2013/12/03

Mariel Tavakoli: Cultural Observer

This weekend was jam packed with Czech culture and I truly felt immersed in life here. Starting with Friday, I helped out with my school’s “Open House” by teaching an optional English lesson for students. A surprising number showed up and I tried to make it fun by teaching about Thanksgiving.  We learned some history, competed for who could make the most words out of the letters of Thanksgiving themed words, and made handprint turkeys on which we wrote what we were thankful for.  As teachers and prospective students cycled in and out I was proud to be representing the school and making English fun for the students (It might have helped that I gave them candy throughout the lesson).  At one point, one student asked me, “Don’t you mind being a spectacle on display all the time?”  Sometimes it feels strange to be such a novelty in this small town and hold a mild celebrity status, but overall I am appreciative of the friendliness and eagerness of the people here to accept me into their lives.

Teacher in Action

On Friday night, I went to Brno, the next biggest city to Znojmo, for the 24th birthday party of a Czech friend I met back in Brno during our first Fulbright orientation.  While the party was a casual gathering of friends at a pub, it showed some slight differences between Czech and American birthday celebrations:
  • In Czech, “Happy birthday” is Všechno nejlepší, or “all the best.”
  • It is typical of the birthday boy/girl to buy at least one round of shots for everyone at the party.
  • Midway through the evening, all the friends get in a line and congratulate the birthday boy/girl one by one.  Sometimes this also involves presenting a small present.
  • If one of the presents is some form of alcohol, it is not wrong to open the bottle and pass it around to all the attendees at the bar.

On Saturday, I returned to Znojmo for lunch with Hana and her family.  We had a traditional Czech lunch of soup, pork with potato dumplings and cabbage, followed by coffee and a whipped cream pastry pie.  After, Hana and I went on a hike in Podyjí National Park to a lookout point called Sealsfield Kamen. It was nice to go for a long walk after a big meal and to shake off the gloomy weather. Even though Czech people continue to be shocked by my interest in jogging and exercise, I am impressed by their dedication to appreciating nature, despite gross weather.  In the winter, Czechs continue to hike and love to cross-country ski.

Saturday night I took part in the grand finale of my cultural weekend: Hody in the village of Hodonice.  Hody is a celebration of the different patron saint of each specific village in my particular region in the Czech Republic.  According to the Czech calendar, each saint is celebrated on a different day, and so each village celebrates on a different day and in a slightly different way.  In addition, each village has its own particular sound or “call” that they make throughout the celebration.  The first time I heard it, it sounded like a dying animal.  After hours and hours of hearing it being made by people of all ages, it soon just became part of the party soundtrack. Point of the story: I was able to see and take part in a really unique Czech celebration.

One of my students, Blanca, invited me to the Hody celebration of St. Martin in her village of Hodonice about 30 minutes outside of Znojmo.  St. Martin is technically celebrated on November 11th and legend holds that he rides on a white horse into this region bringing the snow with him. It is also typical on St. Martin’s day for Czech people to eat goose.  My Hody experience began with arriving at Blanca’s house to find out they were slaughtering a pig.  I then watched Blanca put on the traditional Hodonice costume, or kroj. This costume is very expensive and is only worn once a year for this particular occasion.  We then walked with three other students from that class to the Hodonice community center for the celebration.

Hodonice Hody 2013

The party began with a traditional polka dance by all of the young people (from small children to teenagers) wearing the kroj.  I was amazed with how many teenagers were proudly wearing the costume and how people of all ages were cheering them on.  When transferring this celebration to the United States I saw a lot of grumpy teenagers feeling “lame” in their costumes and rolling their eyes at their parents for showing up and embarrassing them.  The closest comparison I could draw was to the town spirit surrounding a high school football game.  Maybe the reason Czech towns are not united around athletics is because they have deeper history and traditions to bond them.  I like this idea.  The performance ended with the singing of a Czech song, which I could only imagine was some form of village anthem.

All in Kroj
Midnight Passing of the Leader Torch

The party continued for hours and hours with a raffle and continuous drinking, talking, music and dancing.  There were two bands that alternated playing: one with traditional polka music and the second, a more contemporary trio. The contemporary band alternated between playing Czech or Slovak dance songs and American ones like “Mamma Mia” and Katy Perry. I had so much fun dancing with my students and learning how to dance polka with several different dance partners.  The dancing was interrupted with a midnight performance by the kroj wearers where the lead couple passed the title to the couple for the next year. Even though my little group left around 2 am, the party apparently continued until around 4:30 am! When I left, small children and older people were still there.  It would not surprise me if they were there until the end as well.

Sunday morning I was able to try out some more village Czech culture.  I was dressed like a Barbie doll in the kroj, which features 3 skirts, and is actually quite heavy.

Dress-up Time: Skirt #1
How do I look?

I also was offered to try some traditional Czech food.  I did this without questions, which might have been a mistake.  Breakfast consisted of homemade bread with butter and tomatoes—I couldn’t bring myself to do this combination, but everyone else did.  Shortly after, I was offered to sample some lunch options.  The first item was a fat gray sausage with the consistency of flan.  I could see vegetables and some meat in it, so I gave it a try.  It tasted alright, but it turned out to be made of pig’s skin, which still makes me want to die every time I think about it.  Some pork schnitzel, or řízek, and homemade pickles were much better.  Although, I can only imagine all of these pig items came from the slaughtering the night before…

Overall, it was an incredibly unique experience and I felt so lucky to be invited to take part.  Even many Czech people have told me they have never experienced a Hody celebration.  It was hard to me to express to Blanca how special her invitation was to me.  I look forward to many more rich cultural experiences this year!

This article is taken from the blog of Mariel Tavakoli, 2013-2014 Fulbright English Teaching Assistant in the Czech Republic.

2013/06/17

Milan Hnátek: Fulbright není sprint, ale marathón!

Po tureckém Istanbulu, kde jsem byl na šestiměsíční pracovní stáži Erasmus, jsem aktuálně na výzkumné stáži na University of Lousiville,College of Business v rámci Fulbrightova stipendijního programu.

University of Louisville

Můj výzkum se týká rodinného podnikání a plánování nástupnictví v rodinných podnicích, takže tu spolupracuji s Family Business Center, které funguje při místní univerzitě. Jsem tu již od poloviny ledna 2013 a letěl jsem sem přímo z Istanbulu asi s jedenáctidenním přestupem v rodné Praze. Prakticky jsem měl čas jen pozdravit příbuzné a přátele, vyřídit papíry ve Zlíně, vyzvednout americké vízum a už jsem zase měnil kontinent.

Po krušných začátcích, kdy jsem byl skoro dva týdny bez pořádného ubytování a zahlcen papírováním, jsem se tu už poměrně zabydlel. V prvním týdnu jsem na fakultě dostal vlastní kancelář hned naproti pánským záchodkům, a jelikož mám dveře stále otevřeny, mám docela dobrý přehled o všech profesorech a jejich potřebách. Atmosféra je tu velmi tvůrčí a jako Fulbright studenta si mě tu na fakultě velmi považují a cítím, že mi tento status dodává na prestiži.

