkoušel, protože jsem žádné dobré US jídlo zatím nepotkal. Pokud chce člověk jíst venku, většinou je mu k dispozici obligátní kombinace Subway – Panda Express – KFC. Co se týká jídla, skutečně se těším do Evropy na tradiční středoevropskou a moji oblíbenou italskou kuchyni (tím nemyslím americkou pizzu s centimetr tlustým těstem a třícentimetrovou vrstvou všeho možného i nemožného…)

Jedna věc (místo), kterou zaručeně musí vidět každý, kdo se podívá do USA.
Stanford! :)

A na závěr – co nejlepšího se ti stalo díky Fulbrightově stipendium (jaký je tvůj největší pozitivní zážitek)?
Kdo by jel na stáž s Fulbrightovým stipendiem s očekáváním nějakého největšího nejvíc pozitivního zážitku, bude možná zklamán. Alespoň pro mě to není o jednom jediném zážitku. To, co je pro mě nejvíc pozitivní, je změna v mém přemýšlení, poznání, že má člověk mít velký cíl a jít za ním a že všechno je možné. 

Příspěvek je převzat z blogu Kateřiny Váňové, stipendistky Fulbrightova programu pro postgraduální studium v roce 2012-13.

Patrícia Martinková: Jak se rodí mezioborová spolupráce

České univerzity mají mnoho výtečných profesorů, k jejich přednáškám se ale často dostane jen zlomek studentů - ti, kteří studují na dané fakultě. Největší inspirací z mého působení na University of Washington je bezesporu zdejší mezioborová spolupráce.

Semínka mezioborové spolupráce tu klíčí už v prvních ročnících. Oproti evropskému systému, kdy jsme coby teenageři přijímáni na jedinou fakultu, kterou pak také studujeme, se tady přijímá na celou univerzitu a běžný bakalář navštěvuje kurzy různých oborů. Také jste první rok studovali na dvou školách? První roky tu dávají možnost udělat si o jednotlivých programech dobrou představu a rozhodnout se víc fundovaně. A co je možná důležitější, setkat se s lidmi různých oborů a z různých částí země. Možná to jednou budou vaši grantoví spoluřešitelé.

Během magisterského a doktorského studia jsou obory také dost provázané. Předměty vyučované v daném semestru na univerzitě jsou nabízené na společném portálu a snadno se tak hledají. Pro své zaměření mají studenti předepsané povinné předměty, ty nepovinné pak vybírají za pomoci školitele z pestré palety předmětů vyučovaných na celé univerzitě. Z mých zkušeností se školitelé dobře orientují i v blízkých mimofakultních přednáškách a umí studentům (nebo Fulbrightistům) dobře poradit, jak dané téma přednáší na té a jak na té fakultě.

Samozřejmě, vše usnadňuje také skutečnost, že přeběhnout z jedné fakulty na druhou je záležitostí pěti minut a nikoliv hodiny.

Svou roli jistě hraje existence mezioborových center, které fakulty formálně propojují. Je hezké mít možnost vidět fungování jednoho z center, Center for Statistics and the Social Science (CSSS), zblízka. Centrum nabízí kurzy základních i poměrně pokročilých statistických metod. Na mnoha kurzech se setkávají studenti statistiky se studenty sociologie a dalších oborů využívajících statistické metody v praxi. A jsou nuceni pracovat společně na projektech. Dost podstatným prvkem je seminář. Přichází na něj studenti i vědci a profesoři z různých oborů. Část posluchačů je stálá, část se obměňuje v závislosti na tématu. Úvodní představovací kolečko (aby měl přednášející představu, k jakému obecenstvu přednáší) mi pokaždé vyrazí dech. Statistici, sociologové, ekonomové, politologové, inženýři, pedagogové... 

Příspěvek je převzat z blogu Patrície Martinkové, stipendistky Fulbright-Masarykova programu v roce 2013-14.