University of Louisville

Dostat se do Ameriky pro mě nebylo vůbec snadné a s vlastní přípravou přihlášky jsem začal již v červnu 2011, kdy jsem se na informační schůzce mezinárodního oddělení dozvěděl, že něco jako Fulbrightova komise existuje. Celé léto 2011 jsem strávil přípravou na jazykovou zkoušku TOEFL. Jako by to bylo včera, pamatuji si, když jsem koncem srpna 2011 ze zapadlé internetové kavárny v Ankaře odeslal konečnou elektronickou přihlášku obsahující motivační esej a popis mého výzkumného záměru. Na podzim 2011 jsem v pražské Fulbrightově komisi absolvoval přijímací pohovor a netrpělivě čekal jako náhradník, až se na mě dostane řada. Radostná zpráva o tom, že se nakonec našly peníze, mě zastihla až dne 12. října 2012 na Istanbulském letišti, když jsem se opět chystal na výlet do Ankary. Po úvodních emocích jsem se s klidnou hlavou rozhodl svoji pracovní stáž v Turecku nepřerušit a odletět za oceán až na Valentýna 2013. V mezičase jsem si v Turecku musel oběhat zdravotní vyšetření a podklady k americkému vízu. Moje rozhodnutí v Turecku zůstat se ukázalo později dvojnásobně moudré, jelikož jsem mohl být 1. prosince 2012 ve správný čas na správném místě, ale to už je jiná pohádka…

The Thinker

Závěrem bych chtěl uvést, že moje situace ohledně cesty do Ameriky byla mnohdy velmi kritická, ale nikdy jsem neztratil naději, že se to může nakonec povést. Základem všeho bylo, že jsem tento marathón nevzdal již na začátku a do závodu se vůbec přihlásil. Sice jsem se do hlavního závodu nekvalifikoval hned v prvním kole a vyjel až na divokou kartu, ale nakonec se vše podařilo a jsem za to moc rád. Danou šanci být zde v Americe vnímám jako velkou příležitost a cítím odpovědnost zužitkovat získané znalosti a kontakty pro blaho své fakulty a potažmo univerzity. Pokud se chcete podívat, jak se mi za Atlantikem daří, sledujte mě na mém osobním blogu nebo Facebooku.

2013/05/07

Milan Hnátek: Fulbright mění svět!

Až skoro po dvou měsících svého pobytu v USA jsem si konečně uvědomil, do jak prestižního klubu jsem se díky Fulbrightově stipendiu dostal a jak moc s tím vlastně mohu dokázat. Od začátku jsem k tomu celému okolo Fulbrighta přistupoval se svou vrozenou skromností a byl vždy překvapen, když mě kolegové při představování na fakultě v Louisville plácali po ramenou a s respektem pokyvovali hlavou. Připadal jsem si zvláštně, jelikož jsem si myslel, že jsme tím, že jsem odcestoval za oceán, jsem přece tolik nedokázal. Už jsem přece přežil rok na studiích v Turecku a pak se tam vrátil i na půlroční pracovní stáž, takže Amerika pro mě byla jen další krok. Však díky zdlouhavému a nákladnému přihlašovacímu procesu, který začal v létě 2011, jsem tušil, že tohle vydrží jen ti nejlepší a že je to vlastně takový křest úřednickým ohněm. Sice jsem byl už trochu natrénovaný z přihlášky na Erasmus, ale Fulbright je opravdu jiná liga! Fulbright stipendisté mění svět!


Své věrné čtenáře „blogísku“ aktuálně zdravím z města růží Portland ve státě Oregon. Od čtvrtka 4. dubna tu jsem na několikadenním semináři, na který se sjeli Fulbright studenti z nejrůznějších koutů planety! Přestože jsou moje znalosti zeměpisu mnohokrát větší než průměrného Američana, některé názvy států jsem slyšel úplně poprvé, nebo jsem hned nevěděl, kam přesně mám ten stát na své myšlenkové mapě umístit. Téma semináře je Global Challenges, Local Solutions: Social Entrepreneurship and Innovation. Po včerejší galavečeři a úvodních proslovech vím, že jde vlastně o to, vymyslet nějaký podnikatelský nápad, který pomůže celé komunitě. Příkladem za všechny může být pletení čepic (Krochet Kids) v Africe, které pak nosí lidé v USA.


Abych se vrátil k úvodu svého článku. Takže až teď, když jsem viděl ty všechny nadšené mladé talentované tváře z celé planety Země a poprvé v životě hovořil s klukem z Afganistánu, holkama z Libanonu a seděl v autobuse vedle kluka z aktuálně mediálně exponovaného Kypru, tak jsem si uvědomil, že tohle je něco extra, co má neuvěřitelnou sílu a pozitivní energii. Tady se opravdu mění svět a tady je počátek možná něčeho většího, než jsem si kdy dokázal vlastně představit. Tady v Portlandu se sešli nejrůznější národy, kultury a společně pracují na tom, jak změnit svět. Celkem je tu asi 150 účasrníků ze 75 států.


Velice si vážím důvěry do mě vložené, která mě zavazuje získat z této příležitosti to nejlepší a využít to následně pro blaho všech v mé rodné zemi a mnohem dál. Hrdě zde reprezentuji svou malinkou zemičku ze středu Evropy a ještě menší univerzitu ze Zlínského kraje. Budu se tedy v následujících příspěvcích snažit se světem sdílet postřehy z mé mise v Portlandu! O tom, jak jsem stopoval na Floridu, Vám napíši později, jelikož tohle, co se tu právě děje, má prostě přednost!

Příspěvek je převzat z blogu Milana Hnátka, stipendisty Fulbrightova programu v roce 2012-13.

2013/05/03

Marka Míková: Amerika očima evropské loutkářky

Získat Fulbrightovo stipendium je opravdu úžasná věc. Vidět zblízka, jak věci fungují a být na chvíli jejich součástí je nesmírně obohacující. Já jsem pobývala tři měsíce v San Francisku a okolí, abych se o tom něco dozvěděla. Cílem programu, kterého jsem se mohla zúčastnit, bylo získat zkušenosti s prací neziskových organizací v Kalifornii, kde je neziskový sektor tradičně velmi rozvinutý, a obohatit tak rozvoj tohoto sektoru u nás. V Čechách jsem členkou občanského sdružení Loutky v nemocnici a této práci se věnuji už osmým rokem, proto jsem navázala kontakt s dětskou nemocnicí UCSF v San Francisku, abych mohla tak vidět všechno, co nemocnice dětem nabízí. Měla jsem také možnost sama vystupovat s loutkami v rámci programu a obohatit tak na chvíli program nemocnice a ukázat, jak v Čechách, v zemi, kde má loutkové divadlo silné kořeny, loutky v nemocnici využíváme.

Můj průvodce a spoluhráč na dětském lůžkovém oddělení byl Clown Zero, tedy Dan Griffith, který pracuje v Cirkusové škole (Circus Center) nedaleko nemocnice UCSF. Navštívila jsem zde představení The sweat shop, hrané studenty cirkusové školy a viděla celkem povedenou show, plnou akrobatických čísel, s jednoduchým příběhem o zlé majitelce obchodu, která experimentuje s barvením látek a touží po zbohatnutí. Její zaměstnanci vypadají skoro jako postavičky z animovaného filmu, mají polomasky a pozoruhodné kostýmy. Slečna Lucinda je terorizuje a v hledání dokonalé červené barvy se nezastaví před ničím. Zaujaly mě reakce publika, chovalo se skoro jako dětské publikum, když se blížil další Lucindin krutý čin, ozývalo se z publika: „Nó…“, a když bylo zas na oplátku něco hezkého, diváci jásali a tleskali a volali: „Yeah!“

S Clownem Zero jsem tedy každé pondělí procházela nemocniční pokojíčky a hrála s loutkami, podobně, jako to děláme v Čechách. Děti jsou všude stejné, a tak přes mou nedokonalou angličtinu spontáně komunikovaly s mými loutkami, až mě to dojímalo, volaly na ně, že je milujou a že jsou krásný a chtěli si s nimi povídat a hrát. A to jak malí, tak velcí.

V jiné dny jsem byla pozvána do herny a tam jsem hrála pro děti celé krátké loutkové představení. Hodně se zde dodržují hygienická pravidla. Loutky jsem před hraním musela v gumových rukavicích umýt a teprve pak jsem začala hrát.

Celý dětský program je organizován zaměstnanci nemocnice a jmenuje se Life Child, některé aktivity jsou provozovány neziskovými organizacemi, některé jsou placené nemocnicí. Pobyt dětí hradí zcela pojišťovna. Prakticky každý den mohou děti navštívit něco jiného. V úterý jsem chodívala do výtvarného kroužku. Četla jsem dětem nejprve příběh, který budeme hrát, pak jsme společně vyráběli potřebné rekvizity a nakonec jsme spolu s dětmi hráli.

Ve čtvrtek mohou děti natáčet s kamerou a pak do natočeného materiálu doplňovat hudbu, nebo slovo a učí se film stříhat. (měla jsem nachystané příběhy Kvaka a Žbluňka od Arnolda Lobela, nebo Tam, kde žijí divočiny od Maurice Sendaka a nebo Pejska a kočičku Josefa Čapka).

V pátek chodívají za dětmi do nemocnice básníci a podporují děti, aby psaly. Byla jsem svědkem, jak děti dovedou být kreativní a vymýšlet pro moje loutky další, nové příběhy. Básnířky jim dávaly k dispozici slova, která mohou použít, zapisovaly, co říkají, když neuměly, nebo nemohly psát a pak jim jejich dílko četly. Nikdy nezapomenu na básničky, které vytryskly z jedné indiánské holčičky o jejím životě v indiánské rezervaci, o strýci, který tančívá kolem ohně v kůži z medvěda, o jejich náčelníkovi, který nedávno zemřel, měl sice šedé vlasy, ale mladé oči, pak o bratrovi, kterému by chtěla poslat motorku, aby mohl přijet kdy chce, kam chce a už se nebál svého otce.

Pochopitelně je dětská nemocnice smutným místem, protože vidět nemocné děti je vždycky smutné, ale veškerá péče o děti tady je opravdu úžasná. Zapomněla jsem zmínit paní harfistku, která sedí každé ráno v čekárně a hraje skladby od Beatles po vážnou hudbu. Mávala na mě a slibovala, že jednou zahraje Smetanu.

Druhá část mého stipendia se týkala další neziskové organizace In Vision Shelter Network, která pomáhá rodinám bezdomovců s dětmi vyřešit jejich situaci. Nabízí jim na 6 měsíců střechu nad hlavou, jídlo, ošacení a podporuje je, aby intenzivně hledali zaměstnání a bydlení. Děti mají každý večer program a já jsem byla jeho součástí. Organizace má několik domů a já jsem uskutečnila workshopy s dětmi ze tří z nich (v Daily City, v Menlo Parku a Sant Mateo). Nejprve jsme s dětmi četli knížku Tam, kde žijí divočiny, pak jsem zahrála představení s malými loutkami a posléze jsme začali vyrábět loutky a rekvizity pro velké představení. To jsem spolu s dětmi na závěr zahrála. Žasla jsem, jak jsou děti spontánní a vynalézavé. Byly po celou dobu v příběhu a hrály úžasně. Při jednom představení, když se měl hlavní hrdina Max vrátit domů, utěšovaly ho, že to nevadí, že nemá domov, že může být doma třeba tady, v téhle herně. Na jiném místě zase děti postavily pro Maxe úžasný dům z kartonových krabic a pak s ním chtěly všechny uvnitř bydlet. Dělo se to, co loutky dokáží, řešilo se ukryté trápení, vycházely na povrch věci, o kterých se běžně nemluví.

Fairyland, Oakland

Samozřejmě jsem toužila dozvědět se víc o místních loutkových divadlech, ale zdálo se, že to nebude nic snadného. Pátrání po internetu mě zavedlo do Oaklandu, kde se nachází Fairyland, tedy Pohádková země. Jednoho nedělního dne jsem se tam vypravila, rozhodnuta vše prozkoumat. Dojela jsem k překrásnému jezírku a spatřila veselý pohádkový park, jehož vchodu vévodila veliká bota. Park působil zvenku trochu kýčovitě, ale ne zase tolik, jak jsem v Americe očekávala. Vystála jsem frontu a dozvěděla se, že bez dítěte dovnitř nesmím. Škemrala jsem, že jsem loutkářka z Prahy a že moc potřebuju vidět loutkové divadlo, co se uvnitř hraje, ale nic mi to nepomohlo. Sklopila jsem uši, zavrčela a naštvaně odcházela. Příště snad ukradnu dítě.

Naštěstí jsem brzy jzískala kontakt na loutkáře Jesse Vaila, který zde pracuje a kontaktovala ho. Byl velmi zaměstnán, a tak to chvíli trvalo, než jsem se podruhé objevila v pohádkovém světě. Tentokrát to šlo hladce. Usmál se a prošel se mnou kolem obří boty u vchodu. „To je naše známá pohádka o chudé ženě, co bydlela v botě, poučuje mě a v zápětí mi kupuje malý klíček, kterým si mohu otevřít všechny pohádky a říkanky, co tady jsou, tedy povídání z maličkých reproduktorů u každé atrakce. Hned dodal, že klíček vymyslel jistý pan Bruce Sedley asi před padesáti lety. Později tento muž svůj nápad vylepšil a vytvořil na stejném základě magnetickou kartu, kterou dnes používá na nejrůznějších místech skoro každý.