Borjana Dodová: Hledání struktury města

Na konci března roku 2014 se vydávám do Los Angeles. Chystám se navštívit archiv společnosti, která se podílela na vývoji strategického myšlení během studené války. Historické dokumenty jsou důležitým pramenem pro můj výzkumný projekt a pozvání nebylo ani zdaleka samozřejmé. Vím, že mi Fulbrightovo stipendium hodně pomohlo. Budu bydlet v Santa Monice dva bloky od pláže, archiv je tři bloky od pláže, to ale neznamená, že budu na pláži. Jedu do Los Angeles pracovat, to především. Výzkum se může dělat i nedaleko pláže, vysvětluju trpělivě všem, kteří si ze mě dělají legraci. Nikdo mi nevěří.

Do Los Angeles se těším. Dva týdny před odletem zneklidním, týden před odletem dostanu cestovní horečku. Během letu děkuju všem, i těm, kteří mě nemohou slyšet. Když poprvé zahlédnu město, které jsem dosud znala jenom z knih nebo filmů, propadnu nadšení. Je to pravda. Los Angeles je obrovské. Jediné, co tu urbánní megastrukturu dokáže zarazit, je hradba hor, za kterými je poušť. Napřáhnu se s fotoaparátem, aby si to vyfotila. Slečně, která sedí vedle mě u okénka, se to moc nelíbí. Pardon, říkám, já musím. Když uvidím obrovskou dálniční křižovatku, jejíž tvar se podobá ležaté osmičce, vím, že jsem tady. Jsem v Los Angeles, ve městě, které různí lidé označují různými jmény, jako Město s vnitřním spalováním, Monstrózní anti-město, Surfurbii, Smogville, Aeroprostor, Reaganland, Velké Fantasma, Nejoblíbenější odstrašující příklad nebo Město naší Paní, Královny andělů z Porciunkule, odkud se odvodila všeobecně používaná zkratka Los Angeles, Město andělů.

Hned po příjezdu se snažím zjistit, kam jsem se to vlastně dostala. Mělo by to být jasné, v kufru mám průvodce po Los Angeles s kapitolou věnovanou Santa Monice. Přesto mi připadá, že mi něco uniká. Jsem v Los Angeles, nebo ne? Ptám se v hostelu, ptám se na ulici, ale každý mi říká něco jiného. Nakonec mi pomůže internet. Moje podezření se potvrdí. Santa Monica k Los Angeles formálně nepatří. Los Angeles ji sice obklopuje, přesto je Santa Monica nezávislá tak, jak jen město může být. Má vlastní muzeum a letiště. Na Hlavní ulici (Main Street) stojí radnice, za přechodem je soud, před kterým se každé ráno shromažďuje dav. V poledne přijede stánek s rychlým občerstvením, během oběda v něm Pákistánci prodávají halal maso s rýží. Za budovou soudu je parkoviště. Posloupnost veřejných budov zakončuje koncertní síň s typickou krajkovou fasádou z konce 50. let. Není pochyb o tom, že je Santa Monica na svou samostatnost jak se patří pyšná. Trochu mě to zklame. Chtěla jsem být v Los Angeles. Potom si ale řeknu, že se vlastně tolik nezměnilo. Vydala jsem se do Los Angeles, a proto také v Los Angeles jsem, ať už je to město, metropolitní oblast, okres nebo Santa Monica.

Kolem radnice procházím skoro každý den, takže si ten prostor dobře zapamatuju. Před parkovištěm stojí osmimetrová socha atomového výbuchu s název Řetězová reakce z roku 1991. Kolem sochy je plot, na kterém visí cedule Nebezpečí. Nebezpečí je v tomto případě doslovné. Měděné trubky, ze kterých je socha vyrobená, se začaly rozpadat. Sochu čeká oprava. Naproti přes ulici sídlí můj think-tank. Toto sousedství není záměrné, kontrapunkt je výsledkem shody náhod. Před deseti lety společnost sídlila o dvě stě metrů dál, původní budova z konce čtyřicátých let ale postupně přestala stačit, mimo jiné také proto, že v ní nebyla klimatizace. Když teplota stoupla nad snesitelnou hodnotu, dostávali zaměstnanci zadarmo zmrzlinu. Na zmrzlinu se sice pokaždé těšili, z dlouhodobého hlediska byl ale takový systém neudržitelný. V roce 2004 se společnost přestěhovala do nové budovy s klimatizací, a právě díky tomu se její sídlo dostalo do těsné blízkosti pacifistické sochy. 