Vcházíme do světa pohádek, který vznikl před 50 lety, dříve než existoval Disneyland a další americké atrakce díky byznysmenovi, panu Arturu Navletovi. Pohádkových příběhů, říkanek spojených s pohybovými aktivitami pro děti je tady asi 40. Jesse mě provádí bludištěm Alenky v říši divů, pak kolem Popelčina střevíčku, kolem klouzajících se dětí na Jack&Jillovu kopečku a kolem mnoha dalších. Dokonce je tu i malá kaple, kde si děti i rodiče mohou odpočinout a dovnitř je zve Santa Claus, jsou tu živá zvířata, malé akváriium, vláček a domky s občerstvením jak na Divokém západě. Žasnu, kolik pohádek my Evropané vůbec neznáme. Můj společník mluví tak rychle, že nemám šanci si je zapamatovat. Míjíme chlapíka, co žongluje se vším, co mu přijde do ruky, obklopen dětským publikem a blížíme se k loutkovému divadlu.

Začínám se těšit. Máme čas, a tak vstupujeme do zákulisí. Mám možnost si prohlédnout vanu pro maňásky a spodové loutky a zároveň důmyslný systém opon a spouštěcích dekorací. Vše je nachystáno na představení a vevnitř už čekají dva herci. Vidím úhledně srovnané krabice s inscenacemi, které se tu hrají, jsou tu mimo pohádek i opery a operety. Jdu se dívat. K mému úžasu se však spustí nahrávka. Je stará a mluví tam herci, kteří už jsou dnes staří a nehrají. Ukáže se, že ti dva, co vodí loutky, nejsou ani herci profesionálové, ale jen zaměstnanci parku. Irská pohádka o skřetovi a kouzelné studni je hraná s maňásky a má velký úspěch. “Jo tenkrát, dávno, před padesáti lety se hrálo živě. Všechno bylo živé, i lachtan tu byl, živý lachtan. Ale stejně je to pohádková země," loučí se se mnou můj průvodce.

Marka Míková je stipendistkou Fulbright-Masarykova stipendia pro neziskový sektor. Tento článek vyšel tiskem v časopisu Loutkář, čísle 2/2013.

2013/04/30

Marissa Ortiz: The Five-Minute Fulbright Musical

Maybe you’ve wondered what life is like as a Fulbright ETA but your attention span demands song and pictures and anecdotes of cumulatively no more than five minutes.

Well today is your lucky day.

For our Fulbright midyear conference, we were asked to prepare a five-minute photo slideshow from our first five months as English Teaching Assistants.  The result seemed like an entertaining and fairly accurate summary of my life thus far here, so I’ve finally pulled together a recording to share with all of you.

Enjoy!


This article is taken from the blog of Marissa Ortiz, 2012-2013 Fulbright English Teaching Assistant in the Czech Republic. 

2013/04/11

Adam Spanier: Hey, Look – I’m a Teacher

Only a few weeks into my first-ever teaching job, I learned a valuable (and obvious) lesson: students have an incredible amount of power when it comes to dictating your mood.

I was a little tired the other day and not very excited about my full days of lessons. Luckily, my students were all in a miraculously good mood which completely turned my day around. They made me have a much better day (which also made me realize that the opposite can also happen… Let’s hope that it doesn’t).

For something that is so much a part of my life here,  I’ve posted very few pictures of my school/classroom/students… So, I’ve decided to show you some pictures along with a very brief explanation of pretty surface-level differences between my experiences here in the CR and my experiences from high school in rural Minnesota.


I’m not very photogenic…

1. The Czech Secondary Education structure is different…


I’m teaching at what would most closely resemble an American high school. My youngest students are about 14 years old, and my oldest are about 19 (Czech students  have one more year of Secondary Education than those in the states… However, they typically finish their bachelor degree in about three years).

The biggest difference between the structure of these two school systems? Czech students can choose two main tracks of education, gymnasium (general education similar to the American ‘high school’–this is the type of school that I’m currently at), and then what one would maybe call a technical school.

Now here’s where it might get a little confusing… At the age of 11, Czech students can choose if they want to continue their traditional primary school education, or they can apply to be enrolled into an 8-year gymnasium program. These students are almost always the students most likely to plan on continuing their higher education with the pursuit of a bachelor degree, and therefore, these students are typically the most academically inclined/talented. Enrollment into the 8-year program is limited and therefore pretty competitive.

Students not admitted into the 8-year gymnasium program must continue their basic primary education until the age of 15. Once again, these students must make another decision about the future of their education. Students have two basic options: attend a 4-year gymnasium program or a technical school.
  • Technical schools are intended to prepare students for technical occupations such as electricians, plumbers, mechanics, automotive technicians, etc… Often, students might even move to another town (dormitory living) to attend a school that has their chosen speciality.
  • As I previously stated, Gymnasium schools are intended to prepare students for college/university. There is a general curriculum of mathematics, sciences, language grammar and literature, civics, etc… Students are also required to learn two other languages.
In conclusion, Czech students must make pretty important life decisions at the age of 11 or 15 years old… “Do I want to go to a college, or do I want to prepare myself for a more ‘blue-coller’ career?”

And what does this say about my experience as a teacher? Well, having heard horror stories from friends teaching in public schools in the USA, I was nervous about the lack of motivation and good behavior among some of my students here. However, because I teach in a gymnasium, most of my students are pretty academically inclined–most of them (not all) take school pretty seriously and bad behavior is very rarely an issue of concern. I believe that this makes my job A LOT easier than the job of a typical American high school teacher in a public school.     

Students trying to act natural… While reading ’50 Shades of Grey’…
They were embarrassed.

 

2. The building is OLD


And so is some of the technology. Not all classrooms have projectors or computers (admittedly, this may also be the case in many American classrooms…). Sometimes this can be difficult as I tend to use a lot of powerpoint presentations, but I can often trade classrooms with another class so that I have access to the necessary technology. No big deal. 

My School: the old building (red roof), the new building (big one in the center),
and the gym (white building in the back)

Main Entrance

 

3. Students must wear ‘slippers’ while in school


Czech floors are immaculately clean–they love their clean floors. When students arrive at school, the first thing that they must do is go to their lockers, take off their shoes, and change into slippers. The fact that this doesn’t happen in American school has really, really surprised some of my students: “You mean, you wear dirty shoes in school?!?!?” 

School Hallway / Lockers

 

4. I don’t see other teachers that often


Teachers typically share an office with 1-2 other teachers. I share my office with two other English teachers, Hana (my mentor), and Svetlana.

My office

I do all of my preparation in this classroom and when the bell rings, I walk to a classroom and teach; after class, I immediately walk back to my office. I rarely see any of the other teachers. While we do have a “teacher’s room”, it is only used for large meetings. Also, there is not really a community space for teachers to gather and eat, instead…

Fellow English teacher: Svetlana

5. There is a community ‘cantine’


My school  does not have it’s own cafeteria. Instead, students, teachers, and people from the community, go to the Uničov ‘cantine’ for lunch Monday-Friday. It’s about a 4 minute walk from my school. This sounds like a somewhat insignificant difference, but I’m a little said that my students can’t relate to me about the typical high school ‘cafeteria’ scene.. We all know that the cafeteria is where most of the high school gossip occurs.. Not to mention all of those entertaining food fights (you know, the ones that happen all the time in the movies). 

6. Students have their own ‘room’


While American high school teachers will have their own classroom and students will come to them for class, the opposite is true here in the CR. Like I said before, teachers have shared offices, and when the bell rings, they will go to the classroom of their next class. So, my 8th year class has their own room. My 6th year class also has their own room. Between classes, students will often gather in their rooms and chat/relax. I haven’t quite figured out what sort of cultural implications this may have, but I guess that it does restrict some socializing between various classes in a small way. 

Students hanging out between classes

 

7. Students stand when I enter the room


Sooo, when I leave my office (usually when the bell rings, never before) and enter the classroom, all students will stand up and face the front of the room as if they were standing ‘at attention’. It’s weird and takes some getting used to. I will then say, “Thank you. You may sit down now,” and then they sit.

Initially, it made me feel quite awkward to have students show respect in this fashion. I felt like a dictator or something… However, I would be lying if I didn’t say that it makes me feel cool and that I now enjoy it (also, a great way to officially ‘start’ class). 

Students working

8. I’m the only English teacher who uses Powerpoint presentations


The most advanced form of technology used by the other English teachers: a radio. I don’t know if this is a typical Czech thing, or if its just because the other English teachers are not very technologically inclined… Because of this, I have fully embraced using powerpoints and use them quite often. In the past, when students had topics like New Zealand, or traveling, or housing vocabulary, a teacher would just pass around postcards, or pictures of magazines. I found this to be quite depressing and have instead tried to incorporate pictures, music, and video into my powerpoint presentations. I think that it keeps many of my students more engaged in what I have to say. 

Teaching about writing a résumé


 9. The education is much more ‘knowledge’-based  


I would assume that average Czech student would outsmart the average American student when it comes to standardized tests about math, sciences, and (definitely) geography. In contrast, my memories of high school included many more group projects and essays than I believe my students here have to do.



For this reason, I’ve tried to cater my lessons to as many types of learners as possible, rather than just projecting facts, vocabulary, and grammar rules. This has led many of my students to tell me that I have a very “American style” of teaching, whatever that means… 

Group discussion time

‘Create your own restaurant’

 

10. Students like to cheat


We were warned about this at our first Fulbright training event. Most of my students will openly admit to having cheated before (and doing so quite often). There’s also much more of a group mentality among many of my students. When somebody doesn’t know an answer, a fellow student will (quite visibly) whisper the correct answer to them. “It’s not really cheating,” one of my students said, “I think that we just like to help each other.” Nice try. 

Trying to look smart…

11. School sports don’t exist here in the way that they do in the USA 


Perhaps one of the most defining characteristics of my high school experience is being involved in sports. I played baseball when I was young, and then Football, Track and Field, and (for a short time) Wrestling. Even if you didn’t play sports in high school, you can imagine how much their existence had an impact on your high school experience: school spirit, having a mascot, going to Friday night football games, becoming best friends with teammates, meeting new people, etc…

Now imagine your high school experience WITHOUT all of that.

Yes, my students play many sports and are pretty active, but their sports and activities are not connected with the school. Instead, there will be a town Floorball club, or a town soccer team, etc… It’s just not the same.

Playing soccer in the school gym

Sooo, in conclusion, many things about teaching here are the same. From a teacher’s perspective, I still see my students having small dramatic episodes with other students. I sometimes see young love/relationships flourish (or go down in flames). It’s definitely an interesting experience and I am incredibly thankful that I was given this opportunity.

Teaching Food Adjectives

This article is taken from the blog of Adam Spanier, 2012-2013 Fulbright English Teaching Assistant in the Czech Republic.

2013/04/09

Daniel Sosna: Studium antropologie na Florida State University

Jedna z nejzajímavějších životních zkušeností se díky Fulbrightově komisi udála v roce 2002 ještě před mým příjezdem na Floridu. Zúčastnil jsem se přípravného třítýdenního kurzu pro zahraniční studenty na Univerzitě v Buffalu. I po deseti letech obtížně hledám slova, která by výstižně popsala sice krátkou, ale intenzivní zkušenost, kdy se mladý člověk spolu s třiceti dalšími cizinci z více jak dvaceti zemí ocitne v jedné budově a společně navštěvuje přednášky, semináře, vaří jídlo a po nocích debatuje o vědě a životě v Jižní Koreji, na Madagaskaru nebo v Argentině.

Samo doktorské studium se od toho českého výrazně liší. Představa, že doktorandy již není nutné příliš vzdělávat a měli by se věnovat primárně dizertační práci, v USA nefunguje. Doktorandi musí projít sérií intenzivních kurzů, které vyžadují maximální nasazení, a po dvou až třech letech teprve obhajují projekt výzkumu, který hodlají realizovat. Odměnou za práci je respekt ostatních. Americké akademické prostředí má jednu obrovskou výhodu – ideologii pozitivní motivace.

Místo českého důrazu na trest za špatné výsledky v USA hraje prim víra ve zlepšení a pozitivní hodnocení kvality. Pochvala a uznání pak lidem dávají křídla a ti jsou ochotni se vrhnout do další práce s ještě větším nasazením.

Užitečným nástrojem vzdělávání je i potlačení hierarchie a kolegialita. Lidé z jedné katedry a univerzity kopou za stejný tým, přestože i mezi nimi existují různé tenze a názorové rozdíly. Kolegiální podpora a sdílení jsou velmi silné. Lidé daleko ochotněji sdílejí nápady, data i metodické postupy. Tuší totiž, že z takového jednání budou v delší perspektivě profitovat všichni zúčastnění.

Odlišné jsou i infrastrukturní podmínky studia a bádání na amerických univerzitách. Celý systém je postaven tak, aby umožnil lidem rozvíjet svůj potenciál. Otázkou není, co lze či nelze, ale jak cíle dosáhnout. Noční pobyt v laboratoři, vlastní uzamykatelná komůrka v knihovně nebo volný tisk dokumentů jsou běžné. Samozřejmě existence školného řadu věcí univerzitě usnadňuje. Přesto nejde pouze o dostatek nebo nedostatek prostředků. Základní rozdíl je v odlišném myšlení. Pedagogové, badatelé a studenti neslouží univerzitě, ale univerzita slouží jim. Celý systém je postaven tak, aby minimalizoval překážky při realizaci vizí.