Tím ale příběh Hlavní ulice nekončí. Stará budova think-tanku se zbourala. Na jejím místě vznikl blok obytné zástavby a park pojmenovaný po Indiánech z kmene Tongva. (Příslušníci tohoto kmene kdysi obývali celou losangeleskou pánev, dnes ale patří jejich svět k dávno zapomenuté minulosti. O historickou paměť musí bojovat na všech frontách. Jedno z jejich posvátných míst se nachází na okraji kampusu Univerzity v Jižní Karolíně. Univerzita se snaží získat povolení, aby na něm mohla postavit nákupní středisko.) Součástí parku Tongva jsou dvě vyhlídky obehnané železnou konstrukcí. Připomínají oči nebo vejce. Měly by svádět pohled k oceánu, ve skutečnosti ale není pochyb o tom, že to jsou vyhlídky na Ocean Avenue, hlavní dopravní tah vedoucí směrem k Venice Beach. Vliv silnice je fatální. Všude jsou slyšet motory. V stylizovaném tunelu na okraji parku uvidím pamětní desku věnovanou Robertu McClureovi, zakladateli místní dálniční sítě, která spojuje Santa Moniku s Los Angeles.

Kromě nového parku vzniklo na Hlavní ulici také náměstí pojmenované podle bývalého starosty Santa Moniky Kena Gensera. Ken Genser Square náměstí ničím nepřipomíná, možná proto si ho nejdřív nevšimnu. Není obklíčeno zástavbou a má ze tří stran otevřené hranice. Kdyby nebylo vyznačené na mapě, myslela bych si, že je to pouze o trochu větší prostranství před radnicí s umělým stupňovitým vodopádem a hejnem spokojených racků. Později si uvědomím, že ani tato vratká existence není pro Santa Moniku samozřejmá. V Santa Monice totiž žádná náměstí nejsou. Brání tomu pravidelná Mřížka navzájem kolmých ulic. Je to logické. Kde má urbanista založit náměstí, když město vypadá ve všech směrech stejně? Právě z tohoto důvodu navrhl na konci 18. století architekt Pierre L'Enfant diagonální bulváry, které Mřížku Washingtonu protínají a vnášejí do její homogenní sítě nepravidelnost. Na místech, kde se diagonály setkávají s čtvercovou sítí, jsou náměstí a parky. Na Manhattanu plní podobnou funkci klikatící se Broadway, jejíž tvar je odvozen od staré indiánské stezky. V Santa Monice donedávna žádné náměstí nebylo a obávám se, že ani Ken Genser Square na tom nemůže nic změnit. Všichni jezdí autem, takže místo náměstí potřebují mnohem častěji parkoviště. Z podobného důvodu tu chybí také další součásti veřejného prostoru. Když si v místní družstevní co-op samoobsluze na úrovni šestnácté ulice koupím šťávu z jablka, citrónové trávy a zázvoru, nemám si ji kde vypít. Po deseti minutách chůze se zeleným nápojem v ruce pochopím, že žádnou lavičku nepotkám, a tak si sednu si na obrubník. Řidiči projíždějících aut se na mě nevěřícně dívají.

Stejně složitá je také otázka centra. Ne-náměstí před radnicí samozřejmě centrem být nemůže. Musím ho hledat někde jinde. Rozumným kandidátem by mohla být promenáda na Třetí ulici, pěší nákupní zóna, do které směřuje převážná většina turistů. Na chodníku postávají pouliční umělci. Občas se tu tancuje samba. Celý den je tu živo a bary mají otevřeno dlouho do noci. Globalizované obchody prodávají instantní štěstí, ale nikomu to, zdá se, nevadí. Promenádu zakončuje nákupní prostor navržený Frankem Gehrym (spoluarchitektem Tančícího domu). Tato stavba je už přes třicet let stará, takže by mohla hrát roli monumentu. Přesto mě ani na chvíli nenapadne, že by promenáda byla skutečným centrem. Chybí tu cosi nesmírně důležitého. Místní obyvatelé. (Definice místního je samozřejmě nejasná. Pro Los Angeles i Santa Moniku je typická vysoká fluktuace. Tohle místo nemá paměť, vysvětluje mi Nicole, která v Los Angeles žila víc než deset let. Není tu komunita. Lidé se tu neznají. Přijedou, pět let tu zůstanou a pak zase zmizí.)