Příspěvek je převzat z článku Daniela Sosny a Mileny Králíčkové "Studium v USA očima dvou stipendistů Fulbrightova programu", Unoviny Západočeské univerzity, ročník 2, číslo 4. Daniel Sosna v rámci Fulbrightova programu studoval v letech 2002-2007 doktorský program v antropologii na Florida State University.

Milena Králíčková: Studium medicíny na Harvardu

Akademický rok 1998/1999 se mi díky stipendiu Fulbrightovy komise podařilo strávit jakožto doktorandce na Oddělení reprodukční endokrinologie Massachusettské všeobecné nemocnice při Harvard University v Bostonu.

Když se zamýšlím nad tím, co mi pobyt přinesl, dá se to rozdělit do několika kategorií – minimálně na úroveň profesní a osobní.

Stipendium mi dalo možnost pracovat rok v laboratoři se světovou úrovní výzkumu hormonální regulace plodnosti. Kromě toho, co jsem se naučila po odborné stránce, jsem se ale naučila i řadu věcí, které mne posunuly lidsky a změnily můj pohled na život jako takový. První z dovedností, kterou jsem před odletem neznala a kterou jsem se naučila v Bostonu, byla kultura týmové spolupráce. V našem bostonském uskupení Američanů, Evropanů, Jihoameričanů a Asiatů jsme se vzájemně respektovali, každý uměl něco a vedoucí oddělení profesor Crowley uměl každému dát přiměřený úkol. Díky každotýdenním schůzkám plnění úkolů kontroloval, někoho povzbuzoval, někoho usměrnil, ale byla to profesionální souhra. Od návratu domů jsem takovou týmovou souhru profesionálů nezažila – je vidět, že minimálně naše generace k tomu nebyla vedena.

V současné době vedu skupinky mladých vědců, doktorandů, studentů a musím se přiznat, že týmovou souhru se teprve učím „dirigovat“. Někdy to dře, ale musíme se naučit pracovat jako tým, jinak to totiž dnes v seriózním biomedicínském výzkumu nejde.

Druhou věcí, kterou mne pobyt naučil, je snaha o rovnováhu mezi sebevědomím a pokorou. Do USA jsem přijela jako naivní děvče z malého města, kterému se podařilo vystudovat medicínu na Karlově univerzitě a začít doktorandské studium. Neustále jsem však svojí skromností provokovala – neuměla jsem „prodat“ to, co jsem věděla, a budila jsem soucit. Dodnes nevzývám nekonečné sebevědomí bez pokory ani naopak. Od pobytu v USA hledám rovnováhu mezi sebeuvědoměním spojeným se sebevědomím a pokorou. Američané používají slovo „sebeláska“, a to ve smyslu „sebe‑přijetí“ – jsem, jaká jsem, a mám své chyby, ale dokážu si odpustit. Když totiž dokážete odpustit sami sobě, spíše pak dokážete odpustit i těm okolo.

Člověk se ve světě, a zvláště v kulturně odlišném světě, může naučit a dozvědět ledacos. Možná namítnete, že ty odborné věci dnes v době moderních technologií sdílíme a nemusíme za nimi létat za oceán. S tím souhlasím. Ty věci, které se tam však díky konfrontaci s jinou kulturou dozvíme sami o sobě, ty se díky moderním technologiím nedozvíme – ty musíme prožít.

Příspěvek je převzat z článku Mileny Králíčkové a Daniela Sosny "Studium v USA očima dvou stipendistů Fulbrightova programu", Unoviny Západočeské univerzity, ročník 2, číslo 4. Milena Králíčková působila v roce 1998-99 jako Fulbright Visiting Student na Harvardově univerzitě.

Adam Spanier: Reflections on My Experiences as an English Teaching Assistant in the Czech Republic


The most unique and enjoyable aspect of the Fulbright experience has been the complete cultural immersion. I’m the only native-English speaker living in this tiny Czech town, and for most people, I’m also the only American that they’ve ever met. Unlike when I studied film in Prague (where there were always fellow study-abroad-students or tourists), I am completely and entirely surrounded by Czech natives.

This unique situation often presents me with two very different options: stay at home looking at my computer all day, or go out and experience as many Czech foods, customs, holidays, and other events as I possibly can. This has resulted in me developing what I’ve been calling a “yes-driven” mentality; I try to accept every invitation that comes my way. Thankfully, this has led me to attend many great events, such as a typical Czech dance ball, a Guláš festival, a wine tasting event, traditional Christmas celebrations, cross-country ski trips, and occasional nights at the pub.

The complete cultural immersion also has its challenges. Although I’ve spent a lot of time trying to teach myself more Czech, the language barrier remains an obvious challenge and can make grocery shopping, transportation, and other simple things quite difficult.

A very unexpected challenge in my small rural town has been encountering different opinions regarding cultural and ethnic diversity—opinions that are often very different than my own. There is something very valuable in having [these] conversations… I love being able to appreciate our core similarities as human beings. In this way, every day seems to be a life lesson of sorts. I really appreciate the openness of people here and their willingness to share their stories with me.

I think that my experiences at Augsburg have given me both the professional and personal skills to best deal with these complicated conversations. It’s been great to see others share their cultures and opinions with me, while they also appreciate my opinions on the matter. 

Developing confidence as a world citizen 

In a very general sense, living alone abroad has led to an improved sense of self-confidence. Simply figuring out travel plans, using public transportation, practicing/using the language, and other difficulties that one has when living in a different country—all of these things have made me more confident in my ability to travel the world.

Of course, I have often made many mistakes as well, so these experiences are also very humbling. These confidence-inducing yet humbling experiences have made me more attune to the importance of developing cross-cultural understandings in the world. I am very, very thankful to be having such a valuable experience.

Advice to future Fulbrights: Share your story

As an English major, I was surprised at how valuable that particular education was to the development of my Fulbright application. I often found myself thinking about my application from the perspective of a script analysis: what is my “beginning, middle, and end”; how can I most effectively (and dramatically) present myself to the Fulbright committee; what makes me unique?

Therefore, I would suggest that you view your application as a tool to present your “story.” What makes you the way you are? How did you develop your interests? Why are you unique? Communicate these ideas in the most effective and interesting way you possibly can make other people want to read your “story.”

Life after Fulbright

Before I begin my job search, I’m planning one final adventure upon my arrival back home. Over the last couple summers, I’ve canoed about 450 miles down the Mississippi River with my best friend. This upcoming summer, we will finish our trip down the river all the way to New Orleans. From New Orleans, we hope to bike south through Central and South America for a few months.

Career-wise, I hope to eventually get a job with a film or television production company. Luckily, while here in the Czech Republic, I’ve made many great friends from all corners of the United States. Many of them have already offered to introduce me to potential career connections and resources. While here, I also met a former film student who is now producing documentaries and short films for Czech television.

This article is taken from the website of the Augsburg College. Adam Spanier is the 2011-2012 Fulbright English Teaching Assistant in the Czech Republic.

2013/04/04

Trisha Remetir: California Days (or the week of cutie pies!)

February went quickly, didn’t it? After the weekend of birthdays I had a flurry of other projects to plan for, like the weeklong English speaking event California Days as well as my spring break trip. That as well as figuring out my plans for the next year (a source of unending worry, as it seems).

But the spring break pictures will have to wait, because I have to backtrack to California Days first. Since August, the teachers and I have been talking about–and then later planning–an English language event at the school. These are school-wide events that involve student participation in various projects, presentations, and even music. Previous years have been Irish Days, Australia Days, and though 2013 was already planned to be New Zealand Days, they changed the theme to my state, California, since I’m… from… there. It felt really weird for a single American state to be the theme for the whole event, but I consoled myself with the fact that California is actually bigger than a lot of European countries. Also, we got to focus on a number of really great things I miss about home, like California literature and Bay Area culture.

The beginning of the week started with the ol’ regular classes, but on Tuesday my CA bud as well as guest of honor, Grace Osborne arrived to Nachod, where she stayed with me in my flat. There we hurriedly put together our presentation on California. Wednesday we got up bright and early for the beginning of the students’ presentations.

Piled up on the stage

Okay, so at this point I feel like I should explain the cheesefest that makes up half of the title of this blogpost. I’ve lately been teaching the younger classes, making my way from the oktavas down to the quintas and quartas. Every month, the students become a little more shy, a little more eager and attentive, but mostly just plain cute. I’m not gonna lie: the most memorable classes I’ve ever taught are the ones during which the first lesson I first walked into a room and witnessed terror in their eyes. Not due to my disciplinary skills (admittedly, I have none), but due to the fact that I am American. And also a few years older than them. And (perceptibly) taller than (some of) them.

So little!

So while a lot of their presentations carried similar themes (Hollywood, the Walk of Fame, famous Californian movie stars), it didn’t matter because it was so endearing just to hear them speak.

A couple of primas talking about Hollywood

And why they’re cute isn’t because the students are unintelligent – Grace and I got to listen to an impromptu concert by some very gifted prima students–it’s just that their intelligence is packed into such a small physical space (aka, their height and miniature clothes) that there were some times Grace had to tell me to stop saying how cute they were.



But still, they are and I can’t help it.



I still attended some regular classes on Wednesday, but the beauty of being a teaching assistant is that I just continued the Californian spirit by playing trivia games with the quintas. Afterwards I took some of their pictures. I have to say, this class is not only hardworking but makes me laugh.

FCE students yeah!
Really good students!
They wanted me to take a couple of pictures with them.


California Days ended with two seminars. Grace and I had a postcard making workshop, where people sent postcards from places in California. (I got a lot of Golden Gate Bridge pictures out of it.) The last couple hours of the day were then spent in a literature seminar, where Grace and I got to hear some Ginsberg-esque masterpieces from the older students.

Writing on the piano.
My mentor Zdena talking to a student.


By the end of the week I was completely spent, but again full of tenderness for all the people at my school. And also for Grace, who was a real trooper and woke up at 6:30 in the morning with me everyday. I should also make a shoutout to Andrea and Jakub from the Fulbright Commission, who trekked all the way over to my gymnazium to see the students as well as give study abroad presentations to the septimas and oktavas.

Overall, it was a lovely experience and probably will be one of the best memories I have of my Fulbright teaching experience thus far!

This article is taken from the blog of Trisha Remetir, 2011-2012 Fulbright English Teaching Assistant in the Czech Republic. 

2013/03/04

Martin Vraný: Mozek v Berkeley aneb zpověď Fulbrightova stipendisty


Malá zpověď dalšího českého studenta, který letos vycestoval za poznáním a výzkumem do USA. Aspoň tak velmi rychle pochopíte, že Fulbrightovo stipendium je tu pro všechny obory a všechny lidi, kteří mají chuť něco změnit.

Martin je podle mě Fulbrightista v pravém slova smyslu. Přátelský, otevřený, inteligentní, vzdělaný, s širokým rozhledem a tou správnou mírou sebeúcty. V jeho přítomnosti má člověk pocit, že nic není problém. Pokud filozofické úvahy nejsou vaší silnou stránkou (jako pro mne), než se nadějete, diskutujeme o teorii “špatného a dobrého prsu”. Věda a filozofie k sobě mají mnohdy blíže, než by člověk čekal.  Martin vystudoval dvě vysoké školy, avšak na svém PhD studiu se rozhodl jít ještě dále v poznání a vzdělávání. Vybral si dle mě velmi obtížný obor – studium kognitivních věd. A já smekám klobouk, protože aby se někdo hrabal v mozku, musí si být sakra jistý tím, co dělá. A to Martin velmi dobře ví.

Proč ses rozhodl studovat v zahraničí (a kdy přišla ta myšlenka vycestovat)? 

Když jsem začal s doktorátem, bylo mi jasné, že nějakou dobu bych měl studovat v zahraničí. Předtím jsem sice rok studoval v Belgii, ale od toho už uběhlo dost času, tak jsem chtěl zase na chvíli ven. Navíc se brzy ukázalo, že doktorandský život v ČR obnáší tolik vedlejších povinností (výuka + vedlejší úvazek), že na samotnou práci na disertaci moc času nezbývá. Tento rok v USA se tak můžu soustředit pouze na doktorát. 

Bylo Fulbrightovo stipendium tvá první volba nebo jsi uvažoval i o jiné finančním zdroji (či dokonce zkoušel sehnat)? 

Ano, byla to první volba, na nic jiného jsem se ani nehlásil. Vyhovovalo mi, že to je na delší dobu (většina stipendijních pobytů je kratší) a že pokud už to stipendium člověk získá, odpadne mu spousta organizování spojeného s pobytem v USA, protože Fulbrightova komise zařídí leccos za nás.

Rozhodoval ses dlouho, kde by tvůj pobyt měl probíhat? 

Ne, chtěl jsem někam, kde je dobrá kognitivní věda. Berkeley byla jasná volba i díky Ivanu Havlovi, který tu vystudoval a má tu stále kontakty.

Jak dlouho ti zabralo získání stipendia (dle vlastního úsudku) – vypracování esejí, přihláška, pohovor? Máš nějaké tajné tipy pro zájemce, jak se dostat na první místa v žebříčku kandidátů?

Nedokážu to moc odhadnout, třeba 20 hodin čistého času? Každopádně mi to vždy přišlo jako relativně málo práce vzhledem k tomu, kolik člověk může získat. Když si člověk vezme, že za pár esejů, pochůzek, pohovorů a testu z angličtiny dostane šanci strávit téměř rok bez starostí, v inspirativním prostředí a nad něčím, co ho baví, pak to jednoznačně stojí za pokus.