Místní potkávám ve vzdálenější části Hlavní ulice, jen o pár bloků dál od koncertního sálu. Poznám je snadno. Jezdí na kole a zalévají květiny v komunitní zahrádce. Tahle část města je mnohem příjemnější. Někteří obchodníci samozřejmě také nabízejí instantní štěstí, jiní si ale potrpí na jinakost nebo se blýsknou hipsterskou výlohou. Shodou okolností tu stojí ještě jedno nákupní a zábavní centrum od Franka Gehryho. Edgemar Development je postmoderní prostor poskládaný z pěti budov a tří věží, ve kterém je místo pro bar, kavárnu, crossfit tělocvičnu, kulturní centrum, rotující plastiku a nesčetné množství podivných poloprůhledných kostek a kvádrů, které dohromady vytvářejí dojem permanentní nestability. Dekonstrukce je tu v plné síle. Sice má málo prostoru, ale přesto je náměstí uprostřed komplexu oblíbené. O židle se tu hádají bezdomovci s návštěvníky kavárny. Kromě toho je na Hlavní ulici také klasicistní veřejná knihovna a viktoriánské Muzeum kalifornského dědictví. Jsou to sice skromné budovy, do obrazu přímořského městečka ale dobře zapadají. Hlavní ulice není (na rozdíl od jiných ulic v Los Angeles) dlouhá, a tak si ji několikrát s chutí projdu. Cestou zpátky se většinou vydám kolem radnice, parku a náměstí Kena Gensera. Když se dostanu na most, který vede přes dálnici, pokaždé ucítím mravenčení vnitřního smíchu. 

Teprve později pochopím, co se v této části města děje. Je to vlastně docela prosté. Main Street je od promenády na Třetí ulici oddělená širokou silnicí s výpadovkou na Santa Monica Freeway. Dálnice je schovaná pod mostem, přesto ale nelze její přítomnost přehlédnout. Kdyby tam nebyla, bylo by možné oba dva obchodní a zábavní bloky propojit. Turisté by se smísili s místními, náměstí Kena Gensera by se stalo součástí promenády a celý ten absurdní úsek Hlavní ulice by ožil. (Zde je asi vhodné připomenout, že tradiční centrum zpravidla plní všechny zmiňované funkce, správní, obchodní i kulturní, najednou. Někdo míří do baru, jiný jde na úřad a další si potřebuje nakoupit. Všechno se děje v jednom prostoru.) Park Tongva a nové náměstí se sice snaží vyvolat zdání kontinuity, jenže dálnice, která vede středem Santa Moniky, to efektivně narušuje. Propojení se zkrátka zatím nedaří. Náhlé diskontinuity v struktuře města jsou pro Santa Moniku i Los Angeles typické. Trvá dlouho, než si na ně zvyknu. Když během jedné sobotní noci zamířím pěšky z Venice Beach do Santa Moniky, musím se tomu malému správnímu úseku na Hlavní ulici vyhnout. Je tam tma a nikdo tam není.

Říká se, že se v Los Angeles se bez auta neobejdete. Rozhodnu se, že si to ověřím na vlastní pěst. Jednoho dne, kdy už mám všechnu práci v archivu hotovou, se vydám do univerzitního kampusu UCLA. Připadá mi, že si vystačím se základní orientací, a proto do mapy nahlédnu jen zběžně. Plán je jednoduchý. Stačí, abych šla rovně po Wilshire Boulevard, kampus bude nalevo. Zpočátku to vypadá nadějně. Čím víc se vzdaluju od oceánu, tím víc aut kolem mě projíždí, ale ulice má pořád městský charakter. 

Na chodnících jsou lidé, občas uvidím cyklistu, v kavárnách, restauracích a bistrech je plno a před poštou čeká pes na vodítku. Obdivuju vývěsní tabule a fotím si cedule, zastavuju se na každém rohu, nahlížím do kolmých rezidenčních ulic, které se táhnou až k horám, a hledám stopy po bývalých drive-in restauracích. 