Tipy na přihlášku? Mě se zdá, že nejdůležitější je umět se tak trochu prodat. To znamená nabídnout v těch esejích a při pohovoru nějaký příběh, který přesvědčí, že jsem to zrovna já, kdo potřebuje odjet do USA. A zdůraznil bych, že je třeba to trochu podat jako příběh, jelikož porota se při posuzování důležitosti toho výzkumu nemůže opřít o vlastní znalost dané problematiky – obrázek si udělá na základě toho, jak vysvětlíte, že to je důležité.

Ta schopnost sebeprezentace (umět se prodat) je v tomhle ohledu zajímavé téma. Myslím, že Češi  (zvlášť akademici) tohle moc neumí a díváme se na to vlastně skrz prsty jako na nějaké vychloubání. Mě to je osobně pořád protivné a dělám to nerad, ale chápu, že to je potřeba, protože komise chce vybrat lidi, kteří věří tomu, co dělají, a věří si, že to můžou dělat dobře. V USA na tu sebeprezentaci kladou hodně velký důraz a falešnou skromnost tu nikdo neocení.

Jaký hlavní přínos pro tebe má dosažení Fulbrightova stipendia? 

Po akademické stránce to, že se konečně můžu zevrubně seznámit s kognitivní vědou. Po lidské stránce to, že poznám spoustu inteligentních lidí z celého světa a mohu žít rok v kultuře, která ještě pořád mocně hýbe světem.

Co si myslíš že se změní nebo bude jiné ve tvém životě po návratu zpět mezi “smrtelníky” (návratu do ČR a zpět k běžnému životu)? Máš už nějaký plán, co budeš dělat po návratu? 

Plán zatím moc nemám, ale mám rostoucí obavu, že budu pro většinu prací v ČR překvalifikovaný. Nerad bych se rozhodoval mezi zajímavou prací v zahraničí, kde bych mohl plně využít své znalosti, a méně zajímavou prací u nás. 

A teď trochu ze soukromého života:) Máš pocit, že by tě Fulbright nějak obohatil i v otázce osobního života? Prozradíš nám, jaký dopad to má/mělo na osobní vztahy v ČR?

Dopad poznám asi až se vrátím, zatím sice žádné změny nepozoruju, ale u takhle dlouhého odloučení je těžké něco předvídat. Rozhodně se tím ale netrápím. Pobyt tady samozřejmě člověku ukáže, jak dokáže vyjít sám se sebou nebo v novém kolektivu. Tohle už jsem si ale jednou vyzkoušel, takže v tomto směru nic nového. Ta situace, kdy člověk navazuje nové vztahy a začleňuje se do jiných skupin, však může člověku lépe ukázat, co z jeho vzorců chování vychází skutečně z jeho osobnosti a co naopak vychází z nějaké role, kterou už dlouho zaujímá ve skupině starých přátel a která může být výsledkem skupinové dynamiky a nahodilých událostí v minulosti. Se svými blízkými přáteli v ČR se znám už 15 let, v té skupině mám určitou roli, očekává se ode mě určitý vzorec chování a mám podvědomě tendenci tomuto vzorci vyhovět. Když se pak člověk stává součástí jiné skupiny, některé staré vzorce chování se opakují, ale jiné se naopak mění, protože člověk přijímá trochu jinou roli – ať už se o to vědomě snaží nebo mu tu roli “přisoudí” skupina. Je to zajímavé téma, ale bylo by to na dlouho, takže dost sociální psychologie… 

Na semináři ve Phoenixu – důkaz toho, že Fulbright musí zvládnout všechno (i tvrdou dřinu)

Měl jsi problémy zapadnout do nějakého kolektivu? Změnilo tě nějak prostředí či lidé, kde se teď pohybuješ?

Nejlíp jsem zatím vždycky zapadl do kolektivu dalších fulbrightů, což je zvláštní, protože bych čekal, že oproti dalším zahraničním studentům, kterých je v Berkeley spousta, to nebude žádný rozdíl. Hodně těžké je třeba začlenit se do asijského kolektivu – dost tu hraju badminton a do klubu chodí téměř výhradně Asijci a ti působí hodně uzavřeně.  

Co se změny týče, to je zase něco, co člověk nejlépe pozná až po návratu do starého prostředí. Zatím můžu říct, že díky tomu mezinárodnímu prostředí si člověk zvykne na to, jak různorodí mohou lidé být. Člověk si sice může být i bez této zkušenosti vědom, že rasové a kulturní stereotypy mohou být zavádějící, ale teprve konkrétní zkušenost to nevědomé stereotypizování koriguje. Zároveň se člověk učí být srozumitelný i pro lidi z jiných kultur, protože se nemůže spolehnout na žádnou sdílenou kulturní či historickou zkušenost. Tuhle jsem třeba musel načrtnout kulturu víkendových chat v ČR – když u nás zmíním, že o víkendu jedu na chatu, všem je jasné, co to znamená, proč tu chatu naše rodina má, proč se tam vůbec jezdí apod. 

Dost to také ovlivňuje smysl pro humor – třeba můj oblíbený sarkasmus se může setkat s velkým nepochopením, takže mám tendenci být politicky korektní.

Jak bys zhodnotil hospodskou kulturu ve srovnání s ČR a co je dle tebe nejlepší US jídlo, které jsi měl možnost vyzkoušet? 

Víc se tu pije na stojáka (barová kultura), piv se tu za večer nevypije zdaleka tolik (žádný div, při těch cenách), obsluha je pomalejší (u nás v některých hospodách člověku cpou pivo, aniž ještě dopil to předchozí) nebo není vůbec, mládež se před odchodem do hospody nezřídka přiopije levněji doma. Jídlo moc nesleduju, já mám vždycky nejlepší zážitky z indických restaurací.

Jedna věc (místo), kterou zaručeně každý, kdo se podívá do USA, musí vidět či zažít?

USA je země aut, všechno se tomu podřizuje, automobilová kultura je tu hodně silná. Půjčte si aspoň na chvíli auto a udělejte si (byť i krátký) roadtrip. Noc v motelu, večeře v zapadlém fastfoodu, sledování ubíhající krajiny, kde se střídaj průmyslové, městské a přírodní scenérie, před tebou silnice narýsovaná podle pravítka a končící za horizontem.

A na závěr – co nejlepšího se ti stalo na pobytu v rámci fulbrightova stipendia (jaký je tvůj nejpozitivnější zážitek)?

Těžká otázka, zase mám dojem, že to poznám až časem podle toho, k čemu se budu ve vzpomínkách nejraději vracet. Hodně mě ale těší, když lidem přijde zajímavé, co studuju, a začnou se na mě obracet s osobními otázkami po tom, jak tedy ta jejich mysl funguje a co tedy dělá člověka člověkem. 

Příspěvek je převzat z blogu Kateřiny Váňové, stipendistky Fulbrightova programu v roce 2012-2013