U jednoho dineru s designem z 50. let mi muž v kočkolapu nabídne svezení. Pyšně odmítám. Míjím penzisty, kteří hrají v parku petanque, svítí příjemné jarní slunce. Potom se ale začnou se objevovat vyšší domy. Charakter města se promění a kouzlo je pryč. Najednou jsem zpocená a na obličej se mi lepí prach. Snažím se vytrvat. Míjím čínské nákupní středisko, které mi složitým systémem schodišť připomene Piranesiho Imaginární vězení. Nějací lidé tu pořád ještě jsou, vycházejí po schodech z podzemí a zase v něm mizí, opírají se o zábradlí v druhém patře nákupního střediska, telefonují a kouří. Působí to přízračně, ale já se nenechám zastrašit. 

Dojdu až na křižovatku s bulvárem San Vincente. Kam jsi se to zase dostala, řeknu si, když se kolem sebe rozhlédnu. Tohle není místo pro chodce. Ve všech směrech se táhnou dlouhé kolony aut. Hluk zapnutých motorů se odráží od skleněných fasád výškových budov.  Napadne mě, že bych to mohla obejít. Musí přece existovat způsob, jak se té automobilové apokalypse vyhnout. San Vincente Boulevard ale působí stejně nepřátelsky jako prostor kolem křižovatky. Rozhodnu se, že zatnu zuby a zkusím to vydržet. Wilshire Boulevard za křižovatkou zatáčí mírně doprava. Třeba to tam bude lepší. Během čekání na zelenou (přesněji řečeno na bílou, protože signál Jdi má tady podobu bílého chodce) si všimnu dvojice, která sedí v autě zaparkovaném u krajnice. Po chvíli z něj vystoupí mladá žena a zamíří na přechod. V ruce drží karton. Postaví se na ostrůvek  mezi pruhy, potom se čelem otočí k autům. Žebrá. Druhou část křižovatky má zabranou mladý muž. Také on má svůj karton. Píše, že je veterán. Uvěřím mu to. Je mladý a hubený, na tváři má jizvu. Když kolem něj procházím, chci mu něco dát, muž si mě ale nevšímá. Obrací se jenom k řidičům. Já pro něj neexistuju.

Za křižovatkou se po obou stranách táhne široký chodník. Nalevo je Park veteránů, napravo park, jehož jméno na mapě chybí. Na trávníku jsou v pravidelném rozestupu rozmístěné vysoké palmy. Rozesměje mě to, palmový sad vidím poprvé. V pozadí jsou nízké budovy. Působí to jako vojenský prostor. Samozřejmě, že i tento park je obehnaný plotem. Silnice je lemovaná lampami, na kterých visí americké vlajky. Vítej v Los Angeles, říkám si a snažím se jít co nejrychleji. Doufám, že moje utrpení brzy skončí. To ještě nevím, co mě čeká. Za zatáčkou se vynoří dálnice. Není mi jasné, jak jsem ji mohla na mapě přehlédnout. Chvíli se na sebe zlobím, jenže nedá se nic dělat. Dál už se nedostanu. Na nájezdu je zastávka autobusu. Vzdávám se. Pojedu autobusem. Nic jiného mi nezbývá. Dojdu tam. Na zastávce stojí lidé. Jsou to jenom muži, většinou černoši, mezi nimi je pár lidí latinskoamerického původu. Někteří z nich jsou na vozíku. Na mapě byla vyznačená nemocnice pro veterány, takže to jsou veteráni. Překvapeně se na mě dívají, ostatně překvapení je vzájemné. Projdu mezi nimi, abych se podívala na jízdní řád. Někdo si zapálí jointa. Chvíli mám chuť protestovat proti válce ve Vietnamu, pak mě to přejde. Vzpomenu si, že nám v Komisi říkali, že se máme vyhýbat místům, kde se necítíme dobře. A já se tu zkrátka dobře necítím. Otočím se a co nejrychleji zamířím stejnou cestou zpátky. Těsně před křižovatkou se San Vincente Boulevard dostanu vztek. Byla jsem tak blízko, kampus je hned za dálniční křižovatkou. Za všechno mohou ta auta. Rozhodnu se, že si  je alespoň vyfotím. Chci zachytit tu apokalypsu vysokých domů, zapadajícího slunce a motorizovaného pekla. Namířím proti nim fotoaparát a několikrát za sebou zmáčknu spoušť. Hned se cítím mnohem lépe.

Po návratu do hostelu si uvědomím, že jedna otázka zůstala nezodpovězená. Kde je hranice mezi Santa Monikou a Los Angeles? Podle mapy jsem ji musela přejít. Marně vzpomínám, nedokážu si ji vybavit. Za dva dny se vracím zpátky. Znovu jdu po Wilshire Boulevard, ale tentokrát nemám žádný jasný cíl. Je větší zima než minule. Brzy se unavím. Co tady zase děláš, říkám si, tahle ulice se na procházky nehodí. Zastavím u jedné zaprášené výlohy, abych se podívala do mapy. Chystám se, že ji vytáhnu z tašky, pak si ale všimnu, že se na mě skrz sklo dívá barevný papoušek. Podívám se ještě jednou. Není tam sám. Všude kolem něj jsou další ptáci. Na vývěsní ceduli je nápis Omarovo exotické ptactvo. Vejdu do obchodu. Najednou jsem v jiném světě. Překvapeně se rozhlížím. Něco takového jsem nikdy neviděla. Ze stropu visí několik obrovských krmítek. Papoušci ara šplhají po řetězech a velkými zobáky se přidržují železných článků. Bílý kakadu si prohlíží semena. Když si všimne, že se na něj dívám, něco na mě zakráká. Vedle kasy pochoduje šedivý žako. Dneska je nějaký nervózní, říká prodavač a pohladí ho po hlavě. Ptáci se pohybují volně po místnosti, jenom ti nejmenší papoušci jsou zavření v kleci. Ze všech stran se ozývají skřeky. Přišla jsem zrovna v době krmení. Ptáci jsou neklidní. Žena, která v obchodě pracuje, chodí od jednoho k druhému s injekční stříkačkou plnou krmné směsi. Děťátka, tady máte papání, říká jim. Otevírá jim zobáky a tu směs jim nalévá přímo do krku. Papoušci spokojeně vřískají. Je to Ráj nebo Peklo? Nevím. Je mi z toho trochu špatně. U vitríny stojí velká klec plná malých barevnách ptáků. Zamířím k ní. Také tady je všechno v pohybu. Zvířata se ani na chvíli nezastaví, přelétávají z jednoho rohu klece na druhý. Pouze jeden malý modrý papoušek je v klidu. Sedí na bidýlku uprostřed klece a mžourá na mě.

Tohle místo je mi blízké, zároveň mě ale děsí. Kam ses to zase dostala? ptám se sama sebe. Ptáci jsou jako obnažené vědomí Los Angeles, kde se nikdo nezastaví, nikdo si nic nepamatuje a ulice jsou tak dlouhé, že v průběhu cesty každý zapomene, odkud vyjel a kam měl namířeno. Nebo je to duch Santa Moniky? Podle Howarda je Santa Monica Město Fašismu s Lidskou Tváří. Laviček je tu málo a ty, které náhodou zbyly, jsou schválně nepohodlné, aby si na nich nemohli bezdomovci odpočinout. Nebo jsem potkala svoje vlastní nevědomí? Vzpomenu si na Meyrinka. Město a člověk, jaký je mezi tím rozdíl. Nesmysl, říkám si, neletím přece přes půl zeměkoule jenom proto, abych znovu našla Prahu. 

Když vyjdu na ulici, jsem trochu omámená. Po chvíli se vzpamatuju. Podívám se do mapy. Omarovo exotické ptactvo je na okraji Santa Moniky. Za přechodem začíná Los Angeles. Neudiví mě to. Kde jinde hledat centrum, než na hranici? Takže jsem ho našla. Dobrá. Udělám čelem vzad a jdu zpátky k pláži. Kolem mě jezdí auta, míjí mě jedno za druhým. Wilshire Boulevard je to nejhorší místo pro milostnou scénu, říkám si. Potom si uvědomím, že jsem si právě tohle absurdní město hluboce zamilovala.

Borjana Dodová je doktorandkou na FAMU a v roce 2013-2014 v rámci Fulbrightova stipendia pro (post)graduální studium působí na American University ve Washintonu, DC. Víc o Borjanině americké zkušenosti najdete v jejím blogu Americký glosář